Anastázie B., nar. 1924

(Magnetofonový záznam a přepis vzpomínkového vyprávění pořídil 3. 9. 1987 dr. Ctibor Nečas.)

Život před válkou, internace

Tata se menoval František a mama Františka. Byli sme 2 kluci, to byly dvojky, a 4 děvčata. Nejstarší sestra Božena žila s Aloisem D., měli dvě děti, ale nebyli zezdaní. Tata chodil do práce a my ženské sme byly spíš doma. To víte, jak to tenkrát bylo, prácu dostal málokdo. Žilo se, jak se dalo. Pod Špičkama sme měli 2 komediantské voze, ale nejezdili sme, byli sme na místě.

Přišli pro nás četníci z Černotína, to je u Špiček, tam byla četnická stanica. Sbalte se, vemte si, co máte na sebe, a pojďte s nama! Hned se vrátíte, řekli a odvedli nás. V Černotíně začali všeckých fotit a všecko psat. Už nás ale ani na krok nepustili a dávali na nás pozor.

Z tama nás potom lifrovali do kriminálu v Hranicích, tam dávali všeckých, neenom nás. Až nás všeckých okoličně pozbírali, tak nás z tama dali do Olomúca. Byl to tam taký veliký..., já si už nespomenu, co to bylo. Třeba jak na súdě, dyž máte kanceláře a místnosti veliké. Tam sme byli, nevím jak dlúho. A tam zas pozbírali eště víc lidí, z dalšího zas toho, až nás bylo moc.

Cikánský tábor v Kunštátu

Teprv potom nás dali do Hodonína. Vezli nás osobním vlakem na nádraží a z tama sme šli do lágru pěšky, už jich tam bylo nejakých pár, ale moc ne, jak my sme došli.

Napřed nás začli střihat, jak sme stáli na tým dvoře. Všecko, neenom vlasy. Potom sme museli všecko vysléct a dali nám jakýsi svoje šaty, černé mundůry.1 A tak nás potom poslali na baráky a tam sme byli.

Dělali jsme přes les takovú cestu. Tam sme museli kopat s krompáčama a jezdit s vozíkama. Víte, jak třeba ve skále, kde se na ty vozíky nakládá kmeň, tak my sme tam nakládali hlinu, marast a to všecko. Planýrovali sme to. Chlapi, ženské, děcka, všecko dohromady.

Já jsem tam byla dosekaná jak pes. Za co? Dyž ste jel s tema vozíkama a nebyly tam žádný brzdy, tak ste si musel zabrzdit kola enom takovým dřevem. A k temu vozíku mně dali jedneho starého dědka a moja sestra tam byla, Růžena, ta nejmladší. No a mně fčíl se to dřevo zlomilo a ten starý to pustil, on to nemohl udržet. My sme byly s Růženú až zadní a já sem křičela: Pozor, běžte, utíkejte pryč! Žádným se nic nestalo, enom ten vozík se vyvrátil. Dali sme ho zas na koleje. Jak sme vozík tlačili, měla sem strach o tú nejmladší sestru. Povídám si: Rači já to snesu, jak ona. Dojely sme nahoru, já sem to všecko svedla na sebe a řekla sem: Proč ste me tady dali takového starého chlapa?

Byl tam takový starý vysoký pařez a položili mě na něj. Tady to bylo na pařezu (ukazuje přitom na břicho) a jeden mně sedl na hlavu, jeden na nohy. Jeden stál s pendrekem z tej strany a druhý z tej strany a ten, co to počítal, ten četník, dvě rany počítal za jednu. Tak mně dávali ty rany z tej strany aj z tej strany. Zadek sem měla úplně roztentovaný. Dyž mě mama viděla, enom ruky zalamovala. No a ráno sme zas stáli na ten apel. Musela sem tam taky. Drželi mě tam, abych mohla stát. Ale potom se šla na moródku a tam a tam jsem se hlásila, že su tak dobitá, že nedojdu do práce. Oni se mně ptali proč, tak sem jim to řekla. Maródovala sem potom ale tři dni.

Po roce nám dali na cestu kúsek chleba a jakúsi marmeládu, ale my sme na to všecko kašlali. Věděli sme, kde půjdeme a žit že stejně nebudeme. Odvezli nás na autech na nádraží, naložili nás do nákladního vlaku a vezli jak ten dobytek.

Osvětim-Birkenau

Vlak zastavil v Osvěnčíně a už tam čekali SS. Oni nás hlídali, flinty nabité tak na nás drželi a my sme šli pěšky až do lágru. Byli sme jak šílení. Ona třeba byla tenkrát tak malé děcko (ukazuje na přítomnou neteř Adélu). Šli sme hodinu lebo dvě. V lágru nás dali na takový blok, stáli sme jeden za druhým a už nám to tady pichali. Nevím, jaké to mám číslo.2 Co já znám na to, prosím vás?

My sme už věděli, že dávajú do teho plynu a že každý dostane mydlo a ručnik. Oni nám to dávali a my sme hrůzú už byli tentovaní. To víte, enom u tej mamy sme byli skrčení. Mama brečela a my všecí sme taky brečeli. Dyž nás vykúpali, dali nám páskové hadry takové a potom nás odvedli na blok.

Blokaři byli eště horší, jak esemani. Dělali to tí mezi nama. Many na nás nebyl tak zlý, ale na druhý jo.3 My sme se s ním trochu seznámili a s tú jeho manželkú. Nám tak neubližoval, ale ti druzí zas na nás šli. Blokař tam nebyl ani jeden dobrý.

Ravensbrűck

Z tama sme šly do Ravensbrűcku. Já jsem šla ten nejposlednější transport, až v létě.4 Z Ravensbrűcku nás dali eště, nespomenu si, jak se to menovalo. Takový malinký lágříček to byl, mezi lesem a u cesty, a byly v něm Židovky. Letadla enom tam přes nás jezdili a Němci povidali, že abychom byly ticho a ani světla nesměly byt a tak. Nevím, jak dlúho sme tam byly, co se s nama báli vyjít ven.

Pochod smrti, cesta domů

Potom s nama z teho lágru trampovali enom pěšky, pěšky, pěšky a nocama ani nás nenechali jest. Enom dyž sme si sedly, tož sme si v hlině něco vyhrabaly. Alebo koně tam byli zastřelení a tož některé šly a ty masa syrový si tak tentovaly, ani nože neměly. Ani vodu nám nenechali pit. Dyž sme se pohly, už nás chceli zastřelit, a to víte, člověk měl strach.

Došly sme daleko, až do nějakého dvora. Aj oni už byli unavení, dyž s nama trampovali, ti Němci, ti SS. Řekli nám:Tady se vypočnem. No tak dyž vypočnem, tak vypočnem. Byly sme 4, 5 holek nás bylo. A tak sme se navedly: Aj tak zdechneme, tak už s něma nepůjdeme, ať nás třeba aj zastřelijá na místě.

Na dvoře byly šibovací dveře a tam taková veliká toto. Povidám: Víte co, holky, dostaneme se mezi ty barany a zostaneme tam. Ať na nás třeba aj ščijá lebo co všecko možné. Hlavně, abychom se zachránily!

A my sme to tak fakticky aj udělaly. Němci už nedávali pozor, věděli, že za nama idú Rusi. Dyž sme ráno vyšly, ani jednu z teho transportu sme tam neviděly. Enom co my sme se tak navedly, ty holky, že se tak schováme.

Byly tam prázdné baráky, co ty lidi utíkali. Šly sme tam a první, co sme dělaly, že sme hledaly jídlo. Šly sme potom do malého lesíčka a tak sme si navařily. Ale co sme snědly, to z nás vyšlo ven. Spaly sme v šopě a enom so povidali: Ježíšmarja, dyby to tak bylo pravda, že bysme Němcom už nedošly pod ruky.

Ráno svítilo slunko a bylo teplučko. Vylezeme ze šopy ven a vidíme jakéhosi vojáka, šinul si to k nám přes pole. A ta jedna holka, Poldina se menovala, uměla německy, polsky a tak. Hneď s ním promluvila a byl to Rus. Povidal: Buďte rády, že ste tady, ne aby vám napadlo púšťat se někde zpátky dom. Sú tady samí lese a v nich Němci, oni by vás zastřelili. Chodil s nama potom ke každému baráku, tí lidi se zatím vrátili, že každý jeden deň nám musijá vařit.

Potom sme pomaličky trampovali dom. Kde přišla noc, tak sme šly u starosty, aby nám dal nocleh. Jídlo nám dávali lidi sami, dyž sme vykládali, co sme zažily. A tak sme došly až tady na Ostravu. Tam sme se rozdělily, každá, kde sme patřily.

Já sem šla do Hranic a tam sem našla enom svoju tetu, od mamy sestru. Ta už tam byla první. Potom se dozvěděla Adéla, že tam su, přišla pro mě, a tak už sme byly pohromadě.

Převzato z knihy: C. Nečas: Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras, Olomouc 1994, s. 85-88.

Klíčová slova

Ctibor Nečas

Poznámky

1:

Vězňové cikánského tábora v Hodoníně, okr. Blansko byli oblečení ve vyřazených vojenských uniformách.

2:

V evidenční knize žen byla zapsána pod číslem Z-9215.

3:

Přezdívku Many měl český Rom Blažej Didy, který vykonával v cikánském táboře nižší vězeňské funkce a byl za tuto činnost odsouzen 29. 4. 1947 mimořádným lidovým soudem v Brně na doživotí.

4:

Transport 2. 8. 1944.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.