Židovská obecná škola v Praze

1920-1942

Koncem srpna roku 1920 byla otevřena nová židovská obecná škola v Praze. Jednalo se o soukromou školu, jejímž zřizovatelem byl spolek Židovská matice školská. Škola našla sídlo v budově patřící pražské židovské obci v Jáchymově ulici. V téže budově obec provozovala již od začátku 20. století svojí náboženskou školu. Obě školy fungovaly v budově vedle sebe. Obecná škola měla český vyučovací jazyk a vedle běžných předmětů se zde vyučovalo o židovských dějinách a kultuře. Škola byla podporována i předními osobnostmi tehdejšího českého kulturního života - Maxem Brodem a Franzem Kafkou.

Důležitým úkolem Židovské matice školské bylo získávání peněžitých prostředků na školu, což se dělo v podstatě čtyřmi způsoby: členskými příspěvky, dobrovolnými dary, úředně povolenými sbírkami a pořádáním přednášek, hudebních a divadelních produkcí a dalších kulturních akcí, jejichž výtěžek poté šel na podporu školství. Na řadě těchto akcí se podílely děti ze židovské školy i jako účinkující.

Začátky provozu obecné školy popsal O. Lieben v článku v Židovských zprávách koncem října 1928:
Snad až příliš rychle bylo postupováno. K válce je třeba peněz a jen peněz, ale k založení školy je vedle peněz třeba i učitelů a žáků, místností a učebních prostředků, a to vše tu chybělo. V místnostech školy talmud tora, majetku to židovské náboženské obce, jež právě nebyly používány, nalezla nová škola útulný domov. Prvním jejím učitelem byl pozdější palestýnský občan Ervín Arnstein. Žáků se také několik našlo a učebné pomůcky z části zakoupeny, z části převzaty ze školy uprchlíků. Ve školním roce 1920/21 otevřeli jsme první třídu se 17 dětmi, letos (tj. 1928 - E.W.) máme pět tříd a mateřskou školku, dohromady se 150 žáky, kteří všichni ‘svoji’ školu opravdu milují. 1

Irma Lauscherová, která na židovské škole začala učit v roce 1924, zanechala po válce několik písemných vzpomínek na školu. V textu Jak žily naše děti píše:
Vydržovatelkou pražské školy byla Židovská matice školská, dobrovolná organizace, která z darů a příspěvků vybudovala a vydržovala školu podle vzoru České matice školské z rakouské doby. Naše škola, vlastně školička, otevřela první třídu ve školním roce 1919-20. Tehdy bylo ve škole 10 žáčků (sic!). V pěti následujících letech přibyla každoročně další třída. Tři školní místnosti, sborovna a ředitelna byly v prvním patře budovy v Jáchymově ulici, kde je dnes ředitelství Státního židovského muzea. Pro další dvě třídy propůjčil místnosti, tělocvičnu a kabinet školský referát hlavního města Prahy ve škole na Masném trhu. Přeplněné  třídy jsme neznali, ve třídách bylo průměrně 18 - 24 dětí. A učitelé? Až na pana řídícího mladí nadšenci, kteří přicházeli na školu u vědomí, že v nové době je třeba jiného přístupu k dětem. Většinou studovali současně na univerzitě, do školy přinášeli nesmírné pracovní zaujetí, obětavost, lásku k dětem. Vycházeli z přesvědčení, že škola musí dát mimo vědomosti také to, co tehdejší rodina zanedbávala. Místo autoritativního musíš-nesmíš vytvářeli prostředí, kde žák uplatňoval svou osobnost. 2

Škola, respektive Židovská matice školská organizovala společenské večery pro žáky i pro rodiče, pro tyto společenské akce se nejčastěji využíval salonek kavárny Aschermann v Dlouhé, společenský sál hotel Bristol.
Rodičovské schůzky zároveň sloužily i jako informační schůzky pro rodiče budoucích prvňáčků. Před zahájením školního roku a před zápisem se tak rodič mohl seznámit s fungováním školy, jejími přednostmi, učiteli, vyměnit si zkušenost s rodiči již zde studujících dětí. Bezesporu mu bylo připomenuto, jak je pro židovské dítě důležitá židovská výchova. Zde je text pozvánky z roku 1937:
Všem židovským rodičů, jejichž děti budou letos školou povinné.
Přijďte na rodičovskou schůzi Židovské matice Školské pro Čechy v Praze, která se koná v pondělí, dne 7. června 1937 o 20. hod. v Zimní zahradě kavárny Aschermann, Praha I, Dlouhá 41. Na schůzi bude referát dra. Josefa Pollaka na téma 'Otázka výchovy židovského dítěte'. Přítomní učitelé a členové pedagogického výboru podají ochotně veškeré zápisu a vyučování se týkající informace. Přijďte všichni, přiveďte známé s sebou.
3

V březnu 1938 na jednom takovémto rodičovském sdružení přednesl svou přednášku nazvanou Židovská výchova dnes předseda Palestinského výboru a otec jednoho zdejšího žáka Jakob Edelstein, později první starší v terezínském ghettu.

Se stoupajícím anstisemitismem a vlivem událostí v Evropě byl od poloviny 30. let požadavek uchránit dítě těchto projevů stále silnější a význam židovské školy v tomto momentě začínal stoupat.

Zlom v dějinách školy nastal v roce 1933, kdy pod tlakem přílivu emigrantů z okolních států a také na přání rodičů, aby nemusely děti docházet až do Jáchymovy ulice, byla zřízena druhá škola, respektive pobočka v Praze VII ve Vinařské ulici č. 5, a to od školního roku 1933/1934. Celkový přehled o počtu žáků v jednotlivých rocích zatím neznáme, ale následující tabulka jasně ukazuje stoupající trend v návštěvnosti:

školní rok počet dětí
1920/21 19
1921/22 33
1925/26 77
1927/28 97
1928/29 přes 150
1929/30 140
1936/37 183
1937/38 180 + 96 uprchlických + 100 zájemců
1938/39 300
1939/40 316
1940/41 898
1941/42 890

(Pro školní roky 1940/41 a 1941/42 jsou započítáni i děti, které do školy byly zapsány, ale chodily sem pouze skládat zkoušky, jinak se vzdělávaly soukromě; čísla jsou pro obě stupně školy - obecnou i měšťasnkou.)
 

V témže období bylo zavedeno dobrovolné školné, protože Židovská matice školská již nezvládala financovat provoz školy z vlastních prostředků. Náklady na školu rok od roku rostly a cílem všech bylo školu zachovat. Veškeré výzvy o finanční pomoc byly doplněny ideologickým podkladem pro opodstatnění fungování židovské školy v Praze. V jedné takové výzvě z roku 1934, se můžeme dočíst:
Chcete, pražští Židé, dopustiti, aby tato škola, jejíž vysoký výchovný, národní a mravní význam jest nesporně uznáván, pro nedostatek finančních prostředků zanikla? Či chcete raději toto důležité kulturní středisko postaviti na pevnou finanční základnu? Nevěříte snad, že tato škola, ze které vyrůstá příští generace uvědomělých Židů, nutnější jest jiných, sebe důležitějších fondů a pomocných akcí? Nezapomeňte pro dalekosáhlé mety právě úkolu nejbližšího! Nenechte zakrnět svoji školu, svoji mládež! Židovská obec, všechny židovské spolky, židovští jednotlivci, nechť náležíte kterémukoliv směru: pomozte židovské škole, postavte ji konečně na zajištěnou základnu! Nedejte volání nouze školy zaniknouti bez ohlasu, uchovejte své mládeži její vlastní školu! 4

Jak se blížil rok 1938, respektive 1939, význam školy pro vzdělávání židovských dětí neustále stoupal. S tím se stupňovala i naléhavost v prosbách o pomoc, takže ve výzvě k návštěvě dobročinného chanukového bazaru z těchto let čteme:
Židovské matice školská stojí před těžkými úkoly. Ročně stoupá počet žáků na jejich ústavech a tím i rozpočet, ročně přibývá též příliv chudých židovských rodin z východu republiky, kteří posílají své dítky do židovské školy. Tyto nemajetné a mnohdy úplně na pomoc Židovské matice odkázané děti požadují vedle vyučování stravování, ošacování a prázdninový pobyt ve feriální osadě. 5

Počet žáků pak stoupal po roce 1938, kdy se škola ujímala dětí uprchlíků z odstoupeného pohraničí. V listopadu 1938 získala škola tisíci korunovou dotaci na vyučování dětí uprchlíků od Židovské obce v Plzni. V této době již školu navštěvovalo 96 uprchlických dětí a očekával se nástup dalších 100. Příliv uprchlických dětí s sebou přinášel větší množství starostí: jednak přeplněnost tříd a také to, že děti z veřejných škol, hlavně pak z pohraničí, neovládaly český vyučovací jazyk. Ředitel František Kraus prosí v září 1938 o prostředky na dva učitele češtiny, kteří by vyučovali tyto děti ve zvláštních kurzech, aby nedocházelo ke zpomalování výuky ostatního žactva. Irma Lauscherová na situaci ve škole, která nastala po otržení pohraničí, vzpomíná následovně:

Učíme v přeplněných třídách, dokonce na směny, není dost tříd, není dost učitelů v našich řadách. Dosavadní pětitřídku rozšiřujeme na devítitřídní školu, všechny postupné ročníky mají paralelky. Pro děti z rodin, které se přestěhovaly po odtržení pohraničí do Prahy a neumějí dostatečně česky, pořádáme doučovací kroužky češtiny. 6

Ve školním roce 1938/1939 byla tedy škola rozšířena o 4 třídy měšťanské školy a byla útočištěm nejen pro žáky, ale i pro řadu židovských pedagogů. Po roce 1939, když byly židovského děti postupně vylučovány ze škol, nabyla židovská škola v Jáchymově ulici pro ně většího významu. Irma Lauscherová zdůraznila ve svých vzpomínkách význam školy v tomto období:
Teď byla škola místem velkých úkolů. V srpnu 1940 vydaly německé úřady zákaz přijímat židovské děti do veřejných škol. Teď jsme poznali přeplněné třídy. Ale i velké poslání školy. Představitelé ŽNO měli pochopení pro naše děti. Nezapomeňme ani dnes na nesmírné úkoly, které bylo nutno řešit. Škola nestačila pojmout všechny pražské děti. Výchovné oddělení ŽNO organizovalo stovky kroužků, a je na místě vzpomenout na dvojí obětavost. Nechť je vzpomínka odolnější kovu. Obětavost rodičů byla bezmezná. Připomeňme si vnější podmínky. Rodiče ztratili zaměstnání, podle předpisů odevzdávali jedno po druhém, věděli, že zítra, pozítří, do týdne přijde nová ‘vymoženost’ řešení židovské otázky. Jednou vyhláškou, jindy je ústním sdělením dává na vědomí, a přece závazná. Posílali děti do kroužku, dávali k dispozici místnost pro vyučování, ne z nadměrného bytu, ze svého těsně omezeného prostoru, vždyť v určitých pražských čtvrtích bydlelo v bytě několik rodin, jiné čtvrti byly již ‘judenrein’ 7

Židovské děti, které nemohly navštěvovat soukromou židovskou školu, byly nějaký čas vyučovány i soukromě. 27. července 1942 bylo výnosem ministra školství Moravce zakázáno vzdělávání židovských dětí v Protektorátu úplně. Další vzdělávání se mohlo odehrávat pouze ilegálně. Po roce 1939, respektive 1940 škola fungovala dál v relativně normálním režimu. Přes prázdniny během roku byla ve škole otevřena jedna třída pro chudé děti, kde jim bylo umožněno si hrát, učit se a bylo jim zajištěno bezplatně občerstvení.

V Jáchymově ulici během války našly přístřeší i letní kurzy pro maturanty, které pořádala židovská náboženská obec, v rámci nichž přeškolovala maturanty na učitele. Absolventi těchto kurzů pak nastupovali jako učitelé do židovské školy - jak stoupal počet zdejších žáků, vzrůstal i požadavek na počet zdejších učitelů. Jeden takovýto kurz absolvoval i Pavel Stránský a následně na něj vzpomínal:
V rámci těchto opatření byly židovské děti vyhozeny ze všech státních i soukromých škol. V Praze byla v té době jen jediná obecná židovská škola, které přibylo náhle hodně žáků, chyběli však učitelé. Židovská náboženská obec v Praze proto uspořádala učitelský rychlokurz, kterého jsem se jako čerstvý maturant zúčastnil. Měl jsem dokonce nastoupit od 1. ledna 1942 do školy jako učitel češtiny a kreslení, ale 1. prosince 1941 jsem byl zařazen do transportu jednoho tisíce mladých mužů a odvezen do Terezína. 8

Na konci školního roku 1941/42 byla uzavřena i tato škola. Irma Lauscherová popisuje poslední dny školy takto: Zavření školy. Bouřlivá porada ve sborovně. Poslední, které jste předsedal, řediteli Waltře Sandře, který jste přišel mezi nás ze školy na Českomoravské vysočině. Dosud vás vidím, drazí kolegové, tamhle sedí Ola, ještě je mezi námi Jiřina Picková, ten přímý, pravdivý člověk, který se dobrovolně přihlásil v liché naději, že zachrání starou matku svého umučeného přítele, v jejíž zahradě spolu zakopali zbraně. Čmuchalové je nalezli, udali gestapu. Ještě tu sedí Mona, Reizer, Růženka a všichni ti, s kterými jsme vlekli káru bezedným bahnem. Na rozloučenou nám recituje Jeny Rosenzweigová Nezvalovu báseň Sbohem a šáteček. Jako v tušení, že tu sedíme naposled. Výsledek porady: budeme učit, dokud budou děti a my v Praze.9

Poznámky

1:

LIEBEN, O.: Židovská škola v Praze. Židovské zprávy 26.10.1928. s. 4.

2:

LAUSCHEROVÁ, I. Jak žily naše děti. In Židovská ročenka 1986/87, s. 78.

3:

AŽMP, Židovské matice školská, sign. 53.307.

4:

Židovské zprávy 23.3.1934, s. 4

5:

AŽMP, Židovské matice školská, sign. 53.307

6:

LAUSCHEROVÁ, I. Jak žily naše děti. In Židovská ročenka 1986/87, s. 78.

7:

LAUSCHEROVÁ, I. Jak žily naše děti. In Židovská ročenka 1986/87, s. 80-81.

8:

STRÁNSKÝ, P.: Poslové obětí. Praha 1999, s 18.

9:

LAUSCHEROVÁ, I. Jak žily naše děti. In Židovská ročenka 1986/87, s. 81.

Prameny a literatura

Lieben, O. Židovská škola v Praze. , in: Židovské zprávy, č. 26.10.1928, s. 4.
Židovské zprávy. 23.3.1934, s. 4.
Lauscherová, Irma. Jak žily naše děti. , in: Židovská ročenka, č. 1986/87, s. 78-81.
Stránský, Pavel. Poslové obětí : z Terezína do Terezína se zastávkou v Osvětimi-Březince a Schwarzheide. Praha: , 1999, s. 70.
Archiv Židovského muzea v Praze, Židovská matice školská: sign. 53.307.
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.