Terezín v konečném řešení židovské otázky

Za smysl a cíl tohoto referátu nepovažuji hledání a nalézání souvislostí, vzájemných vazeb mezi terezínským ghettem a rodinným táborem terezínských vězňů v Osvětimi-Birkenau, nýbrž zamyšlení nad funkcemi či stránkami Terezína. Nad tvářemi, jimiž se ghetto vyznačovalo uvnitř svého poslání v tzv. konečném řešení židovské otázky.

Jako bývalý terezínský vězeň i jako historik stojím velice často před úkolem vysvětlovat charakter zdejšího ghetta. A vždy znovu se přesvědčuji, jak nesmírně těžká je to úloha, jak obtížně lze zprostředkovat posluchačům, kteří sami toto ghetto nezažili, nebo kteří se jím vědecky nezabývají, jeho skutečný, nezkreslený a hlavně všestranný obraz. Zejména problémy spojené s nacistickým propagandistickým úsilím, se snahou hrát židovskou kartou, vyvolávají mnoho neporozumění a také tendenci vidět Terezín jen z jejich - nebo převážně z jejich - zorného úhlu.

Pokud tedy vůbec lze terezínskou realitu úspěšně sdělit, může k tomu, jak se domnívám, napomoci právě pojmenování a rozlišení jejích různých stránek. Ale nejen to. Tyto stránky spolu různým způsobem souvisely, ta či ona vystupovala v různých obdobích do popředí nebo ustupovala do pozadí, působily ve vzájemné shodě nebo naopak proti sobě. To vše se samozřejmě dělo prostřednictvím činů konkrétních osob a nezanedbatelnou roli hrály též postoje a úsilí samotných vězňů.

Formování trojího poslání Terezína a jeho realizace

V létě 1941, především v souvislosti s vývojem na frontách druhé světové války, vstoupila nacistická politika tzv. konečného řešení židovské otázky do své nové, závěrečné fáze. Po dosavadních omezovacích a diskriminačních opatřeních vůči židům, během nichž měli být ožebračeni, všestranně poníženi a vyděleni z ostatní společnosti, po prvních vlnách podpory vystěhovalectví či lépe vyhánění židů ze zemí, v nichž po staletí žili, po prvních dílčích transportech a vraždách, nastávala nyní nová etapa: příprava masových deportací a hromadného vyvražďování, po němž měla být evropská území ovládaná nacisty a později celá Evropa zcela zbavena méněcenného a nepřátelského židovského národa.

Vnějším vyjádřením této skutečnosti se stal dopis, který z Hitlerova pověření podepsal 31. července 1941 Hermann Göring a jenž byl adresovaný šéfovi Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, bezpečnostní policie a bezpečnostní služby, SS-Obergruppenführerovi Heydrichovi. V návaznosti na jeho předchozí protižidovské úkoly se mu v dopise mj. ukládalo uskutečnit všechny potřebné přípravy pro celkové řešení židovské otázky v oblasti německého vlivu v Evropě. Dále měl Heydrich Göringovi v krátké době předložit celkový návrh předběžných organizačních, věcných a materiálních opatření k uskutečnění konečného řešení židovské otázky.1

Není jistě bez zajímavosti, že Heydrich se stal zastupujícím říšským protektorem v tzv. Protektorátu Čechy a Morava dne 27. září 1941, to znamená necelé dva měsíce poté, co obdržel zmíněné pověření. Nelze pochybovat, že právě na místě, kde vykonával bezprostřední moc, chtěl především prokázat dostatečnou horlivost a způsobilost k plnění svěřených úkolů. V důsledku toho znamenal Heydrichův příchod do Prahy výrazné vyostření protižidovské politiky, předzvěst hromadných transportů a také intenzivního hledání vhodného místa pro dočasnou koncentraci protektorátních židů. Tak se také začala poslední etapa předhistorie Terezína jako ghetta - koncentračního tábora pro židy.

Na den 10. října 1942 svolal Heydrich poradu úzkého štábu nacistických funkcionářů, jíž se kromě jiných zúčastnil také vedoucí židovského referátu berlínské ústředny gestapa Adolf Eichmann a vedoucí tzv. Ústředny pro židovské vystěhovalectví v Praze Hans Günther. V protokolu z tohoto jednání se jedna pasáž zabývá možnostmi ghettoisování židů v Protektorátě. Tehdy se ještě uvažovalo o zvláštních ghettech na Moravě a v Čechách, kde se za nejlepší možnost považovalo převzetí Terezína Ústřednou pro židovské vystěhovalectví.

Z hlediska našeho tématu klíčová pasáž zápisu zněla: Po evakuaci z tohoto přechodného sběrného tábora (kde Židé už budou silně decimováni) do východního území, lze pak celý terén přebudovat na vzorné německé sídliště. 2 V jediné větě jsou zde pregnantně vyjádřena hned dvě Terezínu přisouzená poslání. Především dočasnost, či přechodnost zdejší internace židů, která měla vyústit do deportací na východní území. O tom, co obsahoval v zápise použitý krycí název evakuace, máme dostatek tragických znalostí. Terezínské ghetto mělo tak sloužit jako tranzitní shromaždiště, kam měly transporty nejen přijíždět, ale také, a to především, odjíždět do vyhlazovacích táborů na východě.

V tomto směru předznamenala uvedená pražská porada i některé myšlenky z Heydrichova referátu na konferenci nacistických funkcionářů ve Wannsee, která se po předchozím odkladu uskutečnila 20. ledna 1942. V jejím zápisu se jednoznačně konstatovalo, že evakuovaní židé budou nejdříve krok za krokem soustřeďováni v tzv. průchozích ghettech, aby pak odsud byli deportováni dále na východ.3

Vraťme se však k pražské poradě z 10. října 1941. Vyplývá z ní rovněž, že decimace terezínských vězňů se má uskutečňovat také přímo na místě. Jednu z předpokládaných podob takové decimace ostatně nacházíme hned v dalších řádcích zmíněného zápisu: Židé, psalo se zde, si mají udělat byty dolů do země. (Die Juden haben sich Wohnungen in die Erde zu schaffen.) Co to mělo znamenat, můžeme si snadno odvodit ze záznamu obdobné porady, konané však o týden později. Konstatovalo se zde, že v Terezíně lze pohodlně umístit 50 - 60 tisíc lidí.4 V předválečném Terezíně žilo včetně vojenské posádky cca 7 000 osob. Nacistické záměry předpokládaly tedy ubytování cca 8 osob na prostoru, kde dříve žila osoba jediná. Již tento samotný fakt mohl přispět - a také přispěl - k plnění decimačního poslání terezínského tábora.

V podzimních měsících roku 1941 začala však krystalizovat ještě jedna stránka či další tvář, charakterizující Terezín. Ve svých počátcích byla spojena především s rozhodnutím nacistického vedení nedeportovat některé staré a zasloužilé židy z Říše přímo do vyhlazovacích táborů na východě, nýbrž umístit je v Terezíně. Ten se v dané souvislosti měl dočasně stát mj. jakýmsi ghettem pro staré a plnit nejen protektorátní, ale i říšské poslání. Na konferenci ve Wannsee Heydrich výslovně hovořil o Terezíně jako o ghettu pro staré a k odůvodnění tohoto záměru poznamenal, že se tak jedním rázem zabrání mnoha intervencím. Nepochybně to znamenalo prakticky totéž, jako krátce předtím zaznamenané Hitlerovy výroky požadující, aby energická protižidovská politika nezpůsobovala zbytečné těžkosti.

Nejjednoznačněji se v tomto smyslu vyjádřil Eichmann dne 6. března 1942, na jedné z porad navazujících na konferenci ve Wannsee. Konala se v pověstném protižidovském oddělení IV B 4 Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a jeden z hlavních organizátorů genocidy židů zde odůvodnil předpokládané privilegované deportace části říšských židů do terezínského altersghetta tím, aby se navenek zachovala tvář.5

Převedeny do běžného jazyka vyjadřují všechny tyto výroky v podstatě stejnou myšlenku. Před světovou, ale zčásti i německou veřejností se nacistické vedení chtělo představit nikoliv ve své pravé podobě cynických, ničeho se neštítících vrahů, ale jako humanismem obdaření lidé, kteří, když již musí v duchu své ideologie proti židům bojovat, činí to alespoň tím nejpřijatelnějším, nejméně bolestným způsobem. V souladu s tím můžeme třetí zamýšlenou a uskutečňovanou tvář Terezína charakterizovat jako propagandistickou, lživě alibistickou ve vztahu k vnějšímu světu a veřejnému mínění.

Není rozhodující, že formulování této stránky Terezína se zpočátku projevovalo zejména prostřednictvím plánů a představ o starobním ghettu. Tak, jak se pro Německo postupně zhoršovala situace na frontách, potřeba klamného alibi se rozšiřovala také na množství dalších forem života v ghettu. Původní zdroj tohoto alibi - totiž realizace altersghetta - při tom výrazně ustupoval do pozadí.

Terezínské ghetto začalo fakticky existovat dne 24. listopadu 1941. Náš dosavadní výklad můžeme tedy uzavřít konstatováním, že při jeho vzniku, nebo nejpozději v prvních týdnech jeho existence byly již přítomny, respektive zamýšleny všechny tři stránky - tváře, které se zde v dalších letech projevily. Než se budeme věnovat příkladům jejich realizace, nutno ovšem zdůraznit, že oddělený výklad každé z těchto tří stránek terezínského ghetta provádíme výhradně z důvodů systematičnosti. V praxi působily tyto stránky společně a v denní realitě ghetta je nelze navzájem izolovat.

Terezín jako průchozí tranzitní tábor

Vyjděme ze základních údajů o transportech, které přišly do Terezína. První z nich, jehož příjezd znamenal počátek ghetta, se nazýval AK (Aufbaukommando) a 342 jeho účastníků sem bylo deportováno 24. listopadu 1941 s úkolem připravit vše potřebné pro příchod dalších hromadných transportů z Protektorátu. Ty začaly o několik dní později, 30. listopadu 1941 a pak v různých intervalech pokračovaly až do jara 1945. Z Protektorátu v nich bylo deportováno 73 608 osob, ve 122 transportech.

V souladu s tzv. říšským posláním Terezína a podle předpokladu, že zde bude zřízeno starobní ghetto pro přestárlé či nějak privilegované židy z Říše, začaly od 2. června 1942 přicházet také transporty z Německa a od 21. června též z Rakouska. Číselně je lze vyjádřit (včetně transportů, jimiž přicházeli jen jednotlivci) takto:

Území

Počet transportů

Počet deportovaných osob

Německo

301

42 221

České pohraničí připojené k Říši

33

611

Rakousko

50

16 404

Celkem

384

59 236

Od 22. dubna 1943 přišlo pak do Terezína v 11 transportech 4 897 židů z Holandska a od 5. října 1943 5 transportů s 466 židy dánskými. Přičteme-li k těmto počtům ještě 4 transporty židů ze Slovenska, jimiž od 23. prosince 1944 bylo deportováno l 447 osob, dojdeme k dílčímu souhrnu:

Uskutečnilo se 526 transportů do Terezína, jimiž se do ghetta dostalo 139 654 vězňů.6 Jako dílčí jsou tato čísla označena proto, že neobsahují příchozí z tzv. evakuačních transportů, které začaly proudit do Terezína od 20. dubna 1945. Přicházeli s nimi většinou ve strašlivém stavu vězňové z koncentračních táborů, jež nacisté vyklízeli a evakuovali před postupujícími spojeneckými vojsky. Přesně nezjištěný počet těchto vězňů, z nichž někteří se v Terezíně ocitli již podruhé, se odhaduje nejméně na 13 tisíc osob. S jejich započtením prošlo tedy terezínským ghettem více než 150 tisíc nedobrovolných obyvatel.

Jaké však byly jejich další osudy? Něco o nich napovídají údaje o transportech, které Terezín jako nedílná součást jeho tranzitní tváře opustily.

V období od 9. ledna 1942 do 28. října 1944 odešlo z Terezína celkem 63 transportů do východních oblastí. Deportováno jimi bylo 86 934 vězňů. V dosavadní literatuře se obvykle uvádí, že po válce se z nich vrátilo 3 097 až 3 371 osob. Výzkum této otázky pokračuje, je možné, že konečné číslo bude o něco vyšší, téměř jistě ale nepřesáhne 4 tisíce. Na tomto místě bych rád zdůraznil: je známo, že velká čísla mají tendenci k anonymitě. Transporty z Terezína na východ nepřežilo 83 až 84 tisíce osob. Tito lidé byli zavražděni plynem, postříleni, zahynuli krutým hladem, nelidskými životními podmínkami, otrockou, vysilující prací. Nepředstavovali však beztvarou masu. Každý z nich měl své individuální životní osudy, své jméno, svoji tvář. Prosím proto, abychom uváděná statistická čísla, jimž se nemůžeme vyhnout, nepojímali jen jako suchá fakta historického bádání, ale hledali a spatřovali za nimi právě ony nezaměnitelné osudy, mezery v lidském společenství, které smrt deportovaných způsobila.

Za první transportní vlnu můžeme označit 16 transportů, které opustily Terezín mezi 9. lednem 1942 a 13. červnem téhož roku. Odjížděli jimi čeští židé, tehdy (s výjimkou několika předchozích transportů židů z Říše) jediní terezínští vězňové. Vypravení těchto transportů na východ tvrdě ukončilo původní naděje židovské samosprávy, že snad prostřednictvím pracovního potenciálu vězňů bude možno jejich většinu uchránit v Terezíně. Část deportovaných z této transportní vlny určené do Rigy, Izbice, Piasků, Sobiboru, Lublinu, Varšavy, Zamošče, Majdanku a jinam byla okamžitě zahubena plynem či zastřelena, druhá část byla po krátkém odkladu zlikvidována především otrockou prací.

Druhou transportní vlnu můžeme vysledovat mezi 14. červencem 1942 a 22. říjnem 1942. Z jejich celkového počtu 18 transportů více než polovina směřovala do Treblinky, která zahájila svou smrtící činnost 23. července 1942. Osudy a také skladba těchto transportů vypravených z Terezína v letních a prvních podzimních měsících roku 1942 se poněkud odlišovaly od předchozích. Až na nepatrné výjimky neexistovalo především jakékoliv rozdělování vězňů, nýbrž docházelo k okamžitému hromadnému zavraždění všech, kteří přijeli. Také skladba těchto transportů se odlišovala od těch z první poloviny roku 1942. Zejména do Treblinky odcházeli staří lidé, většinou nedávno do Terezína deportovaní židé z Německa a Rakouska, ale také asi 6 000 starých židů z Protektorátu.

Jestliže k počtu obětí těchto transportů přičteme ještě ty, kteří krátce po přesídlení do Terezína zde v důsledku těžkých podmínek rychle zemřeli, zjistíme, že již koncem roku 1942, tedy zhruba po půl roce skončilo období, kdy se terezínské ghetto mohlo nazývat ghettem pro staré. Skončilo z hlediska nacistů jediným možným způsobem - deportací a smrtí velké části těch, kteří údajně měli toto Altersghetto tvořit. K l. lednu 1943 představovaly osoby nad 65 let jen 32,9 % z celkového počtu terezínských vězňů. 7 Alibistická, propagandistická tvář Terezína, jejíž vznik jsme sledovali právě v souvislosti se zdánlivým vytvořením říšského starobince, s jeho likvidací ovšem neskončila. Začala se jenom počátkem roku 1943 projevovat jiným způsobem.

Od 26. října 1942 směřovaly deportace z Terezína výhradně do Osvětimi (s výjimkou 4 malých transportů, jejichž cílem byl v roce 1944 Bergen-Belsen). Jejich složení se teď případ od případu měnilo, nikoliv však tragický konec naprosté většiny deportovaných. Mezi otázkami spojenými s tímto obdobím transportů a zasluhujícími pozornost historiků se zastavíme alespoň u jedné.

V mechanismu transportů, které se od 9. ledna 1942 opakovaly v děsivě krátkých lhůtách, nastala na počátku roku 1943 dlouhodobější přestávka. Po transportech do Osvětimi dne l. února 1943 následoval další až 6. září 1943, to znamená po více než sedmi měsících. V této souvislosti jsou známy dva významné dokumenty.8 V prvním z nich Ernst Kaltenbrunner, po Heydrichovi šéf RSHA, žádal l. února 1943 Himmlera o povolení deportace dalších 5 000 vězňů ve věku nad 60 let. V druhém, datovaném 16. února 1943, byla obsažena Himmlerova překvapivá, negativní odpověď. Podle ní by vypravením těchto transportů bylanarušena tendence, že Židé v ghettu pro staré, v Terezíně, mohou v klidu žít a umírat.

Vysvětlit si toto Himmlerovo počínání, zcela se vymykající dosavadní praxi můžeme jen připomenutím některých vnějších okolností. Na přelomu let 1942 a 1943 utrpěla německá vojska velkou porážku u tehdejšího Stalingradu. Zejména v souvislosti s tím se dané období vyznačovalo zvýšenou aktivitou nacistického vedení, jejímž účelem bylo vrazit klín mezi Spojence a uzavřít separátní mír s Anglií a Spojenými státy. Osudy židů se tak dostaly nikoliv poprvé a nikoliv naposledy do soukolí širšího rámce nacistických strategických cílů. Počátkem roku 1943 bylo pro jejich realizaci vhodnější šířit před světem falešnou představu o klidném životě židů v Terezíně, představu, jejíž zdůrazňování mělo zakrátko dostávat stále výraznější podobu.

Budeme mít ještě příležitost zabývat se vztahy mezi jednotlivými tvářemi terezínského ghetta. Již na tomto místě můžeme ale konstatovat, že dlouhá transportní přestávka roku 1943 i události, které během ní následovaly, patří mezi klasické doklady sváru mezi stránkou tranzitní a stránkou alibistickou. Základním záměrem nacistů zůstávala co nejrychlejší a nejúplnější likvidace židů (a tedy rovněž co největší počet transportů z Terezína). Snaha o alibi a propagandu tváří v tvář měnícím se podmínkám však tento záměr jistým způsobem dočasně modifikovala.

Terezín jako místo decimace Židů

Bez přihlédnutí k evakuačním transportům z období po 20. dubnu 1945 prošlo Terezínem - jak již uvedeno - 139 654 vězňů. Z nich přímo na místě zemřelo 33 430, tj. 23,93 %. Rozloženy do jednotlivých let vyhlížejí pak počty zemřelých následovně:

1941 [jen od 24. 11. do 31. 12.]

11

1942

15 891

1943

12 696

1944

4 540

1945

292

Celkem

33 430

V letech 1942-1943 zahynulo tedy 28 587 vězňů, tj. 85,51% všech zemřelých v ghettu.9

Z uvedených čísel můžeme vyvodit několik závěrů:

  • Terezínské ghetto jako celek úspěšně splnilo poslání decimace židů. Zemřel téměř každý čtvrtý vězeň, který jím prošel.

  • Největší úmrtnost se koncentrovala do let 1942-1943 (přesněji do období mezi srpnem 1942 a dubnem 1943. Za těchto 9 měsíců zemřelo 21 877 vězňů, což je 76,52 % z těch, kteří zemřeli v letech 1942-1943 a 65,44 % všech obětí ghetta). V dalších letech pak úmrtnost klesala zejména v souvislosti s měnící se věkovou strukturou vězňů, úbytkem jejich počtu a tím i částečným zmírněním obrovské přelidněnosti.

  • Počty zemřelých v Terezíně, jakkoliv vysoké a skličující, se přece jen odlišují od úděsnosti onoho často plošného vyvražďování židů ve východních vyhlazovacích táborech. Tento úkol ghetto nemělo, mimo jiné i proto, že jeho decimační poslání nebylo posláním jediným.

Pohled do statistických údajů ukazuje dále, že zmíněné období nejvyšší terezínské úmrtnosti se v podstatě kryje s termíny, během nichž zde bylo vězněno největší množství lidí starších 65 let. Nebylo by však správné vyvozovat z tohoto faktu pouze biologickou zákonitost, tj. největší počet starých lidí rovná se nejvyšší úmrtnost. Přesnější formulace zní, že na tyto lidi nejvíce decimační stránka ghetta působila, že bez ní by jejich život byl nepochybně delší a smrt vzdálenější, a že tedy velkou část úmrtí starých lidí v ghettu lze označit za předčasnou.

Pokud jde o staré lidi z Německa a Rakouska - začínala vlastně decimační stránka Terezína fungovat již v jejich původních domovech; v okamžiku, kdy uvěřili nacistickým lžím o přesídlení do lázeňského města, do privilegovaného říšského starobince pro židy. Ve víře v pravdivost těchto slibů přijížděli do skutečných terezínských poměrů zcela nepřipraveni, jak co do fyzické přípravy (co si vlastně měli vzít s sebou, aby zvýšili naději na přežití), tak co do přípravy psychické. Terezínská realita pak pro ně znamenala všestrannou pohromu.

Před vylíčením konkrétních podmínek přispívajících k decimaci vězňů nutno předeslat, že tato decimace se v duchu terezínských specifik neuskutečňovala metodami přímé, bezprostřední likvidace. Nebyly zde plynové komory, na lidi se nestřílelo, nedocházelo k rychlému utýrání nesnesitelným hladem ani k ničení nadměrně vysilující prací. Zdejší cesty decimace vězňů působily spíše nepřímo a často v delším časovém horizontu. Příčinou byla opět jednota oněch tří stránek, tří tváří ghetta. Přímé metody vyvražďování realizovaly namísto Terezína východní tábory, pro něž tamní ghetta představovala přestupní stanici. Metody, jichž se v Terezíně k decimaci používalo, byly jedině možné s ohledem na propagandistickou, alibistickou stránku, bez níž by Terezín nebyl Terezínem.

Některé základní životní podmínky vězňů se v detailnějším pohledu jeví takto:

Pro ubytování byla využita kasárna, bývalé obytné domy civilních obyvatel, nově postavené dřevěné baráky a dále celá řada nouzových prostorů, především na zcela nezatížených půdách. V plné míře se přitom projevoval hlavní negativní prvek tohoto ubytování, totiž fatální nedostatek místa. Na příklad jen v jedněch, tzv. Sudetských kasárnách bylo k 30. červnu 1942 soustředěno 4 236 vězňů, tj. asi o čtvrtinu více, nežli v celém předválečném Terezíně žilo civilních obyvatel. V létě 1943 odpovídala hustota obyvatelstva v terezínském ghettu počtu 130 370 osob na km2 a byla srovnatelná jen s ghettem ve Varšavě (130 880 osob na km2 v březnu 1941). V Berlíně činila před druhou světovou válkou tato hustota 4 571, v Praze 5 820 osob.

V polovině března 1943 se v Terezíně průměrná obytná plocha na jednu osobu rovnala 2,05 m2 a později, v důsledku deportací stouplo toto číslo cca na 3,05 m2. Bylo to mnohem méně než v lodžském ghettu, na jehož jednoho obyvatele připadalo 3,75 m2. Tato čísla představují ovšem právě jen průměr. Každé poněkud lepší ubytování některých jednotlivců vyvolávalo okamžitě tím větší stísněnost ostatních.

Zvláště obávané bylo nouzové umisťování na zcela pusté, pro ubytovací účely naprosto nevhodné kasárenské půdy. Např. v říjnu 1942 se na nich nacházelo 6 034 osob.10

Takové ubytovací poměry s sebou ovšem přinášely zásadní hygienické problémy spojené s nejběžnějšími životními potřebami. Především se nedostávalo záchodů a v některých ubikacích muselo s jedním tímto zařízením vystačit až 100 lidí. Na půdách samozřejmě záchody nebyly vůbec. Co tyto poměry znamenaly pro staré, neustále nastydlé i jinak nemocné lidi, si lze snadno domyslet. A jestliže si ještě představíme účinky častého kolektivního trestu udělovaného ghettu komandaturou, totiž zákazu svícení, dostaneme obrazy přímo apokalyptické.

Zejména v počátečním období trpěli vězňové rovněž nedostatkem vody, protože její zdroje i vodovodní síť naprosto neodpovídaly potřebám katastrofálně přelidněného města. Své důsledky měla tato skutečnost samozřejmě i v nikdy nekončícím a často neúspěšném boji proti zahmyzení a s ním spojenými infekčními nemocemi. Stejně jako jinde patří i v oblasti hygieny k zásluhám samosprávy, že prostřednictvím jednotlivých pracovních skupin dokázala v průběhu doby nejhorší problémy částečně odstranit. I tady však v zásadě platí ona tragická pravda, že na určitém zlepšování životních podmínek v ghettu se podílely jednak deportace na Východ, jednak vysoká úmrtnost přímo na místě.

Autoři píšící o terezínském stravování používají často formulaci, že je prakticky nemožné podat souhrnnou, exaktní a objektivní zprávu o jeho úrovni. Je tomu tak proto, že dokumenty a statistiky, které jsou k dispozici, mají velice daleko ke spolehlivosti. Na jejich správnosti nemělo SS velení zájem jak z propagandistických důvodů, tak z potřeby zakrýt vlastní machinace. Ale nepotřebovala ji ani samospráva, která musela velice často pomocí statistiky maskovat nejrůznější nepořádky a hlavně rozkrádání, k němuž na různých úrovních a v různém měřítku docházelo.

Nebylo by tedy nic ošidnějšího, než pokoušet se vyvozovat závěry o úrovni stravování terezínských vězňů z úředních přehledů, z údajů o velikosti porcí uváděných na tzv. jídelníčcích apod. Při jejich studiu musíme mít naopak na zřeteli, že jsou uměle přikrášleny, zvětšeny, že skutečná podoba vydávaných jídel zdaleka neodpovídala tomu, co si pod jejich názvem představujeme v běžném životě.

Přesnému vyjádření stupně terezínského hladu také brání existence různých stravovacích kategorií a (časově i kvantitativně limitovaná) možnost přijímání balíčků z vnějšího světa. Jinak také rozhodně pociťoval hlad ten, kdo si mohl svou pracovní činností opatřit nějaké výhody, a jinak zase starý člověk, který nepracoval, neměl venku příbuzné či dobré známé a byl od počátku do konce odkázán na ubohé příděly pro nepracující.

I s uvážením všech těchto specifik lze ovšem konstatovat, že podvýživou trpěla naprostá většina terezínských vězňů. Jejich hlad byl sice méně krutý, méně intenzivní než ve východních táborech, ale nejčastěji to byl hlad dlouhodobější, trvalejší. Vyvolávalo jej nejenom malé, nedostačující kvantum potravy, ale také její nutriční nevyváženost, jednotvárnost a nedostatek vitamínů. V neposlední řadě pak působila i skutečnost, že jídlo se k vězňům nejčastěji dostávalo studené, a že při jeho výdeji bylo nutno absolvovat dlouhé, ponižující fronty.

Fyzické i psychické útrapy spojené s vězněním v ghettu se promítaly do zdravotního stavu vězňů a posléze do příčin jejich úmrtí. V přehledu podchycujícím oficiálně uváděné příčiny úmrtí od vzniku ghetta do 31. srpna 1944 figurují na předních místech:

Absolutní počet případů

Procento z celkového počtu

Nemoci zažívacího traktu

9 159

28,05

Sešlost věkem

6 534

20,01

Nemoci dýchacích cest

6 511

19,94

Nemoci krevního oběhu a srdeční

4 720

14,45

Infekční nemoci

3 045

9,32

z toho různé formy TBC

1 699

5,2011

Zvláště smutnou úlohu hrály mezi příčinami smrti sebevraždy psychicky vyčerpaných, hlavně starých vězňů, kteří v depresích často nenacházeli jiné východisko ze situace. Podle originálního terezínského grafu, 12 který bude spíše podhodnocen než naopak, bylo jen do 31. prosince 1943 spácháno 430 sebevražedných pokusů, z nichž 252 skončilo smrtí.

Pozoruhodné a vysoce záslužné úsilí terezínských lékařů, zdravotníků, pracovníků hygienických služeb mohlo v nejlepším případě jen napravovat důsledky, nikoliv odstraňovat příčiny špatného zdravotního stavu terezínských vězňů. I tak se mu však, alespoň v některých rysech, dařilo odvracet ještě těžší projevy decimačního poslání ghetta.

V posledních měsících války došlo při realizaci tohoto poslání ještě k další variantě. Jeden směr nacistických úvah spočíval v plánu vyvraždit vězně ghetta (a s nimi pravděpodobně i vězně z Malé pevnosti) obdobným způsobem, jaký se uplatňoval ve východních likvidačních táborech, to znamená plynem a střelbou. V únoru 1945 se po návštěvě vysokých důstojníků SS zahájila v Terezíně výstavba dvou záhadných staveb. Komandatura tvrdila, že jde o protiletecký kryt, o skladiště potravin či o připravovanou kachní farmu. Ve skutečnosti začaly přípravné práce v ravelínu XVIII rychle připomínat budování plynové komory.

Tuto možnost podporoval i fakt, že po Eichmannově návštěvě v březnu 1945 docházelo k různým manipulacím se zásobami kyanovodíku, který se až dosud v Terezíně používal jen k účelům dezinfekce a odhmyzování. Rovněž příkop ravelínu XV, jehož tři stěny tvořily hradby, byl přehrazován zdí o výšce 5-6 metrů posázenou nahoře skleněnými střepy. Kdo by věřil, že právě v tomto období a tímto způsobem šlo nacistickému vedení o chov kachen? Mnohem pravděpodobněji zněly obavy vězňů, že se zde vytvářel velký uzavřený prostor, vhodný k masovému vraždění střelbou, plameny či podobnými prostředky.

Vzhledem k vítězství jiných záměrů s Terezínem a s jeho vězni nakonec tyto stavby zastaveny a k jejich použití naštěstí nedošlo. A již samotná příprava dávala přesvědčivý důkaz, že pokud šlo o decimační poslání Terezína, byli nacisté připraveni přejít k přímým metodám vyvražďování, jinými slovy neváhali by změnit postupnou decimaci v jednorázovou likvidaci.

Terezín jako nástroj nacistické propagandy a vytváření klamného alibi

Vraťme se nyní k již připomenutému rozhraní let 1942 a 1943, kdy v době neúspěchů a pak porážky u Stalingradu vzrostly nacistické snahy o uzavření separátního míru se západními Spojenci. Tomuto cíli měly mj. sloužit průzkumné rozhovory, vedené ve Švýcarsku od poloviny ledna do počátku dubna 1943 mezi Himmlerovými pověřenci a americkou tajnou službou reprezentovanou Allenem Dullesem. Je příznačné, že pro zdar podobných sondáží byli nacisté hotovi hrát židovskou kartou, totiž maximálním maskováním své skutečné činnosti a úmyslů. Jako jeden z nejdůležitějších nástrojů a prostředků falešné propagandy sloužící tomuto cíli se nabízelo terezínské ghetto, kterému již při jeho vzniku byla do jisté míry alibistická, propagandistická úloha přisouzena.

Víme již, že od února roku 1943 došlo k překvapivě dlouhé přestávce ve vypravování transportů na východ. V době této transportní pauzy se také začala uskutečňovat některá čistě formální opatření, která měla v nacistickém pojetí pomáhat prezentaci Terezína jako vlastně normálního židovského města. l. května 1943 bylo ghetto oficiálně při jmenováno na židovské sídliště a jeho úřední název nadále zní Jüdisches Siedlungsgebiet Theresienstadt.

Po předchozích přípravách a vzniku tzv. Banky židovské samosprávy zahájilo v ghettu 12. května činnost fiktivní peněžní hospodářští prostřednictvím zvláštních, ve skutečnosti zcela bezcenných peněz. V červenci pak následovalo zavedení civilního označení ulic (místo dosavadního L a Q) a tedy i civilní psaní adres. Přitom došlo až k takovým groteskním jevům, že jedna z nově pojmenovaných ulic nesla název Jezerní, ačkoliv v širokém okolí Terezína a samozřejmě ani v městě samotném žádné jezero neexistovalo.

Z této doby, přesněji z 28. června 1943, je také známo první pozitivní stanovisko Hlavního úřadu říšské bezpečnosti k návštěvě delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně.13

Do jediného proudu začíná krystalizovat několik úzce souvisejících jevů: snaha různých kruhů, do jisté míry reprezentujících mezinárodní veřejnost, prozkoumat pravdivost prosakujících zpráv o vraždění židů a současně přání nacistů představit právě Terezín jako živoucí důkaz, že tyto zprávy postrádají opodstatnění.

Svou úlohu v této hře sehrály nepochybně i tři transporty dánských židů, které dorazily do Terezína v říjnu 1943. Dánské úřední instituce se začaly dožadovat možnosti zjistit na místě podmínky, v nichž dánští občané žijí. Zájem o návštěvu ghetta projevovali i představitelé neutrálního Švédska.

Od konce roku 1943 bylo předvedení Terezína, tak či onak složené vnější delegaci již jenom otázkou času, přesněji řečeno délky doby, během níž by se podařilo ghetto na takovou návštěvu dokonale připravit. V prosinci roku 1943 bylo za tímto účelem oficiálně stanoveno zkrášlení města (Stadtverschönerung), které se pak od prvních týdnů roku 1944 rozeběhlo naplno. Přesahuje možnosti jedné souhrnné přednášky pokoušet se alespoň vyjmenovat všechny akce a opatření, jež v této době, podle směrnic svých nadřízených, nařizovalo velení ghetta. Pro naše účely je můžeme alespoň rozdělit na dvě velké části:

  • Zcela formální, pro vězně bezvýznamné: Patří sem zejména zfabrikované Potěmkinovy vesnice určené jen pro vlastní návštěvu delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, např. vzorné dětské hřiště, fiktivní obchody dobře vybavené zbožím, škola, v níž se nikdy nevyučovalo, pohodlná úprava některých zdánlivých ubikací atd. Do této kategorie lze zařadit i průběžně prováděné přejmenování různých terezínských institucí.

  • V jistém smyslu opravdu přispívající k částečnému ulehčení života vězňů (zpřístupnění některých dosud zakázaných objektů, prodloužení možnosti pobytu venku v létě 1944 až do 22 hodin, parková úprava náměstí s lavičkami a každodenními koncerty a pod. ).

Znamená to snad, že tato a podobná opatření nebyla lživá a propagandistická? Ani v nejmenším. Jejich lživost se jen projevovala v poněkud jiném kontextu. Pomáhala zatajovat vraždy židů ve východních vyhlazovacích táborech i skutečnost, že naprostá většina terezínských vězňů byla k tomuto konci rovněž určena. Maskovala krutou pravdu, že pro částečné snížení přelidněnosti bylo v květnu 1944 deportováno z Terezína do Osvětimi 7 500 vězňů. A konečně zakrývala i fakt, že žádné zkrášlení nemohlo (a ani nechtělo) kvalitativně odstranit těžké podmínky, v nichž žili v Terezíně zejména staří lidé.

Poslední dějství zkrášlovací komedie začalo v květnu 1944. Po předchozí korespondenci a jednání sdělilo tehdy vedení bezpečnostní policie a sicherheitsdienstu prezidentu Německého Červeného kříže, že říšský vůdce SS Heinrich Himmler povolil návštěvu terezínského ghetta a jednoho židovského pracovního tábora delegátovi Mezinárodního výboru Červeného kříže a zástupcům Dánska a Švédska.14 Načasování tohoto dopisu nelze v žádném případě považovat za náhodné. Souvisí samozřejmě s dosavadními výsledky výměnná akce Terezína, ale zejména s velkorysou podvodnou akcí, připravovanou Himmlerem na jaře roku 1944. V pokračujícím úsilí o uzavření separátního míru se Spojenými státy a Velkou Británií nabízel prostřednictvím maďarských židovských představitelů výměnu či vykoupení jednoho milionu židů za dodávku 10 tisíc nákladních automobilů, které by podle německého závazku byly použity jen na protisovětské frontě. Mezi místy, odkud by údajně bylo možné internované židy vykoupit, se výslovně uváděl i Terezín. Skutečný záměr nacistů spočíval i v tomto případě v navázání kontaktů se spojeneckými zpravodajskými službami a židovská výměnná akce měla přitom sloužit hlavně jako krycí prostředek. Nicméně však lze zde souvislost s Terezínem, se snahou, aby byl v co nejlepším světle představen zahraničním delegátům, považovat za zcela prokázanou.

Dlouho očekávaná a připravovaná návštěva se v Terezíně uskutečnila 23. června 1944. Tvořili ji zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže, švýcarský lékař Dr. Maurice Rossel a dva dánští vládní úředníci: Frants Hvass, vedoucí politického oddělení ministerstva zahraničí a Dr. Juel Henningsen ze zdravotního úřadu ministerstva vnitra, zastupující též Dánský Červený kříž. Tito tři představitelé byli obklopeni suitou říšských funkcionářů, mezi nimiž nechyběl ani zástupce Německého Červeného kříže.

Na poznání terezínské reality měla delegace jen krajně omezený čas a prostředky. Prohlídka včetně různých oficialit se uskutečnila v odpoledních hodinách po přesně stanovené trase a večer již delegáty přijal v Praze K. H. Frank. Dr. Rossel a jeho společníci se nevědomky v Terezíně stali diváky a současně aktéry pečlivě připraveného, vynalézavě a obratně režírovaného představení. Jeho cílem bylo, stejně jako v případě celé předcházející zkrášlovací akce, zamaskovat skutečný stav věcí, předvést Terezín jako normální město, v němž jeho židovští obyvatelé díky Vůdcově laskavosti a za moudré, vlídné patronace německých úřadů spokojeně žijí, sami rozhodují a spravují si všechny záležitosti.

Dr. Rossel patřil k lidem, kteří se v určité chvíli svého života ocitli shodou nejrůznějších okolností v průsečíku dějinných událostí, a ve zkoušce, kterou jim tímto způsobem historie připravila, neobstáli. Uvěřil všemu, co mu bylo k věření předloženo, nezapochyboval ani v nejmenším a ve zprávě, kterou podal, dokonce ještě rozváděl propagandistické teze, s nimiž ho nacistický aparát seznámil. K největším nehoráznostem jeho zprávy patřila pak tato věta: Terezínský tábor je konečný tábor, odkud normálně nikdo, kdo jednou vstoupil do ghetta, není odeslán jinam.15

Nacisté tak po 23. červnu 1944 mohli být s dosavadním plněním svých propagandistických záměrů souvisejících s Terezínem plně spokojeni.

K realizaci alibistických úmyslů patřilo také natočení podvodného filmu, jehož název a podtitul zněl: Theresienstadt. Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet.16 Rozhodl o něm pražský Zentralamt für Regelung der Judenfrage již v prosinci 1943, současně se zahájením okrašlovací akce. Z pochopitelných důvodů se ovšem rozhodující část vlastního natáčení uskutečnila až po skončení zahraniční návštěvy, v srpnu a září 1944. Vzhledem k tomu, že po výrobní stránce byl tento film dokončen až v březnu 1945, nemohl již v širším měřítku splnit propagandistické cíle, s nimiž se přistupovalo k natáčení.

Pro potřeby historického zařazení a hodnocení tohoto - ostatně v úplné verzi nezachovaného - filmu je možno souhlasně citovat závěr z příspěvku Karla Margryho, předneseného v roce 1991 na mezinárodní konferenci o úloze Terezína v konečném řešení židovské otázky: Tento film nelže tolik tím, co ukázal, ale tím co neukázal. 17

Natáčení filmu vnímali terezínští vězňové jako svého druhu tečku za zkrášlováním, které mělo definitivně propagandisticky zúročit všechny vymoženosti, k nimž při této akci došlo. Skutečný a z hlediska tváří přisouzených Terezínu zcela příznačný epilog verschönerungu znamenaly však až podzimní hromadné transporty. Od 28. září do 28. října 1944, tedy za pouhý jeden měsíc, bylo z Terezína do Osvětimi deportováno 18 402 vězňů, z nichž zdrcující většina nalezla smrt v plynových komorách a při dalších formách vyhlazování. Přežilo z nich jen l 574, tj. 8,5%.

Vazby, ovlivňování a podmíněnost jednotlivých stránek poslání Terezína

Problematiku předchozích odstavců je možno shrnout především konstatováním, že všechny tři stránky, tři tváře ghetta působily prakticky po celou dobu jeho existence. Nic podstatného na tom nemění ani skutečnost, že v některých měsících třeba neodcházely transporty na východ. Sedm měsíců v roce 1943 bylo z hlediska vězňů jistě vítanou transportní přestávkou. Z hlediska globálních záměrů nacistů představovalo však toto období jen nevýznamnou epizodu, která tranzitní poslání ghetta nezrušila. Podobně i zastavení transportů na východ po 28. říjnu 1944 odráželo především skutečnost, že východní území byla postupně osvobozována a že tranzitní poslání Terezína bylo odchodem masových podzimních transportů roku 1944 prakticky splněno.

Jestliže ovšem tři tváře ghetta existovaly v jeho historii vedle sebe, neznamená to, že působily neměnnou, rovnoměrnou intenzitou. V době již zmíněné transportní pauzy ustoupila nepochybně tranzitní tvář do pozadí a na síle začala naopak nabývat stránka alibistická. Ale po určité době - zdánlivě paradoxně - přispělo právě úsilí o alibi a propagandu k obnovení transportů. Terezínské ghetto bylo možno vydávat za model humánního přístupu k židům jen za předpokladu, že se omezí jeho obrovská přeplněnost. A k tomu měli nacisté jediný recept - transporty. V září 1943 a prosinci 1943 odešlo z Terezína do tzv. rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau více než 10 tisíc vězňů.

Pokud jde o stránku decimační, sledovali jsme již, že nejintenzivněji působila v druhé polovině roku 1942 a v prvních měsících roku 1943. Později její intenzita zeslábla jako důsledek měnícího se věkového složení vězňů, ale též postupným posilováním stránky propagandistické.

Bližší zkoumání oněch tří tváří ghetta také dokazuje, že v některých případech působily ve vnitřní jednotě, ve vzájemném souladu, jindy jakoby rozporně, proti sobě, přičemž jedna v nacistické politice vlastně vítězila nad druhou. Kromě toho se rozpornosti objevovaly též uvnitř jednotlivých stránek, tváří ghetta. V pochopení toho všeho spočívá zřejmě klíč k některým zdánlivě nevysvětlitelným jevům, s nimiž se při studiu terezínské historie a reálií setkáváme.

Podívejme se z těchto hledisek zejména na některé vnitřní rozpornosti propagandistického poslání terezínského ghetta:

  • Rozpor mezi úmysly nacistů a objektivním vyzněním části propagandistických opatření. Nacistům šlo při jejich uplatňování jednoznačně o podvody. Neměli samozřejmě žádný zájem, aby vězňům jakkoliv ulehčovali či zpříjemňovali život. V určitém stadiu těchto opatření však nemohli zabránit, aby propagandistické působení vskutku nezačalo v jisté míře život vězňů pozitivně ovlivňovat. (Koncerty na náměstí byly příjemné, i když se poslouchaly s prázdným žaludkem. Stejně tak přinášela vítané rozptýlení třeba účast na fotbalové lize.)

  • Rozpor mezi propagandistickým působením nacistů a úsilím vězňů. Vůči nacistickému propagandistickému působení reagovalo jen nepatrné množství vězňů tak, že podléhalo iluzím o ghettu či se dokonce dočasně ztotožňovalo s jeho institucemi. Postoj naprosté části vězeňské komunity lze naproti tomu charakterizovat jako uvědomělou snahu o maximální využití všech možností, které s sebou nacistická propagandistická opatření přinášela, respektive o překročení těchto možností v zájmu materiálního i duchovního prospěchu, sebeuvědomění a odporu. To znamená, že vězňové, využívajíce některých stránek nacistické politiky, jednali v praxi proti ní. Názorným příkladem zde mohl být terezínský kulturní život. Neomezování, případně i jistá podpora kulturního vyžití vězňů, znamenaly pro komandaturu vítaný příspěvek k představě o Terezínu jako o vzorovém humánním ghettu. Z pohledu vězňů však široké pěstování nejrůznějších uměleckých forem představovalo možnost ulehčení, zpestření jednotvárného života v nuceném společenství a zejména pak nástroj relativně svobodného vyjádření vlastních pocitů, tužeb a nadějí.

V tomto smyslu nám okolnosti terezínského kulturního života přinášejí také jeden z příkladů vazeb mezi jednotlivými stránkami ghetta - v tomto případě mezi stránkou propagandistickou a tranzitní. Jak je vlastně možné, že nacisté trpěli tu demokratickou šíři repertoáru, hraní a zpívání autorů, v civilních místech Protektorátu a Říše nemyslitelných, jak je možné, že nezakročili proti průhledným protifašistickým alegoriím, jimiž oplývala např. řada terezínských kabaretů? Jak to, že se mohlo v tzv. terezínské hymně zpívat, že na troskách ghetta budeme se smát? Vždyť ghetto se mohlo ocitnout v troskách jedině v případě válečné porážky nacistů!

Vysvětlení je zřejmě jediné a spočívá právě v oné vzájemné vazbě, podmíněnosti tranzitního a propagandistického poslání ghetta. Zatímco rozvoj kulturního života měl sloužit falešnému alibi nacistů, tvůrci i posluchači jednotlivých inscenací byli předem odsouzeni k smrti ve východních táborech. A je-li někdo kandidátem likvidace, nezáleží již tak mnoho na tom, co si ještě před jejím naplněním zahraje a zazpívá. Vědomí těchto souvislostí může jistě ochránit ty, kteří by při studiu kulturního života v terezínském ghettu podléhali jakýmkoli iluzím o nacistické blahovůli.

Jistou analogii lze podle mého soudu najít též v ilegálním vyučování terezínských dětí. Bylo zakázané, ale uskutečňovalo se v hromadném měřítku a se zachováváním jen velice chatrných konspiračních pravidel. Komandatuře by jistě nedalo žádnou velkou práci jeho organizátory a realizátory vypátrat a tvrdě potrestat. Jestliže to neudělala, pak samozřejmě ne z humanity. Terezínské děti, které se s takovým nadšením učily, byly vlastně již předem mrtvé, stejně jako jejich obětaví učitelé. A v tomto případě jim bylo možno nějaké - byť zakázané - vyučování dopřát.

Z těchto i jiných případů vyplývá jednoznačný závěr: za zdánlivou, někdy až nepochopitelnou nacistickou benevolencí se ve skutečnosti skrývala - smrt. Jinak řečeno: realizaci propagandistické stránky ghetta nelze oddělovat (a nacisté ji samozřejmě neoddělovali) od stránky tranzitní. Naopak. Tranzitní stránka ghetta, totiž smrt v plynových komorách, přímo v nacistických plánech realizaci propagandistických opatření podmiňovala.

Příkladů vzájemné jednoty a podmíněnosti působení různých tváří terezínského ghetta lze ovšem uvést mnohem více. Za všechny ostatní alespoň dva, o jejichž věcné náplni jsme hovořili již dříve. Jednotu všech tří tváří můžeme dobře rozeznat třeba u transportů z Říše, které začaly do Terezína proudit v červnu 1942. Jejich příchodem se v řadě případů měla navenek zachovat tvář, tj. podpořit alibistické poslání ghetta. Velká část příchozích podlehla zakrátko decimaci a většina těch zbylých byla v duchu tranzitního poslání deportována na východ. Výsledkem tohoto trojjediného poslání Terezína pak bylo, že z 42 221 osob deportovaných z Německa se v Terezíně dožilo osvobození jen 5 232, tj. 12,4% a z 15 254 osob deportovaných z Rakouska jen l 293, tj. 8,5%.18

V jednotě propagandistické a tranzitní stránky bylo také na jaře 1944 deportováno více než 7 500 vězňů do Osvětimi, aby se tak podařilo zkrášlení ghetta. A jakmile Terezín pro danou chvíli splnil své propagandistické poslání, skončila, jak již uvedeno, masovými transporty na podzim 1944 prakticky i jeho dosavadní podoba.

Kromě jednotného působení se ovšem v některých případech různé tváře ghetta vzájemně svářily, působily jakoby proti sobě, někdy i k dočasnému či trvalejšímu prospěchu vězňů. Příklad toho jsme již zaznamenali v oné sedmiměsíční transportní přestávce v roce 1943, kdy alibistické potřeby zatlačily do pozadí tranzitní stránku, snahu po co nejrychlejším uskutečnění konečného řešení. Potřeba propagandy působila proti decimačním cílům i v terezínském zdravotnictví. Jestliže mělo ghetto sehrát alibistickou úlohu, pak nacisté prostě neměli jinou volbu než nebránit, ba v jistém smyslu i podporovat zlepšování zdravotní péče, i když to bylo ve flagrantním rozporu s jejich ostatními, tj. decimačními záměry. Všeobecně oceňované, obětavé úsilí terezínských zdravotníků mohlo potom využít této vynucené benevolence nacistů ku prospěchu vězňů, k alespoň částečnému omezování důsledků jejich nedobrovolného pobytu v ghettu.

Ke sváru decimační (v tomto případě přesněji likvidační) a propagandistické stránky ghetta došlo i v prvních měsících roku 1945. Tehdejší snaha o nové alibistické využití Terezína, spojená s dalším verschönerungem a druhou návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, donutila zřejmě nacistické představitele, aby v Terezíně ustoupili od stavby plynové komory a dalších vražedných nástrojů. Na rozdíl od působivé propagandy a nového využití terezínských potěmkinovských vesnic, nemohla jim tato zařízení již přinést žádný praktický užitek. A právě to rozhodlo o výsledku posledního sváru mezi různými stránkami terezínského ghetta.

Závěr

Dokonce i v povědomí odborné veřejnosti přežívá někdy fenomén Terezína především v podobě modelového, privilegovaného ghetta. Lži a alibistická politika nacistů ve vztahu k tomuto táboru jakoby tak ještě po padesáti letech slavily úspěchy. Bylo by samozřejmě nevědecké, ba dětinské, pokoušet se přitom existenci modelových prvků zcela popírat, a to zejména v některých obdobích. Tyto prvky ovšem měly v Terezíně své místo. Ale jen za podmínky spojení s prvky jinými, zcela opačnými, které lze nejstručněji označit jako smrt v jejích rozmanitých podobách.

Prvky modelového ghetta existovaly tedy výhradně jako součást širších koncepcí představujících úsilí o vyhlazení židů. A jenom těmto záměrům měly ve svém konečném vyznění sloužit. Také tím je dána zvláštnost a ojedinělost Terezína, jeho specifická úloha v tom, co nacisté eufemisticky nazývali konečným řešením židovské otázky.

Poznámky:

Poznámky

1:

Citováno podle Miroslava Kárného: Konference ve Wannsee a její místo v historii 'konečného řešení'. In: Ročenka obecných dějin, č. l, Praha 1991, s. 247.

2:

Citováno podle knihy H. G. Adlera, Theresienstadt 1941-1945, Tubingen 1960, s. 721.

3:

Tamtéž, s. 23.

4:

Citováno dle knihy M. Kárného: Konečné řešení, Praha 1991, s. 84.

5:

Citace v tomto odstavci podle: H. G. Adler: Theresienstadt 1941-1945, s. 23; týž: Die verheimlichte Wahrheit, Tubingen 1958, s. 9; M. Kárný: Konečné řešení, s. 85.

6:

Údaje jsou čerpány ze seznamů uvedených v díle Karla Laguse a Josefa Poláka: Město za mřížemi, Praha 1964, s přihlédnutím k přehledu transportů zpracovaným pro Památník Terezín Annou Hyndrákovou v roce 1973.

7:

M. Kárný: Konečné řešení, s. 144.

8:

Viz tamtéž, s. 99.

9:

Výpočet podle údajů v citovaném díle K. Laguse a J. Poláka, s. 348-349.

10:

Srovnej H. G. Adler: Theresienstadt, s. 326-327.

11:

Výpočet podle citovaného díla K Laguse a J. Poláka, s. 353-355. K termínu sešlost věkem. Platí o ní všechno to, co bylo řečeno o předčasnosti terezínských úmrtí. Pochopitelně, že i tam, kde hladní důvod smrti představovala nedostatečná výživa, musela se tato skutečnost zastřít diagnozou sešlost věkem.

12:

Archív Památníku Terezín, IČ 133/I.

13:

Srovnej M. Kárný: Konečné řešení, s. 106.

14:

Oním židovským pracovním táborem byl nepochybně míněn tzv. rodinný tábor terezínských vězňů, zřízený od září 1943 v Osvětimi. K jeho složité a dramatické historii viz např. M. Kárný: Terezín a terezínský rodinný tábor v Osvětimi, in: Terezínské listy, č. 19/1991, s. 9-23.

15:

S plným textem Rosselovy zprávy, který je obsažen v soubrou dokumentů Mezinárodního výboru Červeného kříže, se historikové mohli seznámit až v roce 1990. Soubor je pod IČ A 26/93 uložen také v archívu Památníku Terezín. Zde je citováno podle znění ve stati M Kárného Neobjasněné záhady jedné osudové zprávy, in: Terezínské listy, č. 20/1992, s. 11-33.

16:

Nejnovější výzkumy holandského historika Karla Margryho přesvědčivě prokázaly, že dříve všeobecně uváděný název filmu Der Führer schenkt den Juden die Stadt neodpovídá skutečnosti, stejně jako řada jiných tezí o jeho výrobě. Srovnej stať K. Margryho ve sborníku Theresienstadt in der 'Endlösung der Judenfrage, Praha 1992, s. 285-306.

17:

Tamtéž, s. 303.

18:

Výpočet podle údajů v citovaném díle K. Laguse a J. Poláka, s- 337-343.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.