Mezinárodní výbor Červeného kříže a konečné řešení židovské otázky

V dubnu 1944 uprchl z Osvětimi-Birkenau český vězeň Vítězslav Lederer. Jednou z cest, jíž chtěl varovat světovou veřejnost před osvětimskou vražednou mašinérií, bylo předání zprávy Mezinárodnímu výboru Červeného kříže v Ženevě. I přes rizika s tím spjatá ilegálně cestoval do Kostnice, kde předal svůj dopis jistému lodníkovi, jenž jej slíbil převézt přes Bodamské jezero a odeslat. Ačkoli není známo, co se s dopisem nakonec stalo, ilustruje tato epizoda velmi dobře, jaký význam v očích pronásledovaných Mezinárodní výbor měl, jakou morální autoritou disponoval. Lederer bezpochyby nemohl tušit, že zpráva o masovém vyvražďování do Ženevy dorazila nejpozději v roce 1942 a že Mezinárodní výbor v této době zamítl návrh na vydání rezoluce kritizující nacistickou genocidu.

Mezinárodní výbor Červeného kříže byl založen roku 1863 (pod dojmem utrpení zraněných v bitvě u Solferina) v Ženevě, jeho členy mohou být pouze švýcarští občané a jeho mandát je zakotven v mezinárodních konvencích. Mezinárodní výbor Červeného kříže měl v první řadě pomáhat zraněným vojákům a zajišťovat korektní chování k vojenským zajatcům. Z hlediska mezinárodního práva však Mezinárodní výbor v období druhé světové války nedisponoval žádnými oprávněními zasahovat ve prospěch civilních internovaných a politicky pronásledovaných osob. Možnosti Mezinárodního výboru se odvíjely od jeho neutrálního postoje vůči válčícím stranám a recipročnímu přístupu vůči zajatcům na obou stranách. Mezinárodní konvence a způsoby chování Mezinárodního výboru byly uzpůsobeny klasickému válečnému konfliktu, v němž všechny strany dodržují konvence o válečném právu.

Tato právní a mentální výbava nebyla koncipována pro situace, kdy totalitní stát pronásleduje své vlastní občany, vede totální válku a masakruje rozsáhlé skupiny civilního obyvatelstva. Tradiční neutralita vylučovala kritiku některé z válečných stran, neboť panovaly obavy, že by tak byla narušena důvěra v nestrannost Mezinárodního výboru a v konečném důsledku ohroženo jeho působení ve prospěch zraněných a zajatých vojenských osob.

Mezinárodní výbor byl od nástupu nacistů k moci informován o pronásledování politických odpůrců a o rasové perzekuci židovského obyvatelstva. Různé organizace, nejen židovské, se na něj obracely s žádostí o zásah. Brzy se však ukázalo, že z praktického hlediska měl Mezinárodní výbor pouze omezené možnosti, a jeho intervence byly většinou nacistickými orgány zamítány. K jisté bezmocnosti Mezinárodního výboru přispívalo také postupné podřízení Německého Červeného kříže nacistickému režimu.

Mezinárodní výbor se až do konce druhé světové války neodhodlal přehodnotit tradiční způsoby působení a nebyl dlouhou dobu ochoten uchopit pronásledování Židů a dalších skupin jako specifický problém vyžadující nový přístup. 14. října 1942 však Mezinárodní výbor, pod vlivem stále spolehlivějších zpráv o masovém vyvražďování Židů, jednal o vydání veřejné rezoluce proti nacistické genocidě Židů. Po dlouhé debatě se však nakonec jeho členové (byť většina z nich původně byla pro vydání protestu) přiklonili k tradiční metodě diskrétních intervencí u daného státu ve prospěch pronásledovaných a vydání veřejného apelu odmítli. Úkolem Mezinárodního výboru prý není vydávat všeobecná prohlášení, ale prakticky pomáhat potřebným. Tento postoj nebyl však pouze odrazem obav zmožného ohrožení tradičních úkolů Mezinárodního výboru, ale též vlivu, který na něj vykonávala švýcarská vláda, jež měla obavy z narušení švýcarské neutrality.

Velmi dvojznačným nástrojem Mezinárodního výboru byly návštěvy koncentračních táborů, ke kterým nacisté občas - vždy však po důkladné přípravě - svolili. Delegáti Mezinárodního výboru byli při těchto návštěvách odkázáni na informace, které jim jejich průvodci z SS byli ochotni sdělit. Ačkoli jim bylo zřejmé, že mohou být vystavováni dezinformacím, přesto se zřejmě až příliš často nechali - alespoň částečně - oklamat. Např. Guillaume Favre, člen Mezinárodního výboru, který v srpnu 1938 navštívil Dachau, sice v úvodu své zprávy podotýká, že není vyloučeno, že jim bylo něco zatajeno, ale měli prý pocit, že to, co viděli, odpovídalo skutečnosti. Zpráva pak podává obraz Dachau, který skutečnosti ani v nejmenším neodpovídal: jako vojensky vedeného tábora, v němž se s vězni zachází přísně, ale korektně. Dostávají slušnou stravu, jsou ubytováni v dobrých podmínkách (...vězeňské baráky jsou lépe a pohodlněji vybaveny, než baráky strážních jednotek) atd.

Ještě naivněji vyznívá zpráva delegáta Mezinárodního výboru Maurice Rossela, který 23. června 1944 v doprovodu dvou dánských delegátů a vysokých důstojníků SS navštívil terezínské ghetto. Jeho návštěvě, kterou nacisté zneužili pro své propagandistické účely, předcházela několikaměsíční příprava a zkrášlování ghetta. Rosselovi tak byla představena skutečná Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší. (...) Ghetto Terezín je komunistické společenství, které řídí 'stalinista' vysoké hodnoty: EPPSTEIN.. Kromě mnoha dezinformací se ve zprávě mj. lze dočíst, že Terezín je konečným táborem, z nějž již neodcházejí žádné transporty na východ. V ghettu prý funguje samospráva, která může volně regulovat veškerý vnitřní život terezínského společenství. V ghettu panují slušné ubytovací a stravovací podmínky, je zde velmi dobrý zdravotní systém a neobyčejně bohatá zásoba léčiv. Studium je dosti omezené, u židovského obyvatelstva jde spíše o to, aby se adaptovalo na manuální práci, což není vždy snadné, SS, která celé představení pro Rossela inscenovala, využívala jeden z tradičních protižidovských předsudků a evidentně se delegáta snažila přesvědčit, že Terezín slouží k tomu, aby se Židé naučili tvůrčí manuální práci. Studium je dosti omezené, u židovského obyvatelstva jde spíše o to, aby se adaptovalo na manuální práci, což není vždy snadné, píše se ve zprávě doslova. Těžko však posoudit, nakolik Rossel své vlastní zprávě skutečně věřil...

Na sklonku války organizoval Mezinárodní výbor rozsáhlou akci zasílání potravinových balíčků vězňům koncentračních táborů. Ačkoli se část balíčků skutečně dostala do rukou vězňů a pomohla k jejich přežití, mohl tento výraz snahy o humanitární pomoc stěží zachránit oběti systematického vyvražďování. Zásilka portugalských sardinek sotva pomůže vězňům poslaným do osvětimských plynových komor. Teprve ke konci války se - mj. pod mezinárodním tlakem - Mezinárodní výbor odhodlal k aktivnějšímu vystupování ve prospěch pronásledovaných Židů, např. v okupovaném Maďarsku. Oba historici, kterým byl výjimečně umožněn přístup k jinak nepřístupným materiálům v archivu Mezinárodního výboru Červeného kříže - Jean-Claude Favez a Arieh Ben-Tov - se však domnívají, že i přes značné obtíže mohl a měl Mezinárodní výbor pružněji hledat nové způsoby, jak pronásledovaným pomoci. Jejich hodnocení vyjadřují již tituly jejich knih: Proč mlčel Červený kříž? a Červený kříž přišel pozdě.

Klíčová slova

Vítězslav Lederer

  • Literatura:

  • Ben-Tov, Arieh. Das Rote Kreuz kam zu spät. Zürich: Ammann, 1990, s. 511.

  • Documents du Comite International de la Croix-rouge concernant le ghetto de Theresienstadt. . (rozmnožený soubor dokumentů z archivu Mezinárodního výboru).

  • Favez, Jean-Claude. Warum schwieg das Rote Kreuz? Eine internationale Organisation und das Dritte Reich. München: DTV, 1994, s. 592.

  • Kárný, Miroslav. Útěk osvětimského vězně Vítězslava Lederera a český odboj. in: Terezínské studie a dokumenty 1997, s. 147-169.

  • Zpráva Maurice Rossela o prohlídce Terezína 23. června 1944, in: Terezínské studie a dokumenty 1996, s. 188-206. 1996, in: Terezínské studie a Dokumenty, s. 188-206. (viz Návštěva Terezína - zpráva M. Rossela.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.