L. Václavek: Deníku Otty Wolfa na cestu

Předkládáme čtenářům text dokumentu, jenž - s uvedením mnoha přesných detailů - podává svědectví o osudu jedné židovské rodiny, která se v letech druhé světové války útěkem do ilegality vyhnula deportaci do koncentračního tábora a zachránila se tak před nanejvýš pravděpodobnou záhubou. Podává i svědectví o pomoci, již poskytovalo české obyvatelstvo ohroženým. O pomoci, jež byla neocenitelná, jež se ovšem dramaticky vyvíjela a byla provázena protikladnými jevy - statečností i strachem, dobrou vůlí a opatrností, neohroženou obětavostí i záblesky malicherné zištnosti. Je to svědectví vzácné, historicky zajímavé, psychologicky vysoce hodnotné a lidsky strhující.

Jde o deník, který si v létě 1942 začal psát patnáctiletý Otto Wolf, když se se svými rodiči a starší sestrou Felicitas, označovanou v deníku jako Lici, uchýlil do úkrytu v okolí obce Tršic u Olomouce. Vedl pak deník skoro po tři roky, ve střídajících se různých úkrytech v lese a v zahradě poblíž vesnice, přímo v obci a nakonec v blízké osadě Zákřově - až do své násilné smrti v dubnu 1945. Wolfovi před válkou žili v Olomouci; do Tršic se odstěhovali ke konci roku 1940. Bydleli zde v domě č. 256, ležícím zcela na okraji obce, u Aloise Herinka, který pak po dobu jejich zmizení přechovával zbytky jejich majetku až do osvobození. Dalo se předpokládat, že na venkově nebude tak bezprostřední tlak okupace jako ve městě, jež bylo sídlem řady okupačních úřadů a institucí, veliké vojenské posádky a gestapa. Ottův otec, Bertold Wolf, měl navíc v Tršicích dobré známé z doby někdejšího zdejšího působení v letech 1910-1920. Tady pak prožívala Wolfova rodina v prvních válečných letech osud protektorátních Židů se všemi narůstajícími omezeními a přibývajícími zákazy, s nebezpečím blížícího se fyzického zničení. Její postavení ve vesnickém prostředí však bylo - v relaci k celkové situaci - snesitelnější; místní obyvatelstvo ji ušetřilo ponižování a projevovalo určitou solidaritu. Avšak nacionálně-socialistický likvidační program konečného řešení židovské otázky brzo zasáhl i zde.

Pohled na okraj lesa, ve kterém se Wolfovi ukrývali (1996).

Židé z Olomouce a okolí začali být soustřeďováni pro deportaci v druhé polovině června 1942, a to v budově školy v dnešní Hálkově ulici v Nových Hodolanech, v blízkosti hlavního nádraží. První transport byl odtud vypraven 26. července. Wolfovi byli sice do tohoto transportu, označeného jako Aaf, povoláni, do Terezína však neodjeli. Jeden ze sousedů, Josef Lón, je odvezl na povoze do Olomouce; na předměstí se však od něho odloučili a vrátili se pěšky do lesa u Tršic, kde si předem vyhlédli místo pro úkryt.

Toto se událo v pondělí 22. června 1942. V tento den začínají deníkové záznamy Ottovy, které pak nepřerušovány pokračují a zachycují přesně všechny všední i mimořádné události, jež formovaly život Wolfových ve stísněnosti a strachu, maximální obezřetnosti a materiální nouzi, avšak také jejich naději a víru v blížící se konec války, v osvobození, ve shledání se vzdáleným synem a bratrem Kurtem.

V době, kdy Wolfovi místo do transportu odcházeli do podzemí, vládl - jak známo - v protektorátě po atentátu na Heydricha mimořádně silný teror. Atmosféru strachu stupňovala hlášení o popravách osob, které žily bez řádné policejní přihlášky, jakož i osob, které je ukrývaly nebo jim pomáhaly. Je třeba zdůraznit, že všichni, kdo věděli o tajném pobytu Wolfových v Tršicích, případně se o něm postupně dovídali, znali ovšem smrtelné nebezpečí, hrozící Wolfovým i těm, kdo jim umožňovali ukrývat se před koncentračním táborem a následujícími plynovými komorami. V prvních dnech po útěku Wolfových věděl o této skutečnosti jediný člověk, který jim na vlastní pěst připravil úkryt a zásoboval je. V deníku je označován běžně zkratkou Sl., několikrát jako Slávek. Byl to zahradník Jaroslav Zdařil. Staral se o své chráněnce s nasazením života. Zásoboval je potravinami, petrolejem a lihem na vaření a jinými životními potřebami, nosil jim noviny, otci cigarety, zprostředkoval jim sporadické poštovní spojení s příbuznými v Praze a jinde, přinášel zprávy, jak ze života Tršic a protektorátu, tak o vývoji světové situace a o bojištích světové války, jak se o tom dovídal z londýnského rozhlasu.

Když se blížila zima - střední Evropa předtím prodělala zimu mimořádně studenou a mohlo se očekávat, že ta příští bude podobná - museli Wolfovi opustit úkryt, který byl improvizovaně zřízen na pokraji lesa Bělá, v části zvané Amerika, nedaleko Zdařilova pole, asi kilometr od obce. V říjnu se přestěhovali do malé dřevěné boudy na zahradníkově pozemku, jež byla vzdálena jen asi padesát metrů od domu pana Herinka, takže odtamtud viděli dobře do oken svého bývalého bytu. Bouda sloužila jako sklad nářadí a bylo v ní umístěno také čerpadlo na vodu (proto sem byla zavedena elektřina). Tenké stěny boudy museli zevnitř vystlat rohožemi, koberci, papírem; elektrický vařič jen nedostatečně vytápěl toto nanejvýš nevhodné obydlí v kruté zimě. Boudu musel Slávek přes den zamykat, aby se do ní nedostali nepovolaní. Její obyvatelé mohli vycházet jen v noci, přičemž museli dávat pozor, aby je neprozradily stopy ve sněhu. V dubnu 1943 se pak zase vrátili do lesa.

O ukrývajících se Wolfových se postupně dovídalo mnoho lidí. Jednak příbuzní Zdařilovi, jednak lidé, kteří náhodou narazili na lesní úkryt, nebo jiní, kteří byli - vždycky jen v noci - samotnými Wolfovými vyhledáni s prosbou o podporu v zásobování. Živit tajně čtyřčlennou rodinu, která pochopitelně neměla potravinové lístky, bylo v tehdejší ekonomické situaci velmi těžké i na venkově. Stávalo se to stále obtížnější, když se utužovala kontrola a dodávkové povinnosti zemědělského obyvatelstva. Slávkovi Zdařilovi postupně docházela schopnost opatřovat pro Wolfovu rodinu dostatek potravin. Přítomnost skrývající se židovské rodiny byla známa také četnickému vrchnímu strážmistru Mičulkovi. Nenašel se však nikdo, kdo by byl Wolfovy prozradil. To svědčí o pevném postoji a nepatetickém hrdinství mnoha českých lidí v této obci, kteří byli ochotni podstoupit tak veliké riziko a přinášet také materiální oběti.

Česky psaný deník mladého Wolfa je veden pečlivě, bez přerušení, s přesnou datací. Záznamy mají jednotnou stavbu, danou časovým sledem a obsahem, který je z velké části určován monotónním průběhem všedního dne. Lze mluvit o dvojí složce záznamů - o stabilní (např. o stavu počasí a o pokrmech) a o variabilní, jež se někdy stává dramatickou. Mimořádné události, radostné zprávy, problematické věci a momenty ohrožení dostávají pak více prostoru. Líčí se události, postoj k nim a psychický stav Wolfových, který v mnohém zrcadlí psychiku a smýšlení českých lidí v oné době, jak těch bezprostředně ohrožených, tak i ostatních, ovlivňovaných úsilím o sebezáchovu, vlastenectvím, strachem, nenávistí, zoufalstvím, nadějí, rezignací atd.

Deník zachycuje osobní a rodinné události. Podává věrný obraz limitovaného života v podzemí v limitovaném slovesném rámci. Záznamy nejsou psány telegraficky, nýbrž v plných větách, projevuje se snaha postihnout jev vždy stručně, avšak co nejpřesněji. Širší politický rámec zůstává povětšinou mimo pozornost - neuvádí se motivace útěku a skrývání, situace lidí a národa, nekomentuje se pozice velkoněmecké říše a charakter nacionálního socialismu, poměry v zásobování obyvatelstva atd. Tyto základní věci si autor nepotřeboval zapisovat, neboť byly samozřejmou součástí vědomí, jak jeho vlastního, tak víceméně všech současníků. Deník nenaříká, nepolemizuje, neuvádí téměř úvahy, nevyhrožuje nepřátelům atd. Mnohé záznamy jsou vlastně obrázky z tohoto nenormálního života, jenž rodina vedla; spolu s řadou jednotlivých epizod jsou utvářeny živě, plasticky. Sdělované události, nastíněný prožitek a psychické rozpoložení vykazují nejen sílu autenticity, nýbrž i autorovu schopnost bystrého vnímání a svěží reprodukce.

Deník nebyl ani v nejmenším pokusem o nějaké umělecké slovesné dílo. Šlo v něm jen o věcné zachycení reálných zážitků a situací i oněch vnějších okolností, které bezprostředně zasahují do soukromého bytí a myšlení, a to z perspektivy individua v mnohém již poučeného, nicméně v základě ještě mladistvě naivního. Otto Wolf je však střídmě moudrý ve výběru registrovaných skutečností a obratný ve způsobu sdělování, a tak se jeho monologické svědectví stává v jistém smyslu epickým dílem s dramatickými místy a akcenty i s poetickými momenty. Nelíčí se tu výslovně jev a pocit osamocení a nudy na jedné, strachu, nervozity, napětí a stresu na druhé straně - to vše však ze situace a Ottova líčení vyplývá. A také to, jak těžce snášeli lidé v úkrytu nedostatek komunikace, nepravidelný přísun informací o událostech ve světě a stálé čekání - na Slávka (jenž nemohl přicházet každou noc), na potraviny, na postup armád protihitlerovské aliance na bojištích, na invazi, o níž snili již v letech 1942 a 1943, na porážku nacionálního socialismu. Otto si vlastně ani nestěžuje na obtíže, s jakými se realizují základní životní nutnosti - úprava jídla, opatřování vody, mytí a čistota vůbec, udržení tělesné teploty, vyhýbání se lidem atd. Když se opakovaně dovídáme, že otec Wolf připravoval pro všechny večeři, vzpomeneme si, že byl synem hostinského a měl vždy kulinářské zájmy, jak svědčí pamětníci. K mimořádným událostem, které Otto zaznamenává, patří např. narozeniny jednotlivých členů rodiny, oslavované i zde, v ilegalitě. Zvláště dojemné je vzpomínání na bratra Kurta, o němž Wolfovi nemají zpráv, avšak tuší, že bojuje na Východě proti nacistům. Nemohli ovšem vědět, že byl už od jara 1943 mrtev, v řadách československé armády padl v bitvě u Sokolova.

V deníku Otto zaznamenává jednotlivé židovské svátky, při nichž rodina dodržuje - pokud to je možné - příslušná rituální pravidla včetně půstu. A také noční výpravy na brambory, česnek, třešně. Obzvláště pak setkání s lidmi z obce, kteří náhodou objevili znervóznělé Wolfovy a s nimiž bylo nutno vážně promluvit. Otto pak obvykle poznamenává s ulehčením, že se ti lidé chovali výborně. Jsou zaznamenány i momenty ze života okolí - svatby, nemoci, pohřby, práce na polích, střílení králíků atd. Je zde zachycen kus života moravské vesnice, viděný ovšem z neobvyklé perspektivy.

Deník je psán plnicím perem do sešitů většího formátu se čtverečkovaným papírem. Rukopis se měnil nejen v závislosti na tom, jak Otto postupně vyspíval, nýbrž také podle jeho momentální situace vnější (některé partie jsou psány evidentně v šeru či potmě, jak o tom svědčí i přepisy) nebo vnitřní (Otto píše většinou s chutí a podrobně, někdy však zápisy odbývá krátkými stereotypními sděleními, zřejmě jen proto, aby splnil povinnost).

Léto a začátek podzimu roku 1943 strávili Wolfovi ve svém zčásti podzemním úkrytu v mlází na okraji lesa. V noci chodili do Zdařilovy zahradní boudy, aby si tu vyzvedli zásoby, pro ně připravené, a uvařili si jídlo na elektrickém vařiči. Za pěkného počasí se v noci vydávali i na delší procházky, přičemž se občas nechtěně s někým setkali. Po opakovaných dobrých zkušenostech se již nebáli tolik jako dříve, že by je někdo z tršických obyvatel mohl prozradit. Dopoledne obyčejně spali, odpoledne sedávali v blízkosti úkrytu a pozorovali lidi pracující na poli. Věděli víceméně o všem, co se dělo ve všedním životě obce, zvláště v okruhu jejich přátel a známých, a každý den s napětím očekávali zprávy ze světa, zejména z front světové války. Úspěchy protihitlerovské aliance na Východě a ve Středomoří v nich vyvolávaly nadšení a posilovaly je v naději, že vítězství spojenců a konec války je na dosah ruky. Otto Wolf zachytil i některé zvěsti o politické a vojenské situaci, jejichž nadnesenost byla zřejmá už tehdy i jemu, a připojil k nim pochybovačné poznámky.

Potravinami, protektorátními novinami a zprávami britského rozhlasu zásoboval Wolfovy zprvu jen Jaroslav Zdařil, avšak postupně se k němu připojil i Alois Pluhař, uváděný v deníku napřed pod šifrou X, později jako Reuter. Mladý Wolf nazývá ve svých záznamech plným jménem jen ty osoby, jež nebyly v přímém vztahu k ukrývajícím se uprchlíkům, např. ty, jež viděl někde v terénu, nebo o jejichž činnosti a životních osudech od někoho slyšel atd. Jména osob, jež se dostaly jakýmkoliv způsobem do styku s Wolfovými, uvádí buď zkráceně, např. jako Sl., T., Bl., K. Bř., anebo těmto lidem dává přezdívky, krycí jména, o nichž ovšem jejich nositelé neměli zdání. Např. Zdařilův otec je označován jako Gandi. Šlo samozřejmě o to, aby deník, kdyby se dostal do nepovolaných rukou, nemohl přímo usvědčit ty, kdo Wolfovým pomáhali. Otto však nebyl v technice utajování zcela důsledný, a tak někdy jednou uvedené plné jméno nebo nějaký náznak, třeba i přeškrtnutý, prozradí identitu dotyčného.

19. října 1943 se celá rodina opět vrátila do Zdařilovy zahradní boudy, aby tam přestála zimní měsíce. Letní lesní úkryt Wolfovi zčásti zlikvidovali - odnesli nosné tyče a krytinu střechy. Po nocích k nim do boudy chodil dále Slávek a také Pluhař, který přinesl i nějaké knihy. Postupně se však zavedl jiný modus přísunu- Slávek teď chodil do boudy řidčeji a Otto začal v pozdních večerních hodinách chodit do domku č. 127 ke Zdařilům, aby odtud přinášel v pytli zásoby. To ovšem nezůstalo nezpozorováno v okolních domech a zřejmě vyvolávalo jistý neklid.

Z deníkových záznamů z konce roku 1943 a z prvních měsíců 1944 je zřejmé, že narůstalo napětí mezi Wolfovými a jejich ochráncem Jaroslavem Zdařilem i jeho rodiči, kteří se ovšem mezitím dávno dověděli o tajné činnosti svého syna a pomáhali mu. Mladý zahradník byl nesporně přetížen materiálně i fyzicky - ve dne pracoval, večer chodil k Wolfovým, mezitím porůznu pro ně opatřoval potraviny a po nocích načerno pálil slivovici, čímž zčásti financoval výdaje, spojené s existencí ukrývané rodiny. (Zdařilovi nepatřili k zámožným občanům Tršic.) Stálé obavy z prozrazení, hra o život, k tomu zásobovací starosti - to vše ho pochopitelně uvádělo do stresu. Slávek z toho byl zjevně podrážděný, lékař u něho zjistil srdeční onemocnění. Ve stresu byli ovšem i Wolfovi. Trvalý strach, napjaté očekávání, zda nebudou objeveni, neklidná nuda stálého čekání, k tomu izolovanost od normálního života a ponorková atmosféra v malé, stále stejné, stále se v minimálním prostoru ukrývající skupině, to vše mělo za následek přecitlivělost a předrážděnost. Ta se ovšem vybíjela právě na tom, s kým byli ve styku. Od Slávka, který byl jejich existenčně rozhodujícím spojovacím článkem se světem, ochráncem a živitelem, očekávali ve své ztracenosti a netrpělivosti lepší, rozmanitější zásobování, rychlejší informace o světě, především však více osobní péče, více jeho času a slov.

3. dubna 1944 byli Wolfovi pozváni do domku Zdařilových k rozhovoru o řešení situace. Došlo zde k ostré výměně názorů; bylo zřejmé, že nebudou moci déle zůstat ve Slávkově opatrování. Začali si hledat jiný azyl. Našli jej v domě tesaře Zbořila (ten je v textu deníku označován jako Zmrzlínek, kvůli utajení), na druhém konci obce. Paní Marie Zbořilová, jež před časem u Wolfových sloužila, k nim měla velmi dobrý vztah; panovala tu vzájemná důvěra. Tršická dentistka Ludmila Tichá, přítelkyně Ottovy sestry Lici Wolfové, označovaná v deníku jako Anča, jim slíbila, že jim bude opatřovat jídlo.

V noci z 13. na 14. dubna 1944 se pak Wolfovi odstěhovali se všemi svými věcmi ke Zbořilům do domu č. 21. Tam se ubytovali na dosti prostorné půdě. Jejich život se teď stal pohodlnějším, normálnějším, jejich denní program bohatším. Noc mohli věnovat spánku, ve dne se mohli pohybovat na půdě a - s pochopitelným omezením a s ostražitostí - i dole v bytě Zbořilových, kteří přes den nebyli doma. Bylo tedy více prostoru, bylo různé vybavení, mohlo se i pracovat. Lici pilně šila a přešívala pro Zbořilovy, maminka pletla, otec Bertold a Otto stále něco kutili, Otto, který se během svého předcházejícího pobytu v Tršicích učil zámečníkem, opravoval jízdní kola a spolu s otcem připravoval jídlo (k tomu účelu např. upravovali ovesný šrot) atd. Zásobování teď bylo zajištěné ze dvou zdrojů, přičemž tím hlavním byla paní Tichá, jež jim také půjčovala peníze. Ottovy záznamy vyprávějí o řadě klidných dní, strávených v relativní pohodě, s dobrým jídlem, za stálých domácích prací. K tomu se ze světa hrnuly příznivé zprávy o invazi, o sovětské letní ofenzivě, o postupu spojenců v Itálii atd. Samozřejmě si nelze představovat tento život jako nějakou idylu. Do podkroví doléhaly ohlasy válečných hrůz i zprávy např. o osudu terezínských Židů, mezi nimiž byli i příbuzní Wolfových. Oni sami trpěli v létě na půdě horkem, drobnými spory mezi sebou (otec byl často rozzlobený); Damoklův meč perzekuce a zhouby nad nimi visel stále a připomínal se opakovaně v podobě hrozících prohlídek domů a půd, které byly obyčejně motivovány nevinně, mohly ovšem přivodit objevení skrývajících se lidí - šlo o požární bezpečnost, o hledání nadměrných zásob šatstva aj. Tato nebezpečí se Wolfovým podařilo šťastně přestát, psychická zátěž však byla stále veliká.

Wolfovi po svém přestěhování zmizeli z dohledu Zdařilovým a jejich okruhu přátel. Když se Alois Pluhař snažil zjistit, zda snad jsou u Zbořilových, paní Zbořilová vše zapřela. Zato se o novém pobytu Wolfových dovídal jiný okruh lidí, sousedů Zbořilových, kteří leccos zpozorovali. Stávalo se, že Felicitas, šijící v přízemí na stroji, byla překvapena nečekanými návštěvníky - potom ji majitelé domu vydávali za sestřenici, která se tu předtím ještě nikdy neukázala. Vůči úřadům však Tršice mlčely stejně rozhodně jako dosud.

Postupně se ukazovalo, že ukrývání Wolfových bylo příliš náročné i pro Zbořilovy, a to nejen po stránce materiální, ale především po stránce psychické. Po řadu měsíců docházelo k drobným slovním konfliktům; záznamy o tom jsou sporadické, napětí však zřejmě bylo trvalé. Objevil se i anonymní dopis, který varoval Ludmilu Tichou před Zbořilovými. 3. března 1945 vyzval pan Zbořil Ottovu rodinu, aby si našla azyl zase u někoho jiného. Byl krajně znervózněn tím, že o přítomnosti Wolfových v jeho domě již věděly vlastně celé Tršice, a považoval jejich další přítomnost za neúnosnou. A tak po téměř jedenáctiměsíčním pobytu u Zbořilových musela Wolfova rodina opět změnit úkryt. Obětavá dentistka jim našla nové bytné, manžele Oherovy v nedalekém Zákřově, a 5. března jim pomohla se tam přestěhovat. Toto poslední místo se stalo Ottovi osudným. Wolfovi měli u Oherů k dispozici volný výměnek, za určitých okolností však raději vystupovali na půdu. Byli pěkně ubytováni, slušně zásobováni a těšili se na blízké osvobození. Paní Tichá je navštěvovala a podporovala i zde. Blížila se fronta, v obci a okolí se začali objevovat němečtí vojáci i policisté, což vyvolávalo zvýšenou nervozitu mezi obyvatelstvem. V noci přicházeli partyzáni. A za nimi kolaborantský kozácký prapor, pověřený stíháním partyzánů (jeho příslušníci jsou v závěrečné části deníku, psané Lici Wolfovou, označováni prostě jako vlasovci).

18. dubna 1945 večer obklíčil kozácký prapor, určený k potírání partyzánů a dirigovaný německou tajnou státní policií, gestapem, malou osadu Zákřov a provedl přepadení obce. Pod záminkou, že jsou odtud podporováni partyzáni, zapálili útočníci jednu usedlost, v ostatních pak stříleli, zatýkali, drancovali. Spolu s ostatními obyvateli byla zadržena i rodina Wolfova. Nakonec byli ženy a starší mužové propuštěni, třiadvacet mladších mužů bylo odvedeno do školy ve Velkém Újezdě, kde měla jednotka přechodnou základnu. Byli mezi nimi i Otto Wolf a jeho hostitel Oldřich Ohera. Čtyři zatčení, pocházející z Tršic, byli propuštěni, ostatní byli vyslýcháni a mučeni. První obětí byl osmnáctiletý Otto, kterého gestapo identifikovalo jako Žida. Otto, ač strašným způsobem zbitý a raněný, se choval hrdinsky. Neprozradil své jméno a neprozradil také, že má v Zákřově rodiče a přátele.

20. dubna večer pak příslušníci gestapa a protipartyzánské jednotky odvezli devatenáct svých obětí nákladním autem do lesa u osady Kyjanice, která ležela již na území tzv. sudetské župy, k malé dřevěné boudě. Tam je postříleli, těla naházeli do boudy a spálili. Jak se ukázalo později, někteří ze zákřovských mužů nebyli ve chvíli, kdy začalo spalování, ještě mrtvi, a tak byli spáleni za živa. Na místě hromadné vraždy byl později zřízen památník - Zákřovský žalov.

Otto Wolf zapsal své poslední řádky do deníku 13. dubna 1945. Že byl po razii proti Zákřovu zavražděn, jeho rodina nevěděla. V jeho nepřítomnosti se deníku ujala sestra Felicitas, jež zaznamenala bouřlivé události posledních tří týdnů pobytu své rodiny v ilegalitě, od 17. dubna do 8. května 1945.

Deník Otto Wolfa je jedinečným dokumentem. Z našeho území není znám jiný deník, vedený ukrývající se osobou v podzemí nepřetržitě po tři roky. Jedinečný však není jen deník, nýbrž i sám příběh Wolfovy rodiny. Díky obětavosti přátel se za okupace skrývalo vícero lidí - zpravidla však jedinci. Ukrývání čtyřčlenné skupiny pronásledovaných po tak dlouhou dobu je však něčím mimořádným.

Zmizení své rodiny v roce 1942 zorganizoval otec Bertold Wolf. Ten se narodil 23. prosince 1886 v severomoravském Úsově, kde tehdy byla velká židovská obec, jako syn hostinského Samuela Wolfa. Prošel německými školami, v letech 1910-1920 byl v Tršicích účetním ve sladovně, později obchodníkem v Lipníku a Mohelnici. Od roku 1933 bydlel Bertold Wolf, tehdy už důchodce, s rodinou v Olomouci ve Smetanově ulici č. 8. Domovsky příslušný byl do Úsova, který pak byl po Mnichovu začleněn do sudetské župy velkoněmecké říše. Wolf, jenž chtěl zůstat československým občanem, požádal o udělení domovského práva v Olomouci, a to bylo také jemu a jeho rodině přiřčeno. V žádosti uvádí: Jsem čsl. občanem, české národnosti, posílal jsem vždy moje děti do českých škol, vychoval jsem je v národním duchu ...Děti moje byly členy Sokola a byl jsem členem Národní jednoty. - Po válce působil Bertold Wolf po léta jako kantor židovské náboženské obce v Olomouci, zemřel v r. 1962.

Ottova matka Růžena, rozená Priefová (narozená roku 1893), jež kupodivu zaujímá málo prostoru v Ottových záznamech, pocházela z Lipníka. Provdala se za Bertolda Wolfa v roce 1913. Již před okupací byla nemocná; ke zhoršení jejího zdravotního stavu a ochrnutí přispěl jednak pobyt v tršickém podzemí, jednak také ztráta obou synů. Zemřela v roce 1952, tedy nedlouho po osvobození.

Sestra Felicitas Wolfová, narozená 27. března 1920, byla před druhou světovou válkou zaměstnána v módním salonu v Olomouci. Po osvobození tam vedla vlastní módní salon - až do jeho znárodnění. Později odešla z Olomouce, s manželem Otto Grätzerem opustila Československo a našla nový domov ve Spojených státech amerických. Její rodina si změnila příjmení a jmenuje se Garda.

Otto Wolf se narodil 5. června 1927 v Mohelnici. V Olomouci navštěvoval českou školu; v Tršicích, kde byli Wolfovi - podle svědectví pamětníků - známi a váženi, našel kamarády mezi místními chlapci. Ve školním vzdělání tehdy už pokračovat nesměl a byl vzat jako pomocník do zámečnictví u pana Aloise Kousalíka.

Podle sdělení paní Ludmily Tiché-Chodilové psal Otto také verše - ty se však nedochovaly.

Ottův bratr Kurt, na nějž autor deníku opakovaně s láskou vzpomíná, byl o dvanáct let starší. Narodil se 13. února 1915 v Lipníku. Před válkou studoval medicínu na Masarykově univerzitě v Brně. Po okupaci Československa odešel do exilu do Sovětského svazu, kde později vstoupil do československého vojenského útvaru. Četař Wolf padl v boji u Sokolova 9. března 1943 a byl posmrtně vyznamenán. Bližší informace o něm najdeme v knize Ericha Kulky Židé v československé Svobodově armádě, vydané v Praze r. 1990.

Přítel a opatrovník rodiny Wolfových, jemuž Otto ve svém deníku věnuje značnou pozornost, Jaroslav Zdařil, se narodil 13. března 1915 v Tršicích. Pocházel z početné rodiny. Společně s bratrem Zdeňkem navštěvoval vinařskou školu v Modré. Jejich otec oběma předal své zahradnictví a zařídil jim zahradu za domem Aloise Herinka - tu obhospodařovali společně. Jaroslav, mimořádně pracovitý člověk, jak ho charakterizují lidé z jeho okolí, pohledný, statný mladík, snad trochu prudký, se v roce 1942 začal dvořit Lici Wolfové. (Paní Garda vzpomíná, že jí opakovaně ráno přinášel květiny ze zahrady a stavěl je do okna Herinkova domu.) Skutečnost, že ukrývá židovskou rodinu, Jaroslav zpočátku tajil i před příslušníky své rodiny - až v srpnu 1942 objevili rodiče jeho zásobovací cesty a rozhodli se mu pomáhat. Po osvobození se Jaroslav Zdařil oženil a po několik let provozoval dále svou živnost. Kolektivizace vesnice ho existenčně postihla - musel změnit zaměstnání, po léta pracoval v ostravských dolech. Onemocněl a zemřel pak předčasně v roce 1972. Bouda, v níž Wolfovi dvakrát přezimovali, ani přilehlé skleníky a stodola už dávno nestojí. Na pozemku zrušené zahrady je dnes pole.

Ruský kolaborantský vojenský útvar, který provedl přepadení Zákřova v dubnu 1945, byl kozácký prapor č. 574, který byl zformován v Berdičevě na Ukrajině a jemuž velel kapitán Panin. Plnil úkoly týlové bezpečnostní jednotky a již předtím na Slovensku zasahoval proti partyzánům. Čítal asi 400 mužů. Zákřovskou akci provedl na příkaz šéfa přerovského gestapa SS-Obersturmführera Karla Streita. - Partyzánský oddíl Juraj působil v oblasti Olomouc-Přerov-Lipník. 7. dubna 1945 obsadil nakrátko i Tršice. Avšak v době, kdy jej gestapo hledalo v okolí Tršic a v Zákřově, se již pohyboval na Drahanské vysočině, západně od Olomouce.

Po odvlečení zákřovských mužů do Velkého Újezda se Felicitas Wolfová, nedbajíc na nebezpečí prozrazení, vypravila na kole do této obce, aby zjistila něco o jejich osudu, především o osudu Ottově. Nedověděla se nic, a tak Wolfovi žili dále v podzemí v lesním úkrytu (který jim nedlouho předtím zřídil tršický lesník Opletal), v přesvědčení, že Otto je někde ve vězení či v táboře a že poslední dny války snad šťastně přežije. Když byly Tršice 8. května osvobozeny, vyšla rodina z úkrytu v plné euforii; otec Wolf - podle pamětníků - chodil po vsi a mávaje holí dával hlasitě najevo svou radost. Po jistou dobu, než odešli do Olomouce, byli Wolfovi ubytováni v budově tršické školy. O tom, že zákřovští vězni, a tedy i Otto, byli povražděni, se dověděli až 12. května. Tato zpráva je ovšem zdrtila.

Tršice, městys, jenž měl ve třicátých letech asi 1200 obyvatel vesměs české národnosti, leží dvanáct kilometrů na jihovýchod od Olomouce, devět kilometrů severně od Přerova. Příslušel tehdy do soudního okresu Lipník nad Bečvou, od roku 1949 do okresu Olomouc. Je to agrární obec s tradičním pěstováním chmele a jistým zemědělským průmyslem; v době, k níž se vztahuje Wolfův deník, tam byla také chmelařská škola. V roce 1942 zde existovala odbojová skupina, spojená s centrem v Ostravě; v roce 1943 byla postižena zatčením řady svých příslušníků, což Otto ve svém deníku také zaznamenal.

Partyzánský oddíl Juraj vznikl na Tršicku kolem Nového roku 1945, kdy do oblasti bylo přivedeno mnoho mladých mužů na opevňovací práce, tzv.zákopníků.

Snad by bylo vhodné připojit několik slov o osudu deníku. Bertold Wolf, který velmi těžce nesl ztrátu obou svých synů, se snažil uvést ve veřejnou známost jejich osud. Ve druhé polovině padesátých let si počal pořizovat opis deníku - na stroji pro něho přepisovala text paní Anna Jelínková v Olomouci, která později také potvrdila jeho autentičnost, shodu opisu s původním textem. Opis (ve třech exemplářích) zůstal nedokončen. A. Jelínková onemocněla, a B. Wolf ztratil zájem na dokončení práce, když se vzhledem k politické atmosféře rozplynula naděje na vydání či jiné uplatnění tohoto textu. Strojopis zůstal ležet u otce Wolfa a dlouho vlastně nikdo o existenci deníku a jeho opisu nevěděl. Až v roce 1984 byl strojopis nalezen v pozůstalosti paní Hajnalky Mandlové, vdovy (z druhého manželství) po Bertoldu Wolfovi. Starší olomoucké židovské komunity, ing. Vilém Karpfen, si uvědomil význam tohoto textu a předal jej Radě ŽNO v Praze. Tam byl opis uložen po nějakou dobu, až jej objevil historik Miroslav Kárný. Ten začal pátrat po olomouckých danostech a souvislostech vzniku deníku a obrátil se v této věci v r. 1986 na profesora Václavka v Olomouci, který pak příslušné danosti v Olomouci a Tršicích zjišťoval a pokusil se deník zhodnotit i uvést ve známost. Oba zúčastnění informovali o Wolfově deníku v příspěvcích do několika odborných publikací, které ovšem vyšly s obvyklým zpožděním až v letech 1988-1989. Dosud ovšem nebyl znám celý rozsah deníku. Podařilo se však navázat spojení s paní Felicitas Gardovou, žijící od r. 1969 v USA, a zjistit, že Ottův rukopis je v úplnosti v jejím držení. Paní Gardová nám v roce 1988 poslala prostřednictvím pana Rudolfa Marvína z Olomouce fotokopie originálu s tím, že je plně dává k dispozici k veřejnému uplatnění. Nyní byl tedy oběma zainteresovaným znám úplný deník. Byly činěny marné pokusy o jeho vydání tiskem. Nyní konečně - po půl století - se Wolfovy záznamy o téměř neuvěřitelné tříleté cestě k záchraně dostávají na veřejnost.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.