Antisemitismus po druhé světové válce

Leo Pavlát

Popírání holocaustu

Roku 1948 publikoval francouzský fašista Maurice Bardèche knihu Norimberk neboli Zaslíbená země, v níž tvrdil, že při procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku (listopad 1945 - říjen 1946) byla zfalšována historie. Podle Bardèche válku zavinili Židé, a proto není důvod s nimi soucítit. Fotografie obětí z koncentračních táborů a svědectví přeživších vězňů byly označeny za nevěrohodné. K masovému vyhlazování Židů prý nedošlo. Rovněž plynové komory podle Bardèche sloužily pouze k dezinfekci šatů a úmrtí Židů způsobil pouze válečný nedostatek potravy a epidemie.

Na Bardèchovu knihu navázala především od 70. let minulého století další díla, která označovala nacistickou genocidu Židů za výmysl, zlehčovala její rozsah, případně zmenšovala vinu nacismu na protižidovských zvěrstvech a úmyslu vyhladit židovský národ. Ústřední tezí takových děl a článků se stal tzv. mýtus holocaustu. Autoři, kteří s tímto termínem pracovali – a dodnes ho mnozí užívají - se snaží na základě lží, tendenčních polopravd a údajných, dříve neznámých historických zjištění doložit, že Židé zfalšovali informace o protižidovském počínání nacistů, ovládli jimi veřejné mínění a takto ve svůj prospěch oklamali svět. Své ztráty prý nadřadili válečnému utrpení jiných národů, vyvolali v nich pocit viny a na tomto základě získali podporu pro vznik izraelského státu a finanční odškodnění. Popírači holocaustu tak dali nový výraz staré antisemitské tezi o světové židovské moci a židovském spiknutí, jehož nejnovějším zosobněním se měl stát židovský stát vyhlášený z vůle Organizace spojených národů v roce 1948.

Zatímco řada zemí Evropy včetně České republiky si vždy 27. ledna - v den, kdy byl v roce 1945 na území okupovaného Polska osvobozen největší vyhlazovací tábor Osvětim - připomíná oběti holocaustu, popírači genocidy Židů za druhé světové války naopak vznášejí nejvíce námitek právě k faktům, provázejícím fungování této továrny na smrt. Popírání holocaustu proto též dostalo název osvětimská lež. Její propagátoři ovšem sami sebe označují za seriózní historiky a badatele - ve vztahu k holocaustu za revizionisty. Tento jejich obraz posiluje u neinformované veřejnosti i název instituce, s níž jsou často spjati - Institutu pro historickou revizi (Institute for Historical Review), který byl založen roku 1979 v Kalifornii (USA).

Popírači holocaustu ovšem žádnými odborníky nejsou; namísto objektivního zkoumání skutečnosti standardními historickými postupy naopak pravdu o holocaustu systematicky zastírají. Využívají při tom i toho, že nacisté ve snaze zakrýt své zločiny zničili před koncem války mnohé dokumenty, týkající se povahy a šíře holocaustu. Po celou válku současně systematicky vraždili očité svědky protižidovských zvěrstev, k jejich popisu užívali krycího jazyka. Nehovořili tak například o vyhlazení Židů, ale o konečném řešení. Namísto deportace do vyhlazovacích táborů užívali termín evakuace na východ či repatriace, termínem zvláštní zacházení rozuměli zabít.

Dosud nejznámějším autorem, který veřejně odmítá podstatné skutečnosti charakterizující holocaust, je Angličan David Irving. V roce 2000 se dokonce ve Velké Británii snažil o odsouzení uznávané americké historičky Debory Lipstadt, která jej nazvala obhájcem nacistů a popíračem holocaustu. Soud jí dal za pravdu a v rozsudku označil Irvinga nejen za aktivního popírače holocaustu, ale i antisemitu a rasistu, který se spolčuje s pravicovými extremisty propagujícími neonacismus.

Souvislost popírání holocaustu s činností pravicových extrémistů, zvláště skinheds, má širší význam. Spor o holocaust totiž není jen střetem o minulost - o fakta a uctění památky obětí. Je neméně i střetem o přítomnost a budoucnost. Pro stoupence autokratických, totalitních politických upořádání se popírání holocaustu stalo heslem, které má s novou argumentací obhájit starý předsudek: že svět ovládá nadnárodní židovské spiknutí a že slabá demokracie slouží židovským zájmům. Jako takové popírání holocaustu představuje hrozbu demokratickým režimům a coby význačný projev antisemitismu je v mnoha zemích trestné.

Nový postoj křesťanů

Co se týče postoje církve k hitlerovskému antisemitismu, existuje řada dokladů, potvrzujících církevní podporu nacistickému režimu v Německu i okupované Evropě, které lze hodnotit jako nepřímý, ale v některých případech i přímý souhlas s genocidní protižidovskou politikou, či dokonce jako její povzbuzování. Tisíce nacistických válečných zločinců uprchly po skončení války za pomoci církevních činitelů před trestem z Evropy.

Na druhé straně mnozí odpůrci nacismu v řadách církve patřili k prvním obětem nelidského režimu a někteří pronásledovaní Židé našli u křesťanů zastání; byli ukryti v jejich domech, klášterech i sirotčincích. Tito křesťané i mnoho dalších lidí nejrůznějších národností riskovali pro záchranu Židů své životy a nemálo z nich zaplatilo svou nezištnou pomoc smrtí.

Partnerskému dialogu se Židy se po válce nejprve otevřely evangelické církve. V katolicko-židovských vztazích došlo k výraznému zlepšení poté, co encyklika (Nostra aetate) z roku 1965 teologicky otevřela cestu k respektování judaismu katolickou církví. Pro posílení vzájemné důvěry pak udělal velmi mnoho papež Jan Pavel II. během svého pontifikátu v letech 1978 – 2005. Symbolický význam měla jeho návštěva římské synagogy v roce 1986 stejně jako návštěva Izraele v roce 2000. Ta se stala vůbec první oficiální návštěvou nejvyššího představitele Vatikánu v židovském státě a podstatně přispěla k posílení vzájemné důvěry. Vatikán se také prostřednictvím Komise pro náboženské vztahy s Židy vedené kardinálem Edwardem Idrisem Cassidim vyslovil k dějinám křesťansko-židovských vztahů. Stalo se tak v roce 1998, kdy byl publikován dokument Pamatujeme: zamyšlení nad šoa, uvedený zvláštním papežovým dopisem. Přestože se některé teze a konkrétní formulace dokumentu setkaly s kritickým ohlasem mezi židovskými představiteli, pouhý fakt, že byl text publikován, je všeobecně považován za důležitý krok k nápravě vzájemných vztahů.

Antisemitismus v komunistických zemích

Po skončení 2. světové války se antisemitské tendence nejvýrazněji projevovaly v Sovětském svazu a státech pod jeho vlivem. Především Židé zde byli podezřelí z podpory trockismu (podle Lva Trockého), považovaného Leninem a Stalinem za ideologickou úchylku. Podle komunistického učení, nepřátelského všem náboženstvím a potlačujícího svobodnou národní a kulturní svébytnost, byli též Židé nebezpeční svými osobními vazbami, přesahujícími hranice států. Odtud pocházelo obvinění z tzv. kosmopolitismu: nadnárodního, nepřátelského působení proti komunistické vizi světa. V tomto smyslu komunističtí ideologové sdíleli tradičně antisemitskou představu o spikleneckém spolčení světového židovstva. V přizpůsobené verzi mělo jít o intriky ve službách západního imperialismu proti socialistickému táboru.

V SSSR došlo počátkem 50. let ke krutým zásahům proti židovské inteligenci a umělcům, rozvíjejícím autentickou židovskou kulturu v jazyce jidiš. Nejvýznamnější z nich byli popraveni, bylo odhaleno údajné spiknutí židovských lékařů proti Stalinovi (1953). Po vzoru SSSR se i v řadě podřízených komunistických zemí uskutečnily inscenované procesy s výrazně antisemitským podtextem. V nejznámějším soudním líčení tohoto druhu u nás (Slánského proces - 1952) byl v rozsudcích výslovně zdůrazněn i židovský původ odsouzených.

Antisemitská tendence se v komunistické frazeologii kryla též za označením antisionismus, jímž se v druhé polovině minulého století mínil jednak vyhroceně nepřátelský postoj vůči izraelskému státu a jeho kolonialismu, jednak domácí boj proti židovskému buržoaznímu nacionalismu a judaismu. Antisemitismus byl sice v komunistických zemích formálně odmítán, ale propaganda ve jménu antisionismu a antijudaismu neváhala použít ani ta nejpokleslejší antisemitská klišé minulosti. Tajná policie současně věnovala židovské populaci zvláštní pozornost. Pořizovala speciální seznamy židovských obyvatel (v Československu tzv. akce Pavouk), sledovala a ovládala činnost židovských obcí, jediných židovských institucí, které nebyly po nástupu komunistů k moci zakázány. Informace o židovských dějinách a kultuře byly potlačovány, židovské památky a hřbitovy se bez ochrany stávaly snadným terčem vandalů i cílených likvidačních snah úřadů. Na židovské téma nesměly až na výjimky vycházet žádné knihy, byla potlačována výuka náboženství a hebrejštiny. Veškeré pokusy o změnu komunistického režimu (Maďarsko - 1956, Polsko – 1956, 1968, Československo - 1968) provázely po jeho utužení masivní antisemitské kampaně. SSSR navíc dlouhá léta omezoval přístup židovských studentů k vyššímu vzdělání, čímž navázal na praxi carského Ruska běžnou od 80. let minulého století. (Omezení studia pro židovskou populaci - tzv. numerus clausus – platilo v meziválečném období i v Polsku, Maďarsku a Rumunsku). V Sovětském svazu s jeho početnou židovskou populací byli také zvlášť výrazně persekvováni židovští aktivisté. Od počátku 50. let bylo vystěhování Židů do Izraele povolováno v komunistickém bloku (s výjimkou Rumunska) jen výjimečně, což vedlo k řadě protestů v demokratických zemích.

Antisemitismus po pádu komunistických režimů v Evropě

Je smutnou skutečností, že na historickou porážku komunismu v Evropě na přelomu 80. a 90. let minulého století navázalo oživení antisemitských tendencí včetně hanobení synagóg, židovských hřbitovů a památníků i veřejného šíření antisemitských tiskovin. Do společnosti je zpravidla uváděly neonacistické skupiny, napodobující své západoevropské vzory, některé skupiny hnutí skinheads (Nazi-skins), a rovněž ultranacionalisté. Jejich činnost zůstává dodnes patrná ve většině postkomunistických zemích, zejména v Rusku, ale antisemitské smýšlení se výrazně projevovalo i u některých stran republikánského typu (například francouzské Národní fronty v době vedení Jean-Marie Le Penem, který byl za zlehčování nacistických zločinů odsouzen).

Otevřeně neonacistická uskupení hlásící se k hitlerovskému antisemitismu vyvíjejí dnes svou činnost většinou v utajení, ale současně jsou mezinárodně propojena. Místem setkání až stovek příznivců se stávají koncerty extremistických hudebních skupin s rasistickými, antisemitskými texty. Prodej takto zaměřených hudebních nahrávek pak slouží k financování aktivit, jejíž významnou součástí je stále propracovanější prezentace prostřednictvím internetu. Antisemitská literatura nabízená na neonacistických webových stránkách se od konce minulého století stala hlavním nástrojem šíření nenávistných protižidovských myšlenek v postkomunistických zemích.

Trvalým problémem pro mnoho zemí, zejména z bývalé komunistické Evropy, současně zůstává čestné vyrovnání se s antisemitskou kapitolou vlastních dějin, zvláště za druhé světové války.

Nový antisemitismus v 21. století

Nové tisíciletí zaznamenalo natolik výrazný nárůst antisemitských projevů ve světě, že někteří historici hovoří o novém antisemitismu. Ve skutečnosti jde o antisemitismus staronový - dobově aktualizovanou podobu z minulosti známých stereotypů.

K hlavním složkám nového antisemitismu bývá řazen militantní antisionismus, islamistický fundamentalismus, neonacismus i některé projevy extrémní levice. Současně není pochyb, že k bezprecedentnímu šíření antisemitismu přispívají moderní komunikační média (internet, elektronická pošta); antisemitismus se tak na rozdíl od svého lokálního, dějinně podmíněného charakteru v minulosti stal globální ideologií nenávisti, kterou je možno nově uvádět i tam, kde historicky a kulturně nemá žádné zázemí.

Nepřátelský, antisionistický postoj vůči židovskému státu Izrael, charakteristický pro převážnou většinu komunistických zemí, nejednou čerpal ze starých antisemitských pramenů. Komunistická propaganda se dokonce neštítila přirovnávat sionismus k nacismu. Toto snažení koordinované s arabskými zeměmi dosáhlo ostudného vrcholu roku 1975, kdy Valné shromáždění OSN odhlasovalo přes odpor demokratických zemí rezoluci označující sionismus za formu rasismu a rasové diskriminace. Tato rezoluce sice byla po pádu komunistického režimu v Evropě koncem roku 1991 zrušena, ale OSN se svým výrazným zastoupením arabských států a zemí třetího světa zastává vůči Izraeli nadále postoj, který je v demokratických zemích nejednou chápán jako antisemitsky motivovaný.

Kritika Izraele sama o sobě antisemitismem není. Jak však v roce 2004 uvedl bývalý sovětský disident a později ministr izraelské vlády Natan Ščaranský, antisemitskou se stává, pokud se vůči židovskému státu uplatňuje zvláštní zaujatost, charakterizovaná tzv. třemi D: Démonizací, dvojím měřítkem a delegitimací Izraele.

Co se týče první teze, upozorňuje na skutečnost, že Židé byli po staletí předmětem kolektivní nenávisti za údajnou bohovraždu, pro své odpůrce se stali zosobněním zla. Tak i Izrael je mnohdy démonizován způsobem, který nesnese srovnání s žádnou jinou zemí světa. Izraelští Židé jsou fakticky neobhajitelně přirovnáváni k nacistům a rasistům, jejich stát - jediná demokracie v blízkovýchodní oblasti - je označován za systém apartheidu.

Dvojím měřítkem se míní, že Židé byli po staletí přijímáni a posuzováni jinak než ostatní lidé, podle odlišných, diskriminačních měřítek. Podobně je i dnes stát Židů nejednou selektivně kárán způsobem, který nebyl a není uplatňován ani vůči zemím páchajícím nejstrašnější zločiny proti jiným národům či lidským právům.

Konečně poslední teze hovořící o delegitimaci Izraele připomíná, že Židům byla po staletí upírána svébytnost individuální nebo náboženská, případně obě. Dnes je nemalou částí světové populace upírána legitimita národnímu společenství těchto lidí, židovskému státu.

V uvedeném smyslu antisionismus tedy již nevyjadřuje jen postoj v arabsko-izraelském konfliktu. Má zásadně co do činění s odmítnutím práva Židů žít jako jiné národy v samostatném státě, provází ho potencionálně genocidní podtext.

Takovýto přístup je patrný především v arabských zemích či státech s převažující muslimskou populací. Arabské státy se také staly hlavními centry, z nichž dnes tiskem, televizí, internetem pronikají do světa protižidovské pomluvy. Zatímco v poválečné Evropě upadala klasická díla antisemitismu 19. a počátku 20. století v zapomnění, v arabských zemích zažila svou renesanci. Byla zde uváděna již před válkou a během ní, zvláště poté, co velký muftí (vysoký náboženský představitel) Jeruzaléma, Amin al-Husejni, se roku 1941 osobně sešel s Hitlerem a vyjádřil podporu jeho protižidovské politice. Nejvíce nenávistná protižidovská propaganda se však v arabských zemích začala šířit po vzniku Státu Izrael.

Pod jejím vlivem a za politické podpory řady činitelů došlo též v Izraeli i jinde ve světě k množství teroristických činů proti civilistům. V paměti zůstává například smrt izraelských sportovců na olympijských hrách v Mnichově roku 1972 - obětí palestinského komanda, stále se zvětšuje seznam několika set izraelských občanů zabitých při sebevražedných atentátech během palestinské intifády od září roku 2000. Další teroristické útoky současně směřovaly a směřují proti židovským institucím jako takovým. K smrtícím bombovým atentátům proti synagogám došlo například počátkem 80. let minulého století v Paříži a Bruselu, roku 1986 a 2003 v Istanbulu. Největší počet obětí si však vyžádal bombový útok proti budově židovské obce v Buenos Aires, při němž roku 1994 zahynulo více než 90 lidí.

Mezinárodní terorismus vstoupil do nové fáze po útoku na Spojené státy v září 2001 a následných atentátech v Madridu (2003) a v Londýně (2005). Tehdy se také stalo všeobecně patrným, jak výrazným zdrojem novodobého antisemitismu je islamistický fundamentalismus, hlásající nenávist k Židům na náboženském základě. Takto formulovaná zášť, šířená extremistickými duchovními i na internetu, přitom do značné míry splývá s nenávistí vůči Spojeným státům (antiamerikanismus) a jejich spojencům. Extremisté hlásící se k islámu je označují za novodobé křižáky a spolu se Židy vydávají za úhlavní nepřátele muslimů, agresory, usilující o ovládnutí muslimského světa a zničení islámu. Terorismus pak má být legitimní obranou proti těmto snahám. Přestože hlasatelé takovýchto a podobných idejí spolu s jimi inspirovanými teroristy nepředstavují početně významnou část muslimské populace, podstatně ovlivňují podobu současného světa a zůstávají jeho hrozbou do budoucnosti.

Výrazně negativní vztah vůči Židům provází i antisemitismus vyhraněné levice. Jestliže neonacisté mají za nezvratně prokázané celosvětové židovské spiknutí, a dokonce mu přisoudili vlastní termín ZOG (Zionist Occupation Government - Sionistická okupační vláda), potom extrémní levice spatřuje zhoubný židovský vliv v soudobém politickém a hospodářském uspořádání světa. Kritika nespravedlivého kapitalismu, poukazy na globální problémy - to vše zaznívá v tradičních levičáckých obviněních židovské plutokracie a židovské lobby prosazující prý nadnárodní egoistické židovské zájmy. Extrémní levici, zastávající jednostranné protiizraelské postoje, navíc nejsou cizí ani stereotypy s antisemitským vyzněním, což je patrné i ve způsobu, jakým komentuje právo Státu Izrael na existenci, či brojí proti izraelskému kolonialismu a vykořisťování.

Z historického pohledu představuje antisemitismus nejpropracovanější a také nejsetrvalejší projev xenofobie - nenávisti vůči cizincům - v dějinách. Nepřátelské postoje vůči Židům se v řadě svých projevů dají zevšeobecnit i na další etnika a vyznání, ale nejsou zaměnitelné. Antisemitismus totiž zdaleka není jen výrazem odvěké lidské snahy nacházet si obětního beránka či snad jen lidské krutosti a hlouposti. Spokojit se s těmito vysvětleními znamená zavírat oči před poučením, které historie antisemitismu nabízí.

Vztah k židovskému společenství v té které zemi nutně vypovídá o povaze politického systému, o duchovním stavu společnosti. Jen tam, kde lidská jedinečnost a jinakost vyvolávají spíše zvědavost než strach, více zájem a otevřenost než předsudky, nehrozí nebezpečí persekucí těch, kdo nejsou jako my. Má-li tedy být zachována naděje, že persekuce Židů, ale ani jiných náboženských či etnických skupin nebudou pustošit tento svět, je to naděje vyjádřitelná slovy občanská společnost, svět jako společenství demokratických států.

Publikováno v Židé - dějiny a kultura, Židovské muzeum v Praze 2005.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.