Proč?

Můj děda Šimon byl chudý žid. Měl malý krámek v Oselcích u Nepomuku. Prodával zde vše, co obyvatelé této malé vesničky potřebovali - od potravin přes hřebíky až po koňské postroje. Jediným dědečkovým bohatstvím bylo hodně dětí. Když jich měl osm, zemřela mu manželka. Po nějaké době se oženil podruhé. Vzal si moji babičku Rózu, se kterou měl další čtyři děti, mezi nimi i mého tatínka Frantu. Platilo u nich přísně dodržované pravidlo, zavedené babi Rózou: nikdy nikdo nesměl ani naznačit, natož vyslovit, které děti jsou vlastní a které nevlastní. To, že můj tatínek patřil mezi ty vlastní, jsem si později odvodila sama z data jeho narození - byl nejmladší.

Pro chudého obchodníka nebylo snadné uživit tolik dětí. Proto se zavedlo další pravidlo: ve čtrnácti letech odcházely děti z domova na učení, všechny do Prahy. Jedinou výjimkou byla moje teta Olga. Dědův soused z Oselec odjel do Ameriky a úspěšně si tam vedl. Po čase napsal dědovi, aby za ním poslal svou jedinou dceru Olgu, že se o ni postará. Připojil i spojení a jméno lodi, u které bude čekat a také vše zaplatil. A tak milá teta Olga dostala ve čtrnácti letech na krk ceduli a jela do Prahy, z Prahy do Hamburku a odtud lodí do Ameriky. Neumím si představit jak, ale všechno dobře dopadlo. Teta se do Ameriky šťastně dostala, přestože neuměla promluvit jinak než česky. Později se tam provdala a žila spokojeně do svých 85 let. Bylo to její štěstí, protože se tak zařadila mezi jediné tři děti dědy Šimona, které válku přežily.

Většina ostatních dětí si v Praze počínala dobře. Domek s krámkem v Oselcích prodaly a dědu Šimona a babi Rózu si vzaly k sobě do Prahy. Zestárli a na krám, slepice a králíky už nestačili. To, že tvrdou a poctivou prací si jejich synové vydobyli majetek, se devíti z nich stalo osudným. Udělali stejnou chybu jako většina movitějších Židů: nechtěli svůj majetek opustit a včas před Hitlerem neutekli.

Výjimkou byl jen strýc Ota. Nevím, jestli byl ze všech nejprozřetelnější a rozeznal blížící se pohromu, nebo zda mu jeho majetek stačil na lodní lístek. Každopádně nasedl na loď a odplul do Ameriky. Zamířil na jih, usadil se v Ekvádoru a oženil se s domorodou Indiánkou. Vyženil eukalyptový prales, který je i jejich děti uživil a poskytl práci mnoha domorodcům. Později si pořídil ještě menší továrnu na rukavice a jeho děti dnes vlastní největší cestovní kancelář v Quitu. Znám je obě, občas jezdí do Prahy i se strýcem Otou, který je už velmi starý, ale stále se těší jasnému rozumu a dobrému zdraví. Je druhým z dětí dědy Šimona, kdo přežil válku.

Třetím a posledním byl můj tatínek Franta. Přijel rovněž jako čtrnáctiletý do Prahy a vyučil se drogistou. Nikdy nezbohatl. V Praze se zamiloval do krásné zlatovlasé a modrooké katoličky Helenky. Po dlouhé známosti, kdy se tatínek snažil vydělat na založení rodiny, se konečně konala svatba a v roce 1938 jsem se jim narodila já jako jejich jediné dítě. Rok poté vtrhli do Prahy nacisté.

V roce 1941 byla Praha všechno jiné než bezpečné místo pobytu pro Židy. Naši se proto odstěhovali do Ondřejova. Tatínek brzy ráno vstával a chodil pěšky do Lensedel, kde se stavěla dálnice. Tak se tomu tenkrát říkalo; podle dnešních měřítek to byla spíš širší rovná silnice. Brzy se za námi odstěhovala i maminčina maminka, moje babi Anča, protože ovdověla a neměla kam jinam jít. Tatínek večer přicházel domů sedřený a vyčerpaný, ale já už na něj netrpělivě čekala a sotva dojedl, už jsem mu seděla na klíně s pohádkovými knížkami. A tatínek četl, četl a četl. Maminka s babičkou seděly s námi, něco zašívaly a slastně poslouchaly se mnou, protože tak krásně jako tatínek neuměl číst pohádky nikdo.

Tak tomu bylo až do doby, kdy se maminka s babičkou rozhodly, že tomu udělají přítrž, abych tatínka dočista neumořila. Sehnaly knížku Poupata, slabikář, podle kterého se děti ve škole učily číst a psát. Řekly mi: Milá Yvettko, když chceš pohádky, musíš se je naučit číst sama. A já chtěla tak moc, že jsem už ve čtyřech letech uměla plynně číst a brzy potom i psát.

Měla jsem však jednu nepřekonatelnou vášeň, a tou byl dudlík. Dudlíky jsem si chodila sama kupovat k panu Šikovi. Ten byl v Ondřejově drogistou a jedním z mála, kteří se k nám chovali slušně, přestože jsme byli Židé. Jednou, byly mi čtyři roky, jsem si šla k panu Šikovi koupit dalšího dudlíka. Podal mi ho a řekl: Jestlipak, Yvettko, víš, že pro velké děti, které dudlají, si přijde gestapo? Položila jsem dudlík na pult a utíkala domů. Tím to skončilo. Občas si říkám, že je velká škoda, že pan Šik nebyl v roce 1957 v Praze a neprodával v trafice, kam jsem si šla koupit svou první krabičku cigaret. Třeba by mi byl řekl: Yvettko, jestlipak víš, že pro mladé dívky, které kouří, si přijdou komunisté? Jistě by to bylo dopadlo stejně jako s dudlíkem a já nemusela dodnes kouřit.

Ale zpět do Ondřejova. Mnoho radostí kromě pohádek jsme si tam neužili. Měli jsme totiž hlad. Všechno jídlo, které jsme mohli získat na potravinové lístky, šlo do balíčků. V koncentrácích bylo devět tatínkových bratrů, jejich ženy a děti. Byl tam i starý děda Šimon a babi Róza. Prodalo se vše, co nebylo nutně potřeba k životu, aby se nějaké jídlo sehnalo načerno, tedy bez potravinových lístků. Všechno šlo do balíčků. Za to, že jsme měli vůbec něco k jídlu, vděčíme panu Kelblovi, ondřejovskému pekaři, u něhož jsme bydleli v pronájmu. Dával nám starší chleba a rohlíky, které neprodal. Možná i zadarmo, to už jistě nevím. Zato vím, jak jsem z rohlíků drhla mák a sypala za okno, protože jsem si přála bratříčka nebo sestřičku. Věřila jsem, že nějakého čápa nebo vránu nalákám. Bohužel jsem se nikdy nedočkala.

Také si vzpomínám, jak jedna hodná paní jednou ukrojila kus čerstvého chleba, silně namazala povidly a podala mi ho se slovy: Papej, Yvettko, jsi hrozně hubená. Přičichla jsem k té vůni a letěla domů: Maminko, co to je, to je božské, vezmi si se mnou! Maminka řekla: Pánbůh mi to odpusť - chleba mi vzala a seškrábala povidla do malinkatého kelímku, který pak přišel do jednoho z balíků, rozesílaných do různých koncentráků. Pak mi chleba vrátila a já si dodnes pamatuji, co to bylo za dobrotu. V jeho dírkách totiž trochu povidel zůstalo.

Ne všechny paní v Ondřejově byly tak hodné jako ta s povidly. Nezapomenu na jednu z našich sousedek. S její dcerkou jsem se potkala na návsi. V ruce držela velký kus dortu. Oždibovala ho a já na ni s úžasem hleděla, co to má báječného. Když jsem se jí zeptala, co to je, podala mi dort se slovy: Jestli chceš, tak si to vezmi, já už stejně nemůžu. Sotva jsem tu nádheru vzala do ruky, a ještě jsem ji ani nestačila ochutnat, vyběhla maminka holčičky a dort mi z ruky vyrvala. Pak ho ještě rozšlapala do země s křikem: Ty svině židovská, jdi se pást na hnůj! Omlouvám se za tu svini, ale bylo to naše nejobvyklejší pojmenování od Čechů v Ondřejově. Častovali jím i babičku Anču ze staré katolické rodiny.

V září 1944 jsem nastoupila do první třídy místní školy. Vzpomínám na báječnou paní učitelku, která nás učila sedět s rukama za zády. Říkala, že stromek, který má být rovný, se k tomu musí vést odmala. To byl první den mé školní docházky. Když jsme šli domů, rozbily mi české ondřejovské děti hlavu kameny s pokřikem: Tady máš, ty svině židovská! To se opakovalo i druhý a třetí den. Potom se maminka s tou báječnou paní učitelkou dohodla, že už mě nebude do školy posílat, protože stejně umím všechno, co se ostatní děti budou učit.

Čtyři kilometry od Ondřejova leží vesnice Chocerady. Nad ní na kopci se tyčí impozantní stavba Hrádek, kde bylo sídlo gestapa. Moje krásná maminka Helenka musela každých čtrnáct dní na Hrádek docházet. Věděla, co ji čeká. Gestapáci ji bili, kopali do ní a řvali, kdy už se konečně dá s tou sviní židovskou rozvést. Mučení a výhrůžky na maminku nezabraly. Věděla, že kdyby nátlaku podlehla, šel by tatínek okamžitě do koncentráku. Stýkali jsme se s několika smíšenými dvojicemi a vědělo se, že když křesťanská polovina páru podlehne nátlaku, podepisuje tím ortel nad svým partnerem. Moje maminka to neudělala.

Tak se stalo, že tatínek šel do koncentráku až v lednu 1945. Nikdy nezapomenu, jak jsme šli na dráhu, táhli vozíček se zavazadlem a všichni jsme plakali. A také nezapomenu, jak se tatínek za čtyři měsíce vrátil. Dělala jsem si u Kelblů na dvoře bábovičky a najednou se ozvalo Yvettko! Nevěděla jsem, jestli se mám dřív vrhnout k němu nebo běžet pro maminku. Byl bos a měl zkrvavené nohy. Utekl z Terezína, šel bos až do Prahy a ještě stačil v Praze pomáhat při stavbě barikád. Vrátil se a díky maminčině statečnosti se stal třetím a posledním ze sourozenců, který válku přežil. Ostatních devět včetně jejich rodin takové štěstí nemělo. Z celé spousty našich příbuzných se z koncentráků vrátili jen čtyři: sestřenice Hanka a bratranci Petr, Zdeněk, Otík, pozdější známý český futurolog a překladatel Otto Klein.

Po revoluci jela maminka do Prahy a sehnala pro nás byt v Holešovicích. Pak se s tatínkem vydali do Terezína pro babi Rózu. Děda Šimon koncentrák nepřežil. Stále vidím babi Rózu, malinkou a hubeňoučkou, jak sedí v pokoji, odkud bylo vidět na dveře bytu. Seděla, mlčela a čekala. Ustavičně doufala, že se ještě některé z dětí nebo vnoučat vrátí. Po roce čekání, když viděla, že už se nikoho nedočká, náhle tiše zhasla, jako když se sfoukne svíčka. Prý jí puklo srdce žalem, já tomu věřím.

Od babi Rózy, od bratranců a přátel, kteří se vrátili z různých koncentráků, jsme se dozvěděli, že naše balíčky nikdy nikdo nedostal. To, co jsme vykoupili vším, co jsme měli, hladem a zdravím, bylo zbytečné a marné. Já jsem měla v sedmi letech tuberkulózu a poruchu činnosti štítné žlázy. Byla jsem vyhublá a zubožená, proto mě poslali do Tater do vily Erika v Tatranské Lesné. Bylo tam plno židovských dětí, které na tom byly stejně jako já, i hůře.

Ve čtyřech letech mi z podvýživy vypadaly první zuby. Když později nastala doba, kdy mi měly narůst druhé, měla jsem dásně tak zatvrdlé, že se zuby neprořezaly. Prodělala jsem tři operace a dlouhodobé každodenní vypalování dásní žhavou jehlou, dokud se neukázaly špičky nových zubů. Škoda námahy, stejně nikdy za moc nestály.

Moje drahá maminka Helenka byla po válce stejně krásná jako před ní a byla předmětem závisti pro svou štíhlou postavu. Bohužel, válka a všechny hrůzy a stresy jí nenávratně podlomily zdraví. Zemřela v roce 1953 ve věku 46 let. Dožila se míru, ale dožila se také toho, že tatínka vyhodili z Chemapolu, kde pracoval jako drobný úředníček, a poslali ho stavět tzv. Most inteligence. Pracoval tam jen krátce, pak se jeho tělo, které se ještě nestačilo vzpamatovat z válečné hrůzy a hladu, vzbouřilo. Dostal infarkt a následoval invalidní důchod. Nebyli jsme na tom finančně dobře, ale dalo se to vydržet. Můj tatínek byl nejhodnější a nejbáječnější tatínek, jakého mohla kdy která holka mít. Myslím, že přesto, co nás potkalo, jsme byli velmi šťastná rodina, bohatá svou velkou vzájemnou láskou.

Proč to všechno píšu? Můj manžel, když mu někdy vyprávím některé zlomky zážitků svých a rodiny, mě prosí: Napiš to, prosím, napiš to! I když to nikdo nebude číst, bude to pro mne a našeho syna. Svého manžela Miloše považuji za dar osudu, za náplast za nepříliš vydařené dětství, stejně jako svého krásného, chytrého a úspěšného syna Pavla a v posledních letech i jeho ženu Renátku a vnuka Honzu.

Ale je tu ještě něco jiného, proč jsem se konečně odhodlala psát. Vzpomínkám a myšlenkám nikdo neuteče. A já neuteču těmto: hodně nám ublížili Němci, později komunisté. Ale proč nám tolik ublížili obyčejní Češi? Prostí lidé z Ondřejova. Ještě dnes se děsím výsledků různých anket a průzkumů veřejného mínění, v nichž Češi - třeba moji sousedé - odpovídají na otázku, zda by chtěli žít na jedné chodbě se Židy - ne.

Proč?

Klíčová slova

Otto Klein

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.