Už jsme se vlastně nikdy nesešli

Jmenuji se František Fantl, mé první jméno je nyní s ohledem na mé anglosaské spoluobčany Frank. Narodil jsem se v Brně 9. 1. 1926. Oba moji rodiče, otec Josef, nar. 18. 4. 1887 a matka Hedvika, rozená Schulzová, nar. 21. 3. 1902, byli Židé, otec z Jindřichova Hradce a maminka ze Studené u Telče. Moji prarodiče umřeli před mým narozením, jen otcova matka Marie žila ještě 3-4 roky v Jindřichově Hradci. Dědeček z otcovy strany vlastnil obchod textilem v J. Hradci, byl relativně zámožný, otec matky byl statkář ve Studené, také celkem prosperující.

Zatímco generace mých prarodičů byla nábožensky silně exponovaná (na náhrobním kameni mého dědečka v J. Hradci stojí, že byl sloup židovstva), moji rodiče byli nábožensky mnohem vlažnější, do synagogy chodili jen jednou v roce o hlavních svátcích a dodržovali určité tradice (seder) spíše z úcty ke svým rodičům nežli z hlubšího náboženského přesvědčení. Hlavně můj otec, absolvent českého gymnázia v Jindřichově Hradci, měl silný vztah k zemi, ve které žil, mluvil krásnou češtinou, považoval masarykovskou republiku za svou vlast a neměl silnější vztahy k sionismu. Matčina výchova byla spíše v německém duchu, hovořila německy lépe než česky, ale ani ona neměla k židovství příliš silné citové pouto. Přes výše uvedené stýkali se moji rodiče s malými výjimkami především s přáteli židovského vyznání.

Měl jsem mladší sestru Marii, nar. 1930, která stejně jako já chodila do české obecné školy v Brně a měla především české přátele. Já jsem stačil ještě absolvovat tři třídy klasického gymnázia a po vyloučení z českých škol jednu třídu židovského gymnázia v Brně.

Otec, který studoval medicínu ve Vídni a nedokončil svá studia, měl nejdříve velkoobchod se střižním zbožím, později byl zástupcem textilní firmy Sochor Dvůr Králové pro Moravu. Dařilo se nám vcelku dobře, otec nebyl obchodně příliš úspěšný, byl vědecký typ, měl zájem o cizí jazyky, operní hudbu a myslím, že občas se o naši rodinnou životní úroveň starali matčina sestra Elsa, provdaná za továrníka Kleina ve Voticích, a otcův bratr Rudolf, advokát v Praze.

S vyloženým antisemitismem jsem se do okupace nesetkával, nebyl jsem ale nikdy nechán na pochybách, že jsem trochu jiný než mí spolužáci či kamarádi. Měl jsem velkou snahu být jako oni, asimilovat se k nerozeznání od nich. Otci bylo nabídnuto někdy v roce 1938 či 39 firmou Sochor, zda by nechtěl odjet do Francie s rodinou, aby ji uchránil před Hitlerem. Otec odmítl s vysvětlením, že je v Československu doma, a navíc že bojoval v první válce v rakouské armádě na straně Němců, za statečnost obdržel válečný kříž a toto že Němci jistě budou uznávat. Myslím, že to byl názor tehdy dost rozšířený.

Má bezstarostná léta, kdy jsem se zajímal mimo školu, kde jsem byl členem voice-bandu prof. R. Konečného, se kterým jsme vystupovali v Brně i jiných městech, hlavně o kopanou, kterou jsem nejen rád hrál, ale vášnivě jsem fandil místnímu ligovému klubu Židenice, rozhodně skončila příchodem Němců v březnu 1939.

Brzy nato jsem musel odejít z gymnázia, musel nosit hvězdu a do našeho bytu se nastěhovaly tři další židovské rodiny. Chodil jsem rok do brněnského židovského gymnázia, kruh mých přátel se zúžil na židovské kamarády. Chodil jsem také nějaký čas jako učedník do zahradnictví Barták v Brně Žabovřeskách. Projevy antisemitismu byly nyní zřetelné, maminku na ulici strkali němečtí výrostci s výkřiky du alte Jüdin (bylo jí tehdy 37 let). Před naším domem byl velký park, kde otec někdy sedával na lavičce. Jednu neděli (ještě před zákazem chodit do parku) ztropil obrovský skandál starší kulhavý Němec s haknkrajcem na klopě, který otce znal z kavárny, kde býval posluhou. Křičel na tatínka, jak si to představuje, roztahovat se na lavičce, deine Zeit ist vorbei, du Saujude atp. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem svého otce neviděl tak poníženého.

Matka utrpěla komplikovanou zlomeninu v lokti, měla velké problémy, aby ji vůbec ošetřili v úrazové nemocnici, kde už nesměli Židy léčit. Jen nějakou protekcí se podařilo, aby jí byla zlomenina léčena, ale ruka už jí nikdy pořádně nesloužila.

Toto období, kdy se věci každodenně zhoršovaly, bylo jen přípravou na transport, do kterého jsme nastoupili v prosinci 1941. Byl to transport pod písmenem G a naše čísla byla 163 otec, 164 matka, 165 já a 166 sestra Majda. Měli jsme každý jedno zavazadlo, většinou se zimními věcmi. Pamatuji se, že jsem měl na nohou lyžařské boty, ve kterých se jen těžko dalo chodit. Otec, který si lépe než kdokoli jiný v rodině uvědomoval, že nastupuje do poslední fáze svého života, ukončil svůj svobodný život tím, že dal svůj klobouk našemu domovníkovi panu Sovovi a od té chvíle nosil koženou čepici, ve které v roce 1944 odcestoval i na svou poslední cestu do Osvětimi.

Samotný pobyt v transportním středisku v Brně (byli jsme v prvním transportu), kde jsme strávili asi tři dny a noci na slámě spolu se stovkami jiných vyděšených lidí, se řvoucími esesáky, frontami lidí na dokumenty, na nichž před každým mužským jménem stálo Israel a před ženským Sára, si dosud zřetelně pamatuji, stejně jako noční jízdu tramvajemi na nádraží prázdnými brněnskými ulicemi. Absolutní nepřítomnost jakékoli účasti, neřku-li solidarity našich nedávných českých spoluobčanů jsem velice silně pociťoval tehdy - a vlastně od té doby po celou dobu okupace.

Vlakem jsme přijeli na nádraží do Bohušovic a odtud vlekli svá těžká zavazadla několik kilometrů do Sudetských kasáren, kde jsem začínal svou terezínskou etapu spolu s tatínkem. Obrovské studené haly, naprostý zmatek lidí, kteří neměli potuchy, co se s nimi stane za hodinu, za den či za měsíc, nedostatečné jídlo, hygiena, dlouhé sčítací apely na kasárenském dvoře, kterým velel esesák Bergel, to jsou mé první dojmy z Terezína.

V době našeho příjezdu bylo ghetto Terezín prakticky prázdné, vyjma transportu AK z Prahy, Židé tam ještě nebyli, ale terezínští obyvatelé již byli vystěhováni. Později jsem byl v domově mládeže s chlapci stejného věku. Našimi vedoucími byli Ota Klein a Gideon Klein, zahynuvší slavný pianista a skladatel. Ještě později, po naplnění ghetta, jsem bydlel na L 217 v domově dospívajících chlapců. Pracoval jsem v zahradnictví, jeden čas jsem vozil vybranou zeleninu do hotelu, kde se stravovali esesáci, a každé ráno jsem zatápěl v kanceláři landwirtschaftu. Jen jednou jedinkrát jsem opustil ghetto s náklaďákem mláta do litoměřického pivovaru.

Po počátečních zmatcích si mladý člověk rychle zvykl na režim ghetta. Žít společně s mladíky stejného věku bylo zajímavé samo o sobě. Dost jsem četl, pamatuju na řecké klasiky, chodil jsem na zajímavé přednášky (Nora Fried, Karel Poláček, Gustav Schorsch), na kursy o italském malířství ve středověku, objevil jsem zájem o operu. Viděl jsem mnohokrát Toscu a ještě víckrát Hubičku, ze které znám pasáže dodnes, Verdiho Requiem, operetu Karrousel, režírovanou věhlasným berlínským režisérem, a řadu dalších kulturních podniků. Vzhledem k tomu, že byla válka, domnívám se, že kulturní život v Terezíně byl mnohem intenzivnější nežli na svobodě v protektorátě. Chybělo mi kino, škola a příroda. S postupem doby jsme začali hrát kopanou na hřišti na baště. Hrál jsem za Makkabi, myslím, že jsme vyhráli dorosteneckou soutěž, pocit sounáležitosti jak s mými spoluhráči, tak s kamarády z domova mládeže byl velice silný, pravděpodobně silnější nežli venku na svobodě. V Terezíně začala ještě jedna má pozdější životní vášeň, láska k jazzu, probuzena terezínskými Ghetto Swingers, mezi nimiž byl i můj idol, klarinetista Fricek Weiss, o kterém píše ve svých knížkách Josef Škvorecký a který zahynul v Osvětimi.

Mnohem horší to bylo s rodinným životem. Jako rodina, my čtyři Fantlovi sami, jsme se už vlastně nikdy nesešli. Maminka bydlela v Drážďanských kasárnách, pracovala nesmírně dlouhé šichty v kuchyni, ale její zaměstnání bylo blahodárné pro rodinu, neboť vždycky něco zbylo. To něco byla vlastně pořád jen jakási čočková polévka z prášku či knedlíky, jídlo odporné, ale přece jen jídlo. Chodil jsem za matkou občas, myslím tak jednou týdně, a nikdy nebyl čas na hovor o čemkoli jiném než o denních praktických starostech. Nikdy jsme nemluvili o tom, co bude, až se vrátíme, myslím, že jsme s návratem ani nepočítali.

Tatínek neměl žádné zaměstnání. Bylo mu 54 let, když přijel do Terezína, a dívám-li se zpět, vidím, že trpěl z nás nejvíce. Víc než ostatním mu chyběla svoboda pohybu mimo ghetto, možnost číst jeho oblíbené Lidovky a Prager Tagblatt, být zase člověkem, který bude zdravit na brněnských ulicích známé pozvednutím klobouku (a pak se mě ptát: kdo to prosím tě byl?). Zkrátka můj otec tak uvykl předválečným civilisačním mravům a zvykům, že nikdy nepřijal omezení svých svobod. Nikdy nereptal, měl jen po celou dobu koncentráku malý trpký úsměv kolem úst, který říkal: Co se to jen s námi se všemi stalo? Zvláště těžce nesl, když musel dělat něco pro něho nevýslovně trapného, jako například krást uhlí či brambory, což jsme všichni dělali. Měl také rostoucí potíže se zdravím, špatně viděl, dělaly se mu vředy po těle, hubl a ztrácel se, hlavně v posledním roce v Terezíně. Chodil se na mě někdy dívat, jak hraju kopanou, ale mluvil málo. Velikým problémem obou mých rodičů byl nedostatek cigaret, oba byli silnými kuřáky. Matka vyměňovala jídlo za cigarety a byla hlavním zdrojem dodávky, u otce si pamatuji, že v kritických dobách dával přednost kouření před jídlem a vyměňoval někdy svůj příděl chleba za cigarety. Sestra Majda žila v dívčím domově. Byla společenská a sportovní, nedělala si moc problémů, měla spoustu kamarádek a v posledních letech i kamarády. Zpívala v dětské opeře Brundibár, kterou jsem taky mockrát viděl.

Obrovským problémem, který nad námi neustále visel, byly transporty na východ. Odjížděly prakticky pořád, a pokud nastala nějaká přestávka, nikdy jsme nevěděli, jak bude dlouhá. O cílech transportů konkrétně nikdo nic nevěděl, kolovala spousta teorií, většinou nedobrých. Výběr do transportů se dál tajemným způsobem někde na judenratu. Když bylo 1500 či 2000 nešťastníků vybráno, nebylo proti tomu odvolání i když se někteří pokoušeli najít důvody z hlediska zdraví, péče o příbuzné atp. Pokud vím, nikdy, či skoro nikdy to nepomohlo. Zařazení do transportu bylo oznamováno doručením tenkých proužků papíru s příslušným jménem. Určitě už nikdy nezažiju takovou hrůzu, jako bylo čekání na ten proužek papíru, a kratičkou jen úlevu, pokud jej člověk nedostal. A to jsme ještě nevěděli, že onen papírek znamenal takřka jistou smrt v Osvětimi či v jiných polských vyhlazovacích táborech. Byli jsme v transportu jednou, snad v roce 1943, a vím, že mamince se nějakým zázrakem podařilo nás z něho dostat (nakažlivá nemoc sestry nebo něco podobného). Ale rodinu zasáhly i jiné události. Bratranec Rudla Fantl z J. Hradce, syn otcova bratra Oty, byl demonstrativně popraven oběšením spolu s několika dalšími mladíky (bylo mu asi 22 či 23 let) za to, že tajně poslal své dívce do Prahy lístek, což bylo přísně zakázáno. Jeho rodiče, strýc Ota a teta Mimi, se z této tragédie už nikdy nevzpamatovali a zahynuli někde v Polsku s bratrancem Pavlem jako staří zlomení lidé.

Matčina sestra Elsa se svým mužem Frantou Kleinem z Votic a dvěma syny Jirkou a Ivanem přijeli do Terezína dosti pozdě po nás, někdy v létě 1943, a byli okamžitě zařazeni do transportu pokračujícímu do Polska. Maminka se zoufale snažila svou sestru a její rodinu zachránit a známý lékař, doktor Sonneschein, dal tetě nějakou injekci, která způsobila vysoké horečky a podezření na tyfus. Situace však byla tehdy taková, že nebyl brán na nic ohled, transport nemohl být změněn a chudák teta byla v tomto stavu odtransportována. O ní ani o nikom jiném z její rodiny jsme už nikdy neslyšeli. Má matka si tuto hrůzu neustále vyčítala.

V říjnu 1944 přišly pak transporty do Osvětimi, kterým už jsme neunikli. První odjel tatínek. Byli jsme s ním všichni tři na seřadišti v Hamburských kasárnách, odkud transporty odjížděly. Otec byl klidný a smutný, políbil se s námi všemi a šel se svým ranečkem do dobytčího vagónu, který se za ním a stovkou dalších brzy zavřel a byl zaplombován. Otec stál asi v rohu blízko malého zamřížovaného okénka a chytil se rukou za mřížku. Vlak stál na nástupišti dlouhou dobu, než esesáci a ghettowache naložili 2000 lidí do vagónů. A po celou tu dobu jsme my tři, maminka, Majda a já, stáli jako ve vzduchoprázdnu a dívali se na tu dobře známou ruku s dlouhými hnědými prsty, která po celou tu dobu svírala mřížku. Pak se vlak rozjel a ruka nám naposledy v životě zamávala. O tři dny později byl tatínek udušen v plynové komoře v Osvětimi.

Já sám jsem odjel asi o deset dní později spolu s dvěma tisíci dalších nešťastníků stejným vlakem a stejným směrem. Cesta byla hrozná. Nebylo kde sedět, zpočátku kdosi zorganizoval, že vždy část lidí seděla na podlaze a část stála, ale pak to všechno ztratilo řád, lidé omdlívali, nebyla voda, jen snad v Drážďanech vůz odplombovali a dali nám dva kbelíky vody, o kterou nastal krutý zápas, takže se napili jen ti silnější. Třetí den jsme přijeli do Osvětimi víc mrtví než živí, a to jsme neměli tušení, co nás čeká.

Maminka v té době pracovala v továrně na zpracování slídy, což byla činnost důležitá pro vedení války, a Němci proto tyto pracovníky nezařazovali do transportů. Matka a sestra však uvěřily tomu, že otec i já jsme jeli zřizovat rodinný tábor kdesi na východě, a protože chtěly být s námi, přihlásily se do transportu dobrovolně. Jak se ukázalo, byl to poslední transport, který z Terezína odjel. Protože sestře bylo tehdy 14 let, což znamenalo, že nebyla arbeitsfähig, šla po příjezdu do Auschwitzu při selekci i s maminkou na špatnou stranu, tj. do plynové komory, nikoli do pracovního tábora.

Nebýt říjnových transportů, je možné, že by byla naše rodina v Terezíně válku přežila. Mimo tehdy běžné nemoce jako například impetigo, kterým jsem trpěl tak, že jsem po dlouhé týdny nemohl sundat ponožky, aniž bych stáhl i kůži na nohou, a podobně trpěla i má sestra, byli jsme jen osm měsíců od konce války a měli tudíž možnost vydržet.

Při transportu z Terezína nevěděl nikdo přesně, kam jsme vlečeni. Bylo jasné, že jedeme na sever, stáli jsme v Drážďanech, a pak mnohokrát na menších stanicích. Přijíždějíce k Osvětimi viděli jsme škvírami ve stěnách vagónu neskutečné postavy vyhublých, špinavých, dohola ostříhaných lidí v rozedraných pruhovaných mundúrech kolem drátěných plotů. Proti těmto lidem jsme vzdor Terezínu a cestě byli stále ještě dobře živeni a oblečeni.

Můj příběh z rampy na osvětimské stanici je spojen s Terezínem. Asi týden před odjezdem jsem si při úklidu vrazil jehlu do dlaně levé ruky. Jehla se zlomila a asi tři centimetry mi jí v dlani zůstaly. Protože to dost bolelo, lékař mi ruku rozřízl a snažil se špičku jehly najít a vytáhnout. Nepodařilo se mu to, proto mi ránu zašil a ruku pořádně zafačoval. Při selekci na rampě s doktorem Mengelem jsem okamžik přemýšlel, zda mám úraz ukázat. Rozhodl jsem se, že to udělám později, a strčil levou ruku do kapsy. Tak jsem prošel jako osmnáctiletý práceschopný mladík do pracovního tábora. Občas si v noci na tuto křižovatku svého života s hrůzou vzpomenu.

Vzpomínám-li na Osvětim, vždycky se mi zdá, že se vše dělo nějakým zrychleným tempem, hrůzy bylo tolik najednou, že se nedala normálním chápáním unést. Po oholení hlavy a odebrání všeho, co jsme měli s sebou, po sprše (to jsme ještě nevěděli, že vedle opravdových sprch byly také ty, co jimi prošli s milióny jiných také moji rodiče a sestra) a přídělu pruhovaného mundúru bez spodního prádla, vypadali jsme už mnohem podobněji přízrakům, které jsme viděli před několika hodinami z vlaku. Zůstaly nám jedině boty. Měl jsem z Terezína pevné šněrovací kanady, které mi někdo ukradl hned první či druhou noc v lágru. Od té doby jsem měl všelijaké dřeváky, nikdy správné velikosti, vždycky mě do krve dřely. Mít dobré boty bylo jedním z prvních zákonů přežití.

Byl jsem v Osvětimi několik týdnů, pět či šest. Peklo si budu vždycky představovat jako těchto pár týdnů. Všechno nové, co se stalo, bylo hrůzné. Hned první noc mě na baráku přemlouval starý německý kápo Schulze, měl na kabátě trojúhelník vyhrazený pro homosexuály, abych se stal jeho přítelem, že mi to zaručí přežití.

Od známých, kterých jsem se ptal, zda neviděli mého otce, který přijel před krátkou dobou, jsem nedostal žádnou odpověď, zjistil jsem jen, že ti, co nepřišli do pracovního tábora, šli komínem, jak se tehdy říkalo. Hustý černý kouř, který po dobu mého pobytu nepřetržitě stoupal z komínů krematorií, se to zdál potvrzovat, já jsem tomu však od počátku odmítal věřit. V Osvětimi jsem potkal bratrance Tommyho, který už tu žil delší dobu, měl prominentní postavení poslíčka pro kápy, tzv. pípl. Ten věděl o všem, co se dělo. Potkal jsem tu taky přítele z dětství, Otu z Brna.

Má hrůza z homosexuálů byla tak velká (několikrát mě kápo Schulze poslal v noci do baráku s ruskými zajatci pro jednoho ze svých milenců), že jsem musel okamžitě zmizet. Při přípravě transportu na práci mimo Osvětim, ač nevybrán, přiřadil jsem se do tohoto transportu. Bylo to někdy koncem listopadu či začátkem prosince 1944. Byli jsme asi dva dny zavřeni bez jídla v jakési karanténě a tehdy se rozšířila panika, že půjdeme do plynových komor. Když nás vyváděli z baráku, byly kolem nás desítky esesáků se psy. Když nás potom znovu zaplombovali do dobytčáků, tentokrát asi dvakrát tolik, než při cestě z Terezína, měl jsem z počátku silný pocit úlevy; jednak že jsem ještě živ, a jednak, že opouštím Auschwitz.

Nikde už to nemůže být horší, říkali jsme si v transportu. Na cestu jsme dostali před odjezdem kousek chleba, který každý okamžitě snědl, žádnou vodu. Tak jsme cestovali tři nebo čtyři dny a noci. Vlak se pohyboval hlavně v noci, přes den jsme většinou stáli. Projeli jsme mým rodným Brnem, příští noc jsme stáli v zatemnělé Vídni, dále ve Welsu. Žízeň byla nyní opravdu nesnesitelná, lízal jsem potící se stěnu vagónu a koncem cesty jsem upadl do stavu blouznění. Zdálo se mi, že jsem obklopen trpaslíky (to jak moji spolucestující leželi či seděli na podlaze vagónu) a při příjezdu do konečné stanice Kaufering v Bavorsku jsem měl vysokou horečku.

Kaufering byl menší koncentrační tábor nežli Osvětim a hrůzy velké, zcela odlidštěné továrny na smrt tu nebyly. Těžká, většinou noční práce, dlouhé pochody do práce a nedostatek jídla však během několika dní vykonaly své. U Kauferingu se stavěla velká betonová podzemní hala, snad na výrobu raket, k jejímuž dostavění nikdy nedošlo. Ve dne v noci tam pracovaly tisíce lidí a pracovní tempo bylo ohromně náročné. Desítky esesáků, vojáků a kápů neustále křičely los, los, schneller, schneller! Bylo jich kolem nás tolik, že každý jednotlivec byl neustále pod dohledem. Nosili jsme těžké kolejnice, celou šichtu pytle cementu, žádné lehčí práce neexistovaly. Dost nás bili těžkými gumovými pendreky, které měly uvnitř ocelové lano. Po jedné takové ráně do ledvin, v baráku, kde jsem přikládal do kamínek proti předpisu, jsem omdlel a proležel noc v bolestech na zemi vedle kamínek. V té době jsem pořád ještě měl vůli přežít. O něco později dosáhly však hlad a oslabení takového stupně, že jsem se rychle stal chodící kostrou, musulmanem, jak se těmto lidem říkalo a jak jsou známi z dokumentárních snímků z konce války. Nosil jsem stále pruhovaný mundúr vyfasovaný v Osvětimi, po několika týdnech jsem však dostal úplavici, kalhoty byly po pár dnech k nepotřebě, tak jsem je zahodil a sehnal si jiné, po nějakém zemřelém vězni. Byly mi velké, neustále mi padaly, i když jsem měl kolem pasu provázek. To bylo o Vánocích 1944 či začátkem roku 1945. V té době byly mimořádně silné mrazy, teplota klesla pod 30 stupňů a za těchto podmínek jsme pracovali ve dvanáctihodinových šichtách na otevřeném pracovišti. Dobře zabalené stráže se střídaly asi po dvou hodinách, my jsme byli pod širým nebem od šesti ráno do šesti večer, a pak ještě na apelu, kde nás počítali. Noční šichty byly ještě horší. Po několika týdnech tohoto režimu jsem se přestal zajímat o cokoli, tehdy jsem byl snad dvanáct hodin vzdálen od své smrti. V tomto stavu mě jednu neděli, kdy se nepracovalo, našel doktor Hugo Kohn z Votic, který mě znal z prázdninových pobytů. Bloudil jsem po táboře, hledaje slupky z brambor či něco jiného k jídlu. Jediné, co pro mne mohl doktor Kohn udělat, bylo, že mě uložil na barák umírajících, kteří pochopitelně nemuseli chodit do práce a na apely. Tam jsem přečkal asi týden nejhorších mrazů. Příděly chleba byly vydávány ráno podle stavu z minulého večera, a protože během noci vždy řada lidí zemřela, chleba navíc si rozdělili přeživší. Jedné noci zemřeli oba moji sousedi, po levici i po pravici, mladí lidé, se kterými jsem si den předtím povídal. Dodatečný problém byl, že vši, kterými jsme byli prolezlí, se na mrtvolách nedržely a lezly po těch, co ještě žili. Přes tohle všechno mi těch pár dní odpočinku zachránilo život.

Po týdnu jsem se vrátil do práce, mrazy se zmírnily a já měl znovu touhu přežít. V té době se začaly šířit zprávy o postupu Spojenců do Německa. Vzpomínám si, že polští Židé zpívali na počest toho nějakou písničku, v níž se rýmovalo mazltov a Molotov. Civilní zaměstnanci a někteří starší vojáci začali být slušnější, vzpomínám si, že jeden starý muž v uniformě wehrmachtu, který byl teprve nedávno reaktivizován do armády, mi dal jednou krajíc chleba s pomazánkou, když jsme všichni leželi hodiny v polích při denních náletech amerických bombardérů na jihoněmecká města. To bylo někdy na jaře 1945. Vzpomínám také na tehdy typickou příhodu, když jsme jednou při náletu ještě s jedním vězněm zaběhli do nedalekého stavení, kde jsme ukradli pár vařených brambor, které ležely na misce. Selka, starší paní, nás viděla a začala křičet: Das ist ja für die Enten und nicht für euch... Nejvíc mě v Kauferingu po celou dobu trápil hrozný hlad. Černá horká voda, které se říkalo káva, byla jediný pokrm ráno, pak jsme dostali příděl chleba, 200 gramů na den, a v poledne byla řídká vodová polévka z tuřínu. To bylo všechno, co jsme jedli při těžké fyzické práci.

Koncem března 1945, po neustálých náletech, začal pochod smrti do Dachau. Šel jsem většinu cesty bos, protože dřeváky mi působily při každém kroku velikou bolest. Šli jsme dva tři dny a noci, mnoho lidí cestou padlo. Poslední kilometry jsem jel na nákladním autě. Na Dachau se pamatuju jen velmi matně, byl jsem na přeplněném baráku plném vězňů všech národností, většinou však to byli Poláci. S výjimkou apelu jsem většinu času apaticky ležel na pryčně. 30. dubna 1945 tu najednou byli američtí vojáci a pro nás nastalo vytoužené osvobození a vzápětí konec války. Neměl jsem v té době už žádné pocity, ležel jsem v nějaké nemocnici, když mě zvážili, měl jsem ve svých 19 letech asi 30 kilogramů. Asi po týdnu, kdy nás živili velice výživnou stravou, jsem se natolik sebral, že jsem se vrátil na barák. Teď už jsme ovšem mohli volně vycházet ven, viděli jsme své bývalé věznitele, esesáky, jak pracují pod dozorem amerických vojáků při odklízení hromad mrtvých těl.

Začal jsem pomalu přemýšlet o návratu domů a těšit se na setkání s maminkou a sestrou. Z německých skladů jsme byli vybaveni prádlem a jakýmisi zelenými uniformami, ve kterých jsme byli repatriováni do Československa. V krásném červnovém počasí jsme jeli na otevřených nákladních autech, řízených americkými vojáky, do Plzně a pak do Prahy. Všude vlajky, lidé nás vítali, podávali nám vodu a kytice. Všechno bylo krásné, ale každý na mém náklaďáku jel za někým, a když jsme v Praze na dnešním náměstí I. P. Pavlova vystupovali, na každého někdo čekal. Já osobně jsem se moc svobodný necítil, neměl jsem domov, a z těch tisíců lidí, kteří byli najednou kolem nás, jsem nikoho neznal.

V červnu 1945 jsem byl v Praze zaregistrován, dostal jsem repatriační legitimaci (stále ji mám), na kterou jsem pak dostával v různých vybraných automatech zdarma jídlo. Poválečná Praha zrovna neoplývala jídlem, všechno bylo na lístky, a k jídlu byly buď brambory s krví nebo s mrkví. I to však byly po koncentráku úplné hody. Nějaký čas jsem bydlel v bývalém hodinovém hotelu v Melantrichově ulici, narychlo předělaném na ubytovnu navrátilců. Několikrát nám večer klepali na dveře různí pánové a poptávali se po slečně Růžence, bohužel jsme jim nemohli vyhovět. Nějaký čas jsem pak bydlel v hotelu Axa Na Poříčí. Dostal jsem civilní šaty a boty, staraly se o nás hlavně organizace Červeného kříže, Charita a Joint.

Ačkoliv jsem se neustále koupal a sprchoval, nemohl jsem ze sebe smýt dlouholetou špínu, hlavně na rukách a na nohách. Ani vší jsem se hned nezbavil, jedna po mně lezla ještě v červenci. Brzy po návratu do Prahy jsem byl odpoledne s nějakým známým na kávě u Juliše. Najednou přišli dva muži v černých uniformách a já v děsu z kavárny utekl. Vrátil jsem se až po chvíli, když jsem si uvědomil, že esesáci už po Praze nechodí. Ani nevím, kdo to byl, zda havíři nebo někdo podobný.

Po několika týdnech pobytu v Praze jsem odjel do Brna. Vlaky byly přeplněné, do vlaku jsem se dostával oknem místo dveřmi, jeli jsme celý den, neboť některé mosty byly zničeny a jelo se po provizorních. V Brně jsem šel hned do domu, kde jsme bydleli. Domovník Sova a jeho paní mě pěkně přivítali, mateřská paní Sovová si nade mnou poplakala. Nechali mě u sebe přespat a dali mi pár věcí, které si u nich rodiče nechali. Neměli bohužel album rodinných fotografií, které jsem hlavně chtěl a nikdy už neobjevil. O mamince a Majdě neměl tehdy nikdo žádnou zprávu. Denně jsem poslouchal dlouhá rozhlasová hlášení o lidech, kteří se hledali. Našel jsem jen matčinu tetu, paní L. Fischerovou, která mi řekla, že maminka se sestrou z Terezína odjely. Ještě chvíli jsem doufal a čekal na zázrak...

Střídal jsem v Brně bydliště, chvíli jsem byl u tety F., pak s kamarádem Otou Sonnescheinem (nyní Slunským), který bydlel ve svém domě, který ovšem za války převzal brněnský obchodník uhlím. Živili jsme se docházením na obědy do hotelu na Petrově, kde jsme objevovali přátele, kteří se vrátili, hlavně z naší generace.

Brzy nato jsem těžce onemocněl zápalem plic a byl jsem mnoho týdnů v nemocnici u Svaté Anny, kde mi zjistili nález na plicích, zavedli pneumotorax a chtěli mě poslat na dlouhé léčení do plicního sanatoria. Když mi bylo o něco líp, snad v srpnu či září 1945, odešel jsem z nemocnice i z Brna, kde už mě nic nedrželo, do Prahy. Zapsal jsem se do oktávy reálného gymnázia na Žižkově společně s kamarádem Daily Huppertem, se kterým jsem nějaký čas bydlel na Smíchově.

Po téměř šestileté přestávce jsem tedy znovu seděl ve školní lavici. Učení mi nedělalo mnoho potíží - s výjimkou deskriptivní geometrie, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Měl jsem velký výstup s profesorem tohoto předmětu, panem Jánským, který byl nesmírný puntičkář. Trval na tom, že na výkresu musí být za jménem tečka. Já jsem ji odmítl dodatečně přidělat a udělal jsem konsternovanému profesorovi i třídě přednášku na téma, že bychom se na věci, jako je tečka za jménem, měli z toho hlediska, že ještě před několika měsíci hynuly tisíce lidí v koncentrácích, vykašlat a že bychom tečkám a věcem podružným neměli přikládat tolik důležitosti. Dodnes nevím, kdo měl pravdu, myslím, že spíš pan profesor Jánský, ale maturitu jsem v červnu 1946 udělal s úspěchem (i z deskriptivní geometrie).

V březnu 1946, ještě na gymnáziu, jsem pod vlivem několika spolužáků vstoupil do KSČ. Velká většina spolužáků byla z dobrých rodin, nikomu se za války nic nestalo a všichni byli silně protikomunisticky zaměřeni. Naivní víra v sociální spravedlnost, v to, že Rusko a komunisté porazili Hitlera a nacismus, hrála v mém rozhodnutí velkou úlohu. Neměl jsem vzdělání ani zkušenosti, chyběl vliv rodiny. Po zkušenostech z koncentráku jsem zase hloupě chtěl někam patřit a podvědomě asi taky být jednou na straně těch, co vyhrají. Myslím, že to vše lze logicky akceptovat jako důvody pro mé rozhodnutí vstoupit do komunistické strany. Rozhodně v tom nebyl ani stín touhy po osobním prospěchu. Přesto však považuji toto rozhodnutí po zkoušce let za nejhorší krok v mém celém životě, snad jediný, který bych neudělal znovu, kdyby se můj život opakoval. Za krátkou dobu po Únoru 1948, po procesu proti Slánskému a jeho druhům, jsem už věděl, že jsem se rozhodl špatně. Ale z klece již nebylo úniku, bylo nutno žít, jak nejslušněji možno.

Považoval jsem za správné soustředit se na vylíčení faktů i pocitů z krátkého období mého života, které jsem strávil v koncentračních táborech. Ani toto období není výjimečné, všichni moji vrstevníci postižení stejně jako já, žili podobně.

Naše nejužší rodina, tj., otcovi a matčini sourozenci a členové jejich rodin, čítala 18 lidí. Válku přežilo pět z nich. Ze zbývajících 13 by nikdo za normálních okolností nezemřel. Psal jsem tyto řádky a myslel přitom na těch 13, co nepřežili. Pokoj jejich památce.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.