Svědomí doby

Ve věku devadesáti let zemřel 24. listopadu Jan Wiener

Jan Wiener. Foto Alan Pajer.

Jsou životy větší než všechny příběhy, které se o nich mohou vyprávět. Na dveřích proti Janově nemocničnímu lůžku v pražské Ústřední vojenské nemocnici po dlouhé měsíce visel plakát s krásnou fotografií sedícího TGM. Říkal mu dobrý Tomáš a vedl s ním dlouhé rozhovory o dvacátém století. Zažil z něj osmdesát dramatických let a ještě deset v dalším tisíciletí. Teď odešel, a zbyl jenom příběh o klukovi z asimilované židovské rodiny v česko-německé kulturní střední Evropě, která v době jeho dospívání zešílela. A on se jí postavil.

Historie se mu neděla. Neodehrávala se mimo něj a on se nikdy necítil jako její předmět nebo nemohoucí oběť. Dějiny a události kolem něj byly prostou, protože zákonitou součástí jeho vlastního svědomí a osobní spoluzodpovědnosti. A také velmi osobní vzpoury proti davu, za kterým vždy dokázal rozeznat velmi osobní zbabělosti, patolízalské čecháčkovství a tupé přitakávání moci. Pokud ovšem v Československu či České republice vnímáte ohledy na dav, dobu, režim a dějiny jen jako výmluvy za neochotu k zodpovědnosti a činu, musíte jít proti proudu - a nesmíte nenávidět. Činil tak s noblesou a humorem. A s láskou k jazyku, v jehož používání byl mistrem. Říkával, že jazyk odráží hodnoty, v něž věří národ, který ho používá. Uměl jich hned několik, a s laskavou poťouchlostí je míchal dohromady v nový jazyk rodiny a přátel zasvěcenců. No kňaučing! zde bylo příkazem nejdůležitějším ze všech, a znamenalo nekňučet! - nikdy a pro nic.

Zažil antisemitismus německých nacistů, ale velmi zblízka i antisemitismus český. Česká policie vydala už šestnáctého března 1939 gestapu seznamy všech vedoucích členů československých organizací, pomáhajících na útěku německým antifašistům. Na jednom z předních míst byla jeho maminka. Nepřežila koncentrační tábor. Tatínek spáchal v Jugoslávii sebevraždu, aby dal Janovi šanci a nezpomaloval ho na útěku do Francie. Přežil věznění a mučení v Itálii. Dvakrát utekl z lágru. Podruhé se mu podařilo přejít frontu, odmítl úřednické místo na Bahamách a místo toho jako dobrovolník prošel navigátorským výcvikem a nastoupil k 311. československé bombardovací peruti britského Královského letectva. Pět let komunistického lágru, exil, kde pracoval v řadě manuálních zaměstnání, aby se nakonec stal i univerzitním profesorem, a nakonec devětaosmdesátý a návrat do Prahy.

S noblesou a humorem se stal symbolem všech, kdo se před zdivočelou dobou a jejími zbabělci nikdy nepokořili, a nikdy tak nemuseli hledat výmluvy. Když se pak hluboko po sedmdesátce dohodl s pražským rabínem Karolem Sidonem, že by si mohl dát do pořádku své židovské kořeny, prošel všemi předepsanými přípravami a školením, dostavil se na vlastní obřad bar micva, určený třináctiletým chlapcům s omluvou za drobné zpoždění. Jeho urputná přímost vzbuzovala respekt a z něj v posledních letech udělala žijící legendu. Neměla by být zapomenuta jeho věta v televizní diskusi se slavným spisovatelem, který se po válce stal zapáleným členem komunistické strany: Vražda zůstane vraždou, i když jí spáchá komunista. A nikdo vraždu nesmí omlouvat.

Vzbuzoval respekt a lásku, a jako učitel byl nepřekonatelný. Naslouchali jsme mu a diskutovali s ním - a chtěli být lepší, než jsme, protože najednou bylo jasné, že to není tak obtížné, jak se říká či mohlo zdát. Jako by se v hlubokém sněhu před námi objevila prošlápnutá stopa. Někdo neúnavný a obětavý šel první, a ukázal cestu.

Na dveřích skříňky vedle Dobrého Tomáše dlouho viselo i stařičké sako jeho uniformy britského Královského letectva. Kdysi, v šedesátých letech, si jeho krásná mladá žena vypůjčila dva blýskavé knoflíky, aby mohla jejich malé dcerce zkrášlit doma ušitou sukni. Na chvíli se rozhněval, ale nikdy potom už se o tom nezmínil. A kamkoliv po světě šel, jeho památeční sako šlo s ním jen se dvěma namísto čtyř knoflíků. Na jaře 2009 se v nemocnici probudil po několika dnech z bezvědomí jaksi naráz, otevřel oči a s úsměvem se zeptal své ženy: Zuzanko, kdy mi vrátíš ty dva knoflíky? Za několik týdnů přišla z Londýna obálka od ctihodného Martina Armstronga, předsedy nadace, starající se o veterány RAF, a v ní dva chybějící knoflíky.

Martin Armstrong přijel i do Prahy a setkal se Janem v nemocnici. Když se ho pak někdo ptal, proč se Královské letectvo po pětašedesáti letech od války ještě zajímá o nějakého veterána v Praze, nechápavě, a možná i trochu uraženě, opáčil: Ti muži bojovali na naší straně. A je jedno, jestli to bylo včera, nebo před sto lety. A když odjížděl z Prahy, opakoval si přípitek dnes už téměř beze zbytku mrtvých vojáků československé 311. bombardovací perutě, který se naučil od jednoho z posledních z nich, nezlomného, byť pomalu odcházejícího Jana Wienera: Never above, never below, never far aside - but always together. Jde vlastně o vzájemný slib létat ve skupině - a nikdy jinak. Nikdy nad, nikdy pod, nikdy stranou - ale vždycky pospolu. Leť s bohy, Janíku...

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.