Kdo zabil Arlosoroffa

Rozhovor se spisovatelem a diplomatem Tobiem Nathanem

Tobie Nathan

Diplomat, etnopsycholog a spisovatel Tobie Nathan působí v současné době na francouzském vyslanectví v Konakry (Guinea). Nedávno vydal v Paříži knihu nazvanou Kdo zabil Arlosoroffa, historický thriller, věnovaný období vzniku Státu Izrael. Její dva hlavní hrdiny jako by si autor vyfabuloval, a přesto jsou zcela reální: levicový sionistický vůdce Chaim Arlosoroff a Magda Goebbelsová, manželka Hitlerovy pravé ruky Josepha Goebbelse, s nímž spáchala v berlínském bunkru sebevraždu poté, co usmrtili své děti. V románu s mnoha odbočkami mísí autor virtuózně minulost a přítomnost, Evropu a Izrael i politiku a citové vztahy.

Co vás na Arlosoroffově osobnosti tak zaujalo?

Vydejte se do Izraele a budete překvapen množstvím míst, která nesou jeho jméno. I malé obce, jako je Givat Chaim, mají svůj název odvozený od jeho jména. A přesto toho lidé o člověku, který by se, kdyby nebyl za tajemných okolností zavražděn v červnu 1933 na telavivské pláži, stal pravděpodobně prvním izraelským premiérem místo Davida Ben Guriona, vědí poměrně málo.

Arlosoroff ztělesňuje založení státu, které spočívá na tajemství: dodnes nikdo neví, kdo stál za jeho vraždou. Ostatně stále se v Izraeli v určitých situacích běžně říká: A Arlosoroffa jsem také zabil já? Stojíme před mýtem, pravou skutečnost nikdo nezná. Skrze jeho život a záhadu jeho smrti jsem se pokusil uchopit založení Státu Izrael jako celek.

Co jste o tomto výjimečném a současně málo známém muži zjistil?

Arlosoroff je zcela mimořádná osobnost: brilantní, charismatická, přitažlivá. Jeho teze o marxistické ekonomii jsou dodnes aktuální. Narodil se v na Ukrajině v roce 1899. Po pogromech v roce 1905 celá rodina emigrovala do Berlína. Už na studiích se stal militantním komunistou, přesvědčeným, že k revoluci musí dojít v nejbližší budoucnosti. Poznání, že antisemitismus existuje i mezi revolucionáři, ho nakonec přivedlo k sionismu a na začátku dvacátých let k odchodu do Palestiny. Tam se podílel na založení odborů Histadrut a levicové politické strany Mapaj (Dělnická strana Izraele). Stal se politickým ředitelem Židovské agentury (Sochnut), což v dobovém kontextu představovalo post ministra zahraničí. Při hledání zdrojů pro budování příštího státu procestoval prakticky celý svět. Patřil k nejznámějším a nejvšestrannějším představitelům sionistického hnutí - mimo jiné se účastnil řady filosofických diskusí v Německu. Okouzlil také celou řadu žen... Když byl zavražděn, bylo mu pouhých 33 let.

Arlosoroff na pamětní známce KKL

Kontroverzní osobnost, přinejmenším pro pravici.

Je to tak. V čase Arlosoroffovy smrti pravice v jišuvu pomalu získávala pozice, zejména díky početné alije polských Židů, ve které bylo méně intelektuálů a mnohem více nábožensky orientovaných přistěhovalců. Ve snaze zvrátit tento sociologický vývoj a zejména s vědomím rostoucí hrozby ze strany nacistů se Arlosoroff vydal do Německa, kde jednal o podmínkách vystěhování pro místní Židy, kterých tehdy v Německu žilo na 600 000. A Němci souhlasili, protože právě v té době bylo Německo vystaveno silnému ekonomickému bojkotu, organizovanému jako reakce na antisemitské pronásledování především americkými Židy.

V květnu 1933 již nacisté v Německu kontrolovali všechny mocenské pozice. Téhož měsíce byly na berlínské univerzitě v obrovském množství páleny knihy židovských a nacismu nenakloněných autorů. Židé byli řadou zákonů a předpisů vyřazováni z veřejného života. Pravicoví sionisté, kteří byli za těchto okolností zásadně proti dohodě s nacisty, rozpoutali proti Arlosoroffovi tiskovou kampaň: tento komunista a moralista se opovažuje uzavřít dohodu s nejhoršími nepřáteli Židů! Podle nich se jednalo o podlé spolčení mezi Stalinem, Hitlerem a Židy.

Dikce některých článků byla tak nenávistná, že se z ní dala odvodit i výzva k fyzické likvidaci. Patnáctého června se Arlosoroff vrací do Palestiny. Šestnáctého večer, o šabatu, je v Tel Avivu na pláži zavražděn. Za viníka byl vzápětí označen Betar. Angličané obvinění brali vážně, mimo jiné i proto, že právě pravicoví sionisté byli nejaktivnější odpůrci britské správy. Došlo k zatčení dvou podezřelých; ti byli nejdříve odsouzeni, ale po odvolání propuštěni pro nedostatek důkazů. Zavraždění Arlosoroffa vyvolalo v jišuvu obrovskou reakci a mělo i významné politické důsledky. Až do Beginova nástupu v roce 1977 - který ostatně nařídil čtyřicet let po Arlosoroffově smrti v této věci vyšetřování - byl Izrael řízen levicí.

Je možné srovnávat tehdejší napětí mezi pravicí a levicí s dnešní situací?

Dnes už prakticky nikdo neusiluje o to, aby se z Izraele stal komunistický stát. Vraždu Arlosoroffa jako předobraz vraždy Jicchaka Rabina tak ale možné vnímat je. Velká část levicových Izraelců si stále myslí, že za jeho smrt je zodpovědná pravice. Bezpečně dokázáno je však jen jedno - podezřelí, kteří byli v roce 1933 zatčeni a souzeni, vrahy nebyli.

Ve vašem románu se hodně zabýváte neblaze proslulou Magdou Goebbelsovou, která se s mladým Arlosoroffem přátelila. Z textu je patrné, že vás její příběh doslova fascinuje.

Je pravda, že ženy, které se významně podílely na mocenských záležitostech, mě vždycky zajímaly. Magda je takovým typem, jako je například Mylady z Dumasových Tří mušketýrů. Během posledních pěti let vyšla celá řada biografií o ženách, které ovlivňovaly politiku třetí říše. Souvisí to nepochybně se současným zpřístupněním dříve nedostupných archivních materiálů i s nástupem nové generace historiků. Nejznámější jsou asi Eva Braunová nebo Leni Riefenstahlová, které svým způsobem na politiku vliv měly.

Chaim Arlosoroff (sedící uprostřed vedle Ch. Weizmana). Foto z jednání zástupců jišuvu a Arabů v r. 1933

Jak mohlo dojít ke vztahu dvou tak odlišných osobností, intelektuálního sionisty z Ruska a budoucí ženy jednoho z nejvýše postavených nacistů?

Stejně jako Arlosoroff i Magda, nemanželská dcera inženýra a služebné, měla svou zkušenost s emigrací. Skutečný otec ji nikdy za svou dceru neuznal a nehlásil se ani k její matce. Vychovával ji především židovský nevlastní otec Richard Friedländer, za kterého se její matka nakonec provdala a se kterým odešla za prací do Belgie. V Belgii dali rodiče Magdu do penzionátu ve Vilvoorde, kde se naučila dobře francouzsky. Všichni se vrátili do Berlína v roce 1914 poté, co vypukla první světová válka. A tam se s Arlosoroffem, který bydlel ve stejné čtvrti a s jehož sestrou Lisou se ve škole úzce spřátelila, setkala. Jí bylo patnáct, jemu sedmnáct a všechno nasvědčuje tomu, že to byla pro oba první velká láska.

V roce 1924 se Arlosoroff definitivně přestěhoval do Palestiny. Jedna známá novinářka o budoucí paní Goebbelsové, které půjde za svědka sám Adolf Hitler, v roce 1925 s ironií napsala: „Učila se hebrejsky a zakládala si na tom, že se vystěhuje do Palestiny. A dnes se tu nadýmá ve společnosti vznešené křesťanské aristokracie."

Kniha je také dokladem vašeho vztahu k Izraeli.

Je to země, která se svými problémy (a jak doufám, také jejich řešeními) nepodobá žádné jiné. Chtěl jsem tuhle moderní a současnou zemi zachytit v okamžiku proměny, kdy se stává zemí ultramoderní, ale kdy může také zmizet z povrchu zemského. Její případ je jedinečný.

Než jsem byl jmenován na francouzské vyslanectví v Tel Avivu, navštívil jsem Izrael jen jednou. A přece se cítím jako člověk, který je odtud. Narodil jsem se v Káhiře, v židovské rodině, která uprchla ze země v roce 1956, v době suezské krize. Rodiče zamířili do Francie, i když se většina naší rozvětvené rodiny usadila v sousedním Izraeli. Někteří z mých předků byli rabíni a v Palestině žili. Po jednom z nich, ravovi Šerizlim (působil v devatenáctém století), byla v Jeruzalémě pojmenovaná ulice. Můj pobyt v Izraeli? Šok, osvícení a znovuobjevení svého původu.

Co vás přivedlo od psychiatrie a univerzitní profesury k povolání diplomata?

Vždycky se mi zdálo nezbytné přesvědčit se na vlastní oči, co se kolem děje, nezbytné pro vlastní obnovu a pro nové myšlenkové podněty. Toho je možné dosáhnout pobytem v zahraničí (žil jsem v Burundi v roce 2003, kdy tam byla válka) nebo změnou povolání.

Je starou tradicí, že mezi univerzitním a diplomatickým světem je lávka, po které lze přecházet; tak to dělali svého času Lévi- Strauss a Foucault, a tak jsem se i já ucházel o post rady pro spolupráci v Tel Avivu. Nebyl na to místo žádný velký nával, protože to bylo na konci druhé intifády a atentáty byly na denním pořádku. Francouzská politika vůči Izraeli byla tehdy velmi kritická, ale bylo to také období obnovy kulturní spolupráce mezi oběma zeměmi. Moje poslání spočívalo především ve znovuzaložení Francouzského institutu v Tel Avivu. Bylo třeba koupit přiměřenou budovu a vybavit ji: tahle poměrně napínavá činnost mi přinesla zkušenost, která mě, myslím, dost pozitivně poznamenala. A to i přesto, že jsem nikdy v životě tolik nepracoval!

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.