Psycho-social nurses

Několik otázek pro psychoterapeutku Lydii Tischlerovou

Lydie Tischlerová

Lydie Tischlerová (roz. Folkratová, nar. 1929 v Ostravě) odešla po věznění v Terezíně, Osvětimi a v německém pracovním táboře do Anglie, kde vystudovala dětskou psychoterapii ve škole založené Annou Freudovou. Od roku 1962 působila 23 let v londýnském Cassel Centre, v němž spolu s manželem Dr. Salo Tischlerem zavedla dětskou a rodinnou psychoterapii a intenzivně se jí zabývala. Roku 1991 se podílela na založení Evropské federace pro psychoanalytickou psychoterapii (EFPP) a od roku 1993 se angažovala při výcviku odborníků na psychoterapii dětí a adolescentů v České republice. V současné době působí v Britské asociaci psychoterapeutů (BAP) a jako čestná členka České společnosti pro psychanalytickou psychoterapii. V červnu pronesla v Praze v rámci činnosti Rafael Institutu přednášku na téma Koncept traumatu dnes a včera; při této příležitosti jsme jí položili několik otázek.

Paní Tischlerová, vy jste se na konci války ocitla znovu v Terezíně a poté jste se dostala do Olešovic, do dětského tábora, který organizoval Přemysl Pitter. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Pan Pitter nás tam přivezl, pak se o nás starala jeho zástupkyně, paní Olga Fierzová. Člověk má takovou nevděčnou paměť, já si dodnes pamatuji pocit, když jsme přijeli, první večer, byly tam malé děti, Erna Popperová, já a pár děvčat, a my dostali k večeři krupicovou kaši. Olga Fierzová a Přemysl Pitter měli míchané vejce! Měli něco lepšího než my, což jsme tehdy silně prožívali. Teď vím, že po tak dlouhém hladovění byla kaše šetrná, že se muselo s jídlem opatrně, ale tenkrát jsme to brali velmi citlivě. Podruhé jsem ho viděla, když založil domov ve Štiříně, pozval nás tam na takovou besedu. Začal nám vykládat, že smrt je, jako když člověk přejde do jiného pokoje a svleče si kabát, něco takového, a taky, jak je Pán Bůh dobrý..., to říkal nám po tom všem, co jsme prožili.

Byl to velmi laskavý a věřící člověk, hodně za svou víru trpěl, ale tohle opravdu nebylo naší situaci přiměřené.

Vy jste se tam starala o malé děti?

O sirotky z Terezína, a potom, když jsme se přes výzvy v novinách našli s tatínkem, odjela jsem za ním do Anglie, to byla půlka srpna. Ty malé terezínské děti se pak také dostaly do Anglie, připravovaly se na adopci do Spojených států. Aby se vzpamatovaly, žily asi rok v západním Sussexu a staraly se o ně ošetřovatelky vyškolené Annou Freudovou. Při péči o ně vznikla dnes už slavná studie Pokus ve skupinové výchově (Experiment in Group Upbringing), která popisuje situaci těch sirotků: dospělým vůbec nedůvěřovali a žili jen pro ostatní děti v kolektivu, byli pořád spolu, nebylo možné se k nim přiblížit jako k jednotlivcům. Trvalo dlouho, než k dospělým zase získali důvěru.

U Anny Freudové jste později studovala. Co byste o ní řekla?

Anna Freudová byla ochránkyní odkazu svého otce, současně byla vynikající odbornice a organizátorka, ještě ve Vídni založila mateřskou školu pro děti chudých, poskytovala jim jídlo a ošacení a starala se o jejich vývoj. Soustředila se na dětskou psychoanalýzu, čímž se od otce lišila, ten s dětmi nepracoval. Napsala zásadní dílo Normalita a patologie v dětství, to je dodnes uznávaná práce. Za války založila v Londýně domovy zvané Hampstead War Nurseries pro děti, jejichž matky musely chodit do práce. Zkušenosti z těchhle domovů pak shrnula v knize Children without Families (vyšla dokonce česky roku 1948 v Orbisu). Založila vlastní Hampstead Child Therapy Home a její první absolventky byly ošetřovatelky z původních War Nurseries. Dokázala výtečně skloubit praxi a teorii, péči o děti bez rodičů s výzkumem jejich chování.

Jaká byla osobně?

Byla dost nepřístupná, plachá. Měla svůj okruh kolegyň, se kterými komunikovala. My byli studenti a některé brala jako dobré, jiné ne. Já nepatřila k oblíbencům, protože jsem nerada psala weeklies, což byly zprávy, které jsme museli psát o tom, co se za ten týden dělo v terapii, na které jsme pracovali. Teď musím říct, že to je výborná disciplína, protože když si takto musíte na půl stránky shrnout, musíte přemýšlet, co jste dělali a co s tím dál.

Jak říkám, nebyla moc přístupná, ale jako učitelka byla výborná. Nevedla nás přímo, ale každou středu bylo takové sezení, tomu předsedala, a studenti mluvili o klinických případech. Všechno poslouchala, pak ze všeho materiálu vybrala důležitý bod, v jedné větě shrnula celou patologii léčeného dítěte a komentovala, jestli byl přístup správný, nebo zda-li by se k dítěti mohlo dostat jinak. Nebylo opravdu snad nic důležitého, co by o dětské psychoanalýze nevěděla. Od ní a od její žačky, Ruth Thomas, se učím dodnes.

Funguje ještě Domov Anny Freudové?

Dnes se jmenuje Středisko Anny Freudové a pracují tam hlavně na výzkumu, který už není založen na její práci. Bohužel byl zrušen i ten výcvik.

Spojila jste profesionální život s londýnskou nemocnicí Cassel. Co považujete ze své práce za nejvýznamnější?

Na nemocnici Cassel bylo pozoruhodné, že když se tam v 60. letech přicházely léčit matky nějak zasažené porodem nebo životem s problémovým dítětem, tehdejší ředitel rozhodl, že nemá cenu je léčit, aniž bychom se současně nezabývali i symptomem, tedy samotnými dětmi. Tenkrát se věřilo, že když se zlepší stav matky, zlepší se i dítě. Jenže nevzali v úvahu, že když se vyléčí matka, starším dětem už to nepomůže, s těmi už se muselo pracovat samostatně s pomocí dětských psychoterapeutů. Pak už chodily samotné děti, matka jen jako doprovod.

Seznámila jsem se tam se svým budoucím manželem Salo Tischlerem, společně jsme založili i ambulantní péči. Časem oddělení rostlo. Vybudovali jsme tam dětskou a rodinnou psychoterapii a současně jsme průběžně školili ošetřovatelky. Říkáme jim psycho-social nurses. Důležité bylo, že ony nesměly převzít péči o dítě, i když si matka nevěděla rady, musely jí pomoci, jak se k dítěti chovat, být vedle ní, nesebrat jí roli matky. Když se člověk podívá na motivy, proč jdeme do těchto záchranných povolání, obyčejně chceme někoho zachránit před špatnou matkou. To nemá s realitou nic společného, ale někde na dně to vždycky je, takové to já budu lepší máma, než jsi byla ty, a ukážu ti, jak se zachovám.To jsou nevědomé motivy, které si ale pečovatelky musí uvědomit, aby těm skutečným matkám mohly pomoci, ne je jen reglementovat.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.