Městečko Brtnice

aneb Blázen, kdo nemá statek na Moravě

Zámek, pohled z mostu u radnice

Brtnice (německy Pirnitz), městečko ležící 15 km jihovýchodně od Jihlavy, odvozuje svůj název od brtě. Tak se říkalo dutým kmenům, ve kterých se usazovaly včely a kam na med chodili lidé i medvědi. Medvědům se na základě této záliby říkalo brtníci - a brtnictví je také středověký výraz pro včelařství. Jedná se tedy o jedno z míst, jaká kronikáři s oblibou v analogii k biblické charakteristice Země zaslíbené charakterizují jako místa oplývající mlékem a medem (erec zavat chalav udvaš, 2M 3,8 a jinde). Právě na odvěkou židovskou zálibu v medu, prokázanou v poslední době i archeologickými vykopávkami v Tel Rechov, apeloval při přípravě exodu z Egypta Mojžíš a jistě tím přesvědčil mnohé váhající.

Proto nás nemůže překvapit, že v Brtnici je už od 14. století doložená židovská obec a že po roce 1424 se sem z velkoměstské Jihlavy a po roce 1454 i z jiných královských měst Moravy spousta Židů s chutí nastěhovala. Že byli z původních obydlí úředně vyhnáni, je sice také pravda, ale - s odstupem času - se dá říci, že i odchod z Egypta byl souběhem více okolností. V každém případě v tom med svoji roli prokazatelně sehrál. Vždyť ještě v roce 1670, kdy císař Leopold doporučil vídeňským Židům pobyt na venkově, se někteří z nich v Brtnici objevují. Veliká je přitažlivost strdí.

Městečko

Samotná Brtnice, půvabné malé městečko, ve kterém se zachovalo vedle řady krásných stavebních památek i hodně z atmosféry uplynulých časů, je poprvé připomínána v roce 1234, kdy ji král Václav I. daroval tišnovskému klášteru. Od roku 1410 ji získali a po dalších dvě stě let vlastnili Brtničtí z Valdštejna, kteří tu vybudovali hrad, ve druhé polovině 16. století přestavěný na renesanční zámek, a kostel sv. Matouše. Po bitvě na Bílé hoře byl majitel brtnického panství Zdeněk z Valdštejna jako horlivý protestant a účastník stavovského povstání zatčen a uvězněn na Špilberku, kde brzy nato zemřel. Panství s městečkem získal generál císařských vojsk Rombald Collalto, pocházející ze starého benátského rodu. Jeho potomci sídlili na brtnickém zámku až do konce druhé světové války. Postavili tu pro řád paulánů klášter a řadu dalších budov církevního i světského charakteru, které spolu s renesančními, barokními i později postavenými měšťanskými domy a dvěma starými mosty přes říčku Brtnici vytvářejí celek, který patří k tomu nejautentičtějšímu, co se u nás z minulých dob zachovalo. Italští architekti, kteří pro Valdštejny i Collalty stavěli, ovlivnili svým stylem i menší stavby, na kterých se přímo nepodíleli. Výsledkem je kompaktní historické jádro, které svou stavební dispozicí a malebností připomíná některá městečka ve Středomoří, zejména v Itálii.

Židovský most v Brtnici

Židé

Friedrich Torberg v úvodu ke knize Die Tante Jolesch o protagonistech svého díla říká: Jejich vlastí byly země někdejší habsburské říše, v tom černožlutém kulturním koláči tvořili pořádně velkou výseč, a tedy představovali dva dílce západoevropské civilizace, které zaručeně zanikly: c. a k. monarchii a její židovské občanstvo. Autor má bohužel pravdu, platí to pro Brtnici a až na malé výjimky i pro celou Moravu.

Dnes už tu nenajdeme asi nikoho, kdo by mohl být členem dříve početné obce, opuštěnou synagogu ještě stačil režim zbořit na poslední chvíli v roce 1988, a tak jen dva židovské hřbitovy za městečkem, obklopené lesem, jsou územím, které si zdejší souvěrci ještě udrželi.

Centrem židovského okrsku byla synagoga, postavená v roce 1629 a přestavěná roku 1888. Stála na rohu ulic Židovské (dnes Legionářské) a Pod strání. Existovala i židovská škola, v rabínském domě, který byl zbořen spolu se synagogou. Německým jazykem se v ní vyučovalo od roku 1872 až do konce první světové války. Pak, po smrti Josefa Glasera, který ji vedl několik desetiletí, zanikla a židovské děti začaly chodit do místní české školy.

V polovině devatenáctého století žilo v Brtnici 540 Židů. Ke konci 19. a v počátcích 20. století však nastal výrazný pokles - pravděpodobně odchodem Židů do větších měst. V roce 1900 počet poklesl na 142 a roku 1921 na 76 osob. Po odchodu rabína Abrahama Kurzweila z Brtnice do Třeště (1926) byl pro tyto dvě obce vytvořen společný rabinát.

Zachovaný seznam Židů bydlících v Brtnici z roku 1941 obsahuje celkem 38 jmen. Muži, ženy, děti. Na seznamu je poznámka tužkou, že v květnu 1942 se odstěhovali až na Adolfa Picka. Jiné zdroje uvádějí, že do Terezína bylo hromadně vystěhováno 48 či 49 osob. Nejmladšímu deportovanému byly tři roky, jmenoval se Marie Kasmacherová. Nejstarší byla 93letá slepá Marie Kasmacherová. Všichni až na dvě výjimky v koncentračních táborech zahynuli.

Brtnice, pohled od zámku

Země mládí

Jedním z mála brtnických Židů, kteří se zachránili, byl Vilém Pachner, kterému se podařilo emigrovat do USA. Z dopisů, které si po válce vyměňoval se svým brtnickým přítelem Josefem Křivánkem, stojí za to citovat: Věř mi však, a to vím, že věříš - že nikdy z rodné Brtnice nejsem daleko. Vždyť doufám, že je to všecko v té mé práci. Všecky ty pole, ty stezky a kopce rodného kraje. To jsou přec ty moje linie. Tam doma v Brtnici to vše začalo a skončí to jen mojí smrtí. Moje celá životní práce je tak úzce spjatá s tím naším rodištěm. Proto jsem přijel a zase se vrátil. Vždyť to tam miluji, ač jsme na druhé polokouli. Tam jsem přece zůstat nemohl. Lidé, ze kterých jsem vzešel, byli považováni za krysy, které je nutno co nejrychleji a jakýmkoli způsobem vyhubit. Já uprchl a zachránil si život. Teď už mám domov zde, vždyť už jsem tu skoro 37 let. Když jsem opustil milovanou zem, bylo mi 24 let. Teď už bych nechtěl jinou, tomu přece rozumíš. Kdyby nebylo Ameriky, tak bych to byl dostal jako ti všichni moji drazí. A tak se vracím do Brtnice, toho údolí mého mládí - do nejkrásnějšího času - do země mládí. A tak nevědomě člověk chce tam najít, co tam není, co tam nemůže být. Hledám tam ubožáka Karla, kterému bylo jen 18 nebo 19 - hledám rodiče a pochopitelně nenajdu. Vždyť už čas prchá a já jsem starý a oni už by nebyli. Tak tam mám Tebe, Pepíčku, posledního z té mé rodiny. ...Když si ten slunečný svět mládí představím, tak je tam rodina, krám, ten dům, jsi tam přirozeně i Ty.

Teta Joleschová

Je příjemné a uklidňující procházet se po rozlehlém náměstí, rozděleném říčkou Brtničkou na dvě části. Vedle jiných zajímavých staveb tu stojí i rozložitý a starobylý dům, který je dnes věnován životu a dílu Josefa Hoffmanna (1870-1956), světově proslulé vůdčí osobnosti vídeňské secese a tvůrci moderního designu, který se tu narodil a pravidelně tu trávil letní prázdniny. Od mostu u renesanční radnice, která je zakrytá obrovským atikovým štítem s cimbuřím, se po proudu říčky dostaneme k mostu pod zámkem, k židovskému mostu, jak se mu dodnes říká. Je zajímavé, že šest barokních soch je umístěno po obou stranách na polovině mostu, která byla považovaná za křesťanskou. Na té druhé, židovské, žádné sochy nejsou. Scenerii mostu se zámkem v pozadí se říká brtnické Hradčany.

Jeden z náhrobků Joleschů na nejnovějším hřbitově

Na vyvýšenině proti zámku stojí menší bílá kaple, ozdoba městského panorámatu a svědectví toho, s jakým citem dovedli její barokní stavitelé zasadit stavbu do krajiny. Za ní býval nejstarší židovský hřbitov, který vrchnost nechala zrušit někdy před rokem 1600. Důvodem podle tradice bylo, že hraběnka Kateřina Zajímačka z Kunštátu, manželka Hynka z Valdštejna, pohled na hřbitov ze zámeckých komnat prostě nesnášela.

K novému hřbitovu, založenému bezprostředně po zrušení starého (nejstarší nápis je z roku 1672), trvá cesta od židovského mostu necelých patnáct minut. Má pěknou polohu na severní stráni mezi silnicí a lesem a nachází se severovýchodně od města. Vzhledem k tomu, že v polovině 19. století byl už zcela naplněn, zřídila brtnická obec v bezprostřední blízkosti hřbitov třetí. Sloužil Brtnickým až do roku 1942 a nějaký čas ho k pohřbům využívali i Židé z Jihlavy. A právě na tomto nejnovějším hřbitově najdeme mezi více než dvěma sty zachovalými náhrobními kameny několik náhrobků s nápisy, které oznamují, že pod nimi jsou pochováni Joleschové.

Torberg píše: Pokud jde o samotnou tetu Joleschovou, za vědomost o její existenci - a o mnohých výrocích, o nichž se traduje, že je vyslovila, vděčím tomu, že jsem se seznámil s jejím synovcem Franzem, milým a všemi hýčkaným oddenkem jedné průmyslnické rodiny, která původně pocházela z Maďarska, už dlouho byla domovem v jednom z ostrovů německé menšiny na Moravě a dobrala se značného blahobytu. ... Často jsem býval hostem v jejich moravském rodinném sídle - Blázen, kdo nemá statek na Moravě, říkávalo se v cynickém a sebeironickém žargonu těch kruhů - a srdečně se s ním přátelil. Skoro v každé z těch velkých rodin, co měly nepočítaně členů a přes Vídeň a přes Prahu, přes Brno a přes Budapešť se větvily po celé rakouské i uherské polovici říše, existovala buď taková teta, nebo babička, jejíž trefné, dílem vtipné, dílem hlubokomyslné výroky citovávalo veškeré příbuzenstvo.

Alespoň jeden z těch aforismů stran životní moudrosti za všechny:

Když jednou kdosi položil tetě Joleschové otázku, jaké že je její oblíbené jídlo, nevěděla, co by odpověděla. Ale na tos už přece musela přijít, co ti nejvíc šmakuje, trval na svém tazatel. Ne, o takové věci se ona nestará, replikovala stejně zatvrzele teta (vlastně neřekla věci, nýbrž nesmysly a de facto hovadiny).

Zmíněný zvědavec však ani po několikerém proč a proto nepovolil a své dotazování - alespoň se tak domníval - vyhrotil do podoby, z níž nebylo úniku.

No tak si představ, teti - Bůh uchovej, aby se to stalo - , že dejme tomu sedíš v hospodě a víš, že ti zbejvá už jen půlhodinka života. Co si dáš k jídlu?

Něco hotovýho, děla teta Joleschová.

Možná jsou na brtnickém hřbitově pouze příbuzní proslulé Tante Jolesch, která v knižní podobě a s podtitulem Zánik evropské kultury v anekdotách okouzlila už tolik čtenářů. Ale i tak je tady jméno Jolesch jako poukaz k naší společné rakousko-uherské minulosti a k jejímu židovskému (i nežidovskému) občanstvu nějak zvláštně v logice věcí i místa. V Brtnici se usídlila minulost způsobem, který se vymyká logice času a zapomínání. To, po čem se nám stýská a co se Torbergovi v jeho knize stesku podařilo zachytit a uchovat, je tady v různé míře přítomno. Vnímavý návštěvník si to uvědomí ve chvíli, kdy zapomene na poučení a fakta a nechá se vést klikatou a zdánlivě nikam nevedoucí cestou po městečku a jeho okolí. Pak má šanci potkat tetu Joleschovou nejen na hřbitově, ale i v ulicích a uličkách městečka Brtnice.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.