Příběh Hany Volavkové

K nové výstavě ve Vzdělávacím a kulturním centru ŽMP

Výstava s názvem Ženu statečnou kdo nalezne... Příběh Hany Volavkové (1904-1985) ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze v Maiselově ulici připomíná vynikající historičku umění a dlouholetou ředitelku pražského židovského muzea. Je součástí cyklu věnovaného významným osobnostem muzea.

Památník v Pinkasově synagoze, 1959

Praha - Terezín - Praha

Hana Volavková se narodila v roce 1904 v Jaroměři ve východních Čechách. Na pražské univerzitě vystudovala dějiny umění a do začátku 2. světové války pracovala mj. v knihovně Umělecko-průmyslového musea v Praze. Vedle toho se věnovala své kariéře ve vystudovaném oboru: byla kurátorkou výstav, redigovala výstavní katalogy, publikovala první články a studie v odborných časopisech. Mimo to přispívala do ženských společenských časopisů drobnými články, které měly za úkol popularizovat umění a design a vzdělávat laickou veřejnost.

První polovinu války strávila Hana Volavková v Praze, před dřívější deportací ji chránilo smíšené manželství s historikem umění Vojtěchem Volavkou. K zásadnímu zlomu v jejím životě došlo v dubnu 1943, kdy rozšířila řady pracovníků Židovského ústředního musea v Praze. Toto muzeum vzniklo díky iniciativě pracovníků pražské židovské obce v srpnu 1942 a jeho primárním úkolem bylo shromáždit a uchránit předměty z majetku židovských náboženských obcí na území Protektorátu Čechy a Morava pro dobu po válce. Hana Volavková se zde jako asistentka hlavního kurátora sbírek Josefa Poláka podílela jak na přípravě některých válečných instalací (např. ve Staronové synagoze a v Obřadní budově pražského pohřebního bratrstva vedle Starého židovského hřbitova), tak na rozšiřování sbírek především ze skladů tzv.Treuhandstelle, která spravovala movitý majetek osob deportovaných z Prahy.

Do Terezína byla Hana Volavková deportována v polovině února 1945, do Prahy se však navzdory karanténě vrátila hned na počátku května téhož roku. Její první kroky vedly do židovského muzea. Zjistila, že jeho sbírky i objekty jsou v relativním pořádku, po stránce správní však bylo muzeum i nadále jedním z oddělení pražské židovské obce a nemělo právní subjektivitu. Na majetek, který pražská obec spravovala, byla navíc uvalena národní (státní) správa, a tak s ním židovská komunita volně nakládat nemohla. Pražská obec a Rada židovských náboženských obcí v zemích české a moravskoslezské se pokoušely s představiteli národní správy dohodnout na správě muzea, aby jeho činnost mohla nerušeně pokračovat i nadále, ale řízení aktivit muzea hned několika institucemi bylo značně problematické. Navzdory těmto okolnostem obnovila Hana Volavková muzejní práci v plném rozsahu a její činnost v tomto období byla obdivuhodná: válečné instalace v Klausové synagoze a v Obřadní budově zpřístupnila v roce 1946 široké veřejnosti, pořádala krátkodobé výstavy, vydávala publikace - katalogy instalací, pro muzeum získala budovu pražského pohřebního bratrstva v Josefovské, dnes Široké ulici a zde postupně systematicky ukládala muzejní sbírky, rozeseté do té doby po celé Praze. Mimo to se velmi intenzivně věnovala zjišťování stavu židovských nemovitých památek na českém a moravském venkově. K jejím tématům v té době patřila také topografie pražského židovského ghetta.

Hana Volavková, 50. léta

Ředitelka Židovského muzea

V roce 1948 došlo k únorovému komunistickému puči a pracně vybudovaná poválečná kontinuita vzala za své. Pražskou obec i Radu obcí obsadil Akční výbor a Národní správa se ocitla v likvidaci. Prahu opustili postupně tři významní představitelé poválečné židovské komunity a zároveň zastánci muzea, Kurt Wehle, Arnošt Frischer a Karel Stein. Za těchto okolností ztratily platnost i všechny předchozí dohody a muzeu reálně hrozilo, že zanikne. Hana Volavková neviděla jinou možnost, než požádat o intervenci stát, a muzeum tak bylo v roce 1950 zestátněno.

Jeho první ředitelkou se stala právě žena, která muzeum provedla složitým a chaotickým poválečným obdobím a zajistila jeho záchranu. Nyní stála před novým, náročným a problematickým úkolem - bojovat o zachování židovského muzea v podmínkách komunistického státu, který se netajil svou antisemitskou, dobovou terminologií s antisionistickou orientací. Také zde uspěla; podařilo se jí totiž najít témata, která na straně jedné sice výrazně redukovala skutečný význam muzejních sbírek sestávajících především z židovských liturgických předmětů, obsáhlých knižních fondů a rozsáhlé sbírky archiválií dokumentující dějiny židovské komunity u nás, na straně druhé ovšem zapadala do tehdy populárního konceptu boje za mír a proti fašismu. Kdykoliv ale Hana Volavková připravila projekt zapadající do tohoto tématu, vždy se vyznačoval vysokou mírou odbornosti a umělecké úrovně svého zpracování.

Památník obětem a dětské kresby

Nejvýznamnějším počinem v tomto směru byla architektonická obnova Pinkasovy synagogy a její přeměna v památník českým a moravským obětem šoa. Stavebně- historický průzkum budovy a navazující archeologické, stavební a architektonické práce byly zahájeny na přelomu 40. a 50. let 20. století. Krátce poté začala Hana Volavková s přáteli a kolegy diskutovat o nové náplni synagogy a podobě zamýšleného památníku. Inspirovala se přitom především v zahraničí, např. v Bavorsku nebo v Anglii. Na návrh prof.Josefa Kaplického nakonec umělecké ztvárnění tohoto památníku navrhli a realizovali malíři Jiří John a Václav Boštík. Památník byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1960, od roku 1967 byl ovšem uzavřen a vážně míněné obnovy se mohl dočkat až po roce 1989.

Dalším významným počinem Hany Volavkové na půdě Státního židovského muzea byla propagace unikátního souboru dětských kreseb z Terezína, které zde pod vedením Friedl Dicker-Brandeisové vznikly v letech 1942-1944. V roce 1959 vyšla pod jejím edičním vedením první publikace na toto téma, navazoval dokumentární film Miro Bernata, který získal Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes 1959 a nesčetné výstavní prezentace doma i v zahraničí.

Osobní zájmy a odborné priority Hany Volavkové se pak kromě budování památníku v Pinkasově synagoze odrážely nejvíce v rozsáhlém projektu pasportizace a dokumentace židovských nemovitých památek v Čechách a na Moravě, a v neposlední řadě také na Slovensku. Obsáhlé textové i obrazové informace, které byly takto shromážděny, dnes mohou sloužit dalšímu badatelskému využití.

Ředitelkou Státního židovského muzea v Praze byla Hana Volavková do roku 1961. Po odchodu do důchodu se věnovala nadále své uměleckohistorické odborné činnosti, psala knihy, studie a recenze. K jejím stěžejním tématům patřilo české umění 19. století a metodologické a teoretické otázky oboru. Hana Volavková zemřela v roce 1985 v Praze.

Výstava umístěná na panelech v prostorách VKC má bohatou obrazovou část. Spousta prezentovaného materiálu má pro veřejnost svou premiéru: především to jsou obrázky týkající se památníku v Pinkasově synagoze či dokumentace židovských památek na Slovensku, v Čechách a na Moravě.

(Výstava o životě a práci Hany Volavkové je ve VKC ŽMP, Maiselova 15, Praha 1, přístupná po-čt 10-15 hodin, pá 10-12 hodin až do konce října. K osobnosti H. Volavkové více v Rch 10/2010.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.