Národností jsem Pražák

Rozhovor s novinářem Petrem Brodem

Petr Brod (nar. 1951 v Praze) odešel roku 1969 do Spolkové republiky Německo. Studoval politologii, východoevropské dějiny a žurnalistiku na univerzitě v Mnichově, London School of Economics a na Harvardově univerzitě (Cambridge, Mass., USA), v letech 1980-1987 působil jako redaktor v rozhlasu a televizi BBC v Londýně, v letech 1987-1993 zastával řadu funkcí v redakci Rádia Svobodná Evropa v Mnichově a v Praze (asistent ústředního ředitele, redaktor čs. oddělení, první stálý zpravodaj v Praze a vedoucí pražské kanceláře). V letech 1993-1996 pracoval jako redaktor listu Süddeutsche Zeitung v Mnichově (jeho pražským dopisovatelem byl v letech 1988-2000), poté působil jako vedoucí redakce BBC v Praze. V současné době působí na volné noze, mj. moderuje besedy ve VKC ŽMP.

Pane Brode, žijete v Praze, ale často se vracíte do Mnichova, kde prý trávíte spoustu času v knihovně.

Bavorská státní knihovna v Mnichově je moje láska a duchovní domov od studentských dob. Má totiž jako jeden ze zvláštních úkolů sbírat všechno, co se týká východní Evropy, přičemž oni ten region definují velmi volně, více podle historických než podle zeměpisných kritérií.

A co tam tedy patří?

Všechno mezi Aší a Vladivostokem, což je teritorium někdejšího sovětského bloku, v severojižní dimenzi pak všechno od severního pólu až po severní Egypt a Palestinu. Severní pól proto, že SSSR a dnes Rusko tam má svůj sektor Arktidy a na Špicberkách je asi 70 let ruská průmyslová kolonie. A na jih to sahá tak daleko, protože byzantská říše byla součástí východní Evropy. V čítárně každý měsíc vystavují nově nakoupené knihy, což je asi tři tisíce svazků, kterými si člověk může volně listovat. Já se tam mohu hodně dozvědět o tom, co mě zajímá: o moderních dějinách a židovských dějinách.

Prý v knihovně pátráte po předcích.

Kvůli tomu tam nejezdím. O tom se dá lépe pátrat v českých zemích, většina těch předků pocházela z českého venkova: v Národním archivu, kde jsou uchovány židovské matriky a knihy familiantů.

Na co jste při pátrání přišel? Jste například příbuzní s Maxem Brodem?

Možná vzdáleně, ale nelze to dokázat. Od jeho rodokmenu naši rodinu dělí přibližně sedmdesát let. Celá linie začíná Adamem Brodem, který se narodil asi roku 1672 v Nové Cerekvi. Jeho žena se jmenovala Eva a pocházela z Brtnice.

Nejdříve ale musím říci, že základy toho, co víme o našich předcích, vypátral knihovník a archivář předválečné Židovské obce v Praze dr. Tobiáš Jakobovits, kterého o to požádal otcův bratr Karel. Před deportací do Terezína a později do Osvětimi uložil strýc Karel originál rodokmenu u příbuzných své ženy, kteří žili ve smíšeném manželství. To jsem se dozvěděl jako kluk v roce 1964: rodokmen byl u Komů na Letné, kteří se původně jmenovali Kohnovi. Jednoho dne jsem k nim zašel, paní Komová šla k prádelníku, nadzvedla prostěradla a vytáhla útlou strojopisnou složku s naším rodokmenem.

O co vy jste rodokmen doplnil?

Mě hodně zajímalo, jak to bylo s předky mé babičky, která se jmenovala Zeckendorfová, což byla žena mého dědečka Josefa Broda. Zjistil jsem, že Zeckendorf je vesnice poblíž Bamberku ve Fransku, kde před branami města byla velká židovská obec, protože Židé se nesměli usazovat v biskupském městě, ale směli žít na malých panstvích nižší šlechty: rytířů.

Tito předci zřejmě kdysi vandrovali z Franska do jižních Čech, do Lnář, kde jsem je vypátral. A podle familiantského zákona, který pobyt Židů přísně reguloval, se postupně dostali někdy v polovině 19. století až do Prahy. Moje babička vyrůstala v Praze, kde její otec Jakub měl kravín údajně na místě dnešní Městské knihovny na Mariánském náměstí, což byl okraj ghetta. (Rodinný folklor proto tvrdí, že se dvě významné světové budovy nacházejí na našich pozemcích: i pozemek, na kterém vybudovali sídlo OSN v New Yorku, zprostředkoval pozemkový magnát William Zeckendorf.)

A české vlivy ve vaší rodině nehrály žádnou roli?

Otec pocházel z rodiny, kde se míchaly vlivy české a německé a zároveň venkovské a městské. To bylo dáno tím, že do Prahy ze strany Brodů přišel až můj dědeček okolo roku 1903. Teta Irma se ještě v roce 1902 narodila v Poděbradech, můj otec Leo, jako nejmladší, v roce 1905 v Praze. Dědeček byl poznamenán českým venkovem, vyrůstal v Lukavci na Pelhřimovsku. Jeho mateřštinou zřejmě byla čeština spíš než němčina: tu ovládal na úrovni školní. Babička vyrůstala v Praze, chodila do německých škol, takže ta byla jazykově a kulturně německy orientovaná. Jejich mladší děti ale v Praze chodily do německých škol, což vedlo k jazykové hranici napříč rodinou. Karel zůstal Čechem smýšlením i jazykem, byl český nacionalista, zatímco teta Anna byla někde na hraně, teta Fritta se stala Němkou, teta Irma byla napůl a můj otec, který všechny školy včetně vysoké vystudoval v němčině, už byl kulturní orientací Němec.

Byly s tím v rodině problémy?

To snad ne, ale na židovské otázky a asimilaci měli rozdílný pohled. A to, že byli bilingvní, bylo v prostředí tehdejší Prahy spíš výhodou. Řada z nich se zajímala i o českou kulturu: můj otec byl například nadšeným návštěvníkem Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a jeho čeština byla perfektní. Můj pohled na svět byl zase formován českým prostředím a židovskými kritérii.

Vy jste ale v zásadě trilingvní, studoval jste v Čechách, v Německu, Anglii, ve Spojených státech...

Angličtina k tomu přišla později. Byl jsem vychován česky, německy jsem jen rozuměl, protože tím jazykem mezi sebou hovořili rodiče. Měli jsme ale díky rozdílné výchově s otcem neshody. Já jsem například v zásadě považoval Napoleona za pozitivní zjev v dějinách, protože přinesl Židům emancipaci. Táta v Napoleonovi viděl uzurpátora a diktátora, proti němuž se vedly osvobozenecké války německého lidu. V tom jsme se nemohli shodnout.

A jak byste definoval kulturní kód vaší maminky?

Ten je ještě složitější: můj židovský dědeček, matčin otec Camill Herrmann, který pocházel z Libočan u Žatce, tedy z německy mluvícího prostředí, už před první světovou válkou přestoupil na katolickou víru a vzal si křesťanku, která měla rakouské, sudetské a české předky. Jmenovala se Bedřiška Lahrová a narodila se ve vídeňském Novém Městě. Ve Vídni se seznámili s dědou a odešli do Rotavy u Kraslic. Dědeček tam pracoval ve válcovně jako strojní inženýr. Na počátku druhé světové války se přestěhovali ze Sudet do Prahy, kde si mysleli, že se se svým původem lépe ztratí.

O emigraci vaši příbuzní neuvažovali?

Kromě otce, kterému už před okupací jeden pražský nacista vyhrožoval, o tom neuvažovali, přesahovalo to zřejmě rámec jejich myšlení. Cítili se tu doma a považovali Němce za vyspělý kulturní národ. A Čechy viděli jako stále demokratičtější a příznivé území pro lidi jejich typu. Nedovedli si představit, že dojde k tomu, čemu dnes říkáme civilizační řez. Babička Matylda zemřela v Terezíně několik týdnů po příjezdu a teta Anna po roce, teta Irma přežila nejhorší koncentráky včetně Mauthausenu a vrátila se do Prahy. Strýc Karel, který byl deportován s celou rodinou, zahynul, přežil jen jeden z jeho synů Ivan, který dnes žije v Německu.

A vaše matka?

Maminka, která se s rodiči z Kraslic přestěhovala do Prahy, stačila ještě v Praze ve Štěpánské ulici udělat maturitu v roce 1942: byla poslední Němkou položidovského původu, která byla připuštěna k maturitě. Na univerzitu nesměla, pracovala v malé německé firmě; jejího otce, když hrozila deportace do Terezína, spřátelený lékař uklidil do nemocnice. Rodina matky dostala v roce 1946 zpět občanství a nebyla zařazena do odsunu sudetských Němců.

Z toho, co jste mi vyprávěl, vyplývá, že nejste halachický Žid...

Pro Hitlera bych byl býval Žid, podle halachy je to ale málo, i když tři čtvrtiny mých předků byli Židé. Já sám se cítím být Židem, což je částečně dáno osobností otce, který měl na můj intelektuální vývoj větší vliv než maminka a který se k židovství hlásil i v krutých padesátých letech.

Pobýval jste dlouho v Mnichově, zúčastnil jste se života židovské obce?

V Mnichově byla v 70. letech, kdy jsem tam nejdéle nepřetržitě žil, jedna židovská obec. Já jsem se hodně stýkal s mladými lidmi, jeden čas jsem byl dokonce předsedou bavorského svazu židovských studentů, chodil jsem také na pořady do kulturního střediska. Díky tomu znám řadu lidí z dnešního vedení obou obcí.

A v Londýně?

Tam je obcí spousta a především - být Židem je v Anglii něčím úplně normálním, díky nerušenému vývoji posledních tří století a emancipaci, která se odehrála hluboko v 19. století. To byl pro mne nejsilnější zážitek, zvláště po kontinentální zkušenosti ze zemí postižených nacismem a komunismem, kde židovská existence byla něčím nesamozřejmým a v Německu spojeným s pochybami, zda je vůbec správné, aby tam Židé opět žili. Je to opravdu pluralitní společenství, ať už v náboženském či politickém smyslu, a člověk si mohl neustále vybírat, s kterým z těch mnoha směrů se chce ztotožnit.

Stýkal jste se tam s lidmi z Čech?

Stýkal jsem se hlavně s lidmi ze střední Evropy: setkal jsem se například s historikem J. W. Brügelem, novináři Fritzem Beerem a Karlem Baumem, spisovatelem H. G. Adlerem a germanistou J. P. Sternem, kteří všichni pocházeli z Československa, ale angažoval jsem se také v hnutí na pomoc refusnikům, tedy Židům, kterým sovětské vedení upíralo právo na vystěhování do Izraele. Intenzivní styky jsem měl s Ústavem židovských záležitostí Světového židovského kongresu, z londýnských obcí jsem měl nejblíže k West London Synagogue, kde působili jako rabíni krajané (ve smyslu Československa od Aše až po Jasinu) Hugo Gryn a Thomas Salamon. A pro BBC jsem připravil řadu programů na židovské náměty, mj. s tehdy ještě žijícími obžalovanými z procesu proti Rudolfu Slánskému.

Kam byste se dnes zařadil kulturně?

Já jsem národností Pražák. V tom smyslu jsem jeden z posledních potomků rakouského mocnářství. Jazykově a kulturně jsem Čech, ale doma jsem slyšel němčinu, moje první lidové popěvky byly německé. Angličtina se k tomu přidala z různých zdrojů: částečně přes otce, který byl velký anglofil, a druhý zdroj byl můj zájem o anglo- americkou lidovou muziku a lidi, jako je Joan Baezová aj.

Váš bratranec Peter Demetz ve své poslední knize o Praze píše, že váš otec, ač právník, chtěl být vždycky spíš novinář a literát.

Otec se koncem 20. let musel částečně starat o svou matku, a vystudoval práva, protože novinařinou by se neuživil. Na začátku 30. let občas ze záliby pracoval jako noční redaktor Prager Montagsblatt. Ve volném čase se stýkal s tzv. párou, což byla skupina německo-židovských intelektuálů. Jeho soustavnější publikační činnost začala po válce, kdy psal pro Věstník židovské náboženské obce a do Židovské ročenky, později mj. do Světa v obrazech a pro německé časopisy, které vycházely v Orbisu, v 60. letech i pro rakouské a německé noviny. Po našem vystěhování psal a přednášel na různých fórech židovských, sudetských, německých a česko-německých, a to převážně o pražské německé literatuře a o kulturních dějinách Prahy.

Takže vás přivedl k žurnalistice otec?

Tento prvek asi hrál nějakou roli: vždycky jsem ho viděl u psacího stroje a viděl jsem, jakou měl radost, když mu něco otiskli. Důležitou roli ale hrál i můj zájem o politiku a dějiny, k nimž jsem si přibral i novinařinu, protože jsem nechtěl nikdy dělat akademickou kariéru. Pak už šlo o to nemuset začínat v okresním plátku, jak bylo v Bavorsku zvykem. Naštěstí se v The Economist objevil inzerát, že BBC hledá redaktory. Přihlásil jsem se na konkurz a vyhrál jsem ho. V BBC jsem dělal od léta 1980.

V čem vidíte nejzásadnější rozdíly ve výkonu žurnalistiky u nás v roce 2010 a ve staré Evropě?

Svět BBC, ale i ostatních velkých mediálních institucí se nedá srovnat s žádnou podobnou institucí v Čechách. V těchto médiích se nesmírně velké aparáty lidí denně starají o to, aby redaktor měl všechny možné podklady k tomu, o čem bude psát. Velké možnosti v těchto firmách jsou i v postupu ve vnitřní hierarchii, ale i v horizontální linii: například v BBC jsem mohl pracovat kromě v české redakci i v německé a časem i v domácím anglickém vysílání. A srovnám-li redaktory, se kterými jsem pracoval v Praze a v Londýně, tak ti v BBC měli silnější akademické vzdělání a měli mnohem větší rozhled, což Pražákům není možné vyčítat, protože studovali v jiném světě. A potom: prostředí zmíněných redakcí je všude na Západě hodně kosmopolitní. Taky se v BBC velmi dbalo na profesionální výuku všech zaměstnanců: platila tam přísná řemeslná a etická pravidla. S ničím takovým jsem se tady nesetkal.

Posledních dvacet let jste v kontaktu s pražským židovským prostředím. Jak vidíte jeho proměny?

Ty proměny jsou obrovské, ale do určité míry rozporuplné. Je to společenství v přerodu, stejně jako celá společnost, ale na rozdíl od ní se značně nejistou budoucností - viděno dejme tomu čistě demograficky. Obec má všestranně zajištěný náboženský a společenský život, otevřela se světu, podstatně zlepšila svou infrastrukturu, na její půdě nebo v jejím okolí kvete řada zájmových organizací a v některých ohledech si tato pospolitost žije až, řekl bych, nad poměry - mám na mysli třeba téměř nepřehledný počet židovských periodik okolo obce, mající přibližně 1600 členů, nebo nedostatek koordinace kulturních programů mezi židovskými institucemi. S velkou nevolí jsem svého času sledoval rozbroje na obci, jejichž prapříčiny jsem dodnes úplně nepochopil. Zvláště mne tehdy zarážela verbální agresivita některých účastníků oněch debat. Doufám, že určité uklidnění, které nastalo v posledních letech, bude trvalé.

Často moderujete besedy ve VKC ŽMP. Při které jste se setkal s nejživějším ohlasem?

Myslím, že to byly ony dvě, při nichž jsme se zabývali postavením Židů v Československu v dobách tzv. normalizace, zvláště ta druhá, kde šlo o vztahy mezi obcí a StB. Už to, že se vůbec konala, byl zázrak - vždyť se tam na jednom pódiu sešli předlistopadoví funkcionáři obce s Leem Pavlátem, který měl jako představitel židovského disentu k jejich činnosti, mírně řečeno, značné výhrady.

O jakých problémech spjatých s moderními dějinami českých Židů by se podle vašeho názoru mělo více diskutovat, víc je ventilovat?

Nemyslím, že tu ještě existují nějaká tabu. I o těch obtížných tématech, jako je postavení Židů v komunistickém Československu, se publikuje a vznikly nebo vznikají disertační práce. O nacistické genocidě českých a slovenských Židů toho vychází tolik, že i odborníci mají potíže udržet s novou literaturou krok. Spíše si myslím, že bychom měli věnovat více pozornosti méně exponovaným údobím novověku a hlavně - chybí nám něco, co bych nazval „akademickými dějinami" českých Židů, vědecký přehled založený na co nejširší zdrojové základně. Nebýt knihy Tomáše Pěkného neměli bychom vůbec žádný moderní přehled židovských dějin v zemích Koruny české. A chybí nám také nějaký takový přehled v angličtině - volají po něm moji zahraniční přátelé a američtí studenti, kterým občas přednáším.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.