Pohlednice z Tomaru

O nejstarší zachované portugalské synagoze v podhradí

Většina návštěvníků míří do portugalského Tomaru kvůli monumentálnímu templářskému hradu a klášteru Convento de Cristo. Většina z nich ale při procházce podhradím po kamenem dlážděných úzkých uličkách zjistí, že se tu nachází i další pozoruhodnost: bývalá židovská čtvrť. Ta je označena po vzoru historického dokumentu jako Rua de Joaquim Jacinto, původně Rua Nova qui foi judaria, a tvoří ji jednopodlažní a dvoupodlažní domky s jednoduchou, ale přitom nápaditou, původně zřejmě renesanční fasádou s úzkými balkonky. V centru ulice se nalézá zdejší synagoga, nejstarší zachovaný templ v celé zemi.

Templáři a Židé

Tomar, ležící asi 140 km na severovýchod od Lisabonu v úrodném kraji na březích řeky Nabão, patřil v dějinách země k významným městům. Jeho počátky se datují do 1. století občanského letopočtu, kdy zde vznikly římské osady Nabantia a Sellium (obyvatelé kraje se tehdy nazývali Nabantinci). Po skončení maurské nadvlády, v čase portugalské reconquisty byla v roce 1159 oblast darována řádu templářských rytířů. O rok později položil portugalský velmistr řádu Gualdim Pais základní kámen kláštera a hradu. Klášter, který se stal hlavním sídlem vlivného a bohatého řádu, je ohromná, původně gotická, velkoryse řešená a na svou dobu moderní (a pohodlná) budova s několika ambity a nádvořími vyzdobenými modrobílými keramickými dlaždicemi (azulejos). Ke klášteru patří rovněž šestnáctiboký kostel z 12. století, postavený podle jeruzalémské baziliky Svatého hrobu, a kapitula, zdobená okny v dekorativním manuelském stylu.

Když byli templáři na nátlak papeže rozpuštěni, klášter spolu s majetkem byl převeden na nově založený řád Kristův. Na počátku 15. století se jeho velmistrem stal třetí syn krále Joãa I. Jindřich, Henrique o Navegador (Jindřich Mořeplavec, 1394-1460), který se proslavil jako organizátor počátků portugalských zámořských objevů. Traduje se, že na podporu objevitelských cest do Afriky a Indie využíval nejen majetek a tajné znalosti obou řádů, ale nezanedbatelnou měrou i finanční pomoc židovských obchodníků a bankéřů. Dokázal také využít znalosti kartografů, astronomů, matematiků a navigátorů židovského původu, kteří předávali své znalosti rytířům řádu - budoucím mořeplavcům.

Synagoga v Rua da Judaria.

Judaria a líbánky inženýra Schwarze

Nejstarší doklad o tomarských Židech představuje náhrobní kámen z roku 1315. Ulice se synagogou, jež byla vystavěna mezi lety 1430 a 1460, názorně dokládá, že před vlnou násilných křtů, která začala roku 1497 a vyvrcholila r. 1540 zavedením inkvizice po vzoru španělského království, se Židům v Tomaru (jako ostatně v celém Portugalsku) i přes stoupající protižidovské násilnosti dařilo dobře. Obyvatelé čtvrti se nazývali gente da nação (lidé [židovského] národa), měli králem zajištěnu nezávislost své komunity, nárok na vlastní soudy, představitele obce a rabíny. Většinou patřili k vyšší třídě majetných a úspěšných obchodníků, lékařů, kartografů, matematiků a dalších povolání, jež profitovala z dobrých vztahů s panovníky a z hospodářského rozkvětu země.

V Portugalsku v roce 1497 existovalo na čtyřicet větších židovských obcí s celkem 200 000 členy (tvořili zhruba pětinu tehdejších obyvatel země). Navíc tu nalezlo přechodný domov na 150 000 Židů vyhnaných roku 1492 ze Španělska. Ještě roku 1493 najal král João II. do svých služeb židovského astronoma Avrahama Zacuta (1452-1515), autora díla Almanach Perpetuum, matematických tabulek využívaných pro navigaci. Při přípravě plavby Vaska de Gamy do Indie se s A. Zacutem radil i král Manuel I. Tentýž král vydal ovšem po sňatku se španělskou princeznou Isabelou na sklonku roku 1497 edikt, podle něhož měli portugalští Židé buď konvertovat ke křesťanství, nebo ze země odejít.

Tomarští Židé museli tehdy svou synagogu opustit. Když byla vyklizena a zbavena všech židovských znaků, dostala se do soukromých rukou a od roku 1516 zhruba do roku 1550 fungovala jako městské vězení. Jako zajímavost zmiňují současné webové stránky synagogy, že na základě privilegia, které roku 1516 ustanovil král Manuel, nesměli být do městské věznice zavřeni tomarští novokřtěnci (tj. pokřtění Židé). Později synagoga sloužila jako kaple (17. století), v 19. století jako seník, posléze tu bylo skladiště.

Na lepší časy začalo svítat až ve století dvacátém. Roku 1921 byla budova prohlášena za národní památku a roku 1923 ji zakoupil důlní inženýr a hebraista Samuel Schwarz. Vlastně lze říci, že synagogu zachránily líbánky zmíněného inženýra: rodák z polského Zgierze se do Portugalska dostal během svatební cesty. Zastihla ho tu první světová válka, takže se nemohl vrátit domů. Zalíbilo se mu tu ale tak, že se s manželkou rozhodli v zemi zůstat a věnovat se mj. oživení židovských aktivit (načas se dokonce stal předsedou lisabonské židovské obce). Schwarz nechal synagogu vyčistit a prozkoumat, poté ji daroval portugalskému státu pod podmínkou, že zde bude umístěno luso-hebrejské muzeum. Smlouva byla podepsána 27. července 1939, na oplátku získali manželé Schwarzovi portugalské občanství, díky němuž bez problémů přežili holokaust.

Pohled do interiéru tomarské synagogy.

Synagoga dnes

V pohledu z ulice je synagoga (Rua da Judaria 73) nerozeznatelná od ostatních domků. Původní vchod, který tvořil gotický portál obrácený na východ, už neexistuje. Oč nenápadnější je exteriér, o to působivější je vnitřek budovy, do níž se sestupuje po několika schodech. Světlá modlitebna má čtvercový půdorys o zhruba osmimetrových stranách a vysokou klenbu, tvořenou dvanácti lomenými oblouky v maurském stylu. Čtyři centrální kamenné sloupy se zdobenými hlavicemi ohraničují prostor bimy. Podle sefardské tradice (a především té portugalské) čtyři sloupy symbolizují čtyři pramatky. Svitek Tóry je uložen v dřevěném aronu.

V synagoze sídlí, jak bylo ujednáno před sedmdesáti lety, Museo Luso-Hebraico de Abraham Zacuto, pojmenované po slavném matematikovi. Exponáty rozložené podél stěn a na stěnách a policích zahrnují archeologické nálezy, především zbytky cenných středověkých kamenných náhrobků z území Portugalska, i novější artefakty, na nichž jsou prezentovány (a vysvětlivkami doplněny) židovské tradice a zvyky. Předměty do synagogy darovali Židé z celého světa (je tu i pohár z Prahy). Vedle menor, havdalových svícnů, pohárů a pokrývek chaly či macesů jsou tu k vidění i dárky osobnější, jako třeba pestrobarevný gobelín zobrazující Mojžíše. Menší sousední místnost sloužila jako mikve - i ta bude po rekonstrukci součástí muzea.

Dnes žijí v Tomaru dvě židovské rodiny, k nimž patří manželé Vascovi, kteří na synagogu dohlížejí. Usměvavá postarší dvojice s návštěvníky ochotně pohovoří a výklad o významu čtyř sloupů a pramatek hbitě převede na živější téma: Máte děti? A manžela?

Bohoslužby se v synagoze konají, když se díky turistům či hostům podaří sestavit minjan. V době naší návštěvy si budovu prohlížela výprava z Izraele. Loni synagogu navštívila zhruba tisícovka lidí, z toho celá desetina z České republiky. Slavná historie a vznosný styl se prolíná a bez problémů snáší s barvotiskovými ozdobami. Setkáváme se tu s neokázalou, ale upřímnou vstřícností, pro Portugalce a Portugalsko charakteristickou, která celý interiér s jeho poklidnou živostí ještě více rozjasňuje. Uklidňující atmosféru synagogy si návštěvník odnáší s sebou; stejně jako vzpomínku na impozantní siluetu templářského hradu nebo nehybnou volavku uprostřed řeky Nabão.

Více informací o synagoze najdete na www.oocities.com/tomar_synagogue. Autorka děkuje za inspiraci a pomoc manželům Šarbochovým z českého velvyslanectví v Lisabonu.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.