Pandořina skříňka

Český klasik Jan Neruda a jeho pohled na Židy

Čítankový profil Jana Nerudy je dobře známý - klasik devatenáctého století, básník a prozaik, tvůrce někdy smutných, v každém případě poučných figurek ze starosvětské Malé Strany, ale i milých a veselých příběhů, například o tom, kam se slámou ze starého slamníku, dále kosmopolitní světák, cestovatel a modernista - vzpomeňme na obrázky z Paříže. V každém případě představitel uvědomělého češství. Kdo ze starší generace se neučil ve škole deklamovat báseň o vlastencích z křemene a národu z kvádrů? Z autora s tak širokým rozsahem pohledů a žánrů si každá čtenářská generace bude vždy vybírat to své, což zároveň znamená nedívat se na to, co se nehodí. A opravdu, téměř všechny čtenářské generace se rozhodly nedívat na Nerudovy protižidovské pasáže, kterých přitom není málo. Některé čtenáře ale přece jen rozčarovaly. Již v roce 1922 se věnoval Nerudově vztahu k Židům Oskar Donath, první systematický kartograf židovských témat v české literatuře. Esej o Nerudovi a jeho vztahu k židovství sice začal pátravou otázkou, zda by Nerudův portrét od Švabinského vlastně nemohl představovat židovského žurnalistu, k čemuž ho vedla, jak říká, Nerudova energická tvář, ostře řezaný nos, mohutný plnovous a vtipný, jiskrný pohled. Byla to ale jen otázka rétorická - listování v Nerudovi rychle vedlo Donatha jiným směrem. Ano, Neruda byl pro něj první český světový spisovatel, nicméně s jistým omezením: Škoda, že autor nám požitek ze svých děl znechucuje svým antisemitským smýšlením.

Podezřelé postavy a Pro strach židovský

Četba Nerudovy čítankové prózy skutečně pozorného čtenáře zarazí. Poté, co se jeho obchod ocitl na pokraji krachu, malostranský pan Vorel nakonec upadá do rukou podezřelých postav - židovských lichvářů. Zbývá se už jen oběsit. Pan domácí v tichém malostranském domě musí také přijímat návštěvy jízlivého a světovládně se tvářícího židovského lichváře Merkla, který se při návštěvě v měšťanském parádním pokoji nerozpakuje plivat na podlahu. Dcera pana domácího nechápe, proč ho tatínek nevyhodí, ale to ještě neví, že protagonista starosvětského světa Malé Strany je u Merkla po krk zadlužen. Nelze se zbavit dojmu, že Malou Stranu postupně kupují podezřelé postavy, přišlé bůhvíodkud, bydlící bůhvíkde - hrozivá a vítězící síla peněz. Jestli je to kapitál nepochopitelný, je možná otázka otevřená dodnes - že to ale není kapitál etnický, tedy židovský, otevřenou otázkou jistě není.

Pasáží tohoto druhu je ovšem v české literatuře devatenáctého století více. Neruda však z tohoto voje autorů, který se hrozí Židů, jimž nakonec bude všechno patřit, zřetelně vyčnívá svými úvahami vydanými pod názvem Pro strach židovský, původně jako soubor pěti podčárníků v Národních listech v létě roku 1869 a následně v roce 1870 s podtitulem Politická studie jako samostatná brožura, tedy už jako jakýsi traktát či politický pamflet. (Při volbě titulu Neruda zúročil své biblické znalosti a použil jazyk Bible kralické - citovaná pasáž se dnes překládá ze strachu před Židy.) Tento text je první souvislý český antisemitský traktát. Tak jej cenili i antisemité konce devatenáctého století a jejich světonázoroví soudruzi za protektorátu. Text důkladností předběhl svou dobu - hlavní antisemitská záplava se seznamy jmen a přesvědčivými statistikami přijde až v poslední dekádě devatenáctého století.

Jan Neruda (portrét z let sedmdesátých).

Neruda je mistr pera a dobrý psycholog. Hned na začátku svého traktátu čtenáře ujistí, že na židovské emancipaci není nic špatného, je koneckonců nezpochybnitelná - už totiž proběhla. (Kolem roku 1848 se ozývaly hlasy, které říkaly, že Židé zatím nejsou tak daleko a že na plnou emancipaci je ještě příliš brzo.) Neruda také říká, že je dalek nenávisti - svůj postoj chce odůvodnit čistě politicky. Židé se přidávají k provídeňským centralistům, nepřiklánějí se k českým snahám, ba Čechům ve Vídni značně škodí. Nadto se ale stávají vládci světového kapitálu. V jedné z nejtvrdších pasáží Neruda píše, že Židé jdou nyní do závratného vrchu, k panství nad lidstvem, a skutečně nenechávají křesťana modloslužebníka výš neb jen vedle sebe. Jako dlouho zadržovaná spoušť vodní vyhrnuli se mocně a najednou strhli vše s sebou. Vzniká tak prý nová světová velmoc mezi velmocemi: Židovstvo. Tento jazyk byl v českém prostředí ještě relativně nový. Publicistiku šedesátých let devatenáctého století hlavně zaměstnávalo přeběhlictví k Vídni, nejasná loajalita vůči českému národu apod. Některá z těchto témat byla mezitím vlastně už dosti ohraná. Již v Kollárově Slávy dceři, která z velké části pojednává otázku výběru vhodných kandidátů do českého panteonu, byla Sláva dosti znechucena otázkou, zda připustit básníky pendlující mezi češtinou a němčinou - byli to pro ni obojživelníci. Nyní se ale nedočítáme o ničem menším než absolutním antagonismu, o národu, který je naprosto cizí, o světovládě. Nerudovi političtí přátelé z Národní strany tento balíček v každém případě pochopili. V předmluvě k vydání z roku 1870 se dočítáme, že traktát je užitečný k poznání nepřítele - kterým jsou ovšem Židé, ne například Němci: Nejurputnějšími odpůrci našimi jsou Židé. Na předmluvě se pravděpodobně podílel jeden z vedoucích představitelů Národní strany Julius Grégr.

Nejen jediný traktát

Jak si povšiml už Donath, Nerudův antisemitismus není omezen pouze na jeden jediný traktát. Nevstřícné portréty Židů jsou roztroušeny jeho prózou, kritikou i publicistikou. V jedné z divadelních kritik raných šedesátých let vyjadřuje Neruda svou nespokojenost nad obojživelnictvím, teď ve formě herců, kteří hrají tu česky, tu německy. Za příklad si ale vybírá židovského herce Dawisona, který pocházel z Polska, a tak by podle Nerudy vlastně měl obohacovat Polákům jejich vlastní polské divadlo. Dawison je ale obojživelník, hraním si v každém případě jen vydělává, což je špatné: Kdo pouhým výdělkářem, o toho věru nestojíme, ten může směle jít a my ho nepohřešíme, aniž politujeme. Myšlenka je vlastně dalekosáhlá i z hlediska divadla samotného - mysleli bychom si třeba, že hrát znamená právě to, co to znamená, tedy představovat kohokoli. Již Moses Mendelssohn vstoupil do estetických diskusí německého osvícenství myšlenkou, že sebevražda je sice zavrženíhodná, ale zahrát sebevraždu na jevišti je něco jiného - může to být třeba i poučné, a tak i prospěšné. Takové je divadlo. Neruda však divadlo esencializuje, české divadlo může hrát jenom Čech. A to je vlastně velké dobové téma, které ideově vytváří základnu pro vyloučení Židů.

Nerudův agresivní postoj vůči Židům se však neomezuje jen na estetické úvahy divadelního typu. Objevuje se v aktuálně zakotvených fejetonech či poznámkách z cest, tedy v žánru, který si dělá nároky na dokumentárnost, realitu, nikoli literární fikci. Při návštěvě Jeruzaléma popisuje groteskní, nemocné, fanatické jeruzalémské Židy, přičemž mu přichází na mysl opět ono obsesivní téma, které se stává pevnou součástí antisemitismu - zde jsou Židé chudí a bydlí v té nejhorší čtvrti, zatímco v širém světě to je jinak: Roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolu a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužit k vyšperkování jich bohatých salonů. Není to jazyk reálného popisu, ale nacionalistického úhlu pohledu. Při cestách po slovanských zemích nachází Neruda také špínu, tak při návštěvě v Bělehradě shledává, že kavárny jsou špinavé a že po ulicích pobíhají zdivočelí psi. Ale to je ovšem něco zcela jiného - špinavé kavárny a psi bez pána jsou dědictví turecké doby a to vlastně již mizí. A i ten jinak křiklavý trh je vlastně sympatický. Obchodují tu mužní Srbové a prodavačky se zajímavými účesy. A co hlavní - na bělehradském trhu nejsou Židé. Neruda končí svůj obrázek z Bělehradu s šokující přímostí: Vidíš zde nejrozmanitější postavy - jen žádného žida, žid mezi Srby nepochodí. Zřetelné poselství českému čtenáři - na českém trhu Žid zatím zřejmě šanci má.

Negativní obrazy Židů se objevují i v politickém zpravodajství. V reportážích z vídeňského říšského sněmu jsou Nerudovi vděčným cílem politici židovského původu, hlavně ti, kteří měli něco společného s Prahou. Mezi nimi vyniká Ignác Kuranda, jinak naprostý evergreen české publicistiky, který mimochodem, zdá se, rozčílil svými tehdy ještě jen literárními aspiracemi už Karla Hynka Máchu. Kuranda je groteskní postava mezi poslanci. Jeho hlava vyčuhuje z naškrobeného límce a kývá se jako pagoda. Slovanští poslanci naproti tomu vzbuzují jen ty nejlibější dojmy, jako například vůdce polské frakce Smolka: Jest to krásná, mužná postava. Obličej zastiňují husté plavé vousy, z nichž vyráží mohutný knír. Smolka je pravá personifikace nejčistší liberálnosti, ohnivé lásky k vlasti a národu a neoblomné odhodlanosti. Žid Kuranda se naproti tomu v parlamentu jen producíruje, blazeovaně tleská jako v divadle, parlament je pro něj prostor, kde se jen hraje.

Inspirace Wagnerem

Co z toho všeho vyvodit? Jsou tu jistě teoretické otázky, kterým již věnovalo pozornost mnoho historiků, například otázka Nerudova podílu na vznikajícím antisemitismu. Pravda, Neruda sám tento termín ještě nepoužívá, stal se běžným až v osmdesátých letech devatenáctého století, tedy po vydání Nerudova traktátu Pro strach židovský. Tuto terminologickou úvahu ale nepovažujeme za důvod, proč nepovažovat Nerudu za antisemitu. Staré protižidovské stereotypy se u něj snoubí s moderním politickým antisemitismem, a tak vzniká celkem zřetelný balíček či spíše jakási Pandořina skříňka, ve které Neruda projevuje v podstatě rozvinutý antisemitský světonázor. Od Richarda Wagnera, skladatele a vlivného raného antisemity, přebírá myšlenku mechanického Žida, tedy subjektu, který nemůže pochopit vznikající evropské národní kultury, není schopen se naučit jazyky majoritních společností a v podstatě jen mechanicky imituje své kulturní okolí. K ní dodává další antisemitskou představu - představu Židů jako národa, který je naprosto cizí a který nelze integrovat, a vše završuje tématem světového spiknutí s výzvou k řešení. Připomeňme, že traktát má programový závěr. Neruda navrhuje společný národní boj proti židovskému kapitálu formou sdružování, vytváření českých kreditních ústavů, spolků apod. K plně vyvinutému antisemitismu už chybí jen málo, snad jen argumenty podložené vědou o rase. Ty se ale v plné síle objevily v evropském antisemitském diskurzu až o něco později.

Sen o vlastní kultuře

Jiná je otázka našeho dnešního pohledu. Na rozdíl od mnoha předcházejících interpretů, kteří si nemohli připustit, že panteon české literatury není vždy tak asepticky čistý, jsme zřejmě již o trochu dále. Můžeme říci, že jsme nyní schopni mapovat pozici Nerudy ve vysokém rozlišení a že nevidíme důvody, proč antisemitismus zamlčovat. Myslím ale, že by to bylo málo. Možná, že to nejzajímavější a nejdůležitější na celé věci je ten dlouho mlčky přijatý výdaj na našem kontě, či jinak, touha české společnosti - a jistě nejen její! - snít sen o vlastní kultuře, nekritizovat. Zde lze snad zakončit srovnáním. Nerudův případ trochu připomíná případ Richarda Wagnera. I Wagner se zvěčnil traktátem, který mnozí počítají k zakladatelským evropským antisemitikům. Německý diskurz se však s Wagnerem snažil vypořádat, připomeňme si esejistiku Emila Ludwiga, Theodora W. Adorna, Thomase Manna a jiných. Je pravda, že z této diskuse také vyplývá, že ne vše tu lze bez komentáře srovnávat. Wagner jistě fascinoval německou a světovou kulturu z mnohem zásadnějších důvodů než Neruda. Nicméně pokus tu byl, a to vlastně už dost dávno. Ale ať už celá diskuse dopadne jakkoli, cílem jistě není nové černobílé vidění světa, cílem není negativně prokádrovat Nerudu a poslat ho na listinu antisemitů. Ano, Neruda svým traktátem Pro strach židovský zřetelně vybočuje z dobového průměru, a tak je jeho individuální podpis pod tímto programem nutno brát vážně.

Neruda ale zároveň poskytuje náhled do doby vypjatého nacionalismu, doby, která věřila v bezvýhradnou projekci národa do všech oblastí lidské činnosti a vytvářela jednotné národní teritorium, jednotnou národní kulturu a i vlastně i novou národní ekonomii. (Nerudův ekonomický boj proti židovskému kapitálu je variantou hesla Svůj k svému, tedy vlastně k ekonomii jako národního podniku.) Diskuse o těchto mechanismech a době však není pouze diskusí historickou. Číst Nerudu jako antisemitu v podstatě znamená podrobit sny o české kultuře kritické úvaze.

Tento text vznikl u příležitosti workshopu Jan Neruda a Židé, který ve dnech 11. až 12. 10. uspořádal historik Michal Frankl (Židovské muzeum Praha) a autor článku ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR. Více k tématu v rozhovor Rch 11/2010.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.