Nepomíjející světlo

Paul Celan

Paula Celana považuji za jednoho z největších básníků dvacátého století. Hovořím- li o něm, cítím velkou obtíž spočívající v tom, že v zemi upadlého jazyka mám mluvit o básníkovi velice sublimním. Je to stejné, jako kdybych pocházel ze země Wuhugugu, kde znají sto nebo tisíc slov (jak se chvástají někteří nacionalisté), a měl vysvětlit Mallarméa nebo mluvit o záludnostech - a vlastně ne o záludnostech, ale o krásné jednoduchosti - Kantovy filosofie. No, nedostává se mi slov. Toto jsem zaznamenal ve čtvrt na pět ráno, kdy se obvykle v noci budím jako správný mnich a spěchám na kvintu. Ach ano, byl jsem v řádu, chtěl jsem být řeholníkem, ale řád mě nechtěl, a měl pravdu. Proto mne přepadl takový smutek.

Poslední Alexandrie v Evropě

O čem tu v postatě máme mluvit? O tom, že byl nešťastný z toho, že se narodil v Černovcích, to se mi ovšem zdá být hodně důležité, poněvadž nikdo v Černovcích nebyl. Já také ne, ale hodně lidí z Černovců znám. Byla to líheň géniů, byl to, podle mých představ, takový Lvov, střetnutí mnoha, mnoha kultur, byla tam univerzita, nevím kolik měly obyvatel, musel bych se podívat do encyklopedie, ale... možná sto dvě stě [tisíc] dejme tomu. Sefardských Židů, Arménů, Poláků tam podle všeho moc nebylo, Rumunů, mnohá střediska takzvané subkultury, lidé z Bukoviny, kteří tvořili národ podobného druhu jako Huculové, řekněme, které Vincenz tak krásně vylíčil... Stejně jako ve Lvově, ti Ukrajinci, mám to v rodě: nejsou v něm vůbec Poláci, jenom Angličané, Rakušáci, Němci, Němci naštěstí nejméně, babička z Arménie. A to všechno bylo absolutně normální.

A mám mluvit k národu, který je na sto procent čistý! Stoprocentní Polák je stoprocentní idiot. Totéž se dá říci o Američanech. Ale platí to o každém národu. Lidé nenávidí černochy, v Polsku nenávidí Židy. To znamená všeobecnou xenofobii. Tam naopak nebylo pro xenofobii místa, a z tohoto prostředí, z této Alexandrie, ano, byla to Alexandrie, poslední Alexandrie v Evropě, kterou jsem zaznamenal, potkal jsem někoho: Á, vy jste z Černovců? ptám se. - Ano, ano, jsem odtamtud. A podívejme, vynikající matematik, a podívejme Canetti - jsou z Černovců. Dan Pagis, nejlepší hebrejský básník, který už bohužel nežije a kterého jsem potkal v Holandsku, o to je to legračnější, se mi vrhl kolem krku, ačkoli jsme nic o sobě nevěděli - byl z Černovců.

Kdybych pocházel z Varšavy, bylo by to něco jiného. Varšava je mazurské dno, černá díra v zemi. Prodal bych to Dánům úplně zadarmo, ještě bych jim doplatil. A s těmi okraji, obrubami, se Suvalkami, s Lublínskem, Krakovskem, dosídlenou Vratislaví, s Trojměstím, s tím bych se pokusil něco udělat. A to určitě mělo vliv, především mnohojazyčnost člověka uzpůsobuje tomu, že jazyk je zábava, hra. Mohl bych [rozumět] dnešní jidiš, naučil jsem se jí na dvorku. Teď jsem si vzal knížku v jidiš, trochu čtu. Dost jsem už zapomněl, měl jsem tehdy čtyři nebo pět let, ale základy jazyka mám, když něco slyším, rozumím tomu. Chodím do židovského divadla v jidiš. Hebrejština, to je jiná věc.

Evropská unie, to je spolek jakýchsi podivných úředníků, z nichž se někteří drží Shakespearova jazyka a mají za to, že se tak budou moci dorozumívat s ostatními. Ale toto byla úplně jiná Evropa. Canetti, s nímž se přátelím, dá se to tak říci, povídá: Mohl bych na vás začít mluvit španělsky. Já: Víte, to je jazyk, který neznám, a vždycky si ho budu překládat do francouzštiny. On na to: Povím vám to sefardsky, židovsky. To byl zázrak. Chodili jsme v noci Londýnem, a on mi něco povídal. Úplné osvícení, jazykové osvícení zvuky řeči. Z toho se rodí jazyk.

Jiné gravitační zákony

Co se dá ještě říci o Celanovi? Nebyl to básník Mallarméova typu. V čem je potíž? Všechny básně jsou srozumitelné. Nebo inteligibilní, tak by to řekl filosof: to znamená pochopitelné, absolutně všechny [...], pouze jsou jinak stavěné než moje. Mohu-li se tak vyjádřit, psal jsem básně poněkud na principu klasických stavebnicových částí, jedna část se přikládá ke druhé, něco z toho vyplyne, něco se [vytváří] mezi... nemám pravdu? A on staví... To se mi zprvu jevilo jako něco po vzoru obrazů Joana Miróa, že je tu nějaká postava, potom nějaká taková opička, nějaké dítě, pak nějaká linie, potom jiná postava. Ne, není to tak. Tak se mi to jevilo dříve. Jde tu jednoduše o jiné zákony gravitace: výš, níž. Moje zákony gravitace jsou newtonovské. Jeho gravitačními zákony jsou gravitační pole, a to jsou zcela odlišné věci. Víš, není to věc stabilní, to není fyzika stabilního tělesa, v podstatě pouze tyto zákony vysvětlující celou skutečnost gravitačního pole neboli přitažlivosti, přitahování. Nelze je vyjádřit v klasické fyzice.

Odhalil gravitační pole slov, významů, obrazů. Nepodobá se nikomu. Žil v německém jazyce, mohl z tohoto materiálu stavět, vhlubovat se do něho, proměňovat, zdokonalovat, on je však básníkem bez předchůdců, a obávám se, že rovněž bez pokračovatelů. Nelly Sachsová, to jsou nějaké vzdálené ohlasy, vzhledem k atmosféře poválečného období... lidé, kteří prošli tím, co prožil Celan, jemuž se podařilo nějak přežít, přišel přece o celou rodinu a zůstala mu němčina, jazyk vrahů jeho rodiny. On sám se lásky k tomuto jazyku nedokázal zbavit, ale trápil se, styděl se za to, že nedokáže psát francouzsky (a uměl francouzsky dobře) nebo se naučit hebrejsky.

Je to v každém případě poezie, která vzbudila pozornost filosofů. Psali o ní Gadamer, Adorno, neboť znamená pokus o vytvoření nového básnického subjektu. se u něj objevuje velice zřídka. Já vidím a popisuji, protože se mi po tobě stýská - nic takového tam není. A nová skutečnost: to znamená ta skutečnost není přízračná, není odleskem idejí, nejsou to objekty, které jsou nepravdivé, jaksi zdánlivé, jsou jenom míň těžké, míň oblepené něčím takovým velice pozemským, nevím. To se dá jen velmi těžko povědět. Buď mění svůj vztah ke skutečnosti, nebo skutečnost ohýbá k sobě, [u něj] si tyto dva prvky, takzvaný lyrický subjekt a popisovaný objekt, vyměnily místa. Přesunul gravitační pole a ona začínají fungovat jako odlišná mlhovina, která má jiný druh přitažlivosti než sluneční soustava. A v tom tkví jeho velikost.

Žár

Celan žil krátký čas v Německu, ale nevydržel tam a odjel do Paříže. Uměl francouzsky, protože před válkou studoval v Tours medicínu. A přednášel němčinu Francouzům. Nemohl, nechtěl a z tisíce jiných důvodu nebyl schopen se od tohoto jazyka osvobodit. A přitom u něj nejde o žádnou nenávist k tomuto jazyku, že by chtěl ten jazyk podupat, zašlapat. Majakovskij by takový nenáviděný jazyk, v němž by musel psát, rozdupal.

I při vysoké úrovni, jak jsem přesvědčen, německé poezie je Celan vůbec postavou `a part, kterou nelze přiřadit k žádné škole. Francie jeho milovanou zemí nebyla, na Německo reagoval alergicky, Rakousko, to nesnášel ještě víc než Německo. Existuje korespondence s Nelly Sachsovou, velmi vzrušující, dal by se napsat velký román o tom, jak se oni dva sbližovali, hledali, plno všelijakých zdvořilostí, náznaky sympatií, propuknutí velké lásky, když ona přijela, a byla patrně jedinou bytostí, kterou měl, která se ale vrátila do Německa.

Objevuje se u něj slovo glühen, což se hodně často nepřesně překládá jako planout, ale glühen je o tom, jak dohasíná oheň, ohniště nebo krb: takový zázračný, už shořelý kousek dřeva sálá, řežaví, má takovou a takovou barvu a teplo. Jsou to jeho poslední [chvilky] mezi životem a popelem. Takže Celan se spaluje, sálá, řežaví v té poezii, takovým nepomíjivým světlem.

Noc ve Frankfurtu

Poznal jsem ho na večírku u vydavatele, trochu jsem se opozdil, bylo tam asi padesát lidí, a kdo je ten člověk tam, to je Celan. No a vyšli jsme do nočního Frankfurtu. On nic neříkal, a já neříkal taky nic. Trpěli jsme podobnou nemocí. Vím, že při takových stavech, a on v takovém stavu byl, je nutná přítomnost, protože každé slovo je zbytečné. Ale když jsme zašli kamsi na pizzu, majitel nás začal vyhánět se slovy: To kvůli vám, haličským Židům, tohle [všechno], Naráželi jsme při té cestě na vrcholy absurdity, s pouličními holkami, to všechno probíhalo, s majitelem jsem se ještě strkal na schodech, ale on šel klidně, muselo to být, patřilo to k partituře, kterou on nenapsal, ale hrál. Asi tak kolem čtvrté páté Celan říká: Tak já jdu do hotelu. Já říkám: Tak já vás doprovodím. Podali jsme si ruce a bylo to z mých setkání takové plné setkání, plné významů.

Byl to hezký muž, právě s takovým tajemstvím; pravidelné rysy, hezké oči, hezké ruce, silný, široká ramena, středního vzrůstu. A stejně i krásně četl, obzvlášť své básně. Hodně překládal, a nebylo to pro něj cvičení, ale potýkání se s jiným jazykem. Znám jeho překlady Majakovského. Není to Majakovskij stoprocentní, ale je to četba velice vzrušující. Je přeložený, ne, je dokonce přefiltrovaný Celanovou poetikou, neboť se tvrdí, že všechno překládal do Celana, ale to není pravda.

Ten jeho poslední krok byl vepsaný do jeho života, to nebyl žádný šílený skutek. Téměř nepil, nedrásal se, vypadal ukázkově zdravý, hezký, hladký, čerstvě oholený, žádná dráždidla na podněcování obraznosti, nepotřeboval to.

Žena pro něho najala pracovní pokoj s vyhlídkou na Seinu, a to ho přitáhlo. Myslím, že v tom nebylo žádné romantické gesto, ale určitý pocit, že se to naplnilo. A dále už to nemohl nést.

Básník Paul Celan se narodil před devadesáti lety, 23. 11. 1920 v Černovcích v Rumunsku (dříve Bukovina, součást habsburské monarchie, dnes na Ukrajině) v židovské rodině. Během války byl vězněný v pracovním táboře. V roce 1947 se mu podařilo uprchnout z komunistického Rumunska a usadil se v Paříži. Dne 20. 4. 1970 byl nalezen utonulý v Seině.

Náš text (pro Rch mírně krácený a upravený) byl pořízen ze záznamu rozhovoru polského básníka Zbigniewa Herberta (1923-1998) s Piotrem Kłoczowským z r. 1997. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.

Návrat domů

Sněžení, hustší a hustší,

sivé, holubičí, jak včera

sněžení, jak bys i teď ještě spal

Širé tábořiště běloby.

Napříč, bez konce,

stopa saní, stopa ztraceného.

Pod tím, ukryto,

proráží to,

co oči tak bolí,

pahorky, pahorky,

neviditelné.

Na každém

vráceno domů do svého dneška,

já uklouzlé do němoty:

dřevitost, kůl.

Tam: cit,

ledovým vichrem přivátý,

připevňuje své sivé, své sněžné

sukno na žerď praporu.

Svět

Svět vstoupivší k nám

do prázdné chvíle.

Dvě žerdě stromů, černé,

nerozvětvené, bez

suků.

Ve stopě po tryskáči ostře trčí

jediný

svrchní list.

I my zde, v prázdnu,

stojíme pod praporem.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.