O antisemitismu a lidech

Festival Jeden svět představil dokument Hanobení

Izraelští středoškoláci v Osvětimi. Záběr z filmu.

Co je a co není projev antisemitismu? Kdy se jedná o běžný projev nepřátelství a kdy o zlovůli namířenou cíleně na Židy? Je kritika izraelské politiky skutečně často založená na nejstarší nenávisti světa, jak je antisemitismus nazýván? Těmito zásadními otázkami se zabývá dokumentární film izraelského režiséra Joava Šamira Hanobení (orig. název Hašmaca). V české premiéře jej uvedl festival Jeden svět. Snímek je to zajímavý, ačkoli se v něm o současných projevech antisemitismu mluví méně, než by se čekalo. Spíš o lidech, kteří se jím - často profesionálně - zabývají. Z Šamirova pohledu možná až příliš profesionálně.

Naivní otázky

V Izraeli jsem antisemitismus nikdy na vlastní kůži nezažil, říká v úvodu snímku Šamir. Proto se rozhodl pátrat, jak se tento jev vlastně projevuje. Hned zkraje nutno podotknout, že režisér vystupuje ve filmu ve dvojí roli: částečně jako zcela nezúčastněný pozorovatel, který nemá na věc vlastní názor, a částečně jako aktivní diskutér, který s vyřčenými názory polemizuje. Jeho způsob naivního ptaní a komentáře je zdrojem určité komiky a řada tázaných se před ním díky tomu odhalí více, než by asi dokázali před někým, kdo by vystupoval jako odborník na problematiku. Film tak rozhodně získal kouzlo nechtěného, jemuž je vystaven sám režisér. Šamir je totiž vyhraněný levicový intelektuál, tvůrce dokumentu Checkpoint (2003), v němž ostře kriticky zachytil, jak se na hraničních přechodech při kontrole dokumentů izraelští vojáci chovají k Palestincům. Ve snímkuHanobení dal zase poměrně velký prostor Normanu Finkelsteinovi (proslulému svými antiizraelskými názory) - a dočkal se reakce, která možná překvapila i jeho samotného.

Cestu za hledáním klíče k antisemitismu začíná v Izraeli, u vlastní babičky. Jako rozjezd to není špatné. Babička je zapřisáhlá sionistka a Židy, kteří nežijí v Izraeli, považuje za lenochy, co nechtějí pracovat a jen touží po penězích (ty nevydělávají samozřejmě jinak než lichvařením). Babičko, ty mluvíš jako antisemité, ptá se nevinně vnuk. Ale kdepak, takhle to prostě je, odmávne ho stará dáma. Podobně bezprostředně odpovídá na otázku, co je antisemitismus, newyorský taxikář: Jaký antisemitismus? Židé přece ovládají svět. Neříká to nijak rozčileně, ale jako fakt, který je třeba přijmout. Šamir se v NY vypraví do známé čtvrti Crown Heights, v níž vedle sebe žijí ortodoxní Židé a Afroameričané. Dva sympatičtí a usměvaví černí mladíci, s nimiž se dá do řeči, nenaznačují, že by ve čtvrti panovala rasová a nesnášenlivost: oni na Židy neútočí, protože jednak vědí, že Židé u sebe nikdy nic zajímavého nemají, a jednak by je za to čekal vyšší trest (kvůli rasovému podtextu), argumentují logicky. Postupně se ale rozehřívají a nakonec se s Šamirem pustí do zuřivé hádky o tom, zda jejich oblíbená četba - Protokoly sionských mudrců - je podvrh. Tři zmíněné scény se hlavního tématu dokumentu dotýkají nejhlouběji: ukazují antisemitismus v jeho bezprostřední podobě, iracionální, a přesto nevykořenitelné.

Poté se začne dokument stáčet jiným směrem: Joav Šamir se zaměřuje na činnost Ligy proti hanobení (ADL) a práci jejího dlouholetého předsedy Abrahama Foxmana. Organizaci, jež má roční rozpočet 50 milionů dolarů a jejímž posláním je sledovat projevy antisemitismu a xenofobie a bojovat proti nim, představil jako partičku úředníků, kteří u psacího stolu sledují a zveličují nicotné šarvátky, které s antisemitismem možná ani nesouvisejí. K činnosti ADL a Foxmana se můžeme těžko vyjadřovat, projevuje se hlavně v USA. Ovšem jako prototyp profesionála a znalce know-how, jež v jeho případě spočívá ve znalosti techniky připomínání holokaustu a upozorňování na stále vzrůstající nebezpečí antisemitismu, je ztvárněn přesvědčivě.

Prostřednictvím Foxmanových spanilých jízd po Evropě (setkává se s italskými představiteli, s papežem a s ukrajinskými politiky) a záběrů z New Yorku, v němž paralelně probíhá režisérovo pátrání po skutečném antisemitském případu, jako by Šamir začal vnášet do dokumentu čím dál silněji svůj názor: antisemitismus v podstatě není závažným společenským problémem, ale je spíše problémem lidí, kteří se jím živí (jako Foxman), nebo se v jeho projevech (sebemalichernějších) vyžívají a skrze ně prožívají své židovství. V soustředění na americké a izraelské podmínky ovšem zcela pomíjí jevy, které zneklidňují Evropu, ani v náznaku se nezabývá ani islámským radikalismem. Ve snímku Maďarská národní, jejž r. 2007 natočila režisérka Bori Kriza o populární hudební skupině Romantické násilí a jejích příznivcích (film byl též prezentován na festivalu), vidíme něco zcela jiného: sál roztančených mladých lidí, kteří s vervou skandují Prokletá Dohány utca (budapešťská ulice, dříve střed židovské čtvrti s dodnes stojící synagogou) a upravená slečna prohlašuje, že Židům nikdy neodpustí, že nejprve ukřižovali Ježíše a teď zase trápí Palestince.

Zájezd do Osvětimi a Norman Finkelstein

Dalšími aktéry dokumentu jsou izraelští studenti, kteří se připravují a posléze vydávají na cestu do Polska, na místa bývalých ghett a koncentračních táborů. Po stopách židovské tragédie takto z Izraele vyjíždí každoročně 30 tisíc středoškoláků. Skrze Šamirovu kameru jsme svědky jejich školení a příprav na cestu do krajiny zla, kam je, jak dětem zdůrazňují učitelé, musí vyprovázet ochranka, neboť nebezpečí ze strany antisemitů tu číhá na každém kroku. Spontánní a veselé děti se učí dotýkat genocidy svého národa, prožívat náležitě smutek, v tlachání polských staříků vidí antisemitské urážky a nakonec, poté co prošly martyriem hromad dětských bot a kufrů, s úlevou odlétají domů s přesvědčením, že navždy zůstanou nenáviděným a ohroženým národem. Možná bychom se měli méně zaměřovat na minulost a více hledět do budoucna, radí režisér. A znovu: na jedné straně mu nelze upřít, jak dovedně a s černým humorem natočil školitele o šoa v akci, která přináší téměř tolik škody jako užitku, ale na straně druhé: jak lze od pohledu do budoucnosti oddělovat minulost?

Jak jsme uvedli, režisér osloví také Normana Finkelsteina. V komentáři ho uvádí jako oběť, jako člověka, který kvůli svým názorům ztratil v Americe práci a izraelské úřady ho nevpustily do země, ačkoli je Žid. Připomeňme, že hlavní Finkelsteinova teze spočívá v tom, že Izrael s podporou Ameriky zneužívá holokaust pro své okupantské cíle (více v Rch 5, 6, 7/2006). Na kameru hovoří nejprve umírněně a argumentuje logicky: jako Žid a potomek přeživších přece nemůže být popíračem, vidí prostě věci tak, jak jsou. Na Šamirovy otázky ale reaguje čím dál podrážděněji. Skončí tím, že prohlašuje, že Foxman je horší než Hitler, protože ten to aspoň nedělal pro peníze; na režisérovu otázku, jak vnímá izraelské civilní oběti palestinských teroristů, odpoví: Jako německé ztráty za druhé světové války. Tady už běhá mráz po zádech a Finkelsteinův obraz nabývá patologických kontur. Mimochodem: tento člověk je oblíbeným autorem v evropských levicových (a protiamerických a protiizraelských) kruzích a příznivce má také na pražské Karlově univerzitě (prof. P. Barša) a mezi českými neonacisty. Na seminář, který se na pozvání Ústavu mezinárodních vztahů konal v únoru v Praze, zval účastníky nejen institut, ale například i webové stránky Národního odporu. Zřejmě vědí, že Finkelstein jim má opravdu co nabídnout.

Dokument Hanobení Joava Šamira znovu prokázal, že izraelští dokumentaristé umějí vyprovokovat zamyšlení a neváhají se zabývat problémy, které pro židovskou stranu nejsou úplně košer. Dodejme, že proti snímku protestovali jak Abraham Foxman (prohlášení lze číst na webu ADL), tak i Norman. Finkelstein. Když mě oba nemají rádi, udělal jsem asi něco správně, komentuje to režisér. Určitě ano - i kdyby kvalita filmu spočívala jen ve schopnosti pozorovat a klást otázky, které tázané dešifrují, už to stojí za to.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.