Německá literatura z Čech

Mühlbergerovy dějiny po 30 letech

Josef Mühlberger, 30. léta 20. stol. Foto archiv.

Chceme-li mluvit o německé literatuře v Čechách tohoto (dvacátého) století, musíme nejprve ukázat její základy ve století devatenáctém. Jsou široké a pevné, století dvacáté jich však nevyužilo. Nestavělo na nich a zanechalo je za sebou jako trosky. Tato slova stojí na počátku práce v Trutnově narozeného (1903) německy píšícího spisovatele a literárního historika Josefa Mühlbergera Dějiny německé literatury v Čechách 1900 - 1939. Německy vyšla celkem dvakrát, v roce 1929 (pod názvem Literatura sudetských Němců v uplynulých padesáti letech) v chebském nakladatelství Johannese Staudy a ve zcela přepracované verzi v roce 1981 v Mnichově (Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900 - 1939, Langen & Georg Müller).

Zatímco první vydání v tehdejším Československu vzbudilo značný zájem a pozitivní kritickou odezvu i na české straně, druhé vydání v Německu, kam Mühlberger po válce odešel, prakticky žádný zájem u čtenářů ani literárních historiků nevyvolalo, a kniha byla dokonce po čase stažena z prodeje. Malý zájem i ohlas, zdá se, doprovází i její české vydání, které v překladu Veroniky Dudkové a za přispění Česko-německého fondu budoucnosti v roce 2006 vydalo nakladatelství Albis international v Ústí nad Labem.

Přitom se jedná o knihu pozoruhodnou. Literárněkritická metoda, kterou autor používá, pochopitelně neodpovídá nejsoučasnějším trendům této disciplíny, ale solidní informaci o daném tématu přináší. A to formou, jež je možná trochu zdlouhavá, ale současně původní, osobitá i poetická. Tak už se dnes žádný literární kritik asi psát neodváží.

Živý literární zážitek

Způsob, jakým Mühlberger hodnotí a charakterizuje jednotlivé autory i citáty z textů, poskytuje autentický a živý literární zážitek a dobře zprostředkovává kontakt s vlastními autorskými texty. Z názvů jednotlivých kapitol (Základy v devatenáctém století; V Rakousku; Berlín; Krajiny a města I; Dělničtí básníci; Praha; Ženy; Krajiny a města II) je zřejmá koncepce a celkové členění práce. Najdeme tu světově proslulá jména vedle (zejména v kapitolách Krajiny a města) venkovských autorů, píšících často dialektem, o kterých možná nikdy neslyšeli ani studenti germanistiky. Na závěr autor cituje z knihy Německý osud v německém písemnictví Herberta Cysarze z roku 1942: Naše mládež ještě dobývá nepřátelské země, obětujíc to nejlepší, co má, a zocelujíc se v žáru nových a nových vítězství. Ale cesta je volná a pole nekonečné. S velkým návratem domů začne vlastní hra. K tomu Mühlberger dodává: Jaká hra začala a jak skončila? Ti, kdo přežili, to vědí.

Vedle literárněhistorického má kniha ještě další rozměr. Je zajímavým a věrohodným dokladem procesu, který vyústil do likvidace židovských autorů píšících německy (spolu s rozhodující většinou Židů v Čechách) a odsunu českých německých autorů (v rámci všeobecného odsunu Němců z Čech). Jinak řečeno, naprosté porážky tzv. zemského patriotismu, který kladl hlavní důraz na společnou vlast, společnou historii a společné zájmy a dával Čechům i Němcům - a také Židům, ať už používali ten či onen jazyk - perspektivu rozumného soužití. Moderní nacionalismus, pro který byl jazyk zásadním kritériem příslušnosti k národu, ho postupně vytlačil a zcela marginalizoval jako něco, co se už dávno přežilo. Mühlbergerovi, který měl německé školy, českou matku a německého otce, bylo vlastní první pojetí, tedy soužití obou jazykových skupin obyvatel Čech. Jeho snaha (například jako spoluvydavatele literární revue Witiko) představit z německé literatury v Čechách to nejhodnotnější bez ohledu na původ a orientaci autorů mu vynesla nenávist národovců. Poté, co se hlavním autorem druhého čísla revue stal Franz Kafka, se o něm psalo v nacionalistickém tisku jako o člověku, který vynáší do nebes Židy a skutečné sudetoněmecké autory sráží, kde to jen jde a ve svých dějinách literatury staví pražské Židy nad národovecké Němce z provincie.

O Kafkovi Mühlberger ve svých dějinách mimo jiné píše: Romány a povídky Franze Kafky neřeší žádné světonázorové problémy, s nimiž se potýkali jiní pražští autoři. U jeho postav by to nebylo možné. Jsou to vesměs malí lidé, lidé všedního dne, lidé bezejmenní, jako učitel v Zámku nebo venkovský lékař či důstojník v V kárném táboře nebo jako lovec s mytologickým jménem Gracchus. Nejsou to lidé intelektu, i když vyjadřují myšlenky - i velmi hluboké -, nevyslovují je logicky, ale obrazně, inkarnovaně. Franz Kafka sám nevyslovuje ve svých dílech problémy, sám tyto problémy ztělesňuje a žije. Kolik toho naproti tomu naložili na své postavy ostatní pražští spisovatelé - třeba Max Brod na Tychona Brahe, Keplera, Galilea, Cicera aj., z nichž učinili hlásnou troubu vlastního světonázoru a problémů. Ve svých románech a dramatech s velkolepými scénáři se ostatní pražští spisovatelé dovolávali Boha a světa. Díla Franze Kafky jsou všedními příběhy s všedními lidmi, jako je vykořeněný zeměměřič K. Franze Kafku můžeme rozpoznat v řadě postav jiných spisovatelů, třeba ve Stifterově Starém mládenci. Postava mládence je u Kafky postavou základní. Žádná z jeho postav není ženatá či vdaná.

Téma a osud

Česko-německý svět dvacátého století, do něhož se narodil a který po druhé světové válce přestal existovat mimo jiné proto, že jeho autoři i obyvatelé nestavěli na širokých a pevných základech století devatenáctého, opustil Mühlberger v roce 1946. Žil potom ještě celých 39 let v Eislingenu v Bádensku-Würtembersku.

Psal neúnavně; vedle množství jednotlivých textů vytvořil za svůj dlouhý život okolo stovky svazků prózy i poezie. Jejich ohlas mimo okruh sudetoněmeckých čtenářů však nebyl velký, i když za svoje dílo dostal několik literárních cen. V poválečném období také překládal do němčiny českou literaturu - Březinu, Wolkera, Seiferta, Němcovou a Nerudu. A v roce 1970 jako výsledek svého dlouholetého zájmu vydal Dějiny české literatury.

Přesvědčivost Dějin německé literatury v Čechách je v neposlední řadě v tom, že jejich nesnadné a tragicky ukončené téma je s autorovým literárním i osobním osudem úzce spojeno. V kapitole o Marii von Ebner-Eschenbachové říká: Tam, kde je zraňováno lidství, dokáže být spisovatelka prudká. Dobrá mysl ji opouští vždy, když líčí rozplizlou chabou prostřednost a čipernou sběř, když postřehne netečnost srdce. Mnohé nasvědčuje tomu, že je zde formulován i Mühlbergerův pohled na svět.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.