Český ostrov v Izraeli

Rozhovor s ředitelem památníku Bejt Terezin Odedem Bredou

Oded Breda se narodil roku 1954. Absolvoval studia historie počítačové techniky (Computer Programming School). V armádě sloužil u pěchoty, dosáhl hodnosti majora. Poté působil na ministerstvu obrany, pak téměř pětadvacet let v oblasti špičkových technologií jako manažer technických a obchodních oddělení v amerických společnostech (CA Technologies, Hewlett-Packard). V Bejt Terezin (BT) pracuje od února 2009.

Pane Bredo, odkud pochází vaše rodina?

Z otcovy strany pocházíme z Boskovic, dědeček tam měl obchod s látkami. Otec se narodil v Brně, učil se tam v židovské škole a pak šel do učení. Byl členem Makabi hacair, cvičil ho Fredy Hirsch. Roku 1939 dostal certifikát do Palestiny, dorazil tam v létě téhož roku. Doma nechal bratra a rodiče, už je nikdy neviděl. Zůstalo nám dvacet rodinných dopisů, pár jich je ještě z roku 1940, pak kontakt ustal. Táta vstoupil do britské armády, bojoval v židovské brigádě v poušti proti Rommelovi, roku 1944 se vylodil v Itálii. Po válce se vrátil načas do Brna, pak definitivně zpátky do Palestiny. Roku 1948 bojoval ve válce za nezávislost, stal se z něj profesionální voják, byl velitelem bojové jednotky. Matka pocházela ze staré jeruzalémské rodiny Segalových, byla už šestou generací, která žila v Izraeli.

Jak se stalo, že jste z Hewlett-Packard přešel do Bejt Terezin?

Po čtyřiadvaceti letech práce s počítači jsem chtěl změnu. Nepomýšlel jsem sice přímo na práci v BT, ale život je plný překvapení. Hlavním důvodem toho, že jsem tu nastoupil, byl zájem o rodinnou historii a fakt, že jsem byl k dispozici a ochotný tuhle práci dělat.

Vlastně to byla náhoda: začal jsem hledat informace o osudu svého strýce. Znal jsem fotografii z německého propagandistického filmu o fotbale natočeného v Terezíně. Vlastně byla u nás doma pár desítek let, ale teď jsem si řekl, že bych se o Pavlovi Bredovi mohl dozvědět něco víc. Nejdřív jsem si chtěl ověřit, že to je vůbec on: lidé v Bejt Terezin mě poslali za pamětníkem, Petrem Erbenem. Ten mi potvrdil, že je to skutečně Pavel. Pak jsme se začali bavit o tom, jak se hrál fotbal v Terezíně, a mě napadlo, že tohle téma by bylo možné použít jako cestu, jak vzbudit zájem o šoa mezi mladými lidmi. Ti se o holokaust nezajímají, ani v Izraeli ne. Ale když se dozvědí o terezínském fotbale, dozvědí se i zbytek příběhu, jak ti hráči a diváci skončili a proč se to stalo.

Právě tehdy odcházela do důchodu ředitelka BT Anita Tarsi. Během předchozí spolupráce jsme se celkem dobře poznali a ona mi nabídla tohle místo.

Výstava Liga Terezín, zleva: slavný hráč P. Mahrer; kresba J. Munka; plakáty mužstev Aeskulap a Hollandia.

Nápad s fotbalovým tématem se ujal.

Shodou okolností pracoval na tématu fotbalu v Terezíně izraelský fotograf Guy Raz, který je i kurátorem naší nové výstavy Liga Terezín. Současně s ní vytvořil autorskou instalaci - uměleckou rekonstrukci terezínské ligy. Inspirovalo ho, když viděl, jak se fotbalové dresy dnešního terezínského klubu suší před hradbami bývalého ghetta. Pro nás připravil historicko- vzdělávací výstavu, využil archivní snímky, videozáběry s pamětníky, rozmanitý materiál z našich depozitářů.

Když jsme výstavu otevírali, uspořádali jsme turnaj na hřišti kibucu. Zúčastnilo se ho šest týmů. Každému jsme přidělili hráče, pamětníka terezínské ligy, jakéhosi čestného kapitána. Byla to docela velká událost, a navíc jsme pozvali Avrahama Granta. Víte, kdo to je?

Nevím.

Byl to manažer klubu Chelsea, jeho otec, který nedávno zemřel, také prošel holokaustem. Je to hodně slavný izraelský kouč, v současné době vede West Ham United. Já jsem hrál s jedním týmem, náš kapitán byl Petr Erben. V říjnu plánujeme, že turnaj zopakujeme, tentokrát se ho zúčastní mužstva Makabi. Chtěl bych sestavit vlastní tým, pozvu do něj třeba i pracovníky z české ambasády...

Já bych si přál, aby se o Bejt Terezin víc vědělo, aby výstavy, které připravíme, vidělo co nejvíc návštěvníků. Přicházejí k nám děti, studenti, učitelé, nově se soustřeďujeme i na vojáky. Na Den šoa jsme tu měli asi tři sta vojáků a přes dvacet přeživších.

Z historie: dorost Makabi, 1925.

Dříve se o zdejším muzeu tolik nevědělo?

Ale ano, určitě, jenže pravda je, že expozice už potřebovaly obměnit, bylo nutné vymyslet něco, aby se památníku vrátil jeho význam. Navíc BT neměl status muzea, a tím ani nárok na dotace od Izraelského státu.

Musím říct, že hodně se změnilo s nástupem nového českého velvyslance Tomáše Pojara. Je vidět, že mu Bejt Terezin opravdu leží na srdci a snaží se mu pomáhat. Hned zkraje svého pobytu k nám přišel, prohlédl si naše archivy a výstavy. Myslím, že se mu zamlouvá myšlenka, že Bejt Terezin by měl být vnímán jednak jako historicko-vzdělávací instituce, ale také jako český ostrov v Izraeli. Tím je cenný, takových míst zase po světě tolik nenajdete. Tomáš začal hledat cesty, jak nám pomoci. Na jaře sem přijel ministr zahraničí Jan Kohout a prohlásil, že Česká republika činnost Bejt Terezin podpoří. Předal nám šek na milion korun, což je asi 193 tisíc šekelů. To už je slušná dotace.

K čemu peníze použijete?

Díky nim můžeme uspořádat náš archiv, sbírku originálů stovek listin, předmětů, kreseb, hraček, novin, aby vydržely pro příští generace. Co lze, převedeme do počítačové podoby, aby dokumenty byly snadno dostupné badatelům a zájemcům. Zřídili jsme také novou webovou stránku. Tohle je můj obor a předsevzal jsem si, že svými znalostmi pomohu zpřístupnit co nejvíc informací, které Bejt Terezin může poskytnout vnějšímu světu. Ne každý k nám může přijet a pátrat po tom, co potřebuje. Takhle bude alespoň každý vědět, co všechno tu máme, s čím můžeme pomoci. A vylepšený stav sbírky nám umožní žádat o příslušné dotace od izraelského ministerstva kultury.

Kromě toho grant využijeme na vybudování hudebního sálu. V něm plánujeme hudební studovnu a knihovnu. Bude to audiovizuální středisko terezínské hudby s projekčním plátnem a digitalizovanými nahrávkami veškeré produkce spojené s terezínskými umělci.

Liga Terezin: Výstavní a přednáškový sál s nástěnnou malbou Drážďanských kasáren.

Jaké další výstavy nebo akce jste připravili?

V telavivském Muzeu bankovnictví máme výstavu s názvem Monopoly - život v iluzi. Navrhl jsem jim, aby v muzeu dali prostor i bance, která fungovala v terezínském ghettu. Máme tu schované terezínské bankovky, záznamy o účtech. Nakonec z toho vznikly dvě výstavy: jedna je o terezínské bance a terezínském managementu, o tom, jak rada starších organizovala život a práci pro obyvatele ghetta. Já to pokládám za neuvěřitelný výkon. Postarat se skoro o šedesát tisíc lidí, kteří tam byli, to je jako celé město! Starat se o to, aby se lidé nějak najedli, aby se děti nějak učily, aby fungovala zdravotnická péče, na tomhle všem normálně pracují celé úřady. Pracovní oddělení rady muselo poskytnout práci více než dvaceti tisícům lidí. A ještě k tomu strašlivý tlak nacistů a neustálá výměna lidí, kteří byli deportováni na východ a současně je do ghetta přiváželi. A o všech musel být přehled, o každém z nich. Členové judenratu museli dokázat, aby se pokračovalo v práci, aby ghetto bylo stále výkonné, a tím si - tak jak si to představovali - obhájilo svou existenci. I dnes, když někdo dokáže vést dvacet tisíc lidí, to už je kapacita, to je opravdu zdatný manažer.

A přitom ve spojení s judenraty se diskutuje spíše o tom, do jaké míry byla jejich práce vlastně napomáháním nacistům...

Tímhle se naše výstava vůbec nezabývá, jejich činnost byla pod tlakem nacistů, to přece nebyla spolupráce. Na základě německých rozkazů museli uspořádat chod ghetta, a to se jim za nesnesitelných podmínek dařilo - tak, že já jako manažer z moderního světa to mohu jenom obdivovat. K výstavě jsme v hebrejštině a angličtině vydali album s názvem Working in a Trap (Práce v pasti), kde je faksimile původního obrázkového alba, které věnovali pracovníci pracovního oddělení v Terezíně Jakobu Edelsteinovi. To původní album bylo krásné, vázané ve dřevě, spojené šrouby, ilustroval ho Leo Haas. Originál máme v BT. Roku 1993 ho objevila Anita Tarsi.

Bankovnictví a management - to je jedna výstava, druhá se jmenuje Děti v Tel Avivu, děti v Terezíně. Srovnáváme dětské hry, hračky, časopisy, to, co dělaly v tutéž dobu děti na těchto dvou místech. Na obou místech hrály třeba ty monopoly, vyráběly si své časopisy... Zjišťujeme také, co telavivské děti mohly vědět o šoa. Nové výstavy jsou založené více na obraze, ale výklad naše výstavy potřebují, to nelze opominout. Jde o to vybrat skutečně nejdůležitější fakta, na která lze pak navázat v seminářích, v doprovodném programu, v diskusi.

Jak nahlížejí na nový management starší lidé, sami přeživší?

Pracují s moderní technikou velmi zdatně. Třeba naše velké opory paní Ruth Bobek a Alisa Schiller, obě byly jako děti v Terezíně, udělaly spoustu práce na našich databázích. Alisa se dodnes stará o archiv, Ruth pro nás překládá. Kromě publikací vydáváme jednou ročně bulletin tištěný, on-line každý měsíc. Existuje v hebrejštině i angličtině a dostane ho každý, kdo se zaregistruje na naší webové adrese.

Co je pro vás osobně na práci BT nejdůležitější?

Ukazovat historii šoa v nových souvislostech, aby to mladé lidi zaujalo. Jednotlivé výseky, které jsou pro ně uchopitelnější, snad i zajímavější a dovedou se s nimi ztotožnit - fotbal, hry, dětské časopisy. Přes ně se dozvědí, co všechno se v ghettu dělo. V téhle zemi mají mladí lidé často stejné problémy, jako měli jejich vrstevníci před sedmdesáti lety: pocit, že čelí nepřátelství, které si neumějí vysvětlit. Nijak jim tu analogii samozřejmě nepředkládáme, ale mohou se tu snad naučit chápat, v čem se svět změnil, ale v čem zůstává stejný.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.