Šeptem, nebo jen mlčky

Soukromý život ve Stalinově Rusku

Svědectví pamětníků, kteří na vlastní kůži zažili perzekuci totalitních mocí (ať nacistické či komunistické) se již staly neoddělitelnou a uznávanou součástí zkoumání historie. Prostřednictvím soukromých záznamů, zápisků, dopisů, deníků, vzpomínek či výpovědí obětí získáváme o hrůzné době názornější představu, než jak ji dokážou vytvořit práce historické.

Nedávno vyšla v českém jazyce kniha, která je výsledkem několikaleté práce týmu, jenž sbíral svědectví lidí v zemi, kde byly komunistickou diktaturou nějakým způsobem postiženy desítky milionů lidí. Přes milion z nich bylo zavražděno, osmnáct milionů potrestáno pobytem v gulagu, odkud se 4,5 milionu viníků nikdy nevrátilo, dále vyhnanstvím, ztrátou majetku, rodiny, domova.

Památník vzpomínek

Objemná kniha se jmenuje Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Napsal ji britský historik Orlando Figes (nar. 1959), syn spisovatelky Evy Figesové (rozené Ungerové), původem z Berlína, odkud její židovští rodiče dokázali s dětmi včas uprchnout. Šeptem předcházely dvě práce o ruské historii: Tragédie národa (česky pod názvem Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924) a Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (česky 2004). Všechny české překlady Figesových knih, které v Británii, USA a Francii získaly řadu ocenění, vydala společně nakl. Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík v Praze a Plzni.

Figes v letech 2003 až 2006 spolupracoval s odborníky ze společnosti Památník (Memorijal; www.memo.ru), která funguje na dobrovolnické bázi od počátku 90. let v několika postsovětských republikách. Její členové dokázali shromáždit několik stovek rodinných archivů (dopisů, deníků, osobních záznamů, vzpomínek, fotografií a artefaktů), jež po sobě zanechali přeživší stalinského teroru. V každé rodině, která materiály poskytla, hovořili s nejstarším členem rodiny, jenž byl schopen k památkám něco říci. Vznikl pozoruhodný soubor dokumentů a svědectví o soukromém životě ve Stalinově Rusku od 20. let 20. století, přes tyranovu smrt (1953) až k přesahům jeho vlády do současnosti. Na jeho základě napsal Figes svou knihu a vytvořil webové stránky. Touto prací navázal na monumentální dílo Gulag od Anne Applebaumové (česky 2004). Figes se ovšem věnuje životu lidí nejen v táborech, ale i na svobodě a ve vyhnanství a po návratu z něj. Soustřeďuje se i na sociologické a psychologické aspekty Stalinovy diktatury. Tomu, do jaké míry prorůstaly ideologie a strach z trestu i do nejsoukromějšího života, jak jej ovlivňovaly do té míry, že se z obyčejných lidí stávali spoluviníci či přinejmenším udržovatelé zhoubného systému, a kolik odvahy a vnitřní síly museli perzekvovaní mít, aby dokázali přežívat.

Jeden z mnoha

Nezanedbatelnou pozornost Figes věnuje i ruským Židům. Jednu linii knihy tvoří osud rodiny Laskinovy, pro první generaci sovětských Židů typický. Samuil Laskin se roku 1922 přestěhoval se ženou a třemi dcerami z venkova do Moskvy, neboť život ve velkoměstě bral jako šanci k lepšímu životu, který mu jako Židovi byl před rokem 1917 zapovězený: v rámci NEPu chtěl soukromě obchodovat a nechat vystudovat dcery na univerzitě. Revoluci tedy bral jako cestu k osvobození Židů. Obchody mu šly dobře, takže mohl koupit rodině byt. V roce 1914 žilo v Moskvě 15 000, v roce 1937 už čtvrt milionu Židů, kteří sem přišli z Pásma osídlení (západní oblast carského Ruska, v níž se Židé směli usazovat). Byli to obchodníci, ale tvořili také součást stranické elity, úřednictva, armádních i policejních důstojníků. Byli to lidé asimilovaní, kterým bolševické útoky na všechna náboženství příliš nevadily. Vláda tehdy podporovala proletářskou jidiš kulturu, fungovaly školy, v nichž se učilo v jidiš, jidiš divadla a kina, v Moskvě bylo slavné jidiš divadlo Solomona Michoelse. Židé udržovali židovsko-rusko-sovětskou identitu, přičemž židovství vyhradili sféru ryze soukromou, v podobě rodinných oslav svátků, a někdy ani to ne. Pokládali se hlavně za sovětské občany...

Jenže na přelomu let 1923 a 1924 se kvůli nedostatku zboží a inflaci nepmani- drobní obchodníci dostali do nemilosti: museli platit zvláštní daň a ztratili volební právo. Podruhé se trh zhroutil v roce 1927. Tehdy už se k moci dostal Stalin, který prohlásil obilnou krizi za kulackou stávku a rozhodl, že je třeba obnovit třídní boj proti buržoazním specialistům, nepmanům a všem zaprodancům buržoazie. Laskinovy dcery tím pádem měly kádrový škraloup a z jejich univerzitních studií sešlo, otec se nakonec kvůli tomu, že nedokázal platit vysoké daně, ocitl ve vězení a pak ve vyhnanství. Po zákazu NEPu vláda zrušila soukromé vlastnictví. Samuilovi bolševici vyvlastnili byt i firmu, jeho znovu uvěznili. N. Mandelštamová ve svých Vzpomínkách o S. Laskinovi napsala: Prožil celý život ve vyhnanství a při návratech z vyhnanství a později potkalo totéž jeho dcery a zetě, kteří rovněž prošli vyhnanstvím a tábory. Rodinná historie je souhrnem typických sovětských životopisů, až na to, že v jejím centru stojí otec, který se za ta léta nikdy nezměnil. Byl zosobněním židovské svatosti, tajemné duchovnosti a dobroty, za něž Bůh odměnil Joba.

Kampaň proti zrádcům

Osud, jaký potkal S. Laskina, nebyl namířen speciálně proti Židům, ale proti všem zhruba 400 tisícům drobných obchodníků (z nichž ovšem Židé tvořili velkou část). Zásadní protižidovská kampaň přišla až poté, co Stalin pochopil, že Stát Izrael, jehož založení a existenci v počátcích zásadně podporoval, se nestane Sovětům oddanou zemí, ale bude se orientovat na USA. Bezprostředním impulzem mu prý byly demonstrace před Velkou moskevskou synagogou při návštěvě izraelské ministerské předsedkyně Goldy Meirové, kdy mnohatisícový dav překonal strach a dal najevo sounáležitost s židovským státem. Vrcholem protižidovské kampaně proti špionům a zrádcům se stalo tažení proti židovským lékařům a v jeho rámci monstrproces s vedoucími představiteli Židovského antifašistického výboru (ŽAV). Byl založen roku 1942 s úkolem organizovat pomoc pro sovětský boj proti nacistům; v jeho čele stál divadelník Michoels a řada dalších židovských osobností (převážně umělců, literátů, intelektuálů). Stalin práci výboru kontroloval a podporoval, v létě 1943 dokonce povolil, aby Michoels (pod dohledem svého tajemníka a informátora NKVD básníka Jicchaka Fefera) odjel na několikaměsíční turné do USA, Mexika, Kanady a Velké Británie. Bylo to poprvé, kdy představitelé sovětských Židů mohli oficiálně vyjet na Západ a turné vzbudilo velkou pozornost. Setkali se mj. s A. Einsteinem, Ch. Weizmanem, Ch. Chaplinem či M. Chagallem a pro bojující Rusko získali přes 30 milionů dolarů a materiální pomoc.

Po skončení války ŽAV shromažďoval dokumenty o holokaustu, o obětech, ale i o účasti židovských vojáků v bojích (a také třeba o kolaboraci Ukrajinců při vraždění Židů). Výsledkem této práce (na níž se podílel i spisovatel Vasilij Grosman) měla být Černá kniha vydaná paralelně v Rusku a USA. V New Yorku r. 1946 skutečně vyšla, ruská edice se objevila až roku 1980 v Jeruzalémě a pak 1991 v Kyjevě. ŽAV se snažil i o oživení jidiš kultury v zemi, navrhl dokonce založit autonomní židovskou republiku na Krymu. Na počátku roku 1948 byl zavražděn Michoels jeho smrt byla tehdy ještě vydávána za autonehodu. V listopadu téhož roku bylo patnáct hlavních aktivistů ŽAV, včetně jidiš básníků Markiše, Hofšteina, Fefera, spisovatelů Kvitka a Bergelsona či bývalého člena ústředního výboru strany Lozovského, zatčeno, označeno za špiony ve službách Izraele a Ameriky a odsouzeno k smrti (zastřeleni byli o tzv. noci básníků, 12. srpna 1952). Další byli posláni do gulagu či vyhnanství. Případ židovských lékařů, jenž byl roku 1950 obohacen o antisovětskou skupinu židovských buržoazních nacionalistů ve Stalinových závodech, se táhl měsíce po Stalinově smrti, definitivně rehabilitováni byli obžalovaní až v půli 50. let.

Figes se osudy lidí z ŽAV detailně nezabývá. V českém jazyce je o tomto případu a jeho širších souvislostech dostupná kniha Žorese Medveděva Stalin a židovský problém (česky 2006), opírající se o výzkumy ve zpřístupněných sovětských archivech, z níž mj. plyne, že aktivisté výboru, kteří ač dozajista nevinní ve smyslu absurdních žalob Stalina a jeho nohsledů se příliš spoléhali na Stalinovy sliby, či dokonce jeho podporu, a nakonec se stali obětí řádu, o němž se domnívali, že právě k nim se zachová jinak než k milionům jiných.

Figes dokumentuje, jak paranoidní protižidovská kampaň v letech 1948-1953 postihla desetitisíce sovětských Židů, kteří ztratili práci, možnost studia, byty; stovky těch, kdo třeba jen poslali finanční příspěvek na činnost ŽAV nebo navštěvovali moskevské jidiš divadlo, byly zatčeny a poslány do pracovních táborů. To byl i případ Soni, dcery Samuila Laskina, která byla odsouzena na pětadvacet let nucených prací a jíž nedokázala pomoci ani její sestra Žeňa, bývalá manželka prominentního sovětského básníka Konstantina Simonova. Prostřednictvím Simonovova osudu, jenž tvoří další linii knihy, lze sledovat peripetie kolem spuštění protižidovské kampaně v tisku.

V prosinci 1952 Stalin prohlásil, že každý Žid je potencionální americký špion; následovaly další vlny věznění a deportací. Ženy se bály rodit v nemocnicích, neboť se šířila šeptanda, že židovští doktoři novorozencům vysávají krev.

Antisemitské nálady přetrvávaly i poté, co Stalin zemřel a vyšetřování spiknutí lékařů bylo zrušeno: podle dělnických dopisů, které přicházely do listu Pravda, se mnoho lidí domnívalo, že právě rehabilitace lékařů je důkazem nebývalého židovského vlivu. V určitém ohledu státní antisemitismus zesílil v období vlády Chruščovovy a Brežněvovy. Figes zmiňuje osud manželů Libermanových, kteří patřili k leningradským přátelům básníka Josifa Brodského a koncem šedesátých let udržovali kontakty se sovětskými refuzniky (lidmi, jimž úřady odmítaly vydat vízum ze Sovětského svazu).

J.Fefer (vlevo) a S.Michoels při setkání s A. Einsteinem, 1943.

Ptát se není zvykem

Autor se dotýká řady dalších, velmi složitých problémů: osudů dětí, jejichž rodiče byli deportováni, tedy sirotků umísťovaných do nelidských státních domovů; propletenci konfidentství, kdy se lidé udávali ve strachu, aby někdo jiný neudal dříve je; křehké hranice mezi pachateli, spolupachateli, přihlížejícími a oběťmi; problému, který představovali (a představují) bývalí příslušníci NKVD (KGB) či vězeňští dozorci a dozorci v táborech po rozpadu systému gulagů, a v neposlední řadě odporu k poznání vlastní minulosti.

Zvláštní pozornost věnoval historik fenoménu stesku po Stalinovi, který není nijak zanedbatelný: podle výzkumu veřejného mínění z roku 2005 toužilo 42 % Rusů po návratu takového vůdce, jako byl Stalin (mezi lidmi nad šedesát let se takto vyslovilo dokonce 60 %).

Figesovo angažmá v Památníku neskončilo. Spustil webové stránky (orlandofiges.com), na nichž seznamuje s jeho činností i s archivem pamětníků. Shrnuje zde i zkušenosti pracovníků Památníku z doby, kdy začínali sbírat svědectví, tedy z počátku 90. let, a své vlastní zážitky z rozhovorů. Vyptávat se na rodinné osudy nebylo v Rusku zvykem, a tak dobrovolníci museli překonávat strach a nervozitu tázaných, ale i svou vlastní nezkušenost s otázkami na osobní témata: Ani jsme nevěděli, jak se ptát, vzpomíná jedna z dobrovolnic. Lidé byli uzavření, nechtěli mluvit o své minulosti. Předtím o ní nemluvili. A nechtějí ani dnes. Často je děsí magnetofon, nevěří, že nahráváme jen pro Památník.

Autor je velmi kritický vůči Putinovu režimu, především vůči premiérově snaze vnutit ruským školám a univerzitám svou vlastní verzi Stalinovy osobnosti, jež ho do značné míry rehabilituje. V prosinci 2008 vtrhla do petrohradské kanceláře Památníku policie a odnesla velkou část archivu, mj. materiál, který Figes použil pro knihu Šeptem. Historik tehdy zorganizoval protestní dopis prezidentu Medveděvovi, který podepsalo několik stovek světových akademiků. Následovaly soudní pře a za déle než rok byl archiv navrácen majitelům. Kniha Šeptem zatím vyšla v řadě překladů (ruský mezi nimi dosud chybí). Je potěšitelné, že v češtině se tak stalo ve čtivém a přesném převodu Petrušky Šustrové, která si poradila s autorovým výkladem i interpretovanými příběhy, podanými střízlivým, ale hluboce lidským, přirozeným jazykem.

Některé scény a souvislosti si bez problémů představíme i v našich historických kulisách, ať v době okupace nebo komunismu, ale základní pocit při četbě je přesto spíše pokorný: česká kotlina se ve srovnání s tím, čím prošly miliony lidí v Rusku, zdá v podstatě nadějným místem k žití.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.