Nikdy víc už nestačí

O tom, jak byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim, jsme už psali (např. v Rch 5/2005). Připomeňme si jen, že se tak stalo neplánovaně a vojáci Rudé armády se 27. ledna 1945 domnívali, že jsou jen v nějakém zajateckém táboře u důležité železniční křižovatky. Byli to ostřílení muži, prošli první linií krvavých bojů, ale i oni byli otřeseni tím, co našli. Jejich velitel, major Anatolij Pavlovič Šapiro, na to pak často vzpomínal a pokaždé měl oči plné slzí. Nejen proto, že byl sám Žid.

Anatolij Šapiro přesídlil ke konci života do Spojených států a před dvěma lety tam v požehnaném věku 95 let zemřel. Do poslední chvíle se snažil burcovat svět. Stejně jako mnozí z těch, kteří peklem nacistických koncentračních táborů prošli a zázrakem se jim podařilo přežít. Ale kolik jich dnes ještě zbývá?

Denktag

V roce 2005 vyhlásila OSN 27. leden za Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Předcházela tomu iniciativa mnoha zemí, které považovaly za svou povinnost připomínat každoročně svým občanům zrůdnost nacistické genocidy. Přál bych si, aby se 27. leden stal pro německý národ nejen dnem památným (Gedenktag), ale také dnem k zamyšlení (Tag des Gedenkens). Tuto slovní hříčku pronesl v roce 1996 spolkový prezident Roman Herzog a jeho bonmot se ujal, německá veřejnost dnes pojem DenkTag používá zcela běžně. Jaké je ale nebezpečí, že se z takového bonmotu stane klišé? A mohou se v době, kdy odcházejí aktéři i pamětníci událostí druhé světové války, ujmout odkazu šoa politici?

Před pěti lety uspořádal k 60. výročí osvobození Osvětimi prezident Evropského židovského kongresu Moše Kantor velkolepé setkání, kterého se účastnilo několik desítek hlav států. V třicetistupňových mrazech se jen pár metrů od ruin plynových komor a krematorií Březinky sešli všichni, kteří v tehdejším politickém světě něco znamenali. Přítomen byl i Václav Klaus. Všichni pronesli skvělé projevy a ujišťovali přítomné, z nichž mnozí byli bývalí vězňové, ale i světovou veřejnost, že nikdy nedopustí, aby se opakovaly hrůzy světové války a holokaustu.

Kde jsme po pěti letech? Kolik neonacistických průvodů prošlo za tu dobu centry měst? Kolik bezpráví a násilí se ve světě za tu dobu stalo? Ano, je pravda, že tragédie olbřímího rozsahu, jakou bylo šoa, nehrozí. Ale nečeká svět něco jiného, třeba nukleární katastrofa z dílny fundamentalistických ajatolláhů?

Berou to téma vážně?

Letošní shromáždění k 65. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim odpovědi na tyto otázky nepřineslo. Přestože se i tentokrát Moše Kantor snažil o to, aby získal špičky světové politiky, zůstalo letošní setkání ve stínu těch předcházejících. Omluvil se americký prezident Barack Obama, který v krakovské opeře, kde se konalo dopolední shromáždění, promluvil jen z plátna. Obama je opravdu skvělý řečník, jistě myslel vše, co říkal, upřímně, ale mnozí diváci se neubránili dojmu, že jde jen a jen o fráze. (Projev lze najít na internetové adrese www.eurojewcong.org.) Omluvil se i Dmitrij Medveděv, jehož poselství bylo přečteno. Ruský prezident si neopomněl rýpnout stejně jako Vladimir Putin v několika oficiálních projevech do pobaltských států, když řekl, že stále slyšíme hlasy, které ospravedlňují nacistické zločiny ... a dokonce dělají z nacistických pomahačů hrdiny.

Berou politici téma šoa vážně, nebo je to pro ně jen příležitost, jak využít politický kontext a vyjádřit se k někdy i zcela pomíjivým otázkám? Jerzy Buzek, bývalý polský premiér a nynější předseda Evropského parlamentu, se ve svém projevu musel obhajovat, protože byl vystaven silné kritice za své nedávné výroky, srovnávající nacismus a komunismus. Bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski zase nepřímo odsoudil jednoho z biskupů, který nedávno pronesl několik výroků v dosti antisemitském duchu, za což se ovšem později omluvil. Ale i ostatní řečníci se neubránili buď povrchním úvahám, nebo aktuálním politickým narážkám, jejichž smysl se za pár let zcela vytratí. Do naprostého formalismu upadl třeba i francouzský prezident Nicolas Sarkozy v dopise, který přečetl výkonný tajemník EJC Serge Cwajgenbaum. A tak v záplavě frází a klišé vyzněl nejpřirozeněji a nejsympatičtěji projev bývalého vrchního izraelského rabína Meira Laua, který sám přežil šoa a několik ulic od krakovské opery se narodil.

Nebyl by to Moše Kantor, aby oficiální části nepředcházelo umělecké představení. Směs moderního baletu, filmové hudby a recitace, odehrávající se v kulisách zadní projekce archivních filmových záběrů (něco jako Laterna Magika), nebyla tak dlouhá jako při minulých příležitostech, do jisté míry ale předznamenala politické projevy podle mnohých totiž vyzněla vyumělkovaně a neupřímně. O to víc ocenili diváci krátkou řeč prezidenta Světového židovského kongresu Ronalda Laudera, který se omezil na přímočaré varování před íránskou atomovou hrozbou.

Je samozřejmé, že do Krakova dorazily desítky novinářů a televizních štábů z celého světa. Došlo tu totiž k jakési politické soutěži den předem se konal seminář organizace European Friends of Israel, působící na půdě Evropského parlamentu. 27. ledna se konalo setkání v krakovské opeře, které uspořádal pod hlavičkou Světového fóra holokaustu Evropský židovský kongres, ale paralelně probíhalo v Osvětimi setkání evropských ministrů školství. Odpolední pietní shromáždění v režii polských státních institucí se konalo přímo v areálu bývalého koncentračního tábora.

Asi naposled

I letos zasáhla koncem ledna území kolem Krakova tuhá zima. Organizátoři proto, poučení situací ze vzpomínkové akce před pěti lety, postavili v areálu Březinky velký vytápěný stan. Několik stovek účastníků si tak mohlo vyslechnout projevy v relativním pohodlí.

Kamenem úrazu ale bylo, že projevy byly dlouhé a bylo jich hodně. Z programu byla patrná snaha, aby promluvili nejen politici, ale i bývalí vězni. A tak se před mikrofonem střídali August Kowalczyk, vězeň číslo 6804, polský prezident Lech Kaczyński, Marian Turski, vězeň číslo B-9408, polský premiér Donald Tusk ad. Oba požadavky splňoval Władysław Bartoszewski, bývalý polský ministr zahraničí, ale také bývalý vězeň číslo 4427. Jeho projev byl nejdelší. Věříme, že naše utrpení a smrt našich blízkých pomohly lepší budoucnosti všech lidí na celém světě bez ohledu na jejich etnický původ či náboženství, prohlásil mimo jiné.

V podobném duchu promluvil ředitel Státního muzea Auschwitz (Polsko pro koncentrační tábor používá zásadně jeho německý název) Piotr Cywiński a vedoucí ruské delegace ministr školství Andrej Fursenko. Předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek pak označil Osvětim za symbol Evropy. Je připomínkou toho, že naší společnou povinností je zabránit dalším podobným zločinům. Ze standardních vystoupení se vymykala jen řeč izraelského premiéra Bibiho Netanjahua, pronesená v hebrejštině. My Židé jsme se z holokaustu, ve kterém jsme ztratili třetinu národa, poučili. Stát Izrael a jeho silná armáda je zárukou, že se šoa již nebude opakovat. ... Žádný nový Amalek nám již nebude vyhrožovat, že nás zničí. ... Sešli jsme se zde na křižovatce tragédie. Sedíme ve vyhřátém stanu a vzpomínáme na ty, kteří se tady chvěli zimou, umrzli nebo zemřeli v plynových komorách. Připomínáme si minulost a pomáháme tak budovat pravdivou a nadějnou budoucnost pro celé lidstvo.

Dlouhý program byl zakončen předáním státních vyznamenání řediteli Piotru Cywińskému, ředitelce washingtonského Muzea holokaustu Sáře Bloomfieldové a řediteli památníku Jad vašem Avnerovi Šalevovi. Shodou okolností to byly kříže Za zásluhy. Závěrečná ceremonie se odehrála pod širým nebem v areálu nedaleko krematorií, kde pronesli kadiš rabín Meir Lau a vrchní polský rabín Michael Schudrich a předseda Federace židovských obcí v Polsku Piotr Kadlčík zatroubil na šofar. Ještě před závěrem přiměly dlouhé projevy a nepohodlná sedadla mnoho účastníků k tomu, že dali přednost venkovnímu mrazu. Konec ceremoniálu tak absolvovali jen někteří hosté.

Dá se říci, že pietní shromáždění v Osvětimi-Březince bylo milníkem: zřejmě naposled se ho účastnilo několik desítek přeživších. Ale bylo to zřejmě poprvé, kdy na tak prestižním fóru do popředí vystoupila frázovitost a bezobsažnost, hraničící s banalitou. Dokonce i hudební doprovod nesáhl do pokladnice židovské hudby, ale příznačně po tématu ze Schindlerova seznamu z pera Johna Williamse.

Jak dál s odkazem šoa

Jak dál s odkazem šoa? Vystačí nám do budoucna stále opakovaná mantra nikdy více, která by měla být spojována spíše s Havranem od Edgara Allana Poea? Generace našich rodičů a prarodičů, která přežila hrůzy nacismu, chtěla jediné: varovat svět, vydat svědectví, burcovat svědomí lidstva. Oni opravdu křičeli: Nikdy více! Ale vystačíme si s tím my? Nezní to z úst politiků poněkud falešně, když víme, jak je pro ně obtížné dohodnout se byť jen na textu nezávazné deklarace? Nestala se z odkazu šoa spíš formalita, prezentovaná v lépe či hůře režírovaných představeních? Nestane se z pietních shromáždění jen další utrpení nudících se školáků? A nemusí to být jen 27. ledna. Co s tím tedy teď uděláme my?

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.