Úvahy o holokaustu

V češtině vychází zásadní dílo Jehudy Bauera

V nakladatelství Academia vychází titul Úvahy o holokaustu: v rodné zemi a rodném jazyce se tak poprvé knižní publikací přestavuje pražský rodák, světoznámý a originální historik, profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Jehuda Bauer (1926). Kniha se svým pojetím liší od velké většiny textů, které na dané téma u nás vyšly. Nezabývá se totiž rozborem jednotlivých událostí, dějů či postav, ale s hlubokou znalostí materiálu se snaží odpovídat na obecnější a zásadní otázky: Lze holocaust vysvětlit? Byl nevyhnutelný? Kdo byl jeho hybnou silou? Čím se vyznačovali pachatelé? Jak reagovaly oběti? Mohly západní mocnosti evropským Židům pomoci? Jak? Mohli reagovat jinak sami Židé? Své otázky klade v neustálé konfrontaci s prameny a díly kolegů historiků, na jejichž názory se odvolává (nebo je kritizuje). Před očima jako by se nám díky tomu odehrávala fascinující přednáška, v níž profesor Bauer vystupuje jako prostředník, jenž poukazuje na fakta a souvislosti, které do sebe jakoby samozřejmě zapadají.

Lumpenintelektuálové

Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol a dodatku (projev ve Spolkovém sněmu), každá kapitola je věnována zásadnímu problému. První až třetí kapitola se zabývají vyjasněním pojmů; pojmem objektivity autora počínaje přes definici holocaustu ve srovnání s jinými genocidami a jeho bezprecedentností konče. Autor poukazuje na pragmatickémotivy, jež vedly k jiným genocidám (politická expanze v případě tureckého vyvraždění Arménů, boj o půdu mezi Hutuy a Tutsii ve Rwandě, snaha vyvraždit opozici v podobě městského obyvatelstva v Kambodži ad.), a na abstraktní ideologické zdůvodnění holocaustu a zamýšlené vyvraždění všech Židů po celém světě. Značnou pozornost věnuje nacistické politice vůči Polákům a vůči Romům.

Bauer se ostře ohrazuje proti tzv. nevysvětlitelnosti holocaustu a poukazuje na zcela vysvětlitelné jevy, které v německé společnosti připravovaly půdu holocaustu už od 19. století. V této souvislosti zavádí pojem lumpenintelektuálové, jímž označuje nacistické intelektuální elity, které byly ve stávající buržoazní společnosti neúspěšné a rozhodly se bojovat o to, aby pozvedly Německo z vojenského a politického ponížení po první světové válce a očistily svět od hodnot, které hodlaly ve jménu nového světa zničit. Právě v jejich středu vidí autor ideologickou základnu pro pozdější vyvražďování Židů.

Celospolečenský konsenzus

V dalších dvou kapitolách (4-5) se autor zabývá ucelenými interpretacemi holocaustu, jak je předkládají přední moderní badatelé: Zygmunt Bauman, Jeffrey Herf, Götz Aly, Daniel J. Goldhagen, John Weiss či Saul Friedländer. Teorie některých, především Zygmunta Baumana, autora knihy Modernita a holocaust (česky 2003), a Daniela J. Goldhagena, tvůrce knihy Hitlerovi ochotní katani (česky 1997), podrobuje důkladnému kritickému rozboru. Zatímco Bauman vysvětloval holocaust tím, že jej kladl za vinu nikoli antisemitismu, ale modernitě, Goldhagen tvrdí, že nacistická politika vyhlazení Židů se uskutečňovala zásluhou určitého typu vražedného antisemitismu, který pronikl do velké většiny německého národa, z něhož se stali Hitlerovi ochotní katani. Vraždění se stalo skutečností ne proto, že se nějakému německému policistovi zachtělo zabíjet Židy, odporuje Bauer, ale proto, že vraždění prosazovaly politické a administrativní struktury. Současně i on připouští nutnost následující otázky: Pokud v roce 1933 nacisty a jejich radikálně, i když ne vražedně antisemitské spojence podporovalo zhruba 43 % voličů a strany nenacistické 57 % (...), jak se stalo, že v letech 1940-1941 již drtivá většina Němců sloužila jako rezervoár ochotných katanů Židů? V tom je problém. A odpovídá takto: Zdá se, že jestliže v krizí sužované společnosti získá moc intelektuální nebo pseudointelektuální elita s genocidním programem, ať výslovným či skrytým, a získá ji z ekonomických, sociálních a politických důvodů, které nemají s genocidním programem nic společného, pak pokud se jí podaří na svou stranu přetáhnout intelektuální vrstvy, genocida bude možná. S pomocí elit bude dosaženo celospolečenského konsenzu a tento konsenzus dodá obyčejným lidem zdůvodnění, proč se podílet na genocidním programu.

Velmi kladně hodnotí J. Bauer dílo Saula Friedländera, jeho dějiny nacistického Německa (Nazi Germany and the Jews), v němž se autor zaměřuje na příběhy obyčejných Němců v období 1933-1945, které kombinuje s pohledem shora, tedy perspektivou politického vedení.

Židovský odboj

Židovský odboj je Bauerovo velké téma. Zabývá se odporem nejen ve velkých ghettech jako Varšava, ale i v malých štetlech na východě Polska. Kvůli pojetí židovského odporu se dostal do sporu se svým přítelem, dalším význačným historikem šoa Raulem Hilbergem, který veškerý židovský odboj vnímal jen prostřednictvím německých pramenů, tudíž jako okrajový, či dokonce nulový.Z německého pohledu byl odpor samozřejmě marginální, ale marginální by měla být právě německá perspektiva. Odvaha a snaha bojovat je neobyčejně významná z židovského pohledu a také z širší perspektivy, jež zkoumá reakci lidí ohrožených genocidou, řekl Jehuda Bauer před dvěma lety v rozhovoru pro Roš chodeš (8/2007). V knize se zabývá ozbrojeným odporem i odbojem neozbrojeným. Nazývá je hebrejským výrazem amida a řadí k nim veškeré akce na obranu proti nacistům i činnosti pro pozvednutí morálky, tedy i vzdělávací a kulturní činnost v ghettech.

V kapitolách, nazvaných Židovský odboj - mýtus, nebo skutečnost? a Neozbrojený odpor a další reakce, se autor věnuje chování židovských rad (Judenräte), tedy židovských samospráv, které jmenovali Němci. Podle výkladu R. Hilberga (a H. Arendtové) tyto rady vlastně byly - i když ne záměrně - spolupachateli. Podle historika Aharona Weisse, který se zabýval radami v polských ghettech a jehož pohled Bauer rozvíjí, je ale nutné se zamyslet nad následujícími otázkami. Jak členové rad čelili utlačovatelům? Jaký měli vztah ke svým komunitám - byli to zkorumpovaní činovníci, nebo se snažili své lidi chránit a sami riskovali životy? Podle Weisse a Bauera se chování židovských rad různilo a většina prvních rad (které byly jmenovány na počátku německé okupace) jednala čestně. Dále se autor zabývá aktivitami židovských partyzánů, odporem v koncentračních táborech a nedostatkem sympatií většiny východoevropských národů pro židovský odboj.

...a židovská spolupráce

Další téma je velmi citlivé: spolupráce Židů a Němců, konkrétně kolaborace židovských policistů v ghettech. Bauer podrobněji píše o aktivitách jediné známé skupiny Židů, která se snažila spolupracovat s Němci na ideologickém základě. Jmenovala se Třináctka, sídlila ve varšavském ghettu a v jejím čele stál informátor gestapa Abraham Gancwajch.

Bauer hovoří též o úloze žen v evropském sionistickém hnutí v práci pro záležitosti uprchlíků. Jako zajímavý příklad uvádí případ Gisi Fleischmannové z Bratislavy, která v letech 1938-1939 působila jako členka slovenského Ústředního výboru pro uprchlíky a od roku 1940 pracovala v čele ilegálního vedení slovenské židovské rady, Ústredne Židov, které si říkalo Pracovná skupina. Pod vedením Fleischmannové a rabiho Weissmandela se tato skupina pokusila o záchranu Židů, a to prostřednictvím úplatků nacistickým pohlavárům. Členové skupiny byli nakonec deportováni, navíc na ně padl stín spolupráce s nacisty. Bauer Fleischmannovou z hlediska jejích úmyslů hodnotí kladně: jako ženu a vůdčí osobnost, která se stala politickou vůdkyní jediné židovské odbojové organizace - jediné odbojové organizace v celé Evropě -, která sjednotila všechny politické směry v zemi (s výjimkou komunistů) a byla jedinou skupinou, jež se pokusila zachránit ne pouze sebe, ale i Židy z jiných zemí.

Podrobně se autor zabývá židovskými teologickými vysvětleními holocaustu. Po rozboru, zaměřeném na různé náboženské výklady šoa, mj. interpretaci vůdce Chabadu rabiho Schneersohna, dochází k názoru, že na rozdíl od historických, sociologických, psychologických i filosofických vysvětlení nepodává náboženství na téma šoa přesvědčivou odpověď.

Případ osvětimské zprávy

V zemi, kde kniha Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi patří ke známým titulům, má tato kapitola jistě neobyčejnou váhu. Bauer význam Vrbovy a Wetzlerovy zprávy oceňuje a současně ji pojímá jako ilustraci toho, jak obtížné byly jakékoli pokusy o záchranu ohrožených Židů - nejen z hlediska technického, tedy přenosu informací a jejich šíření, ale z hlediska lidského: Šlo nejen o to, aby lidé, ti ohrožení i ti na Západě, kteří by eventuálně mohli pomoci, zprávy o masovém vraždění Židů získali, ale aby jim také uvěřili, přičemž druhý aspekt se ukázal přinejmenším stejně obtížný jako ten první.

V kapitole o vlivu holocaustu na vznik Státu Izrael vyvrací mj. autor tezi, že Stát Izrael vznikl díky nacistické genocidě: Naopak, kdyby německý Reich vydržel o rok déle, pochybuji, že by vůbec někdo přežil. Více holocaustu by znamenalo nižší šanci pro židovský stát. Holocaust zabránil židovskému státu, aby jej při vstupu do života doprovázely jako novopečení občané miliony Židů, kteří by o svůj stát bojovali. (...) Má odpověď je tedy jasná: názor, že Izrael vznikl díky holocaustu, je mylný. Opak je pravdou. Vznikl navzdory holocaustu.

Dějinami tam a zpět

Autor se bez obtíží pohybuje dějinami zpátky a kupředu, vyhledává analogie holocaustu s dalším masovým vražděním, aby pak určil jeho jedinečné rysy, cituje hebrejské, německé, anglosaské, české, slovenské, polské či jidiš prameny, což mu umožňuje vnímat holocaust z nejrůznějších perspektiv a úhlů, z odstupu i ve zcela osobní rovině. Fakta nepředkládá jako suchý akademický materiál, ale jako příběh, v němž hrají roli i pravděpodobnosti, odlišné možnosti vývoje, různá kdyby se to odehrálo jinak. Navíc se občas neudrží a nelogickému výkladu některého svého kolegy či jiné autority uštědří přesně mířenou ironickou ťafku. Autor jako by sám sobě suploval posluchače a tazatele, který správné odpovědi teprve hledá, a díky této neznalosti proniká do problému neobyčejně hluboko, palčivě a naléhavě.

(Poznámka na závěr: Překladatel po dohodě s autorem zvolili pro přepis výrazu holocaust transkripci z původní podoby tohoto slova, tedy z řeckého holokaustos, nikoli u nás rozšířenější přepis přes angličtinu. Jedna z otázek, kterou kniha klade - v porovnání s ostatními samozřejmě naprosto marginální - tedy zní: psát holocaust, či holokaust?)

Bauer, Jehuda. Úvahy o holocaustu. Praha: Academia, 2009, s. 324. Z angličtiny přeložil Tomáš Vrba.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.