Začali to podkarpatští

Rozhovor s Martou Malou, ředitelkou NFOH

Mgr. Marta Malá se narodila roku 1979 v Liberci. Vystudovala judaistiku na Husitské teologické fakultě UK v Praze, ještě za studií začala pracovat v Nadačním fondu obětem holocaustu. Tento fond vznikl na základě závěrů a výsledků činnosti Smíšené pracovní komise, jež pracovala při Úřadu vlády pod vedením místopředsedy vlády Pavla Rychetského; komise navrhla založení nadace, jež by dlouhodobě sloužila ke zmírnění křivd, které Židům způsobil holocaust (viz Rch 8/2000).

Fond založila Federace židovských obcí v ČR 31. července 2000; v září téhož roku pak Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky rozhodla převést na NFOH 300 milionů Kč, určených pro alespoň částečné zmírnění důsledků nacistické genocidy. Od roku 2006 působí M. Malá v Nadačním fondu jako ředitelka.

Pocházíte z Liberce. Řekla byste pár slov o své rodině?

Já v dětství netušila, že mám nějaké židovské předky. Ale tak od puberty jsem se o židovství čím dál víc zajímala a vlastně mi bylo samotné zvláštní, proč k němu tak tíhnu. Nakonec, to mi bylo asi osmnáct, jsem z nějakých rodinných dokladů zjistila, že jsem částečně Židovka, že z tatínkovy strany pocházíme z Ukrajiny. Přesný osud svých příbuzných neznám, u nás se o tom nikdy nemluvilo a podrobnější dokumenty nemáme.

Kdy jste se rozhodla, že se ke svému původu přihlásíte?

Začínala jsem na Židovské obci v Liberci, To bylo rychlé. Jednou v pátek jsem sebrala odvahu a zeptala se, jestli bych tam mohla chodit, a pan předseda Pavel Jelínek mi odpověděl: To je výborné, my vás potřebujeme. Dneska je od šesti kabalat šabat, tak přijďte. Šla jsem tam a už jsem vlastně nikdy neodešla. Pomáhala jsem při přípravách na otevření liberecké synagogy, hrozně mě to bavilo. Tehdy na obci zase tak moc mladších lidí nebylo, její jádro tvořili Židé z Podkarpatské Rusi, kteří přišli do Čech po válce. Ti mě učili, především kantor pan Weitzen. Vyprávěl mi o svém dětství, o životě před válkou, o svátcích, učil mě všelijaké předpisy, zpíval jidiš písničky. Teď lituji, že jsem to nijak nezdokumentovala, pan Weitzen zemřel před pěti lety. Dodnes na něj často vzpomínám. Pak jsem odjela do Prahy na studia a také absolvovala přípravu na přestup, giur. Celý ten proces trval asi sedm let, ještě jsem mezitím potkala manžela. Učila jsem se u rabiho Sidona, kterého si moc vážím a moc mu za vše děkuji, dále v midraše, před rabínským soudem jsem byla několikrát. Ale i za to jsem vděčná, že to netrvalo týden nebo rok. Tím víc si toho vážím a jen tak to nepustím.

Proč se váš přestup protahoval? Je to běžný postup?

Je to individuální, každý jsme jiný. Někdo zvládne obstát za rok, za dva, někomu to trvá déle. Dnes to vidím tak, že všechno má svůj čas.

Jak nakonec zkouška před bejt dinem probíhala?

Poprvé se jim jde člověk představit, na dalších setkáních se vám to snaží rozmluvit a vysvětlují, že být Židem není opravdu sranda, zkouší vás a zkouší, a když vidí, že vás neodradí, tak vám židovství potvrdí.

Co vás při přípravě na přestup v judaismu nejvíc zaujalo?

Brala jsem to tak, že se vracím k něčemu a někam, odkud část mých předků odešla, takže takový návrat domů. Díky tomu jsem poznala řadu přátel a setkala se s lidmi s podobným příběhem.

Specializovala jste se během studií judaistiky?

Magisterskou práci jsem psala na téma náboženský život v terezínském ghettu a pokračuji doktorskou prací na téma judaismus v ghettu Terezín, příští rok bych ji měla odevzdat. Ten nápad mi vlastně vnukli podkarpatští Židé, kteří žili v Liberci a pořád říkali: V Čechách před válkou už byli všichni asimilovaní, až my z Podkarpatské Rusi jsme znovu přinesli a praktikovali to, co dělá židovství židovstvím, což mě trochu rozčilovalo. Když jsem pak hledala materiál pro svou práci, potěšilo mě, že Podkarpatští pravdu neměli, protože v ghettu panoval docela čilý náboženský život. Na rozdíl od protektorátu nebyl v Terezíně židovský náboženský život výslovně zakázaný. Takže se tam slavily náboženské svátky, dokonce byla na Pesach určena zvláštní kuchyně a vyráběly se tu macesy, jak vzpomíná rabi Feder. Mám pocit, že první Rada židovských starších, kterou tvořili z většiny sionističtí Židé, chtěla oživit sounáležitost s židovstvím u obyvatel ghetta právě tím, že se dodržovaly náboženské zvyklosti, konaly se náboženské svatby, připomínaly se svátky, organizovalo se náboženské vzdělání.

Uznaly státní instituce po válce sňatky z ghetta?

Pokud vím, nakonec neuznaly a manželé sezdaní v Terezíně museli sňatek potvrdit občanskou svatbou.

Jste ředitelkou významného nadačního fondu. Kolik peněz ročně rozdělíte?

Ročně 15 milionů do čtyř programů: 8 milionů na obnovu židovských památek, 6 na sociální a zdravotní péči o přeživší a milion na vzdělávací projekty o holocaustu a judaismu. Z celkové částky se tak 80 procent dostane do židovských obcí, zbytek ostatním organizacím či městům. U programů Péče a Obnova není určen limit příspěvku, u dalších je to 50 tisíc korun. Nad rámec toho, co rozdělujeme, sháníme další granty pro jednotlivé projekty a hledáme dárce, kteří jsou ochotni přispívat Nadačnímu fondu a rozšířit tak základní prostředky, poskytnuté státem. Je to dlouhodobá práce. Náš fond získává renomé a příspěvků především od soukromých dárců, zejména z České republiky, pomalu přibývá. Těší mě, že si lidé i instituce postupně uvědomují význam a roli dobročinnosti, a doufám, že finanční krize ten vývoj nezastaví.

Můžete programy, které podporujete, představit?

Program Péče pomáhá organizacím, které se starají o přeživší, hlavně židovským obcím a jejich federaci. Díky grantu z německé nadace Erinnerung, Verantwortung und Zukunft vznikly agentury pro domácí péči v Brně a v Ostravě. Ráda bych zmínila také podporu Rafael Institutu, který provozuje terapeutické centrum a pořádá vzdělávací kurzy v prevenci a terapii psychotraumatu. Téma programu Obnova je jasné: rekonstrukce a obnova a zachování movitých a nemovitých židovských památek.

Jak to vypadá konkrétně?

Máme velký projekt Federace židovských obcí, která spravuje na sto židovských objektů, přispíváme také na menší opravy židovským obcím, městům nebo spolkům, které se o památky starají. S naší větší či menší pomocí se už udělala spousta práce, od celkové opravy budov v úplně dezolátním stavu (např. synagoga a rabínský dům v Úštěku), až po restaurování zachráněných vitráží z bývalé olomoucké synagogy, náhrobků na Starém židovském hřbitově v Praze či Ivančicích apod. Současně také každoročně žádáme o grant u Rothschild Foundation, která má památkový fond a přispívá i nám. Pro tento rok jsme od nich získali grant na rozšíření expozice v obřadní síni na hřbitově v Mikulově, kde s naší podporou probíhá také vztyčování povalených náhrobků a dokumentace celého hřbitova. Na otevření turistické sezóny se moc těším, mikulovský hřbitov mám opravdu ráda.

Oč jde v programu Budoucnost?

O vzdělávání v oblasti judaismu: přednášky, konference, obecní časopisy (podporujeme např. Maskil či pražské Obecní noviny). Líbily se mi třeba Dny židovské kultury v Kutné Hoře, zajímavá je každoroční konference v Kroměříži. Fond podpořil i projekt školky na Hagiboru a nedělní školu pro mimopražské děti. Koná se každé tři týdny a navštěvují ji děti, které buď nejsou z Prahy, nebo nemají jinou možnost židovského vzdělávání. Další program, nazvaný Připomínka, podporuje vzdělávací projekty o holocaustu, pietní akty, publikace apod., ale také třeba kulturní festivaly, jako např. Týden židovské kultury v Holešově. Už tradičně přispíváme také na aktivity Muzea romské kultury v Brně a Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Měli jsme ještě pátý program Odškodnění - ale ten už je ukončen; prostředky na symbolické odškodnění těch, kteří z nejrůznějších důvodů neuspěli v restituci arizovaného majetku, jsme už rozdělili. Celkem sto milionů korun.

Máte pocit, že se úroveň vzdělávacích projektů zvyšuje a že jsou efektivní?

Nesmírně záleží na učitelích, jestli je to zajímá. Rozšířený a úspěšný je zejména projekt Zmizelí sousedé, který jsme také podpořili. Někde odvedly děti opravdu nádhernou práci. V posledních dvou letech žádostí na školní projekty ubylo, ale doufám, že je to především tím, že výuka o holocaustu je financována i z jiných zdrojů.

Nepřipadá vám, že kulturních akcí s židovskou tematikou je někdy tolik, že těžko mohou být všechny skutečně kvalitní?

Asi to je občas i módní záležitost, hodně záleží na organizátorech akcí, aby nepřekročili hranice vkusu. Ale na druhou stranu existuje jen deset židovských obcí, lidí je málo, a je dobře, že fungují různé nežidovské spolky, které se provozem židovských památek, zachráněných třeba i s přispěním Nadačního fondu, zabývají, organizují festivaly židovské kultury apod. Bez nich by to nešlo. Může se stát, že se akce třeba do prostor synagog nehodí, ale rozhodující většina charakter místa určitě respektuje. A koneckonců nejsme cenzoři, jsme rádi, že se v těch místech něco děje.

Organizujete něco sami?

Snažím se, aby fond také sám organizoval nebo pomáhal organizovat prospěšné akce. Každoročně s Institutem Terezínské iniciativy pořádáme na Jom ha-šoa veřejné čtení jmen obětí holocaustu na náměstí Míru, loni na nás navázala organizace Sion v Hradci Králové v rámci Dnů pro Izrael, které jsme také podpořili. Spolu s Federací židovských obcí jsme pořádali setkání v Senátu ČR na Den památky obětí holocaustu, jednou ročně pořádáme benefiční koncerty; zatím proběhly tři, ten poslední byl opravdu výborný, sál Baráčnické rychty byl plný. Moc děkuji všem, kdo přišli.

Navrhujete také některé projekty?

Na to už nemáme moc síly. Pomáháme všem, kteří se na nás s projekty, jež spadají do našeho rámce, obracejí. Dáváme jim kontakty na lidi, kteří na podobné věci pracují nebo pracovali, pomáháme jim sepsat žádost, případně poradíme možnost obrátit se na jiný grantový zdroj. Kdykoli někdo potřebuje poradit se záměrem nebo s podáním žádosti, vychytat formální nedostatky, může se na nás obrátit a my mu rádi vyhovíme. To neznamená, že grant automaticky dostane, ale má jistotu, že žádost nebude vyřazena pro formální nedostatky. Pro žadatele pořádáme i seminář. Sledujeme také nabídky zahraničních institucí a hledáme místní organizace, které by mohly uspět, a na možnosti je upozorňujeme. Navíc činností nemáme kapacitu.

Jak hodnotíte vývoj projektů? Je jich více, jsou lépe připraveny?

Musím pochválit skoro všechny židovské obce: naučily se psát projekty a žádosti, nebojí se už administrativy, která je s každým grantem spojená, a jsou schopné bez velkých problémů přidělené peníze vyúčtovat.

Existuje fond obdobný NFOH i v jiných zemích?

Na Slovensku byl zřízen fond, který se jmenuje Kancelária Rady, nemáme s ním bohužel žádný kontakt; ale prý funguje podobně jako ten náš. Podobný fond existuje ve Francii, dokonce jsme u nich neúspěšně žádali o grant, o existenci dalších mám jen kusé informace. Ve většině zemí se podle mých vědomostí jedná zejména o soukromé nadace, které nejsou založeny na státních penězích.

Při vší práci jste také aktivní členka pražské židovské obce. Co pro vás komunita znamená?

Mně i manželovi a taky našemu malému synovi dala a dává moc. Nejsme z Prahy, takže pro nás od začátku byla záchytným bodem, společenstvím, se kterým jsme si padli do oka, kde nám je dobře a kde máme řadu přátel.

Které akce na obci máte ráda?

Ráda tam jdu kdykoli. Protože mám malého syna, tak nemohu o šabatu do synagogy, a po všech, co tam chodí, se mi stýská. Baví mě třeba kurzy Zuzany Peterové pro ženy a ženská rošchodešová party. Začala ji Malki Kalchheimová, pak nám bylo líto tuhle tradici nechat ladem, tak v ní pokračujeme. Sejdeme se i s dětmi, poslechneme si nějakou zajímavou přednášku, pak se už jen bavíme, jíme, pijeme. Jsou tam malé holky i jejich babičky, každá si tam najde to svoje. A je to zábava. Opravdu.

Klíčová slova

Marta Malá, Pavel Jelínek

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.