Bojovník, který zůstal

Zemřel Marek Edelman

Dne 2. října zemřel v devadesáti letech poslední z vůdců povstání ve varšavském ghettu roku 1943, lékař Marek Edelman. O jeho významu psali autoři řady nekrologů, které shrnovaly jeho život, činnost za války i po válce. Psalo se i o tom, proč - ač patřil k hrdinům židovského ozbrojeného odporu - nebyl oblíbený v Izraeli a proč - ač perzekvovaný a s vědomím, že jako vynikající odborník by v zahraničí našel uplatnění - nikdy neopustil Polsko. Následující text shrnuje nejzajímavější reakce na Edelmanův skon.

Velitel bojové skupiny

Na rozdíl od ostatních vůdců povstání, kteří přežili, Edelman po válce neodjel z Polska. Jako přívrženci Bundu se mu nechtělo do Palestiny a jako socialista možná nebyl úplně nadšený z toho, že by žil v Americe. Sám říkal, že by nedokázal opustit své mrtvé.

Otec mu zemřel, když byl malý, a matka, když dospíval.

Bundisté včetně mladého Edelmana se ve varšavském ghettu spojili se sionisty a dalšími levicovými skupinami a vytvořili Židovskou bojovou organizaci. Jejich sny o budoucnosti se sice radikálně lišily, ale všichni sdíleli stejnou hrůzu z přítomnosti.

Marek Edelman

Když 23. července 1942 začaly masové deportace z ghetta, Židé se nebránili. Během šedesáti dní, které následovaly, odvezli Němci do nově otevřené Treblinky přes 265 tisíc Židů: téměř všichni šli po příjezdu do plynu.

Jakmile se mládež v ghettu dozvěděla, že Treblinka je vyhlazovací centrum, přísahala, že je živé nedostanou. Edelman se ujal vedení jedné bojové skupiny.

Ozbrojený odpor začal v lednu 1943. Když Němci vstoupili do ghetta, aby deportovali Židy, bojovníci spustili akci. Ale tahle první akce trvala krátce. Nejintenzivnější období boje vypuklo 19. dubna, když Němci začali likvidovat ghetto. Židé byli vyzbrojeni bídně: měli ruční granáty a pušky, Molotovovy koktejly a několik revolverů; později získali od zajatých Němců další munici. Jejich síla spočívala v tom, že znali ghetto, jeho uličky, průchody a podzemní bunkry. Ale největší sílu čerpali z toho, že věděli, že nemají co ztratit. Všechno už prohráli, až na svou odvahu a vůli, důstojnost a čest. Němci dokázali povstání potlačit až v půli května.

Po válce se oženil s Alinou Margolisovou, zdravotní sestrou, s níž se seznámil v nemocnici v ghettu, a začal studovat medicínu. Stal se z něj špičkový kardiolog.

Věčné vzpomínání

To nejmenší, co lze o životě v komunistickém Polsku říci, je, že nebyl jednoduchý. Ve druhé polovině 60. let polská komunistická vláda zahájila antisemitskou kampaň proti židovským občanům. Roku 1967 Edelmana propustili z nemocnice v Lodži, o rok později dostal výpověď z vojenské nemocnice. Když antisemitismus sílil, jeho žena a dvě děti odjely do Paříže, ale Edelman zůstal v Polsku.

Po třicet let si uchovával vzpomínky na to, co se za války dělo, pro sebe, soustředil se jen na lékařskou práci. Pak v roce 1976 náhle promluvil. Vyprávěl Hanně Krallové, polské spisovatelce židovského původu, vše, co si pečlivě zapamatoval. Vzpomínky to byly věcné a překvapivé (česky vyšly pod názvem Stihnout to před Pánem Bohem v roce 1999). Odporoval těm, kdo tvrdili, že počet bojovníků v ghettu byl o hodně vyšší než 220. Velmi provokativně prohlásil, že nebylo hrdinnější či smysluplnější zemřít se zbraní v ruce než podrobit se drtivému a nepřemožitelnému zlu. Ti lidé šli klidně a důstojně, řekl Hanně Krallové. Měl na mysli miliony lidí zavražděných nacisty v plynových komorách. To je děsivé, když člověk jde na smrt tak klidně. Je to určitě těžší než kolem sebe střílet.

Když kniha vyšla, dr. Edelmana často vyhledávali návštěvníci z celého světa. Někdy je rozmrzele odbyl s tím, že lidé, kteří tam nebyli, nikdy nepochopí rozhodnutí, kterým čelili Židé v ghettu. Jako příklad uváděl zdravotní sestru v tamější nemocnici. Všichni ji velmi obdivovali, protože dokázala udusit čerstvě narozené děti, a tím ušetřila jejich matky nevyhnutelné bolesti, která by přišla, až by děti umíraly hlady.

Oponoval i používání slova povstání, neboť normálně naznačuje nějakou možnost vítězství. V ghettu nic takového neexistovalo.

Dr. Edelman patřil k prvním členům svobodných odborů Solidarita a byl mezi těmi, které dal generál Jaruzelski po vyhlášení stanného práva roku 1981 uvěznit.

O dva roky později ho požádali, aby pracoval v organizačním výboru k uctění 40. výročí povstání v ghettu. Odmítl: řekl, že kdyby souhlasil, bylo by to vyjádření cynismu a pohrdání v zemi, kde život lidí ovládá ponižování a nátlak. Roku 1988 - u příležitosti 45. výročí - ignoroval oficiální slavnost, jíž se účastnili stalinističtí hodnostáři z Polska a sionističtí delegáti z Izraele. Místo toho zašel na varšavský židovský hřbitov, kde se shromáždily 3000 lidí. Odhalil tam památník Henryku Ehrlichovi a Viktoru Alterovi, vůdcům Bundu, které dal Stalin za války zajmout a popravit.

Po pádu komunistického režimu zasedal v polském Sejmu (1989-1993). A až do své smrti komentoval veřejné dění, především na stránkách významného deníku Gazeta Wyborcza.

Univerzální zkušenost

Odmítal, aby historická zkušenost bojovníků v ghettu byla prohlašována za výsadní zkušenost jakékoli skupiny či jakéhokoli národa. Naopak tvrdil, že tato historie náleží každému a obsahuje univerzální výzvu k boji za rovnost, demokracii, lidská práva a důstojnost člověka, kdekoli jsou tyto hodnoty ohroženy. Zavrhoval sionistický pohled na židovskou historii. Zůstal navždy skeptický k jakémukoli nacionalismu a kriticky smýšlel i o instituci státní moci.

Bývalý izraelský ministr obrany a zahraničí Moše Arens vzpomíná, jak Edelmana navštívil před čtyřmi lety ve Varšavě. Vypili spolu láhev koňaku a hovořili o povstání, přičemž Edelman nešetřil nelichotivými poznámkami na adresu tehdejších spolubojovníků z revizionisty vedené Židovské vojenské ligy. Rozpravě o izraelské politice se raději vyhnuli. Edelman totiž Izrael kritizoval a v blízkovýchodním konfliktu dával najevo své sympatie k Palestincům (jako těm slabším a utlačovaným). Tohle mu Izrael nedokázal odpustit. Arens poznamenává, že ani jedna izraelská univerzita mu neudělila čestný doktorát. Vyznamenali ho Poláci (nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého orla), Američané (čestný doktorát na Yaleově univerzitě) a Francouzi (medaile Čestné legie).

Ideologie Bundu - Židovské socialistické strany - hájila multikulturní řešení židovské existence v rámci socialistického Polska. Oponovala tak sionismu a jeho představě o národním státě Židů v Palestině. Je zajímavé, že Edelman zůstal myšlenkám Bundu věrný až do smrti, jakkoli ho polští socialisté zklamali. Na fotografii z Edelmanova pohřbu lze na praporu přehozeném přes jeho rakev rozeznat jidiš nápis: Jidišer Socjalistišer Farbund.

V polském národním životě hrál Edelman význačnou roli jako Žid, jako symbol Žida. Přitom nebyl nábožensky založený, lze ho dokonce označit za protináboženského Žida. Přesto si přál, aby ho pochovali na varšavském židovském hřbitově a aby ho vyprovázel vrchní polský rabín. Edelmanův hrob se nachází poblíž masových hrobů těch, kdo zahynuli ve varšavském ghettu.

V textu je citováno z následujících článků: prof. Michael Berenbaum a Jon Avnet: (A Life or Resistance, Forward. com; Moše Arens: The Last Bundist, Haaretz.com; Michael T. Kaufman: Marek Edelman, Commander in Warsaw Ghetto Uprising, Dies at 90nytimes. com; Baruch Trotsky: Marek Edelman z''l, jewdas.org); Sydney Nestel: The Last Bundit, syds-blog.blogspot.com.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.