Po příchodu nacistů

V neděli jsme všichni v Castagnole a za pohotové asistence přátel nacházím první dočasné ubytování. Mezitím se snažíme získat zprávy o událostech v Asti. Zdá se, že Němci se prozatím zabývají upevňováním pozic. Oblast je důležitá, protože leží na trati Turín - Janov - Řím. Židé zatím neměli - alespoň co víme - žádné problémy. Jelikož situace vypadá stále klidná, rozhodujeme se po několika dnech nakrátko odjet do města a pokusit se zachránit sfarim [knihy] a některé předměty. Obnáší to určité riziko, ale stojí to za to. Problém je však následující: kde je ukrýt? Prostřednictvím třetí osoby se ptáme biskupa, zda je ochoten vzít do úschovy předměty posvátné pro židovskou víru. Po úvodním odmítnutí a následující nejistotě dostáváme očekávanou kladnou odpověď. Akce se rozjíždí a doba setkání je stanovena na ten samý večer za soumraku, chvíli před začátkem zákazu vycházení. Vše, co považujeme za nezbytné zachránit, dáváme do bedny a zapečetěnou ji na vozíku přivážíme k vratům biskupství. Vrata jsou otevřena, jak bylo dohodnuto, takže vstupujeme a předáváme náklad. Přichází kněz a sděluje nám, že Jeho Excelence biskup si přeje nás pozdravit. Přijetí je velmi srdečné a rozhovor točící se zejména okolo momentální situace se prodlužuje. Byli jsme velmi vděčni za poskytnutou pomoc, což zřejmě napomohlo tomu, aby rozmluva probíhala tímto způsobem. Rozhlížím se kolem a obdivuji prostor, který je elegantní, útulný a vytopený. Myslím na maminku a na tetu v provizorním bezpečí venkovské chalupy a na to, že kdyby byly tady, nic by jim nehrozilo a měly by se jako v bavlnce. Pár minut živím naději, že mi toto útočiště bude nabídnuto. Také mě napadne o něj na rovinu požádat, ale v tom mi, jako vždy, brání moje tvrdohlavost - nikdy a nikoho jsem se zatím o smilování neprosil. Dochází na loučení a biskup nás doprovází ke dveřím a dál přátelsky štěbetá. Na krku se mu houpá majestátní zlatý kříž. Rekapituluji stav své peněženky a v duchu se věnuji počtům, které bych nemohl nazvat úplně poctivými. Biskup se zastavuje, klade mi ruku na rameno a říká:

Synu, přijměte otcovské pozdravení. Mějte vždy víru v Boha.

Excelence, odpovídám, vždycky jsem měl víru v Boha a dnes více než jindy, protože kdo mi pomůže, když ne Bůh? a dívám se mu upřeně do očí. Usmívá se. Ruku ozdobenou masivním prstenem má pořád na mém rameni:

Velmi dobře, synu, máte pravdu, nesejděte z této cesty.

Ale cesta, která nás čeká za branami biskupství, je ponořená do tmy a nás se zmocňuje hrůza, že bychom mohli narazit na hlídku. Před dávkou ze samopalu by nás nezachránilo nic. Ačkoli se snažíme našlapovat co možná nejtišeji, zdá se, že naše kroky v tichu opuštěných ulic burácejí. Jsme v podloubí s robustními sloupy a za jedním z nich nacházíme úkryt, neboť jsme zaslechli pochodování blížících se vojáků. Přecházejí náměstí po úhlopříčce a míří k nám. Máme strach a vlasy nám doslova stojí hrůzou. Zajíkavě bratrovi šeptám: Vykonali jsme micvu a teď máme skončit tady? Sotva jsem domluvil, hlídka se zastavuje uprostřed náměstí a k nám doléhá hovor vedený jednoznačně v němčině. Vojáci následně mění směr a se samopaly stále připravenými k výstřelu jdou na opačnou stranu. Zůstáváme na místě neschopni pohybu. Okolo naprosté ticho. Naše trasa nebyla nejkratší cestou domů, ale rozhodli jsme se pro ni, abychom zjistili, zda okolo budov v blízkosti synagogy nebyly zřízeny kontroly. Cesta je ale volná, vcházíme tedy dovnitř a potmě uléháme do postelí, z kterých je cítit, že v nich už dlouho nikdo nespal. Ráno se vydáváme, jako bychom se jen procházeli, směrem k nádraží. Zrovna jsme vyšli, když nás - sotva po padesáti metrech - míjí německý důstojník na koni a nespouští z nás oči. Máme pocit, jako by nás chtěl identifikovat. Dorazili jsme skoro do půlky Cavourovy ulice, když na dálku rozeznáváme rabína Disegniho, který jde směrem k nám, ale ještě si nás nevšiml. Jeho si nespletete - čahoun, klobouk se širokou krempou 'a la Margulies (jeho slavný učitel z rabínské školy ve Florencii), bílá kravata a téměř neviditelná bradka. Je zvláštním způsobem podobný Piu XII. Bez váhání k němu přistupujeme:

Co tu děláte, pane rabíne? ptám se ho.

Uklidil jsem se do bezpečí, utekl jsem z Turína. Beze slova se na sebe s bratrem nevěřícně podíváme. Jsme ohromeni. Protože ho znám dobře, přecházím rovnou k věci:

Poslyšte, jestli neodjedete z Asti, dostanete se do problémů. Můžete si být jist, že maximálně do půl hodiny vás zatknou.

Účinek je podle očekávání okamžitý:

Co mám dělat?

Jste tu sám, nebo s rodinou?

Je tu moje žena a syn.

Kde?

V kavárně...

Střed městečka Castagnole Monferrato.

Stojíme tam, jako by do nás uhodil blesk - do té kavárny často chodí fašisté. Jsme připraveni udělat, co bude v našich silách, ale nemůžeme jít za jistou hranici, neboť příliš mnoho lidí by nás mohlo poznat.

Poslechněte, jdeme na nádraží a počkáme tam na vás čtvrt hodiny. Jděte do kavárny a s co největším klidem nenápadně vezměte rodinu a přijďte do nádražní budovy, o zbytek se postaráme.

Pokouší se ještě o chabou, infantilní obranu, což znamená, že ani on si neuvědomuje hrozící nebezpečí:

Ale nemyslíš, že přeháníš? Zdá se, že vidíš Němce úplně všude.

Podívejte se vpravo.

Učiní tak a vidí tři ozbrojené Němce stojící na rohu ulice a evidentně kontrolující provoz. Otáčí se ke mně a otvírá ústa, ze kterých ale nevychází žádné slovo. Strach nakonec získal navrch nad zatvrzelým odmítáním skutečnosti. Abych věci urychlil, jdu na něj tvrdě:

Nezapomeňte: kavárna je blízko a blízko je i nádraží. Nebudu čekat déle než čtvrt hodiny, potom vás ponechám vašemu osudu. Odcházím následován bratrem. Dohánějí nás na nástupišti. Dokonce si z úschovny vyzvedli několik zavazadel. Rav neztrácel čas. Vzali jsme je s sebou do Castagnole, kde se pro ně našlo provizorní ubytování. Chtěl by být s námi, ale už na začátku jsme se dohodli, že i bratrova rodina bude bydlet sama. Opatření, aby nás nemohli sebrat najednou. Bylo sice třeba starat se o tři skupiny, ale rozšiřoval se manévrovací prostor pro případ nouze.

[...].

Hledám stavení, které by bylo trochu izolované. Jeden rolník, můj přítel, mi říká, že by vyhovoval Pinulinův dům - pokud ten bude souhlasit. Stavení je opravdu trochu z ruky a z cesty, která vede nedaleko, není vidět, jelikož ho od ní dělí proláklina a ještě jedna budova. Obývá ho jedna rodina, děd Pinulin a jeho choť. Syn Lin je starý alpský myslivec z první světové války a vypadá, že je kdykoli schopen vyšplhat se na nějakou skálu či se připravit ke zteči, a to tím spíš, že Němci, jeho tradiční nepřátelé, se nyní dostali až sem. Lin je ženatý a má dvě dcery. Pinulin vypadá jako patriarcha, vyzáblý obličej spálený sluncem zdobí mohutný knír, který si rád a často mne. Vyznačuje se pomalou gestikulací - zejména pokud zrovna jedním douškem vyprázdnil skleničku vína, které svede vypěstovat jen on. A mohu potvrdit - a v budoucnu budu mít spoustu příležitostí znovu a znovu si to ověřit - že se jedná o skutečně výjimečné víno. Představuji se a říkám, že bych s ním chtěl mluvit. Nejsem zvyklý, říká mi hned zkraje,mluvit ve stoje, nýbrž pěkně usazený uvnitř se skleničkou dobrého vína před sebou. Pojďte dál. Celý rozhovor přirozeně probíhá v nářečí. Mluvíme o počasí a o průběhu ročních období. Hlavou se mi sice honí úplně jiné myšlenky, ale stařík, kterého jsem nikdy předtím neviděl, ale který evidentně zná mne, mluví zeširoka a ptá se mě, co si myslím o otázce sousedského soužití. Když jsem mu, jak nejlépe jsem dovedl, sdělil svůj názor, s kterým se ostatně plně ztotožnil, daří se mi konečně přejít k věci. Ptám se ho, zda může ubytovat mne a mou rodinu. Znám místní lidi dobře, takže mluvím na rovinu: Nejsme utečenci, jsme Židé. Jestli můžete, pomozte nám, jestli ne, nedá se nic dělat, ale neubližujte nám.

Stařec mlčí, nalévá mně i sobě další skleničku vína, zvedá ji, prohlíží si ji proti světlu, mocně upíjí a hladí si kníry - podle nyní ještě výraznějších vrásek na čele a trochu nepřítomného pohledu by se zdálo, že se snaží vzpomenout si na něco dávného. Potom několikrát pomalu a zeširoka kyne rukou, jako by říkal a teď mě poslouchej, a spouští: Vy Židé jste stvoření jako my. Naslouchám kmetově rozvážné řeči. Rukou opisuje nad hlavou kruh, jako by chtěl obsáhnout celé stavení, a říká:

Vidíte tento dům?

Jistě.

Dobře, je celý váš!

Kéž by!

Ne, ne, na tvář se mu vrací široký úsměv člověka, který dobře ví, co říká, dává si ještě jeden mocný doušek, hladí si kníry a pokračuje:

Ne, ne, teď poslouchejte, je to přesně tak, jak říkám. Měl byste vědět, že před více než padesáti lety jsem se rozhodl oženit se. Jsem z rodiny, která vždycky pracovala, a tvrdě, ale peněz bylo pořád málo. Ale když se chce člověk ženit, musí mít dům. Věděl jsem, že jeden židovský obchodník s pozemky z Asti, jistý De Benedetti, hodlá prodat právě toto stavení s okolní půdou. Jedu tedy do Asti, představím se a říkám, co mi leží na srdci. Žid se mě vyptává snad na úplně všechno a nakonec říká: ' Vše jsem pochopil, vím, kdo jsi a z jaké rodiny pocházíš. Souhlasím. Přijď zítra a vyhotovíme smlouvu.' Upozorňuji ho, že nemám peníze, dokonce ani na nářadí. 'Nedělej si starosti,' odpovídá, ' přijď sem a něco vymyslíme. Vím, že jste pořádní lidé, rolníci, kteří umějí pracovat, a s takovými rodinami se vždycky dohodnu.' Dovedete si představit mou radost, nemohl jsem se dočkat, až budu doma. Večer potom všem na návsi veledůležitě oznamuji, že jsem koupil tento dům. Ráno nato je ale rychlejší jistý soused... - a nyní dělá krátkou přestávku na dolití onoho voňavého, sametového vína - ...a ten jde za De Benedettim a předloží mu následující nabídku: 'Vím, že se chystáte prodat dům, který je v mém sousedství, člověku bez peněz. Když ho dáte mně, zaplatím vám hotově, tady jsou zlaťáky. 'Vytahuje ze staré tašky šátek a rozbaluje ho. A víte, co na to Žid? Další pauza a další pomalé, opakované pokynutí rukou, kterým jako by říkal, že teď přijde to pravé ořechové. Žid mu říká: 'Zandej si zlaťáky zpátky do tašky, před nimi i tebou dávám přednost tomu bez peněz, protože kdyby sem včera nepřišel, ty bys tu dnes nebyl. Z jakého důvodu jsi sem přišel, mě nezajímá, ale mám dojem, že to určitě není nic chvályhodného,' a posílá ho pryč. Tak jsem tedy přišel k tomuto domu a pozemku. Trvalo mi více než dvacet let, než jsem to všechno splatil. Vždycky přijde rok, kdy se nedaří, ale Žid mi pokaždé říkal: 'Nedělej si starosti. Zaplatíš.' A tak mi postupně dům začal patřit a jednou bude stejně tak patřit mému synovi. Po tolika letech je to teď poprvé, co mohu něco udělat pro Žida. Proto jsem vám řekl, že je dům váš.

Nemohu mluvit, jako bych měl v krku knedlík. Jsem dojat. Mám pocit, že zažívám zázrak, a v mysli se mi vynořuje staré židovské rčení: Pro zásluhy otců zachraňuješ děti. Onoho De Benedettiho jsem samozřejmě neznal, ani jsem se nedozvěděl, o koho jde, ale jako vlna běží vstříc nekonečnu, tak se jeho velkodušný čin dotkl i mne. Upozorňuji Pinulina, že by náš pobyt obnášel jisté riziko. S klidem patriarchy mě ubezpečuje: Už jsem vám řekl, že jsme všichni Hospodinova stvoření a Hospodin nám pomůže. Rozpažuje a nepatrně zvedá ruce ke stropu čili k nebi. Děkuji, říkám mu, děkuji, a nejsem schopen dalších slov. Zvedám se a objímám ho. Tento prostý starý rolník, jehož zkušenosti pramení pouze z tvrdé práce na polích, nezkažený žádnou formou kultury a nezávislý na politických zájmech a příležitostech, mi byl živoucím důkazem ušlechtilého lidství, starobylého, jednoduchého a vznešeného lidství, v němž je něco biblického, něco z časů Boaze a Rút.

Z italštiny přeložil Šimon Daníček

Augusto Segre (1915-1986) byl význačnou postavou italského Židovstva. V textu, který je v úplnosti otištěn v letošní Židovské ročence, popisuje události po pádu Mussoliniho, kdy Němci obsadili část Itálie a zahájili deportace Židů do koncentračních táborů.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.