Krátká dlouhá cesta

Filmový dokument s Fedorem Gálem

V rámci festivalu Jeden svět 2009 byl uveden dokument režiséra Martina Hanzlíčka Krátká dlouhá cesta. Film je součástí většího projektu: stejnojmenných webových stránek a publikace, již v loňském roce vydalo nakladatelství Nemo. Jeho protagonistou je sociolog a spisovatel Fedor Gál, hlavním námětem filmu je průběh šoa na Slovensku a zdejší antisemitismus, který v plné síle vypukl znovu po pádu komunismu a rozdělení republiky a politicky angažovaného Gála v podstatě vyhnal do Čech. Jádrem filmu je příběh ryze osobní: pátrání po otci, který zahynul na pochodu smrti v dubnu 1945, několik kilometrů od Sachsenhausenu. Teprve na matčině pohřbu se bratrům Gálovým přihlásil muž, který byl smrti jejich otce přítomen a popsal ji. To byl impulz, který podnítil autora, aby se vydal v otcových stopách, aby navštívil místa, kde rodiče žili před válkou, pohovořil s lidmi, kteří Gálovcov znali, aby jel znovu do Terezína (kde se v březnu 1945 narodil) a poté do Sachsenhausenu a nakonec prošel i cestu, po níž se před čtyřiašedesáti lety vlekli vězni na pochodu smrti.

Fedor Gál před zadní bránou v Sachsenhausenu. Foto © Miro Švolík, 2008.

Pásku měly i kočárky

Snímek má několik rovin: zmíněnou osobní, jež se prolíná s informacemi o průběhu konečného řešení na Slovensku; svědci vzpomínají na atmosféru Slovenského štátu, na kondenzaci nepřátelství a antisemitských příkazů, které v některých ohledech předčily i německé norimberské zákony. Historik Ivan Kamenec například dokládá, že v jedné východoslovenské župě museli nosit zvláštní označení nejen dospělí a děti, ale žlutou páskou se musely oblepit i židovské kočárky! To nevymyslil Eichmann, ani Hitler, ale zdejší lidi, konstatuje Kamenec.

Jak k tomu všemu došlo? Jak to, že se najednou všechno zvrtlo, jak vzpomíná Gálova teta, co odstranilo zábrany a dovolilo spoustě Slováků, aby své spoluobčany, které - včetně rodiny Gálových - předtím přijímali jako sousedy, s nimiž žili a pracovali, zcela vydělili, ožebračili a vyhnali? Lze to vůbec vysvětlit a jak zabránit tomu, aby se podobné zlo už neopakovalo? Na toto téma se ve snímku zamýšlí nejen Fedor Gál, ale také jeho starší bratr Egon (filosof, vysokoškolský pedagog a bývalý ředitel Institutu judaistiky Univerzity Komenského v Bratislavě), dále publicista Peter Zajac, o svých osudech mluví Gerta Vrbová-Sidonová (první manželka Rudolfa Vrby) původem z Trnavy. Musím to nějak vysvětlit, jinak bych se z toho zbláznil, říká Egon Gál na Zajacovu myšlenku, že na takové věci lze jen mlčet. Uvažují, že klíčovou roli měla na Slovensku katolická církev, která odstranění Židů ústy prezidenta Tisa posvětila: mohl-li takto mluvit duchovní, pak šly veškeré křesťanské ohledy stranou a ke slovu se dostala závist, chamtivost, zloba. Ti slušnější mohli jen přihlížet.

Krajina zla

Slovensko se ve snímku stává skutečnou krajinou zla, v níž nebyl (a není) s Židy žádný soucit. Po válce těch pár stovek Židů, kteří přežili, sousedi nevítali, jen se vyčítavě ptali: Tak vy jste se vrátil? Gerta Vrbová vzpomíná, jak rodný dům prodala za fotoaparát, hodinky a psací stůl. Pak z Trnavy odešla. Jistě si nelze poměry na Slovensku nijak přikrášlovat či je změkčovat, ale je přece jen zvláštní, že ve filmu není zmíněn jediný dobrý skutek, jediná příhoda, která by dokládala, že ne všechny ovládla temná doba. Přitom právě v knize G. Vrbové je popsána pomoc, již její rodině poskytli slovenští sousedé; webové stránky jeruzalémského památníku šoa Jad vašem uvádějí na čtyři sta slovenských zachránců - Spravedlivých mezi národy, což je zhruba třikrát tolik než záznamů o lidech, kteří pomáhali v Čechách... Tato paušalizace zla je o to markantnější, že jiný přístup volí autor dokumentu vůči Německu: zde je například zachycen osud německého posunovače vagonů, který viděl, jak do Oranienburgu přijíždějí vlaky plné deportovaných, a když večer přišel domů, seděl u stolu a plakal. Kněz čte záznam o hromadné sebevraždě německé rodiny, která se na sklonku války zabila ve strachu před Rusy. Sousedé koncentračního tábora v Sachsenhausenu vypovídají, jak v dětství vídali vězně a jak je to děsilo...

Pohled na Partizánskou (původně Německou) Ľupču. Foto © Miro Švolík, 2008.

Na cestu po stopách otce se s Fedorem Gálem vydává slovenský publicista a sociolog, Gálův životní přítel Eugen Gindl, jenž je, co se rodinného osudu týče, Gálovým naprostým opakem. Člověk ze slovenské rodiny, jehož strýc se přidal k Hlinkově gardě, a dokonce se stal velitelem jednoho koncentračního tábora. Symbolika společné pouti dvou přátel je zřejmá, ovšem není nijak rozvedena, o pocitech Eugena Gindla, o jeho reflexi slovenského antisemitismu v minulosti či současnosti očima člověka z druhé strany se mnoho nedozvíme.

Snímek je černobílý a záběry krajiny, lidských tváří, opuštěných domů a hřbitovů jsou velmi zdařilé a působivé. Vizuálně výrazný typ je i náš průvodce - Fedor Gál. Tak výrazný, že si ho lze snadno představit jako starozákonního proroka, jehož samotné zrození a přežití - v terezínském ghettu - byl vlastně zázrak. Proroka, který kritizuje poměry ve své zemi, je zde odmítán a nakonec před lidskou zlobou odchází jinam. Jenže, alespoň ve filmovém dokumentu, jeho kritika je rozmělněna na opakující se všeobecné úvahy o lidské povaze, o její nepoučitelnosti, neschopnosti reflexe, o nutnosti postavit se zlu individuálně. Nelze s ním nesouhlasit. Ale na proroka to je málo.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.