Jedno pražské knihkupectví - 1943

Část stejnojmenného eseje z knihy Petera Demetze Dějiště: Čechy

V polovině Vodičkovy ulice v Praze bylo ve válečných letech německé knihkupectví, přibližně v místech, kde dnes zve k návštěvě nový sandwich-shop s elegantním názvem Bageterie Boulevard; a na skleněných tabulích výkladních skříní už není patrné, jak často jsem je s příručím Josefem musel čistit. Ve výloze bylo možné spatřit Hanse Carossu, Bruno Brehma a další; a když jsem tu jednou rozvinul mapu severní Afriky v době, kdy Rommel sakum pakum prchal před Spojenci, zavelela šéfová, která dbala politické korektnosti, ať tu mapu ihned zase sbalím, a nepomohl mi ani argument, že kolemjdoucí by se přece měli obeznámit se zeměpisným jevištěm budoucích veleslavných Rommelových ofenziv.

Snadné to šéfová neměla; její muž byl, jak se tenkrát říkalo, u šikovatelů, sice ani na Kavkaze nebo v Tripolisu, ale na velitelství wehrmachtu u pražského Denisova nádraží, asi tak čtvrt hodiny pozvolné chůze od krámu. V sobotu odpoledne přicházel do obchodu v parádní pěšácké uniformě a s rudým nosem, německý švejk první třídy. Pracovali jsme tedy pod bdělým okem šéfové a pamětlivi toho, abychom přežili, neboť takzvané osazenstvo pozůstávalo ze dvou úředně ověřených položidů, jednoho českého krámského pomocníka, jedné české účetní a jedné české elévky, která do té doby nepřečetla jedinou knihu, ani ve své mateřštině.

Rentgenový pohled

Nevyhovovali jsme tedy zrovna lidskému druhu germánskému, vzadu v kanceláři pan Glass z Vídně, s ocelově modrýma očima a židovskou matkou, den co den vyhotovující pravítkem a perem krasopisně vyvedené dodací listy; já totéž, jenže ne s modrýma očima, a ovšem v exponovaném postavení vpředu u pultu s povinností obsluhovat zákazníky. V každém případě jsem natolik vytříbil svůj ideologický a kulturně- politický rentgenový pohled, že sotva zákazník otevřel dveře, už jsem věděl, soudě podle účesu, kloboučku či odění do hubertusu, zda se první dotaz bude týkat Rudolfa G. Bindinga (válečné vydání pro polní poštu), či antikvariátu, což byl právě osudný problém. Kdo hledal antikvární knihy, chtěl leckdy nejenom Stiftera, ale pokud možno i Thomase či Heinricha Manna anebo dokonce Alfreda Döblina, a pak člověk musel dávat pekelný pozor, aby správnou knihu donesl správnému muži nebo správné ženě; když člověk k zákazníkovi neměl valnou důvěru, musel se mu tak dlouho předkládat Ganghofer nebo Ina Seidelová, dokud se nepohodlný dotazovatel opět nevytratil. Mezi zájemci o antikvariát bylo nemálo prošedivělých pánů z časů starého mocnářství, kteří se chytře uklidili do dramaturgické sekce Pragfilmu na Barrandově.

Peter Demetz v Praze roku 2007. Foto © Joachim Dvořák

Mnozí přicházeli na doporučení mého přítele Vladimíra, který pracoval ve velkém knihkupectví Orbis na Václavském náměstí, a to opět znamenalo, že jsem tyto vysoce vzdělané pány musel přezkoušet pár otázkami o raných fázích expresionismu, a jestliže obstáli, přinesli jsme ty zajímavější věci ze sklepa. Jednoho dne jsem otci vyprávěl o jednom z těch horlivých vyznavačů antikvariátu, a když uslyšel, že se jmenuje Hugo Zehder a pochází z Drážďan, poučil mě, že mám co dělat s patriarchou saského expresionismu a pán že je mimo každičké podezření.

Nebezpečné soboty

Obzvláště namáhavé byly soboty odpoledne, neboť do našich těsných místností proudili všichni, kdo zrovna neměli službu. Šéf se mísil mezi zákazníky a byl samá poklona, a my jsme měli plné ruce práce s tím, abychom tehdejší bestseller André und Ursula, sentimentální milostný román takříkajíc v dokumentech, natahali ze skladu do regálů. Dostavovalo se i staropražské patricijské zákaznictvo, paní primářová Bumbová se svou rozkošně nazrzlou dcerkou (přesně vzato vnučkou proslulého slavisty profesora Spiny, který byl v posledních letech republiky ministrem za německou křesťanskosociální stranu); děvy od Říšské pracovní služby z venkovských kravínů s rebelantským nádechem rtěnky na rtech, hnědooká, nakrátko ostříhaná děvčata ve stejnokroji Svazu německých dívek; a praporečníci z vojenského cvičiště v Milovicích, kteří všichni četli Mörika.

Mezi vojáky byl jeden desátník od letectva, obzvlášť mi nápadný. Otálel ve dveřích (místo aby srazil podpatky), nedbale zamumlal něco o jakémsi pánovi jménem Heitler (byla to jeho verze německého pozdravu), ihned zmizel za regály s antikvárními knihami, které stály vpředu jen proto, abychom zamaskovali zásoby ve sklepě, a nad Stormem a Kellerem ohrnoval nos - jestlipak by nebyla na skladě stará veselohra Leonce a Lena? Věděl jsem hned, kam míří, těšivě jsem ho odkázal na příští sobotu a z otcovy knihovny jsem mu pak laskavě za babku prodal dobré vydání Georga Büchnera z edice Insel; ukázalo se totiž, co jsem tušil: že vlastně hledá Posla hesenského venkova, Mír chýším, válku palácům, a také Třígrošovou operu, kterou jsme oba znali nazpaměť. Z Gerda, tak se desátník jmenoval, se záhy stal dobrý přítel (také nám vždycky dodával nejnovější zprávy z BBC, které odposlouchával na radiotelegrafickém stanovišti na letišti v Ruzyni), pro všechny případy si ke mně do šatníku pověsil svůj civilní oblek (pak se všecko přece jen víc zkomplikovalo) a psal komedie, hlavně na způsob George Bernarda Shawa.

Literárně ho vychoval jeden starší židovský přítel, přebývající před transportem do tábora v mansardě nad Gerdovým bytem v Heidelberku, a já si moc dobře na toho mladého autora komedií vzpomínám, jak se (v civilu) opírá o otcovu knihovnu a říká: Dej mi něco ke čtení, chtěl bych něco napsat! Gerd Wolf, průkopník německé televize, zemřel v polovině padesátých let při automobilové nehodě.

Samizdat

Vyprávím všechna ta svoje melancholicky pikareskní knihkupecká dobrodružství dosti podrobně, protože samizdatové Listy nejnovější lyriky, jimž jsem dal název Sammlung und Aufbruch (Usebrání a rozpuk), jediná ilegální pražská antologie německých básní, vznikly právě z rozhovorů toho kruhu přátel, který se o oněch sobotách scházel. Leckterého večera jsme přesídlili do našeho bytu na Karlově náměstí, recitovali doma zplozené výtvory a Rilka a přemýšleli se značnou naivitou o tom, jaká asi bude budoucnost Čech a národů v Čechách.

Tenká knížečka, psaná na stroji a rozmnožená (na průklepovém papíru), přece jen obsahovala pětadvacet básní od sedmi autorů a jedné autorky, a polévá mě dnes hrůza, když si pomyslím, jakým nebezpečím jsem ty mladé básníky vystavil (třebaže titul, tak trochu napodobující Hanse Carossu, autora mimo jakékoli podezření, byl alespoň nenápadný). Zastírací název však nedokázal skrýt okolnost, že se v této sbírce setkali ti nejprotikladnější autoři - mladý básník ze severních Čech jménem Franz Peter Fühmann (tehdy pěšák v Aténách, později proslulý autor v NDR), Pražan Hans Werner Kolben, kterého právě dopravili do koncentračního tábora v Mauthausenu, dva míšenci prvního stupně, Zuzana Brennerová a já; a Erich Machleidt, trochu starší než my ostatní, po věznění právě naleznuvší úkryt v jedné tlumočnické společnosti. Kdo byli Erich Hermann či Franz Matysek, už dnes nedokážu povědět.

Jedním z mých raných pražských přátel (než jsem se dostal do knihkupectví), byl Hans Werner Kolben, nejstarší syn proslulé konstruktérské a průmyslnické rodiny; bydlel na Vinohradech ve vile strážené věží. V paměti mi zůstal jako rozvážlivý, svalnatý, melancholický a poněkud nešika, hranaté mládí, k domu přivázané, jak praví v jedné básni, kde těžko nalézt pochopení, jen časté příkazy, nikdy ke kamarádům cestu. Jako autor básní nebyl Kolben nikdy mladicky nejistý veršotepec; všechno, co napsal, bylo ihned utvrzené a plné úcty ke klasické němčině, jež vyznačovala starší pražské básníky, pouze vzácně ztlumené a ztišené nádechem Hofmannsthala.

Jeho báseň Rozhovor v lese se skládá z otázky a odpovědi, a přesto zůstává nezodpovězena:

Otázka:

Když tmavé měl jsi, starče, ještě vlasy,

bývals tu často, jak vím, ale

jak před lety tu cosi hledáš stále.

Ten les se v tobě dosud málo hlásí?

Vždy stejné děje se tu odvíjejí,

zde paprsek, tam mlžné páry zase,

pták z větví v dálce slabě ozývá se

a černé sloupy stále vzhůru čnějí.

Odpověď:

Co vyřknout nelze, to jsem kdysi znal,

když jsem byl dítě, v oné době dávné,

či ještě dřív, kdy pouze věčnost vládne;

však vichr let to z mysli vymazal.

A toužím zvědět smysly pátravými,

o čem se mluví mezi stromy v lese.

Cítím, že les to tajemství teď nese,

které snad jednou, možná, odhalí mi.

Jiná báseň z jeho papírů, V rozplývavou chvíli večerní, v tušené jistotě odhazuje všechna břemena, a pouze poslední sloka prozrazuje, z jak nevhodné doby báseň pochází:

A potom zvíme: zmizí všechna tíha

a všechny housle rozeznějí sál,

strženy tónem, jenž se k výši zdvíhá,

jak chorál díků, jásotu a chval

celý sbor smyčců slavně rozehrál.

Když jsem Kolbenovy básně vyťukával na stroji, byl už dávno blízek smrti, neboť jeden snaživý spolužák z gymnázia ve Štěpánské ho v tramvaji poznal jako Žida bez hvězdy a udal ho gestapu, které ho odtransportovalo do Mauthausenu (zemřel roku 1944 v pobočném táboře Kauffering). Několik jeho básní vyšlo později s mým úvodem ve vídeňském časopise Plan (kde Otto Basil uveřejnil první německé verše Paula Celana) a mou touhou je, aby jeho poslední přání nezůstalo zcela nesplněné:

A teď - když k druhým zajdu, tu a tam,

můj příchod náhlé ticho s sebou vnese,

zakrývat to prosím nesnažte se,

povrchní fráze po vás nežádám.

Pokud snad jednou souzním se všemi,

ať to jak tanec pod kaštany zpívá,

chvějivá objetí, jež léto přinášívá,

jak tichá píseň z hor a moří o zemi.

Jiný příběh

(...) Častokrát jsem se sám sebe tázal, zda se naše básně lišily od jiných z té doby nebo ne. Když Gunter Groll roku 1947 uveřejnil první poválečnou antologii s názvem De profundis, hovořil poněkud sebejistě o tom, že v Německu vedle aktivního odbojového hnutí existovalo mnoho uskupení, kroužků a sdružení, kde se pořádala soukromá čtení, a z nich že vyšla kulturní opozice proti režimu. Mohlo to tak být, ale bylo tomu opravdu tak? V každém případě se některé básně našeho kroužku od básní v De profundis liší; jejich vydavatel, který vyhledával básně pronásledovaných, uveřejnil Albrechta Haushofera, Elisabeth Langgässerovou a také - fiktivní jména. Vymyslel si pronásledované básníky, jako antifašisty Sebastiana Grolla a Gregora Waldena, a sám pro ně sepsal vhodné básně (prozradil mi to tehdy jeho přítel Hans Egon Holthusen). My jsme si nic vymýšlet nemuseli; Hans Werner Kolben byl mrtev a oba poloviční Židé už si záhy balili batohy do táborů pro míšence a na nucené práce v průmyslu. V jednom ohledu však naše básně byly pro místo, dobu a jazyk charakteristické - izolací od zahraniční světové literatury, jaká živila soudobou českou poezii (mám na mysli Nezvala a Bretona), a zatímco Max Brod si jaksi samozřejmě pohrával s Julesem Laforguem nebo Franz Werfel sWaltem Whitmanem, byli jsme my přespříliš povolnými zajatci Goethovými, Hölderlinovými a Rilkovými, což v posledních letech války nebylo to nejhorší, ale už to nepostačovalo.

Útěchou v každém případě bylo, že gestapo se nikdy o sbírce nedovědělo (přestože jeden účastník skupinu prozradil), a já jsem předtím, než jsem byl posílán z jednoho míšeneckého tábora do druhého, prošel řadou výslechů. A tak jsem se tehdy nedověděl, že - rok poté, co v mi Terezíně zemřela matka - při náletu na Prahu nedaleko jezuitského kostela, kde jsme čekávali na tramvaj, zabila jedna americká bomba W. W., jíž byly věnovány mé německé básně. Jenže to je příběh zcela jiný.

(Přeložil Vratislav Slezák. Mezititulky dodala redakce. Recenze knihy zde.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.