Úhelný kámen

O autorovi Galilejských povídek s Ditou Krausovou

Dita Krausová se narodila 12. července 1929 v Praze. Prošla Terezínem, Osvětimí, osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Po válce se provdala za spisovatele Otu B. Krause (1921-2000) a roku 1949 s ním odjela do Izraele. Vystudovala pedagogiku, angličtinu, kterou léta vyučovala. Žije v Netanji. Po smrti svého manžela se mj. stará o vydávání a propagaci jeho knih.

Ota a Dita Krausovi v Roš Pina

Paní Krausová, jak jste se s manželem seznámili?

V Terezíně se mnou v domově bydlela kromě jiných děvčat nějaká Soňa a ta byla zamilovaná do Harryho Krause, Otova mladšího bratra, pořád o něm básnila, ale on možná ani nevěděl, že do něj je zamilovaná. Otu mi poprvé ukázala před transportem do Osvětimi. Když jsem pak byla na kinderbloku, kde byl blokový starší Fredy Hirsch, vytvořily se tam takové studijní kroužky. Děti seděly na stoličkách v kruhu a měly svého učitele, nějakého dospělého, který se jim věnoval. Já seděla v rohu a měla jsem před sebou několik knih - to byla naše knihovna. Asi dvanáct knížek, které jsem hlídala jako oko v hlavě. Přede mnou byla skupina, kterou učil Ota. Střežila jsem knížky a dívala jsem se na něj.

Jaké to byly knihy?

To už si přesně nikdo nepamatuje. Jistě vím jen to, že tam byla Historie světa od H. G. Wellse. Z těch knih mohli učitelé i předčítat, ale spíš je používali jako pomůcky, aby učili děti abecedu. Vybírali slova a vysvětlovali jejich význam nebo vymýšleli slovní hry. Vždyť tam byly i děti, které žádnou normální školu nikdy nepoznaly. Přes noc byly knížky schované v kumbále, kde bydlel Fredy Hirsch.

Jaký byl Ota učitel?

To už si taky moc nevybavuji. Vím, že měl ve skupině dvanáctileté kluky, také syna předsedy židovské samosprávy v ghettu Jakoba Edelsteina, Arjeho. Pak byl Ota poslaný na práci, já s maminkou taky. Po válce jsem ho potkala někde na úřadě ve frontě, stál tam a já se na něj usmála. On sice tvrdil, že mě nepoznal, ale pustili jsme se do řeči. Pak povídal: Jo, já už vím, ty seš ta holka s tenkejma nohama, jako by tam tehdy nějaká holka měla tlusté nohy. Doprovodil mě na obec a celou cestu mi něco vyprávěl. Imponoval mi, protože toho spoustu věděl. To byl červenec 1945.

Ota se hned po válce zapsal na Karlovu univerzitu, studoval srovnávací literaturu, španělštinu a angličtinu. Ale nedodělal to. Restituoval podnik svého tatínka, továrnu na dámské prádlo. Musel ji vést, ale vůbec ho to nebavilo. Pak přišla únorová revoluce, z továrny nás vykopli, Ota chvíli pracoval na ministerstvu osvěty, jako jediný nekomunista, a pak se rozhodl odjet do Izraele.

Nikdy ho nezasáhl komunismus?

Byl komunista, když mu bylo asi patnáct. Pak ho to přešlo. Propadl sionismu, chtěl pracovat v Palestině jako zemědělec. Byl členem českého sionistického hnutí El Al. To sdružovalo mladé lidi z českých židovských asimilovaných rodin, bylo to liberálnější hnutí. Ota říkal, že zatímco ti „praví" sionisté nekouřili, nepili, tančili jen horu a hodně debatovali, lidi z El Al četli Švejka, tancovali foxtrot a občas se napili piva. Pořádali kurzy hebrejštiny, jezdili na tábory, přednášeli, vydávali knížky, vedli asimilované Židy k tomu, aby se zajímali o sionismus.

Chystal se Ota na emigraci do Palestiny?

Určitě by odjel už před válkou, kdyby se mu to povedlo. Byl na hachšara, to byly přípravné zemědělské a řemeslnické kurzy připravující na práci v Palestině. Pak hnutí El Al postupně zaniklo, naposledy se jeho členové projevili právě jako vychovatelé na dětském bloku v Osvětimi.

Vám se chtělo do Izraele?

Já o sionismu neměla ponětí, i když za války jsem se setkala s židovskou mládeží a chodila jsem na Hagibor mezi lidi, co se chystali do Palestiny. Nevěděla jsem nic, navíc jsme už měli dítě, ale spoléhala jsem na Otu. Do Izraele jsme přijeli 16. května 1949, před šedesáti lety. S námi jel Paťa Fischl, bratr Viktora Fischla, a další přátelé, ve vlaku i na lodi jsme byli spolu.

Jaké byly začátky v nové zemi?

Těžké. Trošku to připomínalo lágry. Napřed jsme bydleli ve stanech, bez podlahy, na písku. Vzpomínám si, že hned první noc byl silný vítr, odfoukl střešní dílec a pršelo na nás. Bydlelo nás tam dvanáct. Chodili jsme fasovat oběd s ešusem, všechno jídlo nám vždycky steklo dohromady. Ale byli jsme mladí, mně bylo dvacet. Tehdy nám strašlivě onemocněl náš osmnáctiměsíční synek, měl horečky, průjem, spalničky, zánět obou uší. Nakonec to dobře dopadlo: vzali nás k sobě příbuzní, obstarali lékaře.

Pak jsme se dozvěděli, že se jedna rodina ubytovala v Bejt Jicchak u Netanje a pracují tam s motykou u sedláků. Zvali nás, ať přijedeme. Ota tam začal pracovat, dostával denně libru dvacet pět, za to jsme žili. Bydleli jsme v dřevěných domcích, které později postavili. Pak jsme šli do kibucu, kde jsme zůstali sedm let, narodila se nám tam dcera... Už v kibucu začal Ota vyučovat na škole, potom nás Avi Fischer, předválečný Otův kamarád, pozval do dětské vesnice, kde žili společně děti a učitelé, Hadassim se to jmenovalo. Žili jsme tam třicet let.

Proč žili učitelé a děti dohromady?

Do Hadassim přišly děti z nejrůznějších důvodů, třeba proto, že to byli sirotci nebo jejich rodiče sloužili jako diplomaté v cizině a nechtěli je brát s sebou. Smysl společného soužití byl v tom, že děti nezůstávaly po škole samy. Studenti bydleli spolu a naše děti s nimi chodily do školy a po škole je k nám vodily. Když všichni odjeli, vždycky zůstalo pár studentů, kteří v Izraeli nikoho neměli. Někdy jeli do jiných rodin, někdy zůstali a pak chodili k učitelům. Měli jsme několik chovanců, kteří k nám přilnuli, brali nás jako rodiče, chodili k nám po škole, měli pocit, že mají rodinu. Se třemi z nich jsem ještě v kontaktu.

Co se tam učilo?

Hadassim byla střední škola s maturitou. Ota tam učil angličtinu. Byl hodně populární. Říkalo se, že byl první učitel, kterého děti nikdy nezamkly do skříně. Byl trošku herec, byl vtipný, uměl se studenty zacházet. A odpoledne, když opravil všechny kompozice, seděl a psal.

Vy jste také učila angličtinu?

Nemohli jsme žít z jednoho platu, i když jsme měli bydlení a školy pro děti zdarma. Nejprve jsem pracovala v jídelně, pak mě požádali, jestli bych nemohla přiučovat angličtinu děti, které měly nějaké potíže. Nakonec mě vzali do školy na zástup, a už jsem tam zůstala. Dodělávala jsem si všechny zkoušky, každé prázdniny jsem byla v kurzech, až mi dali licenci.

Mluvil Ota o svém psaní?

Mně říkal, že začal psát už před válkou, že ve škole četl své kompozice před celou třídou. Dalo mu to kuráž, psal i básně. Doma mu ještě vyšla Země bez Boha, ale většina nákladu už šla po únoru 1948 do stoupy. První knihu v Izraeli napsal v češtině, Vítr z hor. Ale s tou moc spokojený nebyl. Pak napsal anglicky knížku o dětském bloku v Osvětimi, nazval ji Diary, pak vyšla jako The Painted Wall, česky pod názvem Můj bratr dým. Další knihu napsal hebrejsky, česky byla vydána jako Vepři ve při, to je humoristický román o kibucu, o různých postavách, které v něm žijí. Zažila jsem scény, které popisuje, vždycky mají pravdivé jádro, které Ota upravil.

Nyní vycházejí jeho Galilejské povídky. Jak vznikaly?

Rádi jsme jezdili na výlety, nejprve starým džípem, který špatně startoval, hodně jsme vyráželi do Galileje, do hor, ke Kineretu, k Jordánu a jeho přítokům. Ota strašně rád rybařil. Vždycky jsme spali v nějaké studentské ubytovně. Pak děti odrostly, jezdili jsme sami. A jednou jsme zase chtěli někde přenocovat a vedoucí ubytovny se zeptal: „A kde máte tu mládež?" Myslel, že jsme učitelé se třídou. Nechal nás, ale pochopili jsme, že už se to nehodí. Tak jsme začali hledat něco svého. Měli jsme známou v Roš Pina, která nám jednou řekla: a proč si něco nekoupíte u nás, je to tu hrozně laciný... Jeli jsme tam, uviděli jeden dům a hned jsme se do něj zamilovali.

Tak byl krásný?

Byl zarostlý keři, měl děravou střechu, uvnitř jedna místnost plná bot. Prý tam bydlel švec, který se upil k smrti. Ale nám se strašně líbil a byl opravdu laciný: nakonec jsme ho koupili asi za čtyři tisíce lir, to byly zhruba tři učitelské platy. Bylo to tam všechno nejdřív hodně primitivní, až časem jsme to upravili. Trávili jsme tam všechny prázdniny, tehdy to byly tři hodiny cesty, s dětmi, s vnuky. Ota se hrozně rád bavil s místními lidmi, všelicos se tam dělo, psal o tom, a tak vznikaly povídky. Až když byl hodně nemocný, jsme ten dům prodali.

Kde je Roš Pina?

Nahoře v Galileji, blízko Safedu, v horách. Vesnici založili roku 1882 osadníci z Rumunska, kteří se chtěli živit chovem bource morušového. Baron Rothschild jim na to dal peníze a oni nasázeli moruše a postavili kamenné domky nedaleko pramene chladné horské vody. Ale výroba hedvábí se jim nevedla a pomalu počali to místo opouštět. Domky zůstaly prázdné. V padesátých letech minulého století přicházeli noví přistěhovalci a vesnice se začala znovu rozrůstat. Ale přitahovala zvláštní typ lidí, bohémy, umělce, lidi, kteří hledali Boha nebo smysl života, samotáře nebo lidi, co prožívali nějaké trauma, třeba rozvod, a hledali útočiště. Má to tam takové zvláštní kouzlo, člověk dostává pocit, že se octl ve zcela jiném světě. Podle kabalistické tradice to je dokonce místo, kde se na konci dní zjeví Mesiáš.

Co znamená Roš Pina?

Úhelný kámen. V modlitbě Halel se říká: Kámen, který stavitelé zahodili, se stal kamenem úhelným.

Pomáhala Otovi tamější atmosféra?

Já myslím, že ano. On se totiž zabýval, ne snad přímo mystikou, ale zajímaly ho momenty, které sám prožíval, chvíle absolutní koncentrace, kdy se cítil mimo tenhle svět. K tomuhle pocitu se pořád vracel - a dostal to i do těch povídek.

Byl věřící?

Říkal, že ano.

Ale ne v tradičním smyslu, nemodlil se, nechodil do synagogy, pro něj to byla jiná víra, abstraktnější.

Jak jste se vraceli do Čech? Kdy jste se sem dostali poprvé?

Poprvé jsem tu byli už v březnu roku 1989, ještě za komunistů. Konalo se nějaké mezinárodní sympozium v Terezíně, pozvali na něj lidi nejrůznějších národností z Východu i Západu. Přijeli jsme, chodili po Praze jako u vidění. My jsme tu čtyřicet let nebyli, Československo pro nás bylo nedostupné, nic jsme o něm nevěděli, jako by bylo na jiné planetě. Chodili jsme po místech, která jsme znali, a jen jsme si říkali, Podívej, Vltava ještě teče. Pak jsme jezdili každý rok, naposledy v roce 1996. Ota měl vystupovat na knižním veletrhu, ale onemocněl a museli jsme se předčasně vrátit. To byla naše poslední společná cesta do Čech.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.