Zapomenutý malíř

Artur Fischer se vrací do Jičína

Stává se kupodivu dost často, že na někoho zapomenou i v jeho nejbližším okolí. Někdy kvůli špatnému svědomí, někdy jenom proto, že nebyl dostatečně známý. Podobný osud postihl nejspíše i akad. malíře Artura Fischera. Autor článku na první kusé zprávy o Fischerovi narazil zcela nedávno při obnově jičínské synagogy a díky tamním rodákům se mu podařilo zjistit alespoň základní informace o tomto zapomenutém malíři.

Jaro na Zeníně, kolem 1928. Olej na lepence. Muzeum a galerie Jičín.

Jeho obrazy jsou nelíbivé

Artur Fischer se narodil 4. 10. 1884 jako druhorozený syn obchodníka v Lomnici nad Popelkou, kde navštěvoval obecnou a měšťanskou školu a poté (na přání otce) i školu tkalcovskou. Od mládí však toužil stát se malířem a nakonec se mu tohle přání splnilo: po dokončení povinných studií nastoupil na Akademii v Drážďanech, kde ve stejné době studoval také básník a kreslíř František Gellner (1881 Mladá Boleslav -1914 na frontě v Haliči), s nímž na čas sdílel jeho soukromí jako spolubydlící. V Drážďanech Fischer pobyl čtyři roky, pak studoval ve Vídni u tyrolského malíře Albina Eggera-Lienze, kterého si velice vážil. Po válce přešel na pražskou Akademii výtvarných umění do speciálky Maxe Pirnera. Zde se potkal s celoživotním přítelem, pražským krajinářem Karlem Holanem (1893 Praha - 1953 Praha), který na dobu svých studií vzpomíná v úvodu katalogu k Fischerově výstavě: Nebylo nás tehdy mnoho u Pirnera; řady žáků byly prořídlé válkou, nervy i organismus oslabeny válečnými lety. Přesto se pilně pracovalo a svědomitě docházelo do školy. Fischer patřil k nejpilnějším.

Artur Fischer byl z Pirnerových žáků nejstarší a měl již rodinu (v roce 1914 se oženil s Klárou Popprovou z Jičína, v červenci 1916 se jim narodil syn Josef), o kterou starostlivě pečoval. Během studia odjížděl vždy na sobotu a neděli do Jičína, v pondělí se vracel do Prahy a pracoval. Tiše stával u stojanu ... pracoval těžce, cele soustředěn, vzpomíná Karel Holan. Ve svých obrazech zjednodušoval formu až asketicky. Mám před sebou jednu z prací, kterou mi kdysi věnoval. Je to ulice - bezejmenná ulice, červený štít domu, jehož fronta se ztrácí v nekonečnu, fronta, která nemá oken, v jakési zašpinavělé hnědi ostře kontrastuje se žlutavým nebem, zbrázděným fialovými mraky. Silueta ztemnělého stromořadí zakončuje obzor. V této Bohem opuštěné ulici kráčí několik lidí k neznámému cíli. Obraz není technicky dokonale namalován, ani snad Fischerovi o to nešlo, jemu šlo o vyjádření vlastní osobnosti. ... Jeho obrazy rodily se z nitra. Není v nich nic poetického: jsou výrazem vážného názoru na život. ... Jeho kolorit je omezený - užívá šedi, ztlumených červení a zdušených modří. Jeho obrazy jsou nelíbivé. Nemohl se jimi uživit.

Podobizna chlapce (syna Josefa), kolem 1925. Olej na plátně. Muzeum a galerie Jičín

Melancholické krajiny

Nejstarší nám známé Fischerovy obrazy vznikly v roce 1915: Portrét otce a půvabná malířská studie sedící ženy se secesním účesem, patrně portrét jeho matky (je vystaven v obrazárně muzea v Lomnici nad Popelkou). Portréty prozrazují velmi dobrou malířskou techniku a citlivé vystižení podoby i výrazu. Z doby poněkud pozdější, patrně poválečné, pochází nedokončený Portrét dívky s náušnicí a Portrét chlapce, zřejmě syna Josefa (oba v muzeu v Jičíně). V těchto portrétech je patrná nová snaha o pevně stavěný tvar, velmi odlišná od volného rukopisu starších obrazů. Také téměř monochromní provedení v hnědém tónu odpovídá snaze o jednoduchost, ovlivněné patrně i poválečným derainovským klasicismem.

Po válce maloval Fischer také zátiší, která by byla z hlediska nového věcného stylu zvláště zajímavá - bohužel, žádné se zatím nepodařilo objevit.

Jeho hlavním tématem se staly krajiny, téměř výlučně pohledy z okolí Jičína, Lomnice nebo Tábora, ale také z Krkonoš, kam se rád vydával na malířské výpravy. Přitahovala jej především atmosféra předjaří, kdy je krajina ještě průhledná, ale všude je cítit nový život. Počátkem roku 1921 namaloval Jarní krajinu a Melancholickou krajinu s výhledem do louky a pole s nízkým horizontem, několika venkovskými chalupami a vysokým modrým nebem. Oba obrazy jsou provedeny v šedých, modrých a zelenavých barvách, které vzbuzují spíše chlad a dobře vyjadřují atmosféru bezčasí prvních jarních dnů. Krajiny jsou důkladně komponované a připomenou nám zasněné krajiny Otakara Kubína (1883 Boskovice - 1969 Marseille), které ve stejné době začal malovat v Provenci.

Jarní atmosférou a dobou vzniku se k těmto dílům pojí Fischerův obraz Jaro na Zebíně (muzeum v Jičíně), tématem s ním souvisí obraz Vrby pod Zebínem z roku 1924, v teplých žlutozelených barvách, s řadou vrb podél potoka v popředí. Obraz je barevnější, stále si však uchovává zasněnou kubínovskou atmosféru časného předjaří (soukromá sbírka Liberec). Atmosféru jarního probouzení zachycuje také Pohled na Brada (1921), malovaný však ve srovnání s předchozími obrazy neobyčejně živě a volně. Artur Fischer se vedle malby věnoval také grafice, především leptu; některá tato díla známe alespoň podle názvu: Konec ulice, Letní večer, Koštofránek, Trestníci v senoseči, Pohled ze Zebína k Bradům, Matka s dítětem aj.

Portrét matky, kolem 1915. Olej na plátně. Muzeum v Lomnici nad Popelkou.

Avantgardní koberce: rodinný podnik

V roce 1928 se Fischer musel ujmout rodinného podniku a postavil pro něj patrovou tkalcovnu na výrobu ručně vázaných koberců, záclon a dekoračních látek. Se vkusem vytříbeným důkladným uměleckým školením řídil pak uměleckou stránku výroby, žena Klára vedla podnik po obchodní stránce. Podle Holana byl ale Fischer od přírody nesmělý, nevýbojný a malířův přítel pochyboval, že by dovedl někoho přesvědčit o výtečných kvalitách, které jeho výrobky skutečně měly. Byly z poctivého materiálu, odborně zpracované a barevně velmi vkusné. Bez ohledu na to však firma vzkvétala a umožnila Fischerovým, aby závod rozšířili a postavili si vlastní dům s barvírnou a dílnami.

Pamětníci vzpomínají na překvapivě moderní, téměř avantgardní vzory a vkusné barevné řešení Fischerových koberců. To ostatně odpovídá také jeho obrazům, které byly často barevně i tvarově úsporné. V době, kdy zakládal dílnu na koberce, přestal téměř malovat, malování se ale nevzdal a rád se prý k němu ve volných chvílích později vracel. Zdá se ale, že volných chvil neměl moc: poslední nám známý Fischerův obraz Zimní krajina vznikl v roce 1934 (muzeum Jičín) a zachycuje pohled z okna na zasněžené dvorky jičínského předměstí, patrně z okna vlastního domu Fischerových. Nejde už o komponovaný pohled jako dříve, ale zcela nehledaný záběr z okna, malovaný volnější rukou než v jeho předchozích obrazech. Fischerovy obrazy si vždy uchovávají úsporné malířské a barevné provedení, u něhož stojí v popředí spíše prožitek než technická dovednost a efektní malířský styl.

Melancholická krajina I, 1921. Olej na plátně. Muzeum a galerie Jičín.

Ve vile Neumannových v Sobotce

Za okupace přišli Fischerovi o všechno.Syn Josef se pokoušel emigrovat, ale nakonec zůstal; nejspíš nechtěl opustit rodiče. Artur Fischer nebyl nikdy veselým člověkem, vzpomíná na tu dobu přítel Holan. Byl mírné a jemné povahy, citový, a když se usmíval, bylo cosi melancholického v jeho úsměvu. V té době se však neusmíval vůbec. Byl Žid. Jeho dům byl označen... Z minulých zkušeností se dalo soudit, že osud Židů nebude v následující době lehký.

V roce 1942 byla rodina vystěhována z rodinného domku a internována společně s ostatními židovskými rodáky ve vile Neumannových v Sobotce, kde byl Artur Fischer zaměstnán jako zemědělský dělník. Odtud byli Fischerovi počátkem ledna 1943 deportováni do Mladé Boleslavi, kde byla soustředěna téměř stovka Židů z Jičína a dalších téměř šest set osob z okolních obcí, zejména Hořic, Libuně a Mladé Boleslavi. Ti všichni byli 13. ledna 1943 transportem Cl odvezeni do terezínského ghetta; většina z nich byla po deseti dnech převezena transportem Cr do Osvětimi, kde hned po příjezdu zahynuli až na výjimky v plynových komorách. Stejný osud postihl Artura Fischera, jeho ženu a syna Josefa.

Hledají se obrazy a informace

V listopadu 1947 uspořádal ing. arch. Čeněk Musil se svým bratrem arch. Zdeňkem Musilem a prof. Antonínem Houbou svému příteli Arturu Fischerovi in memoriam jeho první výstavu ve Studentském domě v Jičíně. Na výstavě Obrazy a kresby Artura Fischera bylo vystaveno téměř 60 olejů, kreseb a leptů, vyšel dokonce i malý katalog, jemuž dnes vděčíme za většinu informací o Fischerově životě a tvorbě.

Přes svoji plachost se Fischer účastnil jičínského kulturního života a byl jeho samozřejmou součástí, aktivně působil zvláště v Zimním klubu Jičín. Navzdory tomu je dnes jeho jméno téměř neznámé, podobně jako vzpomínka na další jičínské rodáky, kteří zahynuli za okupace v nelidských podmínkách. Proto bychom chtěli Arturovi Fischerovi v jičínské synagoze připravit výstavu, která by připomněla jeho umění i památku jeho rodiny.

Prosíme čtenáře Roš chodeš, pokud mají jakékoli informace o Fischerově rodině nebo obrazech, aby nám podali zprávu do redakce nebo přímo autorovi článku na adresu: arno.parik@jewishmuseum.cz.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.