Mecenáš Otakar Guth

V roce 1974, rok po smrti spisovatele Egona Hostovského, založila Reggie Hostovská, jeho americká vdova, literární cenu, která měla manželovo jméno připomínat. O dva roky později přijela o prázdninách do Československa, aby se seznámila s vlastí svého muže a s místy, odkud pocházel. Tehdy mě požádala, abych ji doprovázela na cestě do Náchoda a rodného Hronova. Byla to dost smutná výprava. Špinavé uličky, rozpadávající se domy, slepá okna a panelákové škatule necitlivě zasazené do podhorské krajiny ničím nepřipomínaly malebný Starkov či tajemný Zbečnov z Hostovského románů.

Dr. Otakar Guth v roce 1932

Truchlivé dojmy ze setkání s realitou nám ale vynahradilo vřelé přijetí, jehož se nám dostalo od několika otcových spolužáků, kteří nám dělali průvodce.

Cestou z výletu mi Reggie vyprávěla o Ceně Egona Hostovského a o pohnutkách, které ji k založení vedly. Otec jí prý kdysi vyprávěl, že když byl mladý začínající spisovatel, podporoval ho finančně jeho starší kolega, aby mu ulehčil jeho literární začátky. Napadlo ji, že by bylo hezké, kdyby se toto přátelské gesto proměnilo v jakousi generační štafetu, a tak se rozhodla věnovat ročně tisíc dolarů ve prospěch českého spisovatele, jehož kniha bude podle úsudku poroty uznána za nejzajímavější ze všeho, co v předchozím roce vyšlo v některém z exilových nakladatelství. Členy první poroty byli publicista A. J. Liehm, spisovatel Josef Škvorecký a herec a dramatik Jiří Voskovec. Cena Egona Hostovského byla dlouho jedinou cenou pro nezávislou českou (a slovenskou) literaturu. (Cena Toma Stopparda byla poprvé udělena v roce 1984 a cena Jaroslava Seiferta v roce 1986.)

Reggie si ale nepamatovala jméno spisovatele, který Hostovského podporoval, a mně to tak dlouho vrtalo hlavou, až jsem po tom začala pátrat. Předpokládala jsem, že Hostovský musel svému staršímu kolegovi jistě nějak projevit svou vděčnost, a tak jsem věnovala pozornost dedikacím v jeho knihách z předválečného období.

Osm věnování

Od roku 1926 do roku 1938 vydal Hostovský knižně celkem jedenáct titulů a v dedikacích k nim - když nepočítáme příbuzné - najdeme jména celkem osmi lidí. Literárně činných z nich bylo šest, dva zbývající zřejmě patřili do okruhu hronovských přátel.

Egon Hostovský (třetí zleva) přednášel v roce 1936 dělnickému sdružení na Kladně o literatuře. První zleva dr. Emil Neumann

Svůj román Stezka podél cesty, vydaný v roce 1928, věnoval dvacetiletý autor Maximu Stránskému. Hostovský rád používal ve svých knihách jmen svých blízkých a přátel, a tak se nám hned vybaví potřeštěný cesťák a věčný snílek Maxa Braun z Domu bez pána, poďobaný Maxa, za něhož se starkovští židé styděli a jen synové Richarda Adlera ho na smrt milovali. Po skutečném Maximu Stránském jsem marně pátrala. V terezínském archivu je sice Stránských Maxů i Maximiliánů dost, ale žádný neměl nic společného s Náchodskem a vesměs byli nejméně o jednu generaci starší než Hostovský. V Náchodě, jak zjistila Mgr. Lydia Baštecká ze Státního okresního archivu v Náchodě, se jméno Stránský vyskytovalo, ale žádný nebyl Maxim. V roce 1930 byl ustaven krajským rabínem Hugo Stránský, nar. 1905, a pobýval zde také obchodník Bedřich Stránský. V roce 1998, kdy jsem se tímto výzkumem zabývala, neříkalo jméno Maxim Stránský nic ani nikomu z Hostovského žijících vrstevníků.

Ve věnování k románu Ztracený stín z roku 1931 se setkáme se jménem MUDr. R. Hirsch. V terezínské kartotéce jsem našla MUDr. Roberta Hirsche, narozeného 31. 7. 1899 v Hronově. 17. prosince 1941 byl odtransportován do Terezína, kde zemřel 16. 4. 1942. Tady bylo pátrání úspěšnější. Otec doktora Hirsche Bedřich, původem z Veselova u Žlutic, založil v Hronově, společně s Juliem Löwenbachem, tzv. mechanickou tkalcovnu zhruba v téže době, kdy se zde usadil také otec Egona Hostovského. Robert maturoval na náchodském gymnáziu v roce 1917 a prospěl s vyznamenáním. Již předtím nastoupil domobraneckou službu. Se svou ženou Olgou z České Skalice měl dvě děti, obě narozené v Trutnově. 2. února 1942 byl na příkaz německých úřadů Bedřich Hirsch se svými třemi syny vyškrtnut z domovského svazku města Hronova a pozbyli tak zdejšího domovského práva.

Mezi zbývajícími šesti adresáty dedikací je otcovský přítel Ivan Olbracht (1882- 1952), jehož Podivné přátelství herce Jesenia (1919) tak podivuhodně souznělo s Hostovského vlastní mladistvou tvorbou, dále básník a překladatel Josef Palivec (1886-1975), Hostovského kolega z ministerstva zahraničních věcí, a také dva Hostovského vrstevníci a blízcí přátelé - divadelní kritik Josef Träger (1904-1971), přezdívaný Theodor, a MUDr. Emil Neuman (1904-1944). Než se dostanu k posledním dvěma jménům, ráda bych se u něho zastavila. Kamarád Míla Neumann, autor povídkové knížky Chlapec a putifarka (Praha 1926), posloužil nepochybně Hostovskému jako předloha pro postavu bratra Jindřicha v románu Dům bez pána. Žil ve smíšeném manželství (měl dceru Milen, která později rovněž vystudovala medicínu) a za okupace si přivydělával psaním detektivek pod cizím jménem. Válku by byl nepochybně přežil, nebýt udání. Byl prý doslova umučen.

Zbývající dvě jména patří dvěma židovským přátelům z Prahy, významným představitelům českožidovského asimilačního hnutí: jsou to Jindřich Kohn (1874-1935) a Otakar Guth (1882-1943).

Jméno Jindřicha Kohna, autora posmrtně vydané knihy Asimilace a věky (1936), nebylo úplně zapomenuto a najdeme je dokonce v Příručním slovníku naučném z r. 1963, a to s příznačnou poznámkou: hlasatel česko-židovské asimilace proti sionismu.

Venkovan v Praze

Posledně jmenovaného budeme v encyklopediích a literárních slovnících hledat marně, ač vedle práce Podstata židovství (1925) vydal i několik beletristických knih a pod pseudonymem Marten publikoval své literární, divadelní a výtvarné kritiky. Narodil se 9. května 1882 v Letech u Dobřichovic a do Prahy přišel na počátku 90. let studovat na akademickém gymnáziu, které ukončil v roce 1901. Potom vystudoval práva a - jak se dočteme v Kalendáři českožidovském (1932–33) v medailonu k jeho padesátinám – mladý student ... měl vlivem staršího bratra plnou hlavu Marxe, Engelse, Lasalla a plné srdce Březiny, Tomana a Neumanna. Brzy po svém příchodu do Prahy se Otakar Guth účastnil činnosti studentské organizace Kapper a působil po způsobu apoštola pravdy" i mezi mladými lidmi z obchodů a živností, pro něž přednášel a psal. Ani po dokončení studií nepřerušil styky s akademickou mládeží: Nebylo podniku, jemuž by nebyl stál dr. Guth v čele, ať již radou bohatých zkušeností svých, ať již účinnou pomocí...

Ten upřímný zájem o mladé lidi nejspíš pramenil z vlastní zkušenosti venkovského chlapce, který se najednou octl v Praze a krušně se musel vyrovnávat s novým prostředím. Vypráví o tom próza Starý dům ze stejnojmenné knihy (1937), která je zajímavým pohledem na život josefovské čtvrti na břehu Vltavy v době před asanací:

Když přivezl v letech devadesátých minulého století Karel Braun svého desetiletého syna Petra na studie do Prahy, byl hoch z počátku jako v Jiříkově vidění. Přišel náhle z malé a tiché poberounské vesnice do velikého, neklidného města a hlava se mu všecka točila z víru a šumu na ulicích. Byl oslepen jako poutník, jenž vystoupí ze tmy do prudkého světla. Otec ho zavedl k tetě Bertě Schwarzové na tehdejším Janském náměstí proti Letné, dal mu na cestu několik dobře míněných rad, a už se začal nový život. (...) Maminka vypravila Petra do Prahy, jak nejlépe uměla: šaty z humpoleckého sukna měl přešité po starším bratrovi; boty, které mu urobil místní švec Horák, byly pevné, ale ohromné, aby z nich nevyrostl.

Pýchou Petrovou byly však bavlněné červené punčochy, jež mu matka vlastnoručně po večerech upletla a jichž dostal s sebou šest párů. Ve třídě i na ulici vzbuzovaly zřejmě pozornost, jíž Petr dlouho nerozuměl a již si po nějakou dobu mylně a pro sebe lichotivě vykládal. (...) Od první chvíle dával hodiny a obědval každý den jinde. (...) Na rozdíl od většiny svých spolužáků, kteří studovali za lepších podmínek, poznával brzy hlubiny života. Viděl často v bohatých pražských rodinách bezohledný boj o peníze a povrchní nános kultury, pod nímž prorážely poživačnost, sobectví a pomlouvačnost. Když srovnával prostý a srdečný život na vsi, kde druh druha znal a navzájem si pomáhal, s lhostejností a bezohledností ve městě, nebyl na váhách, čemu dát přednost.(...) Klášterní přísnost a kasárenská kázeň vládly ve starém rozviklaném činžáku, kde si děti nesměly hrát ani na dvoře, ani před domem. Kolik nocí proplakal Petr, než si poněkud zvykl na tenhle smutný a bezútěšný život. (...)

Veliká radost Petrova byla, když mohl v létě pomáhat převážet přes vodu. (...) Vltava byla nečistá, lidé, kteří se převáželi na Letnou, nehovořili kamarádsky s převozníkem jako doma, ale byl to slabý ozvuk domova. Občas se vymrštila z vody ryba a Petr hned věděl, co to je. Jeho spolužáci, kteří byli z měst, neměli o těchhle věcech zpravidla ani tušení. Nepoznali ani druhy obilí, nerozeznali dub od buku, neznali brouky, motýly a nepoznali ani pěnkavu. Když Petr chodil po Letné občas s některým chlapcem, jehož učil, měl pocit, že vidoucí vodí slepce. K němu mluvila každá travina, jeho druh šel však vedle něho lhostejně ke krásám přírody. Jeho kamarádi četli vášnivě rádi romány Mayovy a povídky o indiánech a opájeli se dobrodružstvím v přírodě, ale když trochu sprchlo, utíkali před deštěm jako diví, aby si nezkazili šaty nebo nedostali rýmu. Petr se brouzdal v obrovských vesnických botách vesele v dešti a sněhu, jako by se nechumelilo.

Cesty k pokladům

Není snad ani nutno dodávat, že autor těchto řádků měl nepochybně mimořádné pochopení pro mladého kolegu, který vyrostl mezi lesnatými kopci kladského pomezí, po nichž se honí široké vlny všech odstínů zeleně a modři. Je pravděpodobné, že Guth vložil některé své názory do úst jiné z postav své prózy Starý dům, zámožného advokáta doktora Klase, když vysvětluje, jak on chápe vlastenectví:

Chválíme Smetanu, chválíme Mánesa a Aleše, ale co děláme, aby naši žijící novodobí Smetanové, Mánesové a Alešové neživořili? Co děláme, aby pronikli do světa? Že jich nemáme? Ne a tisíckrát ne. Máme vynikající umělce, ale utloukáme je. Podívejte se na Myslbeka. Je to umělec světového formátu. Jak jsme se postarali, aby jeho dílo proniklo na světové fórum? Co dělají naši průmyslníci - až na Waldesa, Bartoně, Morawtze a několik jiných -, naše veliké družstevní organizace pro umění a pro umělce? Vlastenectví až do těch hrdel a statků, ale aby to nestálo zlatku. Nemám osobní ctižádosti. Zúčtoval jsem se životem. Ale chci jednou ukázat prakticky a hmatatelně českému člověku, že je tu problém českého umělce a že se mu musí pomoci.

Otakaru Guthovi věnoval Hostovský v roce 1934 svou povídkovou knížku, jejíž název v souvislosti s naším pátráním zní téměř symbolicky - Cesty k pokladům. Co zbývá dodat? Letos uplynulo od smrti Otakara Gutha právě šedesát pět let. Zemřel v Terezíně 14. srpna 1943 a dnes už jeho jméno neříká nic ani většině literárních historiků. Jeho knihy vycházely kdysi nákladem Akademického spolku Kapper. Dvě z nich jsem našla v otcově knihovně, obě autorem podepsané. Když jsem je pročítala, došla jsem k přesvědčení, že oním laskavým a nezištným Hostovského mecenášem nemohl být nikdo jiný než jemný a citlivý doktor Otakar Guth. Na takové lidi bychom neměli zapomínat. Mohli bychom se od nich lecčemu naučit.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.