Plzeň 19. ledna 2008

Dva důvody

Židovská obec v Plzni a Federace židovských obcí v České republice svolaly toto pietní náboženské shromáždění ze dvou důvodů. Prvním z nich je důstojné připomenutí událostí, které se v tomto městě před 66 lety, v roce 1942, odehrály. Během deseti dnů - 17., 22. a 26. ledna bylo třemi vlakovými transporty odvezeno do koncentračního tábora Terezín na 2500 Židů z Plzně a okolí. Předtím, než je němečtí vojáci s cedulemi na krku a seřazené do čtyřstupů odváděli na nádraží z budovy Sokola Plzeň 1 v dnešních Štruncových sadech, už prošli martyriem, které si jen málokdo z těch, kdo to neprožili, dokáže představit. Postupně byli zbaveni skoro všech práv, téměř vše jim bylo zakázáno, byli okradeni o svůj majetek, vyhnáni ze svých domů a bytů, označeni žlutou hvězdou a systematicky a neustále ponižováni.

Nacisté to vše dělali metodicky, rozvážně, s chutí a s přesvědčením, že tak je to správné a že je to dokonce nutné. Možná si ti židovští otcové a židovské matky, za kterými kráčely malé děti, starci i ti mladí cestou na nádraží říkali, že snad už to nemůže být horší a že tam někde v Terezíně je čeká sice obtížná, ale přece jen snesitelnější budoucnost. Ale brzy se měli přesvědčit, že to nejhorší ještě zdaleka nepoznali. Na konci téhož roku, kdy opustili Plzeň, už jich žila pouze necelá třetina. Ostatní, přes 1800 mužů, žen a dětí, leželi v hromadných, často vlastnoručně vykopaných hrobech v Izbici, v Malém Trostinci či v Baranoviči, kde je vysvlečené donaha střelbou vraždili esesmani. Jiní skončili v Treblince, udušeni plynem, další pak v následujících letech v plynových komorách v Osvětimi. Konce války se dožilo 204 osob.

Připomínáme si to všechno před budovou této synagogy, která patří k největším v Evropě a kterou ti, na které tu vzpomínáme, navštěvovali. Připomínáme si to ve městě, kde pokojně a spořádaně žili v dobré shodě se svými sousedy a spoluobčany. Připomínáme si to jako svobodní lidé, kteří vědí, že součástí jejich svobody, možností a nadějí jsou i ti, které nepřátelé svobody, tolerance i prosté lidské slušnosti pronásledovali, ponižovali, týrali a zahubili.

V prostoru naší svobody se tito zavraždění objevují jako závazek, který žádný slušný člověk nemůže ignorovat. Závazek nebýt lhostejný všude tam, kde se objevuje snaha zlehčovat a zpochybňovat osud obětí holocaustu a osud obětí totalitních ideologií vůbec. A to ve jménu těchto ideologií a ve snaze znovu je oživit a uvést je do každodenního i politického života. Protože útoky na oběti a vysmívání se jejich památce jsou ve skutečnosti útokem proti živým, proti všem, kdo nesdílejí představy o čistotách či nečistotách ras, o násilí jako univerzálním způsobu řešení problémů, o krvi a půdě, o prohnilosti demokracie, o potřebě vůdce atd.

A to je ten druhý důvod, proč se tady setkáváme že totiž chceme spolu se všemi přítomnými vyjádřit protest proti snahám neonacistických skupin veřejně manifestovat antisemitské, rasistické a xenofobní postoje vůbec. Dáváme najevo, že pietní vzpomínka na oběti holocaustu má neoddělitelně i současný rozměr, a tím je odmítnutí neonacistických a extremistických aktivit, pochodů i útoků na skupiny našich spoluobčanů.

Jiří Daníček (Z projevu předsedy FŽO)

Dobrá zpráva, žádná zpráva

Až se koncem prosince bude sestavovat kalendárium událostí letošního roku, bude tam u 19. ledna věta: V Plzni byl zmařen pokus neonacistů pochodovat před Velkou synagogou v době výročí transportů zdejších Židů z roku 1942. Pokud ta informace někoho zaujme a projde reakcí médií, rozroste se mu zmíněná věta v houšť témat, která teď ještě máme v dobré paměti. Soudě podle hlavních deníků a tří ústředních televizních stanic, však možno rovnou konstatovat, že jeden podstatný námět přišel zkrátka. Noviny, internetové zpravodajství i televize především zaujalo, že plzeňský primátor Pavel Rödl pochod zakázal. Jeho odpovědné - a jak věřím i zákonné - rozhodnutí bylo převážně vystaveno kritice.

Boj s neonacisty je nad zákon, vynesl například rozsudek jeden celostátní deník. Říkám si, jaká škoda, že stejnou pozornost nevěnoval postupu úředníka, který akci neonacistů hned po ohlášení nezakázal. Což se snad v zákoně nepíše, že se tak má stát, jestliže by oznámený účel shromáždění směřoval k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti kvůli národnosti, původu, rase a náboženskému vyznání? Jak toto příslušný úředník ověřil? Snad ještě více však média propírala jiné téma: Přípravu Plzně na boj. Dozvěděli jsme, kolik na něj bude vyčleněno policistů, transportérů, vodních děl a vrtulníků. Plzeňané měli v ohrožené oblasti přeparkovat auta, zavřít obchody a nejlépe je i zabednit. Byli jsme varováni před bitkami neonacistů s přívrženci extrémní levice, odrazováni od cesty kolem plzeňské Velké synagogy.

O aktivitě odpůrců neonacismu spojených v široké koalici židovských, občanských, křesťanských a mládežnických organizací se zato takřka nemluvilo. Copak by televizního diváka mohla zajímat solidarita lidí, které nespojuje ani strana, ani ideologie? Odpor proti hanobení obětí nacismu, ochota veřejně vystoupit v neformálním společenství proti propagaci nenávisti - to přece nevyvolá médii tolik hýčkané napětí a obavy.

A pak přišla sobota 19. ledna. V Praze se sešly dvě stovky neonacistů, v Plzni dvacet. Pár z nich samozřejmě dostalo slovo v hlavních televizních zpravodajstvích, ale shromáždění několika tisíc lidí v Plzni nestálo televizím za jedinou větu přímého účastníka. S ohledem na nepsaný mediální zákon dobrá zpráva, žádná zpráva mě to nepřekvapuje. Stejné to bylo již 10. listopadu v Praze. Shromáždění několika tisíc občanů proti neonacistům ustoupila do pozadí před opakujícími se záběry pouličních bitek.

V Plzni se však nikdo nepral. Neonacisté připravovali provokaci, místo nich přišli slušní lidé. Atmosféra, která provázela jejich setkání, byla nádherná, a bylo to i setkání historického významu: Ještě nikdy se u nás tak výrazně neprokázala křesťansko- -židovská vzájemnost jako účastí biskupa Františka Radkovského na šabatové bohoslužbě v synagoze a židovským vyznáním víry proneseným v plzeňské katedrále.

Jenže, všechno marno. Dobrá zpráva, žádná zpráva. To kdyby si někdo z účastníků shromáždění vymkl kotník, to by byl zpravodajský trhák!

Leo Pavlát

Klíčová slova

Jiří Daníček

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.