Nenávistná kritika

Komiks Palestina (BB Art) potěší antisemity

Americký kreslíř a novinář Joe Sacco procestoval palestinská města a uprchlické tábory v zimě na přelomu let 1991 a 1992 s úmyslem zdokumentovat utrpení Palestinců pod izraelskou okupací, neboť se domníval, že západní média nevěnují opačné straně konfliktu dostatečnou pozornost. Výsledkem se stala komiksová reportáž Palestina (BB Art 2007, překlad V. Janiš), podávající formou mozaiky drobných příběhů otřesný obraz údajné brutality, zvůle a fyzického i psychického útlaku ze strany Izraelců na Palestincích. Strašlivé, řekne si nutně leckterý čtenář, jenomže věc má mnoho háčků.

Etiku nechal Sacco stranou

Palestina je prezentována jako reportáž, ale k obvyklé novinářské práci má daleko. Nejde jen o nestrannost, novinář má samozřejmě právo zaujmout stanovisko, avšak teprve poté, co vyslechne a zhodnotí podání obou stran a zprostředkuje je i čtenáři, aby si mohl udělat svůj názor sám. To se neděje, naopak Sacco podává ve svém komiksu jednostranný a tendenční pohled na realitu, který nekriticky přejímá od palestinských radikálů.

Takto jsou v knize přestavováni Palestinci...

Další závažný problém se týká základní novinářské etiky: ačkoliv velkou část situací a příběhů získal autor z druhé ruky, většinou je nijak neověřuje a rovnou je předkládá jako úplnou pravdu. Navíc Sacco neovládá ani hebrejštinu, ani arabštinu, byl tedy zcela odkázán na zprostředkování (výhradně arabských) tlumočníků a řadu situací, jimž byl osobně přítomen jako pozorovatel, si zkrátka přečetl po svém.

Příkladem svérázného čtení událostí je i Saccův výklad izraelských dějin. Z jeho zkratkovitých historických exkurzů čtenáři vyplývá, že bezprostředně po vydání Balfourovy deklarace proběhlo vyhnání palestinských Arabů na Západní břeh a do pásma Gazy, po čemž následovala okupace těchto teritorií. Zcela se tu ignoruje fakt, že Britové tvrdě omezovali židovské přistěhovalectví do Palestiny dokonce i po nástupu nacismu, válka za nezávislost je tu podána jako izraelská agrese a opomíjena je i historická role arabských sousedů a jejich podíl na rozpoutání války v roce 1967, která přinesla Palestincům nezáviděníhodnou pozici okupovaného národa.

Tento zjednodušený pohled je vlastní i Saccově interpretaci období první intifády, kdy se kniha odehrává. Aby se nemusel vzdát černobílého rozlišování na bojovníky za svobodu a okupanty, Sacco ignoruje nebo alespoň zlehčuje na obou stranách ty proudy, které byly nakloněny smířlivému řešení. Židi mír nechtějí, opakují na stránkách komiksu postavy Arabů, přestože v dějinách to byli tolikrát naopak arabští politici, kteří rezolutně odmítli izraelskou nabídku smíru. Mírové iniciativy, demonstrace za zrušení osad Sacco shazuje jako pokrytecké a povrchní, o aktivitách celé řady nevládních izraelských organizací se nedozvídáme vůbec. U Palestinců zase Sacco zamlčuje teror vůči údajným kolaborantům, mezi nimiž byl téměř stejný počet obětí na životech jako mrtvých při střetech s Izraelci. Většina zavražděných přitom s izraelskou policií vůbec nespolupracovala a kolaborant bylo obvykle označením člověka, který nesouhlasil s cíli a prostředky intifády.

Židé jako ztělesnění zla

Sacco v knize snižuje, ba zesměšňuje kulturní a historické vazby Židů k Izraeli. V jedné pasáži je například konfrontován židovský mladík z Ameriky, který je poprvé v Izraeli a hned po návštěvě Západní zdi v Jeruzalémě afektovaně vykřikuje: Já jsem tu doma! Jsem tu doma!, se slovy starého palestinského rolníka, který byl v roce 1948 vyhnán z rodné vesnice: Den, kdy jsem odešel ze své země, byl černý. Co tím básník chtěl říci, je zřejmé - na skutečný vztah k rodné hroudě má právo pouze arabský rolník. Podobně jeho zhuštění sionistické myšlenky do výroku Theodora Herzla země bez lidí pro lid bez země je velmi zavádějící, vytrženo z kontextu pomíjí skutečné příčiny vzniku sionismu (selhání asimilace v přetrvávající antisemitské atmosféře v Evropě) i tisíciletý vztah Židů k pravlasti. Vznik Izraele je tu celkově podán jako akt bezpráví, a je tedy delegitimizován.

...a takhle Židé.

Autorův způsob zobrazování Izraele a Izraelců nese rysy určitého odlidštění až démonizace. Napovídá tomu styl kresby (zatímco do tváří Arabů zakreslil Sacco bolest a spravedlivý hněv, výrazy Izraelců zračí téměř vždy buď bezcitnou lhostejnost, či surovost a zlobu), typizace postav Izraelců, kteří působí anonymně (Arabové naproti tomu vystupují v komiksu jako individualizovaní jedinci): vždy vidíme jen brutalitu osadníků či vojáků, případně již zmiňované pokrytectví mírových aktivistů. Zvláště osadníci, pro Sacca ztělesnění všeho zla, jsou zobrazováni jako agresivní fanatici, přičemž sama víra je terčem sarkasmu: Na předměstí se pár desítek ozbrojených osadníků modlí, i s dětmi, rodinná záležitost... možná se chystají jako minulý měsíc do Ramalláhu rozflákat výlohy. Naopak zhusta daleko radikálnější náboženský fanatismus Palestinců nepodrobuje Sacco kritice ani v nejmenším (jediná pasáž, věnovaná právům žen v muslimské společnosti, vyznívá ve smířlivém duchu typu musíme respektovat odlišnosti kultur). Znevážen je i samotný princip izraelské demokracie a jejích kontrolních mechanismů, Sacco reprodukuje pochybnosti Palestinců o tom, zdali budou excesy vůči nim skutečně postaveny před soud (což se v Izraeli skutečně děje, ale to se již z komiksu nedozvíme). A člověka až zamrazí z pointy jedné z epizod, v níž Sacco nechá zcela bez komentáře zaznít výrok Palestinky, která mnoho let žila ve Spojených státech: A jestli jste jeden z deseti nebo ze sta novinářů, kteří chtějí o Palestině vypovědět pravdu, stejně vám to neotisknou, protože noviny v Americe vlastní Židi, těm patří v Americe všechno.

Za pozornost mimochodem stojí i způsob Saccovy práce s ironií (a sebeironií), kritikou tolik oceňovaný. Budí totiž zdání, že autor má od zobrazované reality zdravý odstup. Při bližším pohledu nám ale nemůže uniknout, že ani tady se Sacco nebyl schopen zbavit své zaujatosti - zatímco ironie uplatňovaná vůči Palestincům je laskavá a omezuje se na roztomilé zvláštnůstky typu poněkud obtížné pohostinnosti či věčně přeslazeného arabského čaje, ironické šlehy vůči Izraelcům jsou patřičně kousavé a většinou velmi nespravedlivé. A sebeironie autora není v podstatě ničím jiným než stylizací do role sympatického antihrdiny, novináře, pro něhož je konflikt zdrojem obživy, ale kterého nakonec míra spatřeného bezpráví proti jeho vůli hluboce osobně zasáhne.

Není to žádná novinka

Není žádnou novinkou, že zarytá a nenávistná kritika Izraele a současně proklamovaný soucit s trpícím národem Palestinců je oblíbenou součástí rétoriky moderní levice. Tato rétorika nemusí být v jednotlivostech vždy lživá, často může být vedena i dobrými úmysly - poukázat na bezpráví a požadovat nápravu je jistě chvályhodnou součástí občanské a politické angažovanosti -, takřka bez výjimky ale vychází z neznalosti kontextu, neschopnosti odlišovat příčiny a následky, ze snahy stranit slabšímu bez ohledu na to, zda je v právu, a nejspíš až na posledním místě z podvědomé averze či nedůvěry vůči Židům. A toto všechno Saccova komiksová reportáž ztělesňuje takřka učebnicově.

Klíčová slova

Joe Sacco

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.