Československo bylo nejisté útočiště

Na reakcích československých úřadů na vydání norimberských zákonů v roce 1935 a možný příchod většího množství německých Židů je pozoruhodná především skutečnost, že nejsou již řazeni do skupiny německých uprchlíků (emigrantů dobovou terminologií), ale že jsou popisováni jako hospodářští imigranti. Zatímco bezprostředně po nástupu nacistů k moci československé úřady uznávaly pronásledování Židů jako kritérium pro uznání uprchlíka, nepovažovaly od poloviny třicátých let vyřazování Židů z německého hospodářství a ze společnosti za dostatečný důvod. Stále více jsou uprchlíci rozdělováni na politické, kteří si zaslouží azyl, a na hospodářské, jimž je třeba se bránit. Výraz hospodářská emigrace pak navíc fungoval jako synonymum pro židovské uprchlíky či jako kódové slovo pro Židy. V argumentaci proti hospodářským židovským uprchlíkům vynikala především policejní ředitelství v Praze a v Moravské Ostravě. Policejní ředitelství v Praze například v červenci 1936 zdůrazňovalo, že židovská hospodářská emigrace poškozuje pražské živnostenské a obchodní kruhy a dodávalo, že další pobyt těchto osob zde netrpí, vyzývá je k odchodu a snaží se je vším způsobem odstraniti. V souvislosti s plánem soustředění uprchlíků v roce 1937 shrnovala pak pražská policie své výhrady: Tato skupina židovských hospodářských emigrantů je mimo komunisty pro Československou republiku nejvíce škodlivá a sice jednak svým hospodářským působením, jednak způsobem provádění svých obchodů, kterým nemorálně působí na čs. státní občany. Kromě toho není bezvýznamnou též ta okolnost, že tito emigranti nesnaží se ani v nejmenším osvojiti si státní jazyk a jejich děti navštěvující ponejvíce jen německé školy, zejména vysoké, rovněž přispívají k domnělému německému rázu Prahy.

Nepohodlní

V policejní a obecně úřední argumentaci se neodráží pouze skutečnost, že řada uprchlíků byla kvůli zákazu práce nucena k ilegálnímu podnikání, ale také rozšířené stereotypy židovského nekalého podnikání a Židů jako nepoctivých obchodníků či lichvářů.

Československá státní správa svým přístupem nejen projevovala necitlivost vůči specifickým rysům pronásledování Židů a vůči jejich důvodům k útěku z Německa, ale také výrazně přispívala ke kriminalizaci židovských uprchlíků, které byli již dříve vystaveni polští či obecně východní Židé. Jakmile nebyli považováni za skutečné uprchlíky, mohli být vypovídáni či trestáni za neoprávněné překročení hranic nebo za pobyt bez platných cestovních dokladů. Československo stále více ztěžovalo těmto uprchlíkům či pomocným výborům, které se o ně staraly, legalizaci jejich pobytu.

Specifickou skupinu uprchlíků představovali lidé, kteří z Německa utíkali kvůli překročení zákazu důvěrných vztahů mezi Židy a árijci. Po přijetí norimberských zákonů byli tito lidé v Německu demonstrativně pronásledováni a veřejně ponižováni, přičemž židovskému partnerovi hrozilo odvlečení do koncentračního tábora. Od roku 1935 se proto množily případy především mladých mužů, kteří po příchodu do Československa prohlašovali, že utíkají kvůli Rassenschande (hanobení rasy). Židovské organizace si v některých případech stěžovaly, že úřady tento důvod k útěku nerespektují a uprchlíky vracejí do Německa, kde jsou vystaveni pronásledování. Z dostupných pramenů a jednotlivých zjištěných případů se však zdá, že v Československu neexistoval v této věci jednotný postup, a vyjádření ministerstev byla spíše vyhýbavá. Úřady měly proto v posuzování jednotlivých případů značnou volnost, přičemž záleželo též na dalších okolnostech a na úsudku policistů nebo úředníků o charakteru dotyčného uprchlíka. Pronásledování kvůli stykům s nežidovskými partnery bylo ze své podstaty obtížně doložitelné a českoslovenští policisté či úředníci zřejmě v mnoha případech uprchlíkům příliš nevěřili. Navíc jsou z policejních dokumentů často patrné negativní postoje vůči lidem žijícím v nemanželských svazcích. V neprospěch uprchlíků působila pak především skutečnost, že byli zpravidla řazeni do kategorie hospodářských uprchlíků a Rassenschande nebyla (podobně jako vytlačování Židů z hospodářského života) považována za součást politického pronásledování.

Pozornost vzbudil například případ německého uprchlíka židovského původu Friedricha Badriana, který v roce 1936 utekl z německých Gliwic (Gleiwitz) k sestře do Moravské Ostravy a tvrdil, že v Německu byl pronásledován kvůli poměru s katoličkou. Policejní ředitelství v Moravské Ostravě však nepovažovalo jeho argumentaci za přesvědčivou - nebyl prý schopen uvést jméno ženy, s níž měl mít poměr. Badrian přitom mohl jméno dívky tajit i proto, aby ji nevystavil diskriminaci. Jeho žádosti o povolení k pobytu podle zákona o pobytu cizinců a o povolení k pobytu bez cestovního pasu byly zamítnuty, neboť je nemohl doložiti potřebnými doklady, zejména ne o tom, že jest emigrantem, a že si tudíž nemůže bez vlastní viny opatřiti cestovní pas. V souladu s nařízením o rigorosním postupu vůči židovským emigrantům uvádí ve své zprávě ostravský policejní prezident, bylo na Badriana naléháno, aby si opatřil patřičné doklady a opustil území ČSR. V září 1936 byli i s bratrem, který mezitím též utekl do Československa, vyzváni k opuštění země a Friedrich Badrian byl úřady de facto donucen vycestovat do Německa, kde si měl pořídit platné cestovní doklady nutné pro vystěhování do třetí země. V Německu byl zatčen a spáchal ve vězení sebevraždu. K jeho vyhoštění z Československa přispěla prý i známost bratrů Badrianových s jistými německými podloudníky. Zároveň se však úřady obávaly, že by mohli být zbaveni německého občanství, což by jejich odstranění z Československa ztížilo. O okolnostech Badrianova odjezdu do Německa se následně rozpředla bouřlivá rozepře: zatímco Badrianova přítelkyně a s ní spojené komunistické kruhy v Moravské Ostravě tvrdily, že byl vypovězen a předán německým úřadům, československá policie zdůrazňovala, že odjel dobrovolně a byl pouze nenápadně sledován policejním agentem. Z okolností je však zřejmé, že Badrian odjel pod nátlakem policie, i když nebyl formálně vypovězen, a to především z toho důvodu, že bez cestovních dokladů nemohl legálním způsobem řešit následné vystěhování. Ať již byly přesné okolnosti jeho útěku z Německa jakékoli, jeho případ jednoznačně vypovídá o zostřeném postupu vůči části židovských uprchlíků.

Zvláštní přístup

V úředních dokumentech se toto zpřísňování stále častěji projevovalo zdůrazňováním židovského původu, přičemž postupně také přibývalo v úředním styku používání výrazu árijec či neárijec. Je patrné, že jazyková stránka nacistického pronásledování Židů stále více ovlivňovala formulaci politiky ostatních států. Používání výrazů explicitně označujících židovské uprchlíky nemuselo být centrálně nařízeno, ale vypovídalo o procesu jejich kategorizace do zvláštní skupiny, která se odlišuje od ostatních („politických") uprchlíků. Československo bezpochyby nebylo jedinou zemí, kde úředníci a policisté v druhé polovině třicátých let 20. století přebírali nacistický slovník a různými způsoby označovali dokumenty židovských uprchlíků. Švýcarský historik Guido Koller například upozornil na praxi označování spisů uprchlíků židovského původu písmenem J, kterou je možné ve Švýcarsku doložit na některých případech od roku 1936 a která vyvrcholila v roce 1938, po dohodě o označení cestovních pasů německých Židů.

Nešlo však pouze o jazykový posun: v praxi československých úřadů byl stále více uplatňován specifický přístup vůči židovským uprchlíkům. Tato nová a podstatně restriktivnější politika se netýkala všech Židů, ale těch, kteří nebyli považováni za skutečné (politické) uprchlíky, ale za hospodářsky motivované migranty. Kdo náleží do kategorie politických uprchlíků a kdo mezi nechtěné židovské migranty, nebylo nikdy československými úřady či politiky jasně určeno. Posun z let 1935-1936 proto neznamenal jednoznačnou a deklarovanou redefinici československé uprchlické politiky vůči židovským uprchlíkům, ale podstatně rozšířil prostor úřadů v jednání s německými Židy, a to směrem k větší restrikci. Českoslovenští úředníci a policisté měli nyní značnou volnost výkladu a mohli dávat průchod svým předsudkům: pokud se jim zdálo, že dotyčný uprchlík je morálně závadný nebo že by mohl v Československu podnikat, nemuseli nyní v souladu s nařízeními jeho pobyt trpět.

Ne všichni Židé zostřující se postup pocítili: hodně záleželo na konkrétním úřadu a úředníkovi, na společenském postavení uprchlíka a okolnostech jeho útěku. I přes dvojznačný přístup k židovským uprchlíkům až do anšlusu Rakouska českoslovenští pohraničníci židovské uprchlíky z Německa či Rakouska systematicky nevraceli a vnitrozemské úřady jejich pobyt zčásti tolerovaly. Především pokud jejich případy skýtaly šanci na rychlé vycestování do třetího státu, nesetkávali se zpravidla s problémy.

Ve zkratce řečeno platilo, že od poloviny třicátých let byli židovští uprchlíci před nacismem stále více řazeni do kategorie východních Židů, jejichž pobyt v Československu byl považován za nežádoucí. Tento proces vyvrcholil v roce 1938, a to především v důsledku anšlusu Rakouska. Postupné zesilování a brutalizace pronásledování Židů nacisty znamenaly problém i pro ostatní státy, které se musely vyrovnat s jejich masovým útěkem. V červnu 1938 to výstižně vyjádřil sir John Hope Simpson, britský odborník na otázku uprchlíků: Německá vláda staví ostatní vlády před dilema: buď musejí otevřít dveře stovkám tisíc zbídačených Židů, neárijců a politických uprchlíků, nebo musejí tyto dveře zavřít a sdílet odpovědnost...

(Úryvek z knihyNejisté útočiště, která vychází v nakladatelství Paseka. Text je pro potřeby Rch krácen, titulky dodala redakce. Větší ukázku přináší letošní Židovská ročenka.)

Klíčová slova

Guido Koller, John Hope Simpson

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.