Křišťálová noc v Sudetech

Mgr. Michal Frankl, PhD. (nar. 1974) působí v Židovském muzeu v Praze, v oddělení holocaustu. Je autorem knih Emancipace od Židů. Český antisemitismus na konci 19. století (Paseka, 2008) a spolu s K. Čapkovou napsal publikaci Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem, 1933-1938 (Paseka, 2008).

Před deseti lety konstatoval historik Miroslav Kárný, že osud Židů v bývalém československém pohraničí za křišťálové noci není přesně popsán. Jak od té doby pokročilo historické bádání?

Na jednu stranu vznikla spousta lokálních historických prací o dějinách zdejších židovských komunit, jmenoval bych třeba práci o Liberci, České Lípě, Mariánských Lázních, Jablonci nad Nisou či dalších, ale na druhou stranu celková historická studie o osudu Židů v pohraničí stále schází, jejich osudy nejsou dobře zdokumentovány. Neví se dosud ani přesně, co se stalo s jejich majetkem.

Problém podle mě tkví v tom, že je strašně málo pamětníků. Část Židů byla ze Sudet vyhnána už před mnichovskou dohodou, ostatní byli buď zavražděni v koncentračních táborech, nebo se rozprchli po celém světě. Paměť společnosti, která v pohraničí tenkrát žila, celkově nefunguje, ta společnost téměř úplně zmizela: Češi odešli, Židé a němečtí odpůrci režimu utekli nebo byli zavražděni, Němci byli po válce nuceně vysídleni. A v sudetoněmeckém vzpomínání na válku hraje hlavní roli vlastní utrpení. Teprve čerstvě se i tam objevuje zájem o osudy německojazyčných Židů z pohraničí, ale dokumentů je stále málo.

Existují úřední záznamy o této události?

Nějaké existují - buď o vypalování synagog, nebo o průběhu tzv. křišťálové noci či o odstraňování škod, něco o tom, co se dělo s bývalými synagogami, o jejich arizaci. Úřední stopa pogromu v československém pohraničí je slabší než v Německu a liší se místo od místa. O tématu existuje velmi podrobná studie Jörga Osterloha, zatím jen v němčině, a výborná bakalářská práce Jany Vildové, která objela okresní archivy a zjistila, co bylo možné najít.

Lišila se nějak křištálová noc v Sudetech od událostí v Říši?

Lišila se kontextem. Nezapomeňme, že se odehrála jen 5–6 týdnů po mnichovské dohodě. Mnichov byl pro pohraničí zásadní: dohoda sem přinesla obrovskou vlnu nadšení, která byla zčásti vedena tím, že místní lidé podlehli nacistické ideologii nebo ji přímo prosazovali, ale zčásti také tím - a to jsou ty známé fotografie nadšených mávajících davů v Karlových Varech a jinde - že se zdejší Němci přestali bát války. Všichni se předtím strachovali, že pokud vypukne válka, bude v Sudetech fronta, válečná zóna.

Židé ovšem utíkali z pohraničí už před Mnichovem. Začalo to v květnu 1938, v době mobilizace a také pod vlivem anšlusu Rakouska v březnu 1938, což byl první opravdu velký úspěch nacistického Německa. Anšlus dodal sudetoněmeckému hnutí za připojení k Říši velkou dynamiku a velká očekávání. U Židů vyvolal naopak obavy, viděli, co se děje ve Vídni, a viděli, co se děje i v pohraničí. Židé tu byli vystavováni pronásledování, brutálnímu zacházení, buď ze strany sudetoněmeckého freikorpsu, což byly polovojenské oddíly, nebo od SA, Hitlerjugend, případně jiných složek. Hned po Mnichovu vznikaly v pohraničí menší koncentrační tábory podobně jako v Německu v roce 1933, tady jich bylo alespoň deset. Byly určeny pro politické odpůrce, mezi kterými byli často Židé. Po Mnichovu docházelo k divoké arizaci, která byla později převedena do systému. Abych to shrnul: určitá část Židů, a těžko zjistit kolik, odešla už po anšlusu, část v září 1938 kvůli teroru, další velká část hned po mnichovské dohodě. Spolu s desetitisíci až statisíci Čechy a Němci, kteří z pohraničí prchali.

Ví se, kolik žilo v pohraničí Židů?

Jörg Osterloh dochází k závěru, že to horní číslo mohlo být 28 tisíc, nižší 25 tisíc. Minimálně 12 tisíc podle něj uteklo ještě před křišťálovou nocí. Víme, že když se v Německu v květnu 1939 konalo sčítání lidu, při němž Židé vyplňovali zvláštní dotazníky, tak v pohraničí bylo jen několik tisíc Židů. Není to detailně prozkoumáno, ale myslím, že to byli hlavně starší lidé a ti, kteří žili ve smíšených rodinách.

Je nějak zpracován osud německy mluvících Židů v Sudetech, kteří utíkali do Československa a byli vraceni zpět?

Podrobně ne. Vůbec si myslím, že vztah Československa k židovským uprchlíkům si zaslouží detailnější zpracování. My jsme se o to pokusili s Kateřinou Čapkovou v knize Nejisté útočiště, ale končíme mnichovskou dohodou právě proto, že představovala velký předěl. Po Mnichovu se přístup československých úřadů k uprchlíkům z pohraničí vyvíjel a nebyl jednotný. Nicméně v první chvíli po dohodě se čsl. úřady snažily, aby z těch sporných částí odjíždělo co nejméně odpůrců nacistů. Myslely si totiž, že tu dojde k lidovému hlasování. To se týkalo i německých antifašistů. Například ve zprávách Deutschland- -Berichte, které vydávala německá exilová sociální demokracie, je několik zpráv o tom, že čsl. úřady vlaky s německými uprchlíky obrátily zpět do pohraničí. Tím je vystavovaly nebezpečí, zvlášť pokud mezi nimi byli funkcionáři sociální demokracie či komunistické strany.

Kolem křišťálové noci je vidět, že úřady nejprve vydaly nařízení bránící příchodu Židů z pohraničí. Existují svědectví o tom, že skupiny židovských uprchlíků musely žít v zemi nikoho, že si je pohraniční hlídky, které většinou stály někdy v poli, předávaly tam a zpátky, že docházelo k hrozným situacím. Ale současně víme, že se většina těch lidí do zmenšené ČSR nakonec dostala. Buď ilegálně, nebo protože za ně intervenovali příbuzní, nebo díky tomu, že Československo pod vlivem západních mocností politiku vůči uprchlíkům zmírnilo a tolik na dodržování příkazů nedbalo.

Co se s uprchlíky dělo pak?

Nějaká část se ocitla v uprchlických táborech, které byly rozesety po celém území Československa a na jejichž správu vznikl dokonce samostatný úřad - Ústav pro péči o uprchlíky. To je z hlediska politiky státu velká změna, neboť za první republiky stát jakoukoli péči o uprchlíky před nacismem z Německa či Rakouska odmítal. Po Mnichovu se v této situaci ocitli především Češi. Nová instituce se starala o materiální potřeby uprchlíků, o jejich zapojení do pracovního trhu. Starala se i o vystěhování části uprchlíků, hlavně Němců a Židů. Myslím si ale, že z Židů, kteří uprchli z pohraničí, žilo v uprchlických táborech málo lidí, většinou šli k příbuzným nebo se o ně staraly židovské obce.

Co se samotného průběhu listopadového pogromu týče, jak v pohraničí probíhal?

Průběh byl podobný jako v Říši, lišil se kontextem, o kterém jsem mluvil. Zdůraznil bych ale jednu věc: stejně jako v Říši, tak i v pohraničí byla křišťálová noc určitým průlomem. V první fázi byla nacistická politika vůči Židům sice násilná, ale po roce 1935, mimo jiné v souvislosti s chystanou olympiádou v Německu, úřady tyto projevy potlačovaly. To znamená, že Židé byli v Německu pronásledováni, vylučováni z hospodářství, z úřadů, ale nebyli zpravidla cílem fyzických útoků. Najednou přišla křišťálová noc jako státem organizovaný pogrom. Bylo to poprvé, kdy fyzické násilí proti Židům proniklo do kruhů, které byly doposud považovány za bezpečné, tedy do soukromí a do míst modlitby a setkávání - do synagog a škol. Obrat k násilí musel mnoha lidem připadat nepochopitelný, zvlášť pak jako trest za vraždu německého diplomata v Paříži, o níž věděli pouze z novin. Do křišťálové noci mohli Židé žít v duálním světě - mít bezpečný svět doma a mezi svými a méně bezpečný svět mimo domov. Po ní už to nešlo.

Nalezli se lidé, kteří Židům pomáhali?

Takové případy určitě existovaly, ale špatně se dokládají. Ty, které jsem viděl, ukazovaly, jak sudetští Němci pomohli zachránit synagogu, jako třeba v Krnově. Záchrana ovšem neměla podobu protestu, ale skrývala se za argumentací, že by požár synagogy ohrožoval okolní budovy. Nebo se nechala vypálit jiná budova - chevra kadiša. Těžko posuzovat, jak to přesně bylo, ale bral bych tyto výpovědi vážně. Určitě byly i případy pomoci lidem, ale prostě nejsou zaznamenány. Sousedé pomáhali Židy skrývat, pomáhali jim na hranici, hlavně se angažovali nežidovští příbuzní.

Připojovali se k organizovaným složkám i obyčejní Němci?

Akci samotnou prováděly jednotky SA, pomocná policie, Hitlerjugend, někdy gestapo, které zatýkalo, celkem tedy malé skupiny lidí, dejme tomu stovky. V sudetoněmecké tradici se naznačuje, že to byly jednotky zvnějšku, z Říše, já si myslím, že to byli převážně místní lidé, hlavně SA, pomocná policie i Hitlerjugend. Je to i logické, protože to byly jednotky radikalizované už před Mnichovem, jejich členové si vybíjeli nenávist na odpůrcích režimu i na Židech už dříve. Je jasné, že většina lidí přihlížela, neprotestovala. Známý obrázek z Opavy ukazuje, jak hoří synagoga a lidé se dívají. Jenže uvědomme si také, že ty synagogy často tvořily jednu z dominant města, a když hoří něco takového, lidé se prostě jdou podívat, televize tehdy neexistovala. Co si přitom mysleli, těžko říct. Často si stěžovali na poškozování majetku, doklady protestů nemáme. Ale na druhou stranu ty davy při pohledu na požáry nejásaly. Když byli vedeni židovští muži, to ano, dav jim spílal. Mohli bychom snadno říci, zfanatizovaní sudetští Němci, ale je třeba rozlišovat, vidět společnost takovou, jaká byla.

Ví se alespoň zhruba, kolik bylo tehdy poničeno a vypáleno synagog?

Odhadujeme, že vyhořelo nebo bylo poškozeno kolem 35 synagog. Kolik vyrabovali nacisté obchodů, těžko říct, protože velká část už byla arizována nebo byla v procesu arizace, proto možná existuje tak málo zpráv o vyrabovaných obchodech. Pro srovnání: v Říši bylo - podle nacistické statistiky - zničeno 7500 obchodů a zhruba 350 synagog, což je obrovské číslo.

Ještě k těm synagogám: nebyly jen místem náboženských obřadů, ale měly širší symboliku. Spousta vypálených synagog v Německu, Rakousku i u nás byla postavena ve druhé polovině 19. století či na počátku 20. století; byly to často reformované synagogy, temply, stály na významných místech ve městech, navrhli je výborní architekti v orientálním či maurském stylu nebo spíš připomínaly kostely. Když se tyhle temply otvíraly, na slavnost přišli zástupci státu, města a většinou i místní faráři. Symbolizovaly tak představu rovnosti a přátelského soužití mezi různými konfesemi, představu rovnosti Židů s ostatními obyvateli. Tím, že je ničili, chtěli nacisté symbolicky ukázat, že Židé do německé společnosti nepatří.

Jak o křišťálové noci psal český tisk?

Málo, až překvapivě málo. Teoreticky by bylo možné udělat ze zprávy ilustraci toho, jak je nacistický režim brutální, že odtržení pohraničí neznamená jen připojení Němců k Němcům, ale že je to také připojení k totalitnímu, antisemitskému a brutálnímu režimu. Nic takového jsme prakticky nenašli, vycházely jen krátké noticky, občas fotografie. Český tisk to nebral jako téma. Centrem zájmu byli čeští uprchlíci a osudy Židů v protektorátu.

K výročí pogromu chystáte projekt. Řekl byste o něm pár slov?

Na stránkách www.holocaust.cz jsou umístěny texty, vzpomínky, fotografie, popisy průběhu křišťálové noci v jednotlivých místech, výběr archivních dokumentů, výstřižky z tisku. Jedná se o projekt Institutu Terezínské iniciativy, na němž spolupracuje Židovské muzeum v Praze. Nejde o velký výzkumný projekt, ale snažili jsme se shromáždit v jedné prezentaci rozptýlené informace o této zásadní události českých dějin.

Internetové stránky budeme samozřejmě doplňovat i později, bez ohledu na kulatá výročí. Rádi bychom tím přispěli k tomu, aby se tento pogrom a s ním i osudy předválečné multikulturní společnosti vrátily do povědomí české veřejnosti.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.