Dopadlo to dobře?

K březnovému pochodu neonacistů v Plzni

Pochod neonacistů, zakázaný v lednu primátorem Plzně Pavlem Rödlem (viz článek v Roš chodeš 2/2008), se uskutečnil v sobotu 1. března. Poté co Nejvyšší správní soud (stejně jako plzeňský krajský soud) označil Rödlův zákaz za neoprávněný a zamítl kasační stížnost podanou magistrátem. Také Židovská obec v Plzni se pokusila pochodu zabránit. Řádně a včas si vyhradila pro pietní akce prostor před plzeňskou synagogou, vedení třetího plzeňského obvodu jí však plánované shromáždění zakázalo a žaloba proti tomuto zákazu byla Krajským soudem v Plzni zamítnuta. Za asistence nejméně tisíce policistů, jízdních hlídek, psovodů, obrněných transportérů, které pro tento účel přijely z Prahy, a připravených vodních děl pochodovaly tedy prvního března za svobodu slova pod černými prapory zhruba dvě stovky neonacistů. Přešli i kolem Velké synagogy, kterou zdravili zaťatými pěstmi a voláním už jsme tady zase. Mnozí z nich měli obličeje zakryté šátky a kuklami.

Policie čeká na obránce svobody slova.

Odpůrci pochodu neonacistů se shromáždili před synagogou, ke střetu s pochodujícími extremisty nedošlo. Také proto, že policejní kordon a stroje doslova neprodyšně oddělovaly pochodující zakuklence od okolí. Na náměstí Emila Škody, odkud pochod kolem půl čtvrté vyšel, zaznělo několik projevů, v nichž byly formulovány i politické ambice pravicových radikálů: Vnikněme nejdříve do komunální politiky a pak i do té nejvyšší, vyzýval účastníky svolavatel pochodu Václav Bureš. Přítomní také drželi minutu ticha za Palestince, kteří zahynuli v boji proti Státu Izrael. Celý pochod skončil zhruba za hodinu na náměstí Republiky. Účastníci se poté rozešli nebo odjeli vlaky z plzeňského nádraží. Nedošlo k žádnému incidentu ani zranění, nemáme hlášeny žádné pokračující akce v Plzni ani v okolí, konstatoval kolem šesté velitel policejních jednotek Jaromír Kníže. Všechno tedy, dalo by se říci, dopadlo dobře. Je tomu ale skutečně tak?

Tisíc policistů

To je otázka. Občanské svobody, alespoň z pohledu zákona a jeho nositelů, tedy soudů, byly obhájeny. Svoboda shromažďování a svoboda projevu - padni, komu padni - se naplnily. Proč ale zůstává po tom všem nepříjemná pachuť v ústech a pocit, že v Plzni se vyhovělo do krajnosti liteře zákona, ale podstata věci byla opominuta a celkem nikoho ze zúčastněných soudů a institucí - s čestnou výjimkou plzeňského primátora - moc nezajímala? Proti komu tisíc policistů s vrtulníky a transportéry střežilo a ochraňovalo pochod necelých dvou stovek osob? A proč jsou ti lidé zakuklení, proč hrozili pěstmi k synagoze, proč se z jejich středu ozval výkřik Židi do plynu apod., když, jak úřady víceméně shodně citovaly, se jednalo o obranu svobody slova? Pokud je chtěli chránit proti těm tisícům lidí, kteří se shromáždili v lednu před Velkou synagogou a poté v plzeňské katedrále, aby uctili památku plzeňských obětí holocaustu a odmítli pochod neonacistů, kteří se chtěli obětem vysmívat, pak se skutečně jedná o vyhozené peníze. Tito lidé nebyli ani zakuklení, ani agresivní, ani ozbrojení. Přišli důstojně a pokojně vyjádřit to, co každý normální člověk dobře ví: že demokracie a nacismus jsou dva neslučitelné a proti sobě směřující principy.

Každý, velitelem jednotek počínaje a řadovým policistou konče, ví, o co se jedná. Policejní síly jsou tu především proto, aby zabránily pokojným demonstrantům v agresivitě, se kterou se nikdy netajili a netají, popřípadě ve střetu s protivníky z opačného křídla, kteří také vyznávají násilí jako způsob diskuze. Co s tím ale má společného normální občan, kromě toho, že to všechno platí? Policii to nelze vyčítat, ta dělá svou práci a je třeba konstatovat, že v mezích zadání ji dělá zatím dobře. Problém je spíš v zadání.

Pravidla existují

V Plzni se ukázalo, jak málo jsou orgány místní správy připraveny na nestandardní situace, pokud jde o veřejný pořádek vůbec a extremismus nejrůznějšího druhu zejména. To, že existuje ohlašovací povinnost při pořádání veřejných shromáždění i možnost městských či obecních úřadů se k nim vyjádřit, přece znamená, že určitá pravidla tu existují. Jde o to je znát a být si jich vědom. Ve zdrcující většině případů - a to byl i případ plzeňského třetího obvodu - se úředníci nahlášenou akcí v podstatě nezabývají, zkontrolují formální náležitosti, a jsou-li v pořádku, v zákonem stanovené lhůtě se nevyjádří. Tím je pro ně věc vyřízena. Když se pak od jiných dozvědí, že se - jako tomu bylo v lednu v Plzni - jedná o kamufláž a pod hlavičkou manifestace za svobodu slova se připravuje pochodu neonacistů, nemohou už nic dělat. Pokud pak vyšší instance (v našem případě primátor) zasáhne, věc se dostane k soudu či soudům, a ty rozhodnou. A rozhodnou, že se svolavatelům stala křivda a pochod se musí umožnit v náhradním termínu. Také vědomosti o tom, jak a za jakých náležitostí je možné shromáždění, které překročí oznámený účel, rozpustit, jsou nedostatečné (čestným výjimkám se omlouvám).

Celý více než dvouměsíční proces, který v Plzni proběhl, toto vše za vydatné pozornosti médií osvětlil a prokázal. Výsledkem je, že se pochod neonacistů nakonec uskutečnil, zatímco pokojné shromáždění Židovské obce v Plzni bylo zakázáno. Čili moc dobře to nedopadlo.

V bludném kruhu

Možná by podobné záležitosti dopadaly jinak, kdyby si zúčastnění aktéři, kteří reprezentují veřejný zájem a mají pravomoci rozhodovat, uvědomili, jak schizofrenně si počínají. Pokud se veřejně mluví a píše o tom, že neonacistům nelze pochod zakázat, pokud se jako neonacisté veřejně neprojeví, jsme v bludném kruhu. Neonacista je současný nositel nacistické ideologie, kterou se snaží všemi jemu dostupnými prostředky uskutečňovat. Tato ideologie je postavena mimo zákon, ale její nositel, pokud prohlásí, že se chce se stejně smýšlejícími soudruhy zasadit veřejným pochodem o svobodu slova, dostane nakonec od nejvyšších instancí ujištění, že mu v tom nikdo nesmí bránit. Na všech úrovních se přitom o oznamovatelích pochodu jako o neonacistech mluví, protože jinak je jako skupinu ani označit nelze. (S jistou obezřetností se tak označují i oni sami.)

A ještě jedna věc je hodná povšimnutí. Normální člověk, pokud by se o něm v novinách psalo a v televizi a rozhlase veřejně říkalo, že je neonacista, by se obrátil na příslušný soud a všechny ty instituce i žurnalisty a kde koho žaloval, aby obhájil svou čest. Znáte jeden případ, kdy to udělal někdo z kruhů, které jsou označovány jako neonacistické? Nikoliv. Protože oni jsou na toto označení hrdí.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.