Být Židem v Mexiku

Rozhovor s Bedřichem Steinerem

Bedřich Steiner se narodil v Praze roku 1931, na jaře roku 1943 byl poslán s rodiči do Terezína, poté do Osvětimi. Pochodem smrti se spolu s dalšími chlapci (později si začali říkat Birkenau Boys) dostal do Mauthausenu a dalších táborů v Rakousku, kde se dočkal osvobození americkou armádou. Po skončení války se vrátil do Prahy. Vyučil se, po vojně působil ve vojenském zájezdním divadle a v Československé televizi; dálkově vystudoval FAMU (obor kamera), po sovětské okupaci emigroval do Mexika, kde dodnes žije v Mexico City a je činný ve zdejší židovské obci.

Bedřich Steiner

Pane Steinere, jaké byly vaše osudy po návratu z koncentračních táborů?

Ani nevím, jak se to stalo, ale dostal jsem se do dětského domova ve Štiříně a potom někde v Kamenici.

Ve Štiříně to byl domov, který pro židovské a německé sirotky organizoval Přemysl Pitter?

Ano, ale já se na to už nevzpomínám. Vím, že jsem pak z Kamenice chodil pěšky do školy do Velkých Popovic do jednoročního učebního kurzu. To byla zřejmě výuka zřízená speciálně pro děti, které zameškaly. Já se učil i v Terezíně, ale přesto jsem určité mezery měl. Do Popovic jsme chodili pěšky, v poledne jsme se vraceli na oběd, pak zas zpátky. Občas nás někdo svezl, na voze s koňmi nebo na traktoru. V Kamenici jsem si vzpomněl, že maminka měla vzdáleného bratrance, moc váženého a hodného člověka, Ervína Münzera, z''l. Měl za ženu Nežidovku, vídeňskou Češku. Do Terezína se dostal až koncem války a přežil. V domově zjistili, kde žije, a kontaktovali ho a on si mě nakonec vzal k sobě. Uchovávám si na něj krásné vzpomínky, byl to dobrý člověk. V Praze jsem chodil do školy a pak jsem šel do učení.

Čím jste se vyučil?

Tehdy se tomu říkalo ozdobník, dnes už tohle řemeslo neexistuje. V němčině se tomu říkalo feine lederware, jemné kožené zboží. To byly dámské kabelky, peněženky, náprsní tašky, pásky z krokodýlí kůže, kožené vazby na knihy. Vyučil jsem se a pracoval pak u vídeňsko-české firmy, která se jmenovala Rábl a Grün, sídlila v Opletalově ulici, dva bloky od Václaváku.

Vzpomínám si, že když se roku 1947 vdávala anglická královna Alžběta, náš nejlepší pracovník pro ni zhotovil kabelku. Firma jí ji poslala jako dárek - a pak jsme dostali z Anglie děkovný list, byla to pro nás čest. Pak přišli komunisti a dílnu zavřeli. Malé podniky tohohle typu se soustředily do kožedělných závodů v Klatovech, ale tam už se dělalo ve velkém na pásu, to mě nebavilo.

Přesunuli nás do těžkého průmyslu, mě poslali do firmy Auto Praga, kde se vyráběla nákladní auta, dělal jsem tam u soustruhu. Pak jsem šel na vojnu na dva roky, v letech 1952-53 to byla nejhorší stalinistická vojenská služba. Ale vojna mi přesto něčím prospěla: jednou k nám přijelo zájezdní vojenské divadlo, zájezdní vojenská opera, a já jim pomáhal. Po vojně jsem k nim šel pracovat jako technik - kulisář, osvětlovač a tak. Měli dobrý repertoár, Rossiniho, Verdiho... V tu dobu začínala televize a já se tam dostal jako jevištní technik a asistent kamery. Později jsem kvůli práci vystudoval dálkově filmovou akademii - kameru a televizní novinářství.

Spolupracoval jste s někým, kdo se později proslavil?

Třeba s paní Štinglovou, panem Landyšem, to byl šéfkameraman, působil tam pan režisér Alfréd Radok, který první pochopil, jak se liší televizní režie od té divadelní. Jakým způsobem se mají pohybovat herci na scéně, aby se dali snímat dvěma nebo třemi kamerami, aby to nebylo divadlo na televizi, ale televizní inscenace. Nenatáčelo se na záznam, všechno se odehrávalo přímo na kameru, v reálném čase.

Jaké máte na režiséra Radoka vzpomínky?

Byl to jemný člověk. Když chtěl něco říct herci, vzal si ho stranou a tam mu vysvětlil své připomínky. Velmi taktní, noblesní pán.

Točil jste také sám?

Měl jsem na to chuť, ale dostal jsem se jen k malým, pěti až sedmiminutovým reportážím. A pak přišli Rusové a se vším byl konec.

Proč jste s rodinou emigroval právě do Mexika?

Měl jsem tam vzdálené příbuzné a poslali nám peníze na letenku. Začínali jsme tedy znovu. Já pracoval v továrně, která vyráběla součástky na bižuterii, kalíšky, sponky, fazonky. Ve své profesi jsem neměl naději na práci. Ale chovali se k nám moc pěkně, okupace Československa vzbudila zájem i v Mexiku, kde se tehdy konala olympiáda, na které vyhrála v gymnastice Věra Čáslavská. Pak tam měla svatbu v katedrále, Mexičané ji milovali.

Mohl byste říci pár slov o tamní židovské obci?

Je relativně mladá, tvoří ji potomci lidí, kteří přišli do země tak před sto lety a potom většinou ve třicátých letech, když utíkali před Hitlerem. Celkem žije v Mexiku asi 50 000 Židů, většina v hlavním městě. Jsou tam Aškenázové i Sefardé, lidé z Polska, z Rakouska, z Německa, z Francie i ze Sýrie a Libanonu, ve městě je přes dvacet synagog. Takže nejvíc mě zpočátku udivovala nesmírná různorodost komunit, i vnitřní rozdíly, dokonce spory mezi jednotlivými obcemi. Teprve teď se sefardské a aškenázské kehily trochu sbližují, není třeba už nezvyklé, že děvče ze sefardské komunity si vezme kluka, jehož prarodiče pocházeli z Polska, ale dřív to bylo neuvěřitelně oddělené.

Jsou obce ortodoxní, nebo spíš reformované?

Ani jedno, ani druhé. Říkají si ortodoxní, ale s ortodoxií to nemá moc společného. Řekl bych, že jen tak pětina těch, kdo chodí do synagogy, si umí uvázat tfilin. Do synagogy chodí Židé většinou jen na Vysoké svátky, možná s dětmi na Purim.

Hlavní chloubou mexických Židů je krásný moderní sportovní a společenský areál: jsou tam tenisové kurty, fotbalové hřiště, krytý bazén, tělocvična, knihovna, restaurace, přednáškový sál, zvou tam zajímavé lidi, promítají filmy. Pořádají festival židovského tance, na kterém vystupují děti z židovských škol, ale taky filmový festival. Promítají se na něm filmy s židovskou tematikou většinou z Argentiny, z Chile nebo z Izraele. Mrzí mě, že tam ještě nikdy nebyly české filmy, přitom máme tak krásné věci.

Ve městě je také dvanáct židovských škol, ale pozor, jsou poměrně drahé - ono vůbec být v Mexiku Židem dost stojí, protože členové obce musejí přispívat poměrně vysoké částky. A kdo je nezaplatí, nesmí na Vysoké svátky do synagogy.

Jsou židovské školy kvalitní?

Mají určitě vyšší úroveň než školy státní a chodí do nich většina židovských dětí.

Zapojil jste se nějak do činnosti obce?

Já jsem tam z Prahy sám, kamarádím se s jedním vídeňským Židem. Občas zabrousím v pátek večer do synagogy, která se jmenuje Bet El a mají v ní výborného kantora, který krásně zpívá. K tomu hrají na elektronické varhany. Vám to asi připadá divné, ale je to opravdu gemütlich, příjemné. Vede to argentinský rabín. V jiných synagogách elektronické varhany nepovolují, nepoužívají ani mikrofony. Jinak se snažím pomáhat právě s organizací toho filmového festivalu.

Existuje v hlavním městě něco jako židovská čtvrť?

Židé se snaží žít pohromadě, to ano. A ty čtvrti se stěhují podle toho, jak se město mění. Nejprve žili většinou ve čtvrti Condessa, pak Polanco, kde se nachází nejluxusnější třída ve městě, která se jmenuje Avenida de Masaryk a stojí na ní kopie Masarykova pražského pomníku. Polanco se hodně modernizovala, stala se z ní obchodní čtvrť a Židé se přesunuli do rezidenčních čtvrtí Interlomas a Bosques de las Lomas. Většina patří k vyšší střední třídě, jsou mezi nimi i chudší, ale nevyskytuje se tolik případů extrémní chudoby jako mezi Mexičany.

Setkal jste se tam s antisemitismem?

Spíš s protiizraelským smýšlením. Ale vlastně i s antisemitismem, i když osobně ne. Byl tam nějaký pan Levy, šéf sociálního zabezpečení, výborný ekonom, který prosadil reformu sociální správy, která byla opravdu zastaralá. Odbory se proti tomu bouřily, dělníci demonstrovali před Levyho úřadem, mávali židovskými hvězdami a volali: Židák Levy ven! Židovská obec pak protestovala, odbory se omluvily. Na univerzitě se objevují protiizraelské nápisy, jeden televizní komentátor je vyloženě protiizraelský. Ale tyhle projevy nejsou nijak markantní. Celkově má Mexiko s Izraelem dobré vztahy a proti antisemitismu se úřady snaží vystupovat; před pěti lety byl dokonce zaveden zákon, podle kterého jsou všechny diskriminační, tedy i antisemitské projevy trestné. Velmi aktivní byla komise pro lidská práva.

Dřív to tak nebylo, hlavně v 70. letech za vlády prezidenta, který se jmenoval Luis Echeverría a byl to velký populista. Dovolil, aby si Organizace pro osvobození Palestiny otevřela ve městě kancelář. Za jeho vlády se v Mexiku roku 1975 konala Světová konference žen, na které ty ženské vydaly prohlášení, že se musí nastolit mezinárodní mír a spolupráce a zavrhnout všechny formy útisku. Mezi útlakem jmenovaly i sionismus. Na tuhle deklaraci se pak mimo jiné odvolávalo OSN, když vydalo deklaraci, ve které ztotožnilo sionismus a rasismus.

Funguje v Mexiku pomoc přeživším holocaust?

U nás to bylo tak: asi před patnácti lety jely dvě dámy, paní Šaron a Mily, na Pochod živých do Osvětimi. Tak je to zasáhlo, že když se vrátily, založily společnost, kterou pojmenovaly Memoria y Tolerancia. Tahle společnost pomáhá přeživším, asi čtyřiceti lidem, získaly na to i granty od soukromníků a od Claims Conference. Teď se rozhodly - jsou tam opravdu samé ženy, žádného chlapa mezi sebe nepustí - vytvořit stejnojmenné muzeum věnované menšinám. Sehnaly donátory a od vlády dostaly pozemek na úžasném místě na náměstí, v sousedství ministerstva zahraničí. Zatím stojí hrubá stavba, bude v ní přes 3000 metrů výstavní plochy, která bude věnována pronásledování Židů a dalších menšin: indiánů, Romů, Arménů.

Letos jste se zúčastnil Pochodu živých. Jaký ve vás vyvolal pocit?

Víte, že největší delegace tam letos přijela z Mexika, asi 200 lidí? To mě překvapilo. Já byl v Osvětimi už v roce 1961, to v lágru ještě všechno stálo přibližně tak, jak to bývalo za války, dnes už je to spíš poutní místo. Je jisté, že jinak člověk návštěvu prožívá, když je sám, když se může zastavit, zamyslet, vzpomínat, a jinak, když prochází tu cestu z kmenového tábora do Březinky do prostoru, kde stály plynové komory, s davem. Ale i to má svou sílu, hlavně pro mladé lidi. Pak se nastoupí do letadel a letí do Izraele; letos se samozřejmě hodně připomínalo šedesáté výročí státu. A musím říct, když tam člověk dorazí právě po návštěvě Osvětimi, je opravdu rád, že tenhle stát existuje.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.