V úřadu ztracené suverenity

Návštěva nejvyššího velitele u naší jednotky poblíž klidného města Colchester nebyla příjemná. Edvarda Beneše vyzvedli na zvlášť pro něj stlučenou dřevěnou estrádu. Tam tedy stál tento neveliký muž a zíral kolem sebe, čelo jakoby v mracích, kapku zvarhanělé po jezevčičím způsobu, a jako vždy, když nestála paní Hana po jeho boku, nějak ztracený a rozpačitý. Měl jsem ho v paměti dosud živé, jak stál v archaickém cutu poblíž rakve velikého, vskutku velikého Masaryka a sliboval, že odkazu, který vložil prezident-Osvoboditel do jeho rukou, věrný zůstane. Nedlouho poté bylo jasné, že to nebyl jediný slib Benešův, který nebyl dodržen. A ostatně již tehdy bylo také jasné, že to bylo volání v poušti, které nikdo nebyl ochoten slyšet. A pokud někdo zůstal věrný odkazu Tomáše Masaryka, byli to malí lidé, o nichž historie mlčí.

Stáli jsme pod estrádou a zírali na hnědé, do neskutečných blesků vyleštěné čižmičky na nohou malého státníka a slyšeli jeho mluvu, která v dosud nepochopitelné naivitě hlásala zásadu o společných hranicích se Sovětským svazem a o géniovi jménem Stalin, aniž by se zmínil o něčem, co již tehdy bylo jasné: Že to je nejlepší cesta z jednoho otroctví do dalšího. Odjel nejvyšší velitel, zůstali plukovníci, kteří si z něj dělali legraci, avšak dali nám na jeho počest nadělit do ešusů slavnostní oběd. Ta čtvrtka kachny s pečenými brambory a zelím byla vlastně to nejdojemnější na celé této návštěvě...

Poprvé v Londýně

Neuplynul ještě týden po 13. srpnu 1943, kdy nás loď Jeho Veličenstva Mauretanie vyplivla v liverpoolském přístavu, a písaři štábu mi doručili dopis se státním znakem a hlavičkou Československé státní rady v Londýně. Napsal mi starý známý, vlastně spolužák mého otce, kterého dobrodružný osud dosadil na stolec místopředsedy Státní rady, onoho prapodivného úřadu ztracené suverenity v emigraci, která v podstatě k ničemu nebyla a s nikým se neradila. Nebo snad přece byla k něčemu: Živila více než stovku emigrovaných parazitů a neživila je špatně. A to v době, kdy škrtil cyklon B miliony v plynových komorách a miliony padaly na bojištích a miliony neměly co jíst. Pisatel dopisu byl papežský prelát Pavel Macháček, monsignore, holíčský rodák, původně hlinkovec, po vyhazovu z klerikální kliky kolem stárnoucího a polozblblého otce slovenského národa se rozhodl posílit řady lidovců. Byl obětován jako obhájce maďaróna Tuky a vypovězen do exilu v Bolerázi, na faru poklidnou a nikoli nelukrativní. Až ho konečně stihla rána v podobě vypuknutí Slovenského štátu. Jeho bývalí spoluprznitelé národních ideálů ho přinutili spokojit se po dobu několika týdnů s pobytem v ilavské věznici, pak ho propustili na problematickou svobodu. Když se to panu prelátovi přestalo líbit, rozhodl se změnit působiště, a tak se stalo, že jsme ho jednoho večera uslyšeli z rádia z pařížského vysílání emigračního rozhlasu. Tak se monsignore vrátil cestou-necestou do politiky, až konečně zakotvil v londýnské Státní radě.

Pavel Macháček byl dobrý člověk a mizerný politik. Věřil mnoha lidem a mnoho lidí ho zklamalo, leč byl vždy ochoten odpouštět, jak se to sluší na katolického kněze. Méně to ovšem prospívá politické kariéře. Byl však - celkem vzato - spokojen. Žil životem, jímž v československé enklávě londýnské žilo mnoho příživníků na organismu bídy a vyhnanství. V jeho prospěch dlužno říct, že nenadělal zdaleka tolik škody jako jeho spolupachatelé.

Monsignore Macháček měl upřímnou snahu přispět mé touze vymanit se z područí armády a dostudovat v Oxfordu nebo Cambridgi. Dělal, co mohl. Jeho prostřednictvím jsem se znovu setkal s Clementisem, který představoval coby státní sekretář ministerstva zahraničí londýnský propagační aparát zahraniční vlády a mezi jinými úkoly se staral o rozhlasová vysílání ve slovenské a české řeči. Bylo mi složit zkoušku, zda nemám skřípavý hlas nebo bůh chraň židovský přízvuk při čtení vlasteneckých zpráv, zda ovládám základy řeči anglické. Obstál jsem, leč neobstál Macháček. Jako ostatně ve všem, co v životě podnikal. Zavedl mě ke generálu Ingrovi, ministru vojenství a nekompromisnímu židožroutovi, aby získal mé uvolnění z armády. Vše, co získal, byl elegantní vyhazov s předstíranou lítostí, že žel nelze, neb invaze je za dveřmi a bez vojína-aspiranta s číslem R-1691 to rozhodně nepůjde...

Největší antisemita

Bylo mi jasné, že mi Eisenhower s Montgomerym stojí v cestě - ti anglosaští antisemité, jakkoli vlídně se tvářili v různých jednáních s představiteli amerického židovstva. Nedosahovali ovšem ve své nechuti proti všemu, co zavánělo židovinou, ke kotníkům generálu Ingrovi, který kolem sebe trpěl představitele semitské rasy jen tam, kde nebylo jiného východiska. Byl zde například naivní estét František Langer, uctívaný celým světem jako velký spisovatel, v československé armádě se ovšem dočkal pouze kopance do penze, když mu předtím uštědřili generálskou hodnost. Mohu dosvědčit, že jeho šlechetné srdce tlouklo za Československo i tehdy, kdy se mu děla bolestná křivda. Jeho intelekt převyšoval Ingrovu duševní úroveň v míře mrakodrapu vedle moravské boudy, avšak pro vrchního velitele branné moci mělo Ingrovo slovo rozhodující sílu. Setkal jsem se s Františkem Langrem na Štefánikově mostě v Praze roku 1946. Nosil stále uniformu, byl posmutnělý a jeho oči byly v minulosti. Možná vzpomínal na páteční večery s Masarykem a Čapkem, možná se žral poznáním, že si spletl cestu. Nestěžoval si... Zemřel téměř dvacet let poté, roku 1965, ve vlasti, kterou miloval, zapomenutý a jeho památka bledla i tam, kde věděli o jeho vnitřní kráse a velikosti jeho díla.

Generál Klapálek píše ve své knize, že ho v Londýně znepokojovala skutečnost, jak antisemitismus vystrkuje růžky. O tom, že měl znamenitý důvod k znepokojení, není pochyby. Mýlil se pouze v jednom: Nebyly to růžky, byly to docela pořádné býčí rohy. A co bylo nejhorší; ani Ingr, ani jeho nejvyšší představený, nikdo z jeho okolí, se za to nestyděli. Bodejť by se styděli. Vždyť Edvard Beneš prezidentským výnosem zakázal Židům hlásit se k židovské národnosti.

Moje londýnské dobrodružství mělo i svou příjemnou stránku. Sešel jsem se s lidmi, staršími a spřátelenými, z doby, kdy ještě republika byla útočištěm emigrantů třetí říše. Nutno přiznat, že v Anglii žili lidé nesporně velkého formátu, kteří vegetovali pod úrovní naší emigrantské elity. Za svých návštěv v Londýně jsem se setkal také s různými nadějnými muži, tehdy vládními úředníky podřadné kategorie. Později zaujali místa v pracovnách ministerských, většinou s tituly náměstků ministra. Byli pak v padesátých letech stejně nadějnými kandidáty pro šibenici. Snad nejzajímavější z celé té chorobně ctižádostivé společnosti byl Evžen Löbl, předválečný bolševik, syn nikoli proletářského majitele solného monopolu z milosti Františka Josefa. (Otec Löbl byl holíčský rodák a v podstatě dost úspěšný ředitel pojišťovací společnosti Assecurazione Generali.) V Londýně se převlékl do slušivého ustrojení britského byznysmena, stal se manažerem Czechoslovak-British Friendship Clubu, kde hostil emigrantskou smetánku lahůdkami pro obyčejného člověka nedosažitelnými. Vyzrál na všechny úklady, kterým je člověk politický vystaven. Hrál poněkud temnou roli v procesu s protistátním centrem Rudolfa Slánského, odměnou nešel viset a musel se spokojit s pětadvaceti lety káznice. Po několika letech byl vypuštěn z vězení a dokonce rehabilitován. Po několik let dělal ředitele Státní banky v Bratislavě, za Dubčekova jara se neprozíravě exponoval a s pomocí přítele Husáka se po ruské okupaci usadil ve Spojených státech. A nutno říct, že to nebyla pouhá emigrace jako kdysi v Londýně. Stal se profesorem na kterési univerzitě a podpředsedou exilové česko-slovenské organizace, v jejímž čele stál Jožo Kirschbaum, bývalý velitel akademické Hlinkovy gardy, generální tajemník Hlinkovy lidové strany, vyslanec Slovenského štátu ve Švýcarsku a židožrout nejtvrdšího ražení.

Náš pro tuto příležitost krácený úryvek ze vzpomínkové prózy Můj přítel Monty a ti druzí (Sefer, 2006) je ukázkou osobního pohledu na problematiku, jíž se věnujeme v rozhovoru a v recenzi na této straně. Chtěli jsme tak ještě připomenout nedávné úmrtí autora knihy, česko-izraelského lékaře H. J. Taubera (viz článek v Rch 2/2008).

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.