Odejít, či zemřít

Osudy českých a německých filmových umělců za nacistů (II)

Druhá část článku z Rch 11/2007.

Když nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels v roce 1933 zakázal právě dokončený film Fritze Langa Závěť doktora Mabuse, režisér neváhal ani hodinu; ještě týž den emigroval. Odešel do USA, kde v Hollywoodu natočil řadu významných snímků (mimochodem v r. 1943 také příběh o atentátu na R. Heydricha I katové umírají podle scénáře Bertolta Brechta, bohužel značně vzdálený realitě). Režisér Victor Trivas natočil v roce 1931 protiválečný snímek Země nikoho, který nacisté hned po lednu 1933 zakázali. Autor se zachránil emigrací. Jedna z nemnoha zachráněných kopií se přes švýcarského distributora dostala v červnu 1933 do pražské premiéry. (Později ji do svého archivu získali bratři František a Ferdinand Čvančarovi a uvedli ji v květnu 1938 ve svém žižkovském kině Republika; r. 1940 ji zabavilo gestapo.)

Plakát na film Závěť dokrota Mabuse, 1931.

Významný německý herec a režisér Conrad Veidt našel azyl v Anglii a USA, kde v Hollywoodu stačil před svou předčasnou smrtí vytvořit nezapomenutelné úlohy ve filmech Zloděj z Bagdádu a Casablanca. Herec Walter Rilla se na rozdíl od něj pádu nacismu dočkal. Za války hrál v britských filmech, ale působil především v německém vysílání britského rozhlasu, za což byl v Německu v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Paradoxy osudů

Většina německých herců, režisérů a scenáristů utíkala na Západ. Ti, kteří byli víc nalevo, hledali spásu v Sovětském svazu. Tak např. Hans Klering sem přijel s režiséry Erwinem Piscatorem a Gustavem von Wangenheimem už v roce 1931 a po příchodu Hitlera k moci tu zůstal. Hrál pak v sovětských filmech německé vojáky, po válce patřil k předním hercům NDR. Herec židovské divadelní scény ve Lvově a žák Maxe Reinhardta Alexander Granach se v SSSR podílel na vzniku protinacistického filmu Bojovník (1936), který režíroval G. von Wangenheim, s nímž Granach hrál již v klasickém Murnauově hororu Upír Nosferatu (1922). Po čase odešel do Hollywoodu, kde se objevil mj. v protisovětské satiře Ninočka (1939).

Alexander Granach na záběru z r. 1929.

Lékař, spisovatel a dramatik Fridrich Wolf emigroval s rodinou do SSSR krátce po příchodu nacistů k moci. Jeho protifašistická hra Profesor Mamlock o perzekuci židovského lékaře se v roce 1938 dočkala i úspěšné filmové adaptace, remake filmu natočil r. 1961 v NDR spisovatelův syn Konrad Wolf, za války důstojník Rudé armády, po ní absolvent Vysoké filmové školy v Moskvě. Do SSSR rovněž emigroval herec Ervin Geschonneck, který v r. 1938 hledal uplatnění v Praze, kde ho později vypátrali nacisté a poslali ho do koncentračního tábora. Na konci války se zachránil mj. s E. F. Burianem.

Mezi rasově či politicky diskriminované umělce patřil i německý režisér bulharského původu Slatan Dudow. Těsně před nástupem nacismu natočil podle Brechtova námětu antifašistický film Kuhle Wampe. Cenzura snímek připustila s nevolí až po vyřazení některých scén, ale hned po lednu 1933 ho zakázala promítat. Dudow vzápětí i s negativem odjel do Francie, v roce 1940 však neunikl gestapu. Dostal se do koncentračního tábora, odkud se mu naštěstí podařilo vyváznout a dočkal se konce války ve Švýcarsku. Některé cesty osudu jsou dlážděné ironií, zvraty a paradoxy. Režisér Georg Wilhelm Pabst, rodák z Roudnice nad Labem, emigroval z Německa, ale na Hitlerovu výzvu se vrátil a mohl po celou válku nerušeně pracovat. Naproti tomu jeho kolega Helmut Käutner sice v Německu zůstal, ale znelíbil se Goebbelsovi a až do zhroucení Říše nesměl režírovat. Ministrovu nelibost vyvolal Käutnerův barevný film La Paloma (Grosse Freiheit No 7), který se odehrává v zakouřených a rozverných námořnických krčmách a zákoutích hamburského přístavu. To nebylo možné akceptovat v čase, kdy se střed Hamburku i s pověstnou uličkou Velká svoboda proměnil po bombardování v rozvaliny. La Paloma v Německu nesměla na plátna kin; mohla se ale promítat r. 1944 v protektorátu.

Hůř dopadl režisér Herbert Selpin. Třebaže v r. 1941 natočil film Carl Peters, ve kterém nechyběly protižidovské výpady, a pracoval na protibritském snímku Titanic, vděku se nedočkal. Goebbels promítání filmu na území Říše zakázal (mohl se promítat v okupované Paříži a od září 1943 v protektorátu) a jeho autor upadl do podezření, že má nepřátelský vztah k nacismu. Přičiněním neznámého udavače byl zatčen a uvržen do vyšetřovací vazby gestapa.

Hned druhého dne - 1. května 1942 - byl již mrtev!

O tom, že nacisté měli pevně pod kontrolou kulturní život v protektorátu, není pochyby. Je však zajímavé, že programy zdejších kin, kam ovšem už od léta 1939 nesměli chodit Židé, nebyly zcela zahlceny propagandou. V německé hrané kinematografii převažovaly snímky zábavné, hudební, revuální, psychologické, dobrodružné či kriminální. Promítaly se sice také ideologické partajní filmy, ale většinou jen ve vybraných kinech a výhradně německým divákům. Výjimku tvořilo několik desítek státně politických, zvláště hodnotných filmů, např. Bismarck, Velká láska, Žid Süss, Velký král (o Fridrichu II.), Žaluji (o propagaci eutanazie v nacistickém pojetí), které musela od dubna 1942 kina povinně promítat i pro české diváky. Ti ovšem, pokud na německý film šli, se raději dívali na Heinze Rühmanna, Johannese Heesterse, Mariku Rökkovou, Hanse Alberse, Rolfa Wanku, Paula Hörbigera, Haryho Piela, Hanse Mosera či Williho Forsta. Na herce, kteří si s nacismem příliš nezadali. Jedním z umělců, který české diváky zaujal, byl Joachim Gottschalk, jehož osud si tu připomeneme podrobněji.

Manželství ve stínu

Joachim Gottschalk se narodil 10. dubna 1904 v městečku Calau, vystudoval gymnázium, ale pak ho zlákalo moře: nastoupil jako plavčík k obchodnímu námořnictvu a během několika roků poznal Marseille, Madeiru, Kapské Město, Montevideo, Rio de Janeiro, přístavy v Karibském moři, v Mexickém zálivu, v Austrálii... Pak ho zlákalo divadlo. Vrátil se do rodné země a přidal se ke kočovné divadelní skupině, vystupoval v sálech hostinců, v arénách pod širým nebem, na prknech ochotnických i profesionálních divadel v činoherních i operetních rolích. Jeho herecké umění a výrazná, energická a inteligentní tvář, poznamenaná pobytem na rozbouřených mořích, nemohly zapadnout. Uchytil se jako divadelní herec v Lipsku, Frankfurtu a nakonec v berlínském Lidovém divadle a brzy také u filmu. Upoutal již ve svém prvním snímku Ty a já (1938, s Brigittou Horneyovou), o rok později zazářil hned ve třech snímcích: v dobrodružném Povstání v Damašku (režie Gustav Ucicky), v Útěku do temna (r. Arthur Maria Rabenalt) a ve filmu režiséra Viktora Tourjanského Žena jako ty, opět po boku Brigitty Horneyové.

Joachim Gottschalk s Brigittou Horneyovou ve filmu Děvče z Fanö, 1941.

Zdálo by se, že Gottschalkova strmá kariéra bude dále gradovat a že usměvavý a neobyčejně populární herec brzy zaujme místo mezi nejpřednějšími hvězdami německého filmu. Jeho další vzestup však zarazily tzv. norimberské zákony na ochranu německé krve z roku 1935. Gottschalk se totiž v roce 1931 oženil s herečkou Metou Wolffovou, která jako Židovka podle norimberských zákonů spadala do nižší kategorie tzv. státních příslušníků, kterým zákon mj. zakazoval uzavírat manželství s říšskými občany.

Goebbels nemínil strpět, aby jeden z nejznámějších herců narušoval očistu nejmasovější kulturní složky, a dal mu jasně najevo, že se musí rozvést. Jenže Gottschalk svou rodinu miloval, nacistické teorie o čistotě rasy neuznával a měl pevný charakter. Nacisté mu ještě dovolili natočit tři filmy: snímek Petera Paula Brauera Švédský slavík (1941, s Ilsou Wernerovou), kde ztělesnil H. Ch. Andersena, snímek Gustava Ucického Očekávám tě (1940, s Paulou Wessely) a film Hanse Schweikarta Děvče z ostrova Fanö (s Brigittou Horneyovou), kde zahrál mistrně postavu muže, který vzplane k jiné ženě, ale nakonec dá přednost lásce a citové oddanosti k manželce. Goebbels vycítil, že touto rolí herec dává skrytě najevo, že přes všechen nátlak zůstává své židovské manželce a rodině věrný. A proto ho nemilosrdně s konečnou platností postavil před rozhodnutí: buď, anebo!

Ve zcela beznadějné situaci se manželé Joachim a Meta rozhodli se vším skoncovat a 6. listopadu 1941 odešli dobrovolně ze života (s nimi zemřel i jejich téměř devítiletý syn Michal). Zbývá dodat, že Goebbels s cynismem jemu vlastním nebránil tomu, aby se po umělcově smrti promítaly jeho filmy. Stejně tak jako některé filmy popravených českých umělců - Anny Letenské a Karla Hašlera.

Příběh manželů Gottschalkových brzy po válce literárně zpracoval režisérHans Schweikart a podle jeho námětu režisér Kurt Maetzig natočil r. 1947 v sovětské okupované části Německa (studio DEFA) poměrně zdařilý hraný film Ehe im Schatten (Manželství ve stínu). U nás promítán nebyl.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.