Selekce

Je konec listopadu. Listopadu, jak má být. Je chladno, zamračeno, každou chvíli drobně prší. Nevím, kolikátého dnes je, jestli šestého či patnáctého. V Osvětimi ubíhá čas podle jiných pravidel než na svobodě. Chvíli se řítí kupředu, aby se pak zastavil či kráčel mučivou pomalostí. Dnes jako by zůstal někde za branou. Je šedivý podvečer, nebe i země splynuly v jeden mokrý a šedivý háv.

Bývalý koncentrační tábor Osvětim-Březinka, 70. léta 20. stol. Foto: archiv Památníku Terezín

Stojím s dvěma kamarády před dřevěným barákem nechvalně známým jako srabový, tedy správně svrabový, protože slouží jako útulek pro ty, kteří se nakazili svrabem a je nutné je izolovat, aby tu svou chorobu ze špíny zbytečně nešířili. Dostat v lágru svrab je velmi jednoduché. Když musíte spát v sedu na betonové podlaze opřený zády jeden o druhého, protože jinak by nebylo v baráku dosti místa, když nemáte mýdlo ani ručník, když veškerá hygiena je jenom tekoucí voda pod širým nebem, pak není divu, že se někde nakazíte a skončíte v této srabové izolaci. My tři jsme naštěstí svrab ještě neměli. Skončili jsme v tomto útulku. Skončili jsme tady, protože jsme se chtěli vetřít do baráku, kde byli tzv. Metallarbeiter, protože jsme měli dojem, že se s touto profesí dostaneme rychleji z tohoto pekla, jenže naše lest se nepodařila a byli jsme vykopnuti právě sem mezi srabový.

V Osvětimi není radno být nápadný, třeba být neholený, špinavý. Nebo mít vyrážku, být oteklý či krátkozraký nebo jinak viditelně poznamenaný. Zdejší vyhlazovací tábor má totiž velmi nenasytná krematoria a plynové komory, které touží po pravidelné stravě, a proto jejich pánové je musí pravidelně krmit. Když zrovna nepřijel nový transport a čas stojí jako dnes, pak číhá za ostnatými dráty určitě smrt. Jmenuje se vybraně selekce čili výběr. Je to velmi oblíbená zábava zdejších notorických zabijáků, která probíhá takto: do zavěšených kousků kolejnic se začne mlátit železnou tyčí a tento koncert na tento specielní umíráček znamená, že musí všichni nastoupit na prostranství mezi baráky pěkně do pětistupů a čekat, až přijdou páni porotci. To je několik důstojníků SS, někdy i s lékařem a s nimi nutný ozbrojený doprovod. Tohle čekání nezná čas. Chtít, aby ubíhal rychle prostě nejde. Kdo by spěchal na smrt? Ale přát si, aby ubíhal pomalu, to taky nelze. Mučivý strach umrtvuje duši, myšlenky ztuhnou a scvrknou se v malé klubko hrůzy. Už? Ještě ne? Čas přestane existovat.

Pravidla té zábavy jsou tato: Skupinka bohů v čele s nějakým Obersturmbannführerem kráčí zvolna, jako na slavnostní přehlídce, kolem nastoupených otroků. Hledají soustředěně tu správnou potravu pro plynovou komoru, více méně takový ten odpad, to lepší zboží se pak vezme šmahem. En gros. Konečně pán nad životem a smrti kývne prstem a přivolá takového chudinku ze třetí řady. Ten ihned předstoupí, postaví se do pozoru, vystrčí bradu, vypne prsa a čeká na ortel. Pán tvorstva mu ohmatá svaly, otáčí mu hlavu doleva, doprava a pak ho pošle zpátky. Chuděra bleskově zmizí v zástupu. Hra může pokračovat. Zrak kata klouže opět po tvářích, až spočine na prošedivělém chlapíkovi červených tváří a lesklých očí. Snad má horečku... Prstíček si ho přivolá a tentokrát pošle oběť rovnou ke strážím. Prošedivělý muž poněkud toporně, ale s kamennou tváří se postaví mezi vojáky.

Tak takhle vypadá selekce a této pověstné hrůzy jsem se pochopitelně nejvíc bál, když jsme trčeli v tom srabovém sanatoriu. Selekce a svrab se nerýmuje - to je zlé spojení. Doufali jsme, že už brzy bude večerní apel a že nebezpečí pomine. Jenže v tu chvíli se rozezněl hlahol kolejnic - zvony zmaru - selekce!

Stáli jsme strnule v pětistupech a čekali na divadlo smrti. Být v tuto chvíli v rajonu srabových znamenalo velkou naději na zaručeně poslední selekci. Čas se opět zastavil. Po táborové ulici se blížila skupinka katů. Připochodovali až k nám, nevěnovali nám však pozornost, ale obrátili se k sousednímu baráku, kterého jsem si až do této chvíle nevšímal. Teď jsem si teprve všiml, že tam je pár stovek židovských kluků z Maďarska, tak mezi deseti až patnácti léty. Byli zřejmě odděleni od svých rodičů nebo příbuzných a byli očividně už nějakou dobu v Osvětimi. Stáli ukázněně v pětistupech a čekali, co bude dál. Věděli tedy přesně, o co tu jde. Esesáci sem přišli zcela plánovitě. Chtěli likvidovat taky trochu toho mladšího odpadu.

Dali se do práce a vybrali asi dvacet až třicet kluků. Do této chvíle šlo všechno hladce, dá-li se to tak říct. Když se však chystali k odchodu v doprovodu stráží, překonal jeden z těch mladších hochů strach a proklouzl zpátky ke svému kamarádovi. Rázem nastala mela. Vojáci se snažili chytit uprchlíka, ale klukům bylo zřejmě náhle jedno, co se stane, a tak následoval křik, rány pěstí a pažbami, zkrátka vzpoura, která neměla v Osvětimi obdoby. Konečně byl původní pořádek nastolen, uprchlíci byli obklíčeni strážemi a mělo se jít. V ten okamžik vzplanula vzpoura znovu, jenže obráceným směrem. Jeden kluk z pětistupu zachráněných se urval a hnal se zpátky za kamarádem, který právě vykročil na cestu smrti. A nezůstal sám. Přidali se další - nevím už, kolik jich mohlo být - pět, sedm, deset...?

Čas přestal existovat. Nebyl jsem schopen sledovat s chladnou hlavou toto nelidské divadlo. Omyl. To nebylo nelidské divadlo, to bylo divadlo hluboce lidské v nelidském pekle. Děti, čisté bytosti, které přišly o rodiče, o domov, o všechno, co znamenalo život, měly ztratit to jediné, co jím zbylo - kamaráda, kamaráda na život a na smrt. V ten okamžik byla pro ně smrt spolu s kamarádem víc než hrozná přítomnost v této nesmyslné a zoufalé realitě!

Zlo, jako obvykle, prosadilo svou. Pořádek v pekle byl opět nastolen. Brutalita SS-manů sice vyhrála, ale někde v koutku duše si museli uvědomit svou hroznou porážku. Tady doslova a do písmene zvítězila láska nad smrtí. Jestli je Bůh, pak je tato hodina zapsána zlatým písmem. Skupinka odsouzených pomalu odcházela, pláč zvolna ustával a z dálky bylo slyšet obligátní los-los-los. Čas se opět ujal své povinnosti. Byla už téměř tma a my ještě stáli v drobném dešti před barákem a nebyli schopni si jít lehnou. Měl jsem pocit, že čas se opravdu změnil, že svět se zhroutil a nebe ztratilo na výši. Měl jsem pocit, že teď prožívám něco chladného, cizího, novou skutečnost. Svět, ve kterém mládí touží po smrti a smrt je jediná cesta ke svobodě... A budoucnost? Je v tomto světě ještě něco takového? Záleží to asi na nás!

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.