To vědomí nás nikdy neopustí

Dámy a pánové.

V deseti minutách shrnout čtyřletou zkušenost šoa je skoro nemožné, krom toho jsem muzikant, ne řečník a odhodlala jsem se o tom mluvit poprvé, takže, prosím, mějte se mnou strpení.

Budu mluvit o naději.

Začalo to v roce 1938. Tehdy desetileté děti, dosud přesvědčené, že války patří do historie, si povinně zkouší ve škole plynové masky. Zdá se mi, že to byl konec mého až dotud nádherného dětství. Bude válka? běžím s pláčem domů.

Nedlouho nato obléká tatínek důstojnickou uniformu a dobrovolně narukuje bránit naše hranice.- Doufáme Hitler nemá sílu - máme přece spojence, Anglii, Francii!

Mnichov: v Paříži a Londýně nadšené davy vítají mírotvorce- Chamberlaina, Daladiera. Válka je odvrácena! Malý nárůdek, nově vzniklý kdesi v centrální Evropě, odevzdá Hitlerovi, zdá se, že neprávem vlastněná území, a svět bude zase žít v míru.

Doufáme: celá rodina je od roku 1905 sokolská a u nás jsou bratří večer co večer: I kdyby mělo dojít na nejhorší, tady není Německo, prohlásíme vás čestnými árijci nebo vás schováme, nedáme vás!

Dochází na nejhorší, Hitler zabírá republiku...

Od rodiny z Chicaga přichází affidavit - potvrzení, že se za nás v Americe finančně zaručí - s tím už je jen třeba zajít pro vízum. Národ se neopouští, když je v nesnázích! říká tatínek a doufáme dál...

Na řadě je Polsko a svět vstupuje do války. Teď už snad Hitler dlouho nevydrží! V tzv. protektorátu ztrácíme postupně všechna práva na normální existenci. Škola, bydlení, nákup, doprava- žlutá hvězda nám zabraňuje vstupu na plovárnu, do lesa, do kina i divadla, nesmíme bez povolení gestapa opustit město, od osmi hodin večer nesmíme být na ulici. Obchod i byt zaberou Němci, na obzoru již hrozí vyhnání do ghetta.

Doma pravidelné návštěvy řvoucích a vyhrožujících gestapáků, paradoxně ještě dřív než kvůli židovství pro činnost rodiny v Sokole.

Kde jsou naše naděje!

Zanechte vší naděje, kdož vstupujete

Koncem roku 1941 je to tady. Nacisté mají zvláštní smysl pro mučení: jsme to my, čtrnáctileté děti, které musí roznášet povolání do transportu. Za jedněmi dveřmi zápach plynu - za druhými stará paní, která vůbec nechápe, proč má odejít ze svého domova - všude pláč, nářek, zoufalství... Tahle zkušenost mi krajinu dětství zavřela navždycky.

Balíme svých 50 kilo. Zkuste si to někdy - redukovat všechno, co máte, na dva a půl leteckého kufru a odejít s tím do neznámé budoucnosti. V Terezíně ovšem naděje nemizí. Všechno jde, když se chce, zpíváme s Karlem Švenkem, Verdiho Rekviem, Prodaná nevěsta, Brundibár, přednášky, a přitom hlad, nemoci, smrt a stále víc transportů, na Východ.

Doufáme: třebas tam bude víc jídla, budeme pracovat někde venku... až do Terezína přivezou děti z Bialystoku. Mají se tu obléct a vykrmit, snad na nějakou výměnu či co, dostanou přidělené vychovatelky a nikdo jiný k nim nesmí. Ale... proč, když se jdou umýt pod sprchy, utíkají, a zoufale křičí: Gas - plyn? Zanedlouho zmizí i s ošetřovatelkami - je mezi nimi i Ottla, milovaná sestra Franze Kafky - a s nimi mizí zas jedna naděje. Šeptá se o plynových komorách.

Před Vánoci 1943 je řada na mamince a na mně. Tatínek nám zemřel v květnu - bylo mu 47 let... Prožíváme dnes už stokrát líčené: tři dny v dobytčáku bez jídla, vody, hygieny, pak osvětimská rampa, světla, křik, esesáci se psy - matky s malými dětmi jdou na smrt plynem, my ostatní do tzv. sauny. Tam jste nazí, už ne lidé, jen nově vytetovaná čísla. Pak vám hodí pár špinavých hadrů - za vězeňské šaty už nestojíte - a jdeme do lágru. Arbeit macht frei stojí nad vchodem, ale mělo by tu být Dantovo Lasciate ogni speranza, voi chi entrate - Zanechte vší naděje, kdož vstupujete.

Bylo ještě hůř

Po půlročním pobytu, 7. března - je to náhoda nebo opět jeden z krutých esesáckých žertů, že Češi jdou na smrt v den narozenin T. G. Masaryka - odvážejí do plynu zářijový transport. Na náklaďácích zpívají Kde domov můj a Hatikvu - izraelskou hymnu.

Asi tři týdny před popravou museli psát domů - máme se dobře, píší, s datem měsíc po své smrti - to je přece pro rodinu důkaz, že žijí, kdyby se náhodou něco proslechlo... My lístky dostáváme tuším koncem května. Tak, konec nadějí - tři týdny do popravy...

Ale ještě není konec - aspoň ne pro ty 2000 šťastných, kteří jsou ještě natolik fit, že je opilý lagerälteste Halbhuber, a poté ještě dr. Mengele pošlou na pravou stranu - na odklízecí práce do Říše. Ti nalevo - skoro 3000 - jsou ztraceni.

Spojenci se vylodili, v hořícím Hamburku, kam nás poslali, jsou nálety pravidelné jako hodinky: v poledne Američané, o půlnoci Angličané. A přeci - aspoň pro mne - není smrt jako smrt. Zemřeš možná s ostatními při náletu, ale není to totéž jako hrozná, ponižující poprava - chápete? Práce je těžká, nebezpečná, hlad je už zoufalý, však jsme se už léta nenajedli, zima, nevyspání, ruce asi už nikdy nebudou moct hrát...

A přece je tu najednou zas naděje. Je únor 1945. Posílají nás kopat pasti na tanky, od Hannoveru je slyšet střelbu. Ve vzduchu jako by byl cítit závan jara, snad... snad přeci... hůř už snad nebude! Jenže bylo. To úplně nejhorší, nejnelidštější peklo ještě čekalo.

Pohled hloubkového letce

Bergen-Belsen. Tady už jde jen o likvidaci. 500 až 700 vězňů na bloku - spát jde jen s hlavou v klíně druhé. Polívka už je jen za odklízení mrtvých na hromady, kde je Němci pálí. Všudypřítomné krysy roznášejí skvrnitý tyfus.

Patnáctého dubna stojíme na apelu... hodinu, dvě, nikdo nejde. Naděje! Němci jsou pryč! hlásí buchenwaldští Češi, kteří jsou ještě jakž takž mobilní. Ale pryč je i všechno jídlo, přívod vody je uzavřen a vojáci s bílými páskami na rukávu naslepo střílejí do bloků. Den... dva dny... střelba se vzdaluje a s ní asi ta poslední naděje, která nás, zdá se, opět vodila za nos. Třetího dne navečer konečně přicházejí Angličané, kteří měli, po dohodě s Němci, infikovaný tábor obejít, neboť prý byl neutrálním územím. Naštěstí si jeden hloubkový letec tábor při přeletu fotografoval, uviděl hromady mrtvol, zděšen informoval velitele, a ten se nakonec rozhodl vstoupit do tábora.

Přežily jsme, maminka i já. Ale kolik jich nepřežilo, zahynulo třebas i v té poslední chvíli, a měli stejnou naději a stejně chtěli žít!

Jak to nedávno řekla jedna z nás: toto vědomí nás nikdy neopustí, a proto dnes stojím před vámi a ve jménu těch, kteří se nedožili, skládám svědectví.

Tento text profesorka Zuzana Růžičková přednesla na shromáždění Všichni jsme lidi u příležitosti Jom ha-šoa, 15. dubna. Redakčně upraveno.

Klíčová slova

Zuzana Růžičková

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.