Objektivnost, neosobnost, nestrannost

Rudolf Höß a Adolf Eichmann mezi námi

Zpráva, kterou sepsal Rudolf Höß, v letech 1940-43 velitel koncentračního tábora Osvětim, během své poválečné vazby v Krakově (Rudolf Höß: Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky, Academia 2006), přímo volá po srovnání s jiným úředníkem holocaustu, Adolfem Eichmannem, respektive s Eichmannovou výpovědí během jeho výslechu v Jeruzalémě (1960 až 1961), který byl zaznamenán na magnetofon a po přepisu stránku po stránce Eichmannem korigován a signován. Tento text se stal základem skvělé eseje Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, která vyšla v českém překladu roku 1995 v Mladé frontě.

Obálka anglického vydání. Česky vyšla v roce 1995.

Bezchybní obžalovaní

Podobně jako Eichmann, který nebyl s to dokončit střední školu, byl esesák Höß průměrný, nedovzdělaný, ale zato výjimečně pracovitý, spořádaný člověk, milující svou rodinu, zvířata a přírodu. Jeho základní vlastností byla naprostá poslušnost a oddanost autoritě. Ve chvíli, kdy tato autorita na konci války zmizela, byl ochoten cele se podřídit autoritě nové, vojenskému tribunálu, ochotně s ním spolupracovat a vypovídat. Jeho zápisky jsou de facto výrazem Hößova výsostného vztahu a důvěry v instituci.

K soudu nad svou vlastní osobou stejně přistupoval i Eichmann. Při výsleších přímo planul nadšením z jedinečné příležitosti vydat ze sebe vše, co ví, jinak řečeno stát se tím nejlépe spolupracujícím obžalovaným na světě (str. 42). I Höß na otázky kladené vyšetřovateli odpovídal iniciativně, jako by byl sám na vyšetřování zainteresován, dával vyšetřovateli spontánní informace, které ho napadly navíc, mimo otázku apod. Formou dodatečných zápisků se pak sám od sebe snažil podat co nejpodrobnější výklad související s jeho funkcí, s koncentračními tábory a s SS. Hößovy zápisky nejsou produkty vychloubačné žvanivosti, ale přes určitá zkreslení a nejednu přikrašlující retuš překvapují svojí účetnicky strohou věcností. Jeho zpráva je až infantilně otevřená, zvláště také proto, že Höß nikdy nelhal, aspoň nikdy ne autoritě. Podobně Eichmann před svým vyšetřovatelem pronesl: Jednou z mála vloh, jíž mě osud obdařil, je říkat vždy, pokud to závisí na mně, pravdu (str. 76-77).

Höß, který pocházel z nábožensky založené rodiny, se stejně jako Eichmann postupně rodičům odcizil. Nejlépe se cítil v kamarádsky družném prostředí vojenské jednotky nebo nejrůznějších spolků jako mnoho jiných nacistů, kteří prošli útrapami první světové války a pak zjistili, že dokážou žít už jen ve světě rozkazů a hierarchicky uspořádaných poměrů. Původně chtěl Höß sedlačit, dopracovat se selské usedlosti a v ní založit velkou zdravou rodinu. Ale všechno dopadlo jinak. V roce 1934 přišla Himmlerova výzva, aby vstoupil do SS, zlákal ho přislíbený rychlý postup, tedy povyšování, a s tím spojené finanční výhody (str. 76).

Také Eichmann nevstoupil do strany z přesvědčení a ani se z něho nikdy přesvědčený straník nestal. Neznal ani program strany, ani nikdy nečetl Mein Kampf. Linecký právník Kaltenbrunner se ho jednou otázal: A proč nevstoupíte do SS? A Eichmann odpověděl: Proč ne (str. 49).

Psychicky zdraví lidé

Hororové příběhy pracují vždy s duševně vyšinutými jedinci. V souvislosti s Hößem a Eichmannem horor ovšem spočívá v tom, že to byli zcela psychicky zdraví lidé. Psychiatři, kteří Eichmanna vyšetřovali, dospěli k názoru, že Eichmann je normální: Celkový psychický stav, jeho vztah k ženě, dětem, k rodičům, sourozencům a přátelům je nejen zcela normální, nýbrž nanejvýš žádoucí (str. 39).

Také Hößův psycholog, který měl možnost ho zkoumat v polském vězení, napsal: Nebyl ani nenormálním jedincem typu moral insanity, ani bezcitným psychopatem, ani člověkem, který projevoval kdykoli náchylnost k zločinu nebo sadistické sklony. Byl jedincem vykazujícím velmi průměrnou inteligenci; od dětství měl vlivem prostředí sklon přijímat životní jevy málo kriticky a ochotně se podřizovat autoritám všeho druhu; lidi takového druhu potkáváme velmi často (str. 7).

Höß nejdřív sloužil v Dachau, v letech 1934-38. Zprvu jako řadový esesák a pak byl velitel bloku. Při tělesných trestech vězňů se vždy snažil, aby nemusel být přítomen bití. Naproti tomu velitelé bloku, kteří o to stáli, byli podle něho téměř úplně všichni zákeřné, hrubé, násilnické povahy, často velmi hanebné kreatury, lidé, kteří se odpovídajícím způsobem chovali i ke svým vojenským druhům nebo ke své rodině. Pro ty nebyli vězni lidmi (str. 81).

A jinde: Zlovolné, zlostné, zcela zkažené, surové, podlé, nízké povahy spatřují v uvězněném jen objekt, na kterém si mohou bez zábran, bez odporu vybít své často perverzní pudy, své vrtochy, své komplexy méněcennosti. Chápou se kterékoli příležitosti, která se jim naskýtá, aby vězně jim svěřené týrali (str. 85). S takovými zločinnými esesáky Höß zažil mnoho trápení také později, už jako velitel Osvětimi, kdy svým chováním narušovali spořádaný chod tábora a házeli mu tak de facto klacky pod nohy.

Ani Eichmann nebyl člověk, který by snad někoho bil. Co se týká Židů, necítil k nim nenávist. Osobně proti Židům neměl nikdy ani to nejmenší. Když za Eichmannem přišla v roce 1943 vzdálená příbuzná, poloviční Židovka, aby jí udělil povolení k emigraci do Švýcarska, tak jí ho dal, stejně jako zasáhl ve prospěch jedněch známých vídeňských židovských manželů. Zmiňuji se o tom jenom proto, vypověděl Eichmann, abych dokázal, že jsem žádnou nenávist k Židům nikdy nepociťoval, neboť jak matka, tak otec mě vychovávali v přísně křesťanském duchu a kvůli svému zčásti židovskému příbuzenstvu zastávala má matka v tomto směru jiné názory, než jaké byly v kruzích SS obvyklé (str. 45). A Höß k tomu dodá: Chtěl bych zde ještě zdůraznit: Já jsem osobní nenávist vůči Židům nikdy nepociťoval. Byli pro mne sice nepřáteli našeho národa. Proto však pro mne byli rovni ostatním vězňům a zasloužili si i stejné nakládání. Nikdy jsem tu nečinil rozdílů. Ostatně pocit nenávisti mi není vlastní (str. 148).

Jak Höß, tak Eichmann se štítili fanatického antisemity Julia Streichera, vydavatele obscénního plátku Der Stürmer, proti kterému Eichmann podnikal prudké výpady. Höß na adresu Streichera napsal: Já jsem ten Streicherův týdeník Stürmer vždy odmítal pro jeho ostudný způsob prezentace, vypočtený na nejnižší instinkty (str. 147).

Nějak jsem celý pohasl

Není divu, že Höß napíše: Od počátku masové likvidace jsem už nebyl v Osvětimi šťasten. Nebyl jsem už spokojen sám se sebou (str. 172). Náhlou ztrátou Arbeitsfreude byl postižen i Eichmann.

Nejvíce na něj tento pocit dolehl, když se dozvěděl o vůdcově rozkazu k fyzické likvidaci Židů. Na takové řešení nikdy nepomyslil a svou reakci popsal stejnými slovy, jako když ho v r. 1932 přeložili z Lince do Salcburku: Všechno mě opustilo, radost z práce, jakákoli snaha i zájem. Nějak jsem celý vyhasl (str. 46). Podle Höße jeho vina začíná tam, když odmítl přiznat nadřízenému v Dachau Theodoru Eickovi, který je cvičil být nelítostnými k vězňům, že se pro tuto práci nehodí, že je příliš změkčilý (str. 94).

Těžká práce

Jaký byl tedy Hößův vztah k vězňům? On sám popisuje, jak v červenci 1942 dostali rozkaz vyselektovat tam přežívající Cikány, což byl obzvlášť obtížný úkol. Proč? Většina Cikánů, svěřuje se, vazbou vzdor nepříznivým poměrům psychicky nijak zvlášť nestrádala. Ani nemoci a vysokou úmrtnost nebrali tragicky. Celou svou podstatou totiž zůstali dětmi, byli překotní v myšlení i jednání. I na nejtěžší věci dokázali pohlédnout odlehčujícím způsobem. Byli optimisty. Nikdy jsem si u Cikánů nevšiml temných, nenávistných pohledů (str. 143).

Ano, tak to má být, osud je těžký, ale rozhodující je slušnost, mezi dozorci i vězni. I když se Höß s Cikány v Osvětimi nemálo nazlobil, byli to přece jen vězni mi nejmilejší (str. 144).

O to to pak bylo pro Höße těžší. Přihlížet jejich životu i jejich rejdům by bývalo zajímavé, kdybych za tím nebyl spatřoval tu velikou hrůzu, rozkaz k likvidaci, který v Osvětimi znali do poloviny roku 1944 kromě mě jen lékaři. Ti měli podle rozkazu nenápadně odstraňovat nemocné, především děti. A právě ty chovaly k lékařům důvěru. Není snad nic těžšího než muset pevným krokem projít kolem něčeho takového chladně... (str. 145).

Höß to měl v Osvětimi celkově těžké, na něm ležela veškerá odpovědnost za chod obrovského komplexu, musel shánět materiál na výstavbu baráků, který mu nikdo nechtěl dát, zápasil s línými a sadistickými podřízenými a ke všemu musel provádět tak nevděčnou práci, jako byl rozkaz k likvidaci tolika lidí. Nepozorný člověk by si možná ani nevšiml, že Höß mluví o masovém vraždění. On si to totiž také neuvědomoval, ani ex post. Mluvil o technických a organizačních problémech spojených s likvidací, napůl se litoval a napůl chválil, že přes nepřízeň osudu v tom těžkém úkolu obstál.

Stejně na tom byl i Eichmann. I když ho židovský policista po osm měsíců při téměř každodenních výsleších konfrontoval s hrůznou skutečností, zdlouhavě a opakovaně mu vysvětlovat, proč to u SS nedotáhl přes veškeré úsilí ještě výš, a snažil se mu vysvětlit, že na tom žádnou vinu nenese, udělal pro to opravdu všechno.

Když Hößův nadřízený reagoval na jeho snahu řídit všechno v táboře sám do posledního detailu slovy, že jako komandant má tábor ovládat ze své pracovny pomocí rozkazů a prostřednictvím telefonu, reagoval Höß zděšeně: Prý plně postačí, když se tu a tam projde po táboře! Svatá prostoto!... Toto nepochopení ze strany nadřízeného mne dohánělo k zoufalství. Já jsem do svého úkolu vkládal veškerý um, veškeré úsilí... (str. 127).

A Eichmann jejich nelehkou situaci potvrzuje: Cokoli jsem připravoval a plánoval, všechno dopadlo špatně, moje osobní záležitosti i moje letitá snaha dostat pro Židy nějaké území. Nerozumím tomu. Můj život jako by byl začarován. Cokoli jsem chtěl a plánoval, všechno mi osud nějak překazil, jako by na všem ležela nějaká zlá kletba (str. 70). Na druhou stranu ovšem těžké úkoly přinášely i radost, především z dobře odvedené práce. Jakmile chmury odtáhly, dostavila se euforie a hrdost na příslušnost k SS. Eichmannovi stačila pouhá slova jako SS, kariéra či Himmler a jakýsi neměnný a naprosto spolehlivý mechanismus se dal do pohybu (str. 71).

Když se Höß rozpomene na nějakou esesmanovu duši povznášející myšlenku či zážitek, napřímí se a prohlásí: Jako fanatický nacionální socialista jsem byl přesvědčen o tom, že naše idea si najde cestu do všech zemí... (str. 147). Jenže Höß byl všechno jiné, jen ne fanatický. To, co říká, jsou jen prázdné fráze a klišé, které ovšem zabíjely.

Stejně tak nabubřele a prázdně zní, když Höß mluví o Osvětimi. Podle vůle Reichsführera SS se z Osvětimi stal největší komplex na likvidaci lidí všech dob... Jistěže byl takový rozkaz čímsi neobvyklým, čímsi nestvůrným. Avšak při náležitém zdůvodnění se mi tento likvidační postup jevil jako správný. Žádnými úvahami jsem se tehdy nezabýval, obdržel jsem rozkaz a mou povinností bylo jej splnit. O tom, zda byla tato masová likvidace Židů nezbytná, nebo ne, o tom jsem si žádný úsudek dovolit nemohl, tak daleko jsem nemohl vidět... Rozkazy ve jménu Vůdce byly svaté. Ty se žádným úvahám, žádným výkladům, žádným interpretacím prostě nepodrobovaly (str. 161-2).

Také z Eichmanna, už když stál pod šibenicí a měl poslední možnost pokusit se urovnat své vztahy s tímto světem, vypadly jen fráze a klišé. Odmítl útěchu protestantského duchovního, protože nemůže ztrácet čas. Svou závěrečnou řeč začal emfatickým prohlášením, že je Gottgläubiger. Chtěl tak vyjádřit obvyklým nacistickým způsobem, že není křesťan a že nevěří v posmrtný život. Pak pokračoval: Za krátký čas, pánové, se všichni znovu setkáme. Takový je úděl všech lidí. Ať žije Německo! Ať žije Argentina! Ať žije Rakousko! Nikdy na ně nezapomenu.

Tváří v tvář smrti se mu vybavilo klišé, které se používá na pohřbu, poznamenala k tomu Arendtová. Pod šibenicí mu paměť provedla poslední kousek: cítil se povznesen a zapomněl, že jde o jeho vlastní pohřeb (str. 336). Jako kdyby popravovali orchestrion, natáhla se klika a on spustil, co má na svých válcích. Jako kdyby se zhmotnila groteska od Ladislava Klímy, kde směšnost a hrůznost jsou sestry.

Spalovač mrtvol

V Hößově podání působí komicky i to, když tento dobrák od kosti popisuje zavádění plynu pro usmrcování vězňů. Po vyzkoušení cyklonu B na ruských válečných zajatcích Höß celou věc komentuje: Musím otevřeně říct, že na mne toto zplynování zapůsobilo uklidňujícím dojmem, jelikož v dohledné době se mělo začít s masovou likvidací Židů a Eichmannovi ani mně nebylo jasné, jakým způsobem se zabíjení těchto mas, které přijdou, bude dít. Nyní jsme tedy postup objevili. Z poprav zastřelením jsem měl vždy hrůzu, když jsem pomyslel na ty masy, na ženy a děti. Dost jsem si užil už při popravách rukojmí, při skupinových exekucích... Nyní jsem byl tedy přeci jen klidnější, že my všichni budeme ušetřeni té krvavé lázně a že i pro oběti to bude až do posledního okamžiku šetrnější (str. 164).

Načež se rozhovoří o tom, jak probíhalo zplynování a co zažil a musel vyslechnout od obětí, jako kdyby před námi stanul Kopfrkingl z románu Ladislava Fuchse Spalovač mrtvol. Poté, co zaznamená na třech stranách otřesné scény, především matek s malými dětmi, které si s hrůzou uvědomí, co se chystá, a chtějí bránit své děti, Höß uzavírá: Masová likvidace se všemi průvodními jevy ovšem neprocházela kolem všech zúčastněných prostě jen tak. Až na několik málo výjimek zřejmě všem, kdo byli k této nestvůrné 'práci', k této 'službě' naveleni, i mně samému, poskytovaly tyto děje... a teď co? ...hojně látky k zamyšlení, zanechávaly v nás hluboké dojmy... (str. 169).

A jelikož Höße přitom všichni pozorovali, musel se velmi ovládat, abych ani v rozrušení z čerstvého prožitku na sobě nedal někdy znát své vnitřní pochybnosti a své tísnivé stavy (str. 170). V závěru Hößových zápisků se už člověk musí smát: Nechť ve mně veřejnost klidně i nadále spatřuje krvelačnou bestii, krutého sadistu, vraha milionů, neboť jinak si široké masy velitele Osvětimi představovat ani nemohou. Nikdy nepochopí, že i on měl srdce, že nebyl zlý (str. 200).

Říšský vůdce SS

Jaký byl vztah mezi těmito spořádanými úředníky holocaustu a jejich nadřízeným, říšským vůdcem SS Himmlerem? Podle rozkazu měli být všichni Židé transportovaní do Osvětimi prostřednictvím Eichmannova organizačního útvaru původně bez výjimky zlikvidováni, ale už u prvních transportů německých Židů přišel rozkaz, aby byli vybíráni všichni práceschopní Židé, muži i ženy, a aby se jich v táboře využilo pro účely zbrojní výroby, stěžuje si Höß v pojednání o konečném řešení židovské otázky (str. 209).

Nebylo to ovšem z toho důvodu, že by Židy nenáviděl, ale jako táborový manažer a profesionál věděl, že výjimky jsou vždy špatné, přidělávají problémy, které se pak kupí, až začnou být neřešitelné. Himmler ovšem na Hößovy starosti nedbal, potřeboval splnit kvótu pro zbrojní výrobu a to, že větší počet vězňů znamenal přeplněné baráky, v nichž hynuli lidé jako mouchy, mu bylo jedno. Höß chtěl baráky čisté, s přesně stanoveným počtem vězňů a dobrými hygienickými podmínkami... Lidé do plynu měli jít podle předpisu, čistí a zdraví a pokud možno i v dobré náladě, jako ty Hößovy oblíbené cikánské děti. Himmlerovi na vězních nezáleželo, ale před šoa jako úřednickou ideou dával v tu chvíli přednost zbrojnímu průmyslu. Höß naopak chtěl, aby vězni, než budou zlikvidováni, netrpěli nebo žili v lidsky přijatelných podmínkách.

Himmler, z vůle Hitlera hlavní strůjce nacistické vyhlazovací mašinerie, se díky svému cynismu choval lidštěji než slušňáci, jako Höß a Eichmann. Když se mu to zrovna hodilo, nabídl vyměnit Židy za vojenský materiál nebo z politických důvodů vydal na podzim roku 1944 rozkaz likvidaci Židů okamžitě zastavit.

Z pohledu Eichmanna a Höße bylo ovšem takové počínání nesystémové, de facto nemorální, bylo to odsouzeníhodné kupčení s ideálem. Že ten ideál spočíval v masovém vraždění, to Hößovi s Eichmannem už posuzovat nepříslušelo.

Jestliže Himmler byl ještě v negativním smyslu člověk, jednal jako člověk, jako politik, lhář, který všemožně zastírá cíle svého jednání a dovedl machiavelismus až na nejzazší hranici zrůdnosti, u Höße a Eichmanna něco takového nepřicházelo v úvahu; jednali stále stejně, podle rozkazů, neuhnuli ani o kousek. Kdyby byl na jejich místě robot, vyšlo by to nastejno. Proto také jejich fráze a důstojnicko-úřednické průpovědi působí tak směšně, jako kdyby z obou esesáků promlouvala umělá inteligence, naprogramovaná jen na určité situace; když se ocitne v nové situaci, nedokáže na ni vůbec reagovat, mele zcela nesmyslně stále totéž.

Himmlerovi se podařilo pěstěním, výchovou, kázní vyprodukovat z průměrného německého maloměšťáka homunkula, jehož schopnost myslet mimo služební povinnosti byla minimální nebo zcela potlačená, osobu bez vlastního úsudku, která plní veškeré pokyny svého pána, necouvne před žádným rozkazem, ale přitom zůstane osobně slušná, resp. citově neutrální. To byl ideální SS, nový člověk, oddaný straně a věřící v budoucnost, ideál nacistického nového člověka, stejně jako člověka komunistického; koneckonců není to i ideální firemní zaměstnanec v systému tržního hospodářství? Bylo by zajímavé vědět, jak se na Höße s Eichmannem díval Himmler. Byli to v jeho očích Leninovi užiteční idioti? Ideální blbci, které lze využít k čemukoli?

Himmler byl výjimečný zločinec, lidí typu Höße a Eichmanna je ovšem třeba se obávat mnohem víc, protože chodí všude kolem nás, žijí s námi a tváří se jako nejspořádanější a nejslušnější občané.

Závěr, bohužel ne konec

Chovat se slušně k okolí, milovat rodinu, za každé situace zůstat osobně slušný, to je vlastně největší či jediný trumf maloměšťáka, ať má dělnické povolání nebo vysokoškolský diplom: který nenávidí nacisty, ale přitom udá souseda, že ukrývá Židy, protože to se nesmí, i když proti Židům nic osobně nemá, a stejně tak nesnáší komunisty a přitom do posledního puntíku poslušně plní všechno, co jim vidí na očích. Ačkoli se na nacisty nebo komunisty díval skrz prsty (i když některá jejich opatření nebyla od věci), s největší ochotou přijímal nacistickou propagandu, ať už šlo o parazitující, řádné práce se štítící Židy nebo o odbojáře označované za bandity a teroristy, stejně jako přijímal komunistické propagandistické žvásty o tom, že underground je skupina promiskuitních narkomanů nebo že disidenti jsou vypláceni ve valutách ze Západu apod.

Ovšem nutno říct, že Höß s Eichmannem patřili k maloměšťácké elitě, necítili, a to jim lze věřit, k nepřátelům státu či národa nenávist. Jen se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. Kdyby žili o dvacet let později a v Československé republice, byli by z nich jistě stejně tak dobří komunisté, lidé aparátu nebo velitelé lágru v Jáchymově a opět na jiném místě a v jiné době by vedli spořádaný, usedlý život. Snadno si lze představit Hößův stateček, s vnoučaty na dvoře mezi slepicemi a s dobytkem za statkem na louce - Hößův životní sen. Osud ale tomu chtěl jinak a proti tomu nikdo nic nezmůže.

Psáno pro Rch a Babylon. Redakčně kráceno.

Klíčová slova

Hannah Arendtová, Rudolf Höß

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.