V Oseku a v Radnicích

Ze života Židů v druhé polovině 19. století na Rokycansku

Osek - pohled z Kamýku do krajiny

Šimon Wels se jako Šimon Wedeles narodil v roce 1853 v západočeském Oseku. Na sklonku života napsal pro své děti paměti, které patří k nejpozoruhodnějším vzpomínkovým textům v české literatuře. Jsou nejen cenným svědectvím ze života židovské pospolitosti v 19. století v Čechách, ale i neobyčejně citlivě napsaným literárním textem, k jehož půvabu přispívají i četné lexikální a pravopisné zvláštnosti.

Dvěma otištěnými ukázkami chceme nejen připomenout tuto krásnou knihu (vyšla pod názvem U Bernátů před r. 1989 jako samizdat péčí básníka Zbyňka Hejdy a pak v r. 1993 v nakladatelství Torst), ale i upozornit na místa, na kterých se kniha odehrává, a doporučit je jako cíl zajímavého výletu do poměrně nedávné židovské historie. V Oseku i v Radnicích stále ještě stojí bývalé synagogy - ta radnická je péčí místního spolku i krásně opravená. Osecký zámek, který hodně utrpěl během doby, kdy sloužil jako státní statek, také ještě stojí. Stále lze obdivovat vesničky a lesy v modrých dálavách z vrcholu Kamýku nad židovským hřbitovem. Stačí vystoupit z vlaku či autobusu v Rokycanech a vydat se podle turistických značek na cestu. Autem je to ještě pohodlnější a jednodušší, ale možná ne tak autentické.

Osek - vrchol Kamýku

Zřícenina Kamýku

V Osecké ulici bydlelo v 18. století až 20 židovských rodin, ve Valduchách též tolik a oběma byl přenechán vrchností kolem roku 1700 kus skalnaté půdy u zříceniny Kamýku na pohřebiště. Dalo to velikou práci překopat skály, veliké kameny odvézti a navézti zem. Nad hřbitovem se vypíná skála, na níž se nacházel až do roku 1800 krásný prostorný taneční sál s velkými gotickými okny. Za mého mládí stály ještě všechny 4 zdi s velkými otvory okenními beze střechy. Odolaly všem nehodám po tak dlouhém čase. Lid zde bral písek, železo a otesané stavivo. Cesta do zříceniny je úplně zarostlá, takže to dá námahu, se dostat nahoru. Zvláště v letním čase, kdy tráva pokrývající skálu je suchá a hladká, po níž to klouže jako po ledu.

Osek - židovský hřbitov pod Kamýkem

Právě ten špatný přístup nahoru nás kluky vábil. V tom sále jsme rádi skotačili, dunělo to pod nohama a namlouvali jsme si, že je pod námi sklepení s poklady. Jednou za parného dne nás tam bylo několik. Horkem a skotačením jsem byl tak unaven, že jsem v koutečku usnul. Probudil jsem se právě, když zapadalo v ohromné dálce na obzoru slunce. Bylo to nádherné, vesničky a lesy v modrých dálavách.

Představoval jsem si v jednom rohu kruchtu s hudebníky, hladké parkety, mezi okny velká zrcadla, ozdobený sál pro velkolepý ples pro vysoké panstvo.

Osek - synagoga z roku 1817, současný stav

Takové sny spřádal malý chlapec ještě v běhu domů a tam to bylo jiné. Byla pouť a musel jsem pro pivo. V sále byla muzika. Měl jsem velkou práci, než jsem se prodral až do šenkovny, a tam jsem musel hodně dlouho čekat, než jsem se prodral až k pultu. Ale rád jsem se díval na tančící. V malé síni se otáčeli v každém koutku nějaký párek, vše se točilo a hlavní tanec se odbýval na dvoře, třeba i při dešti. Doma už měli o mne starost, že se mi tam něco stalo, ale já přinesl vítězoslavně za šesták máz piva, ač bylo doma už po žízni. Za to jsem pil já, byl jsem spocen, uhřátý a žíznivý.

Radnice - opravená synagoga

Tak jsem srovnával ty dvě taneční místnosti a ten velký rozdíl; viděl jsem, jak byli ve středověku statní a rozumní stavitelové, jak našli pro obydlí panstva a pro jejich zábavy ty nejlepší místa naší krásné vlasti.

Nemohl jsem nikdy odejíti, abych se nepodíval přes nízkou zeď na náš hřbitov. Úplné ticho zde vládlo až na šumění několika bříz, hovořily snad o životě těch, kteří jim dávali potřebnou potravu svými zetlelými těly; v životě snad se mnohý porovnati nemohl a teď? Jak se tady teď srovnávaji.

Hřbitov byl již tři čtvrtě plný a pomníky stály už jen asi z těch posledních šedesáti let, ty dřívější buď už zapadly, anebo je nějaký dareba odnesl do stavby. Nikde na světě není tak ticho úplné, přesto že šustí a šepotá listí a občas ze sna zacvrliká pták. Myslím-li na věčné ticho, vidím v duchu starou zeď, chvějící se břízy, modrou oblohu a zlaté slunce.

Zámek v Oseku

Josefa a Bernátek

O výročním trhu v Radnicích uviděl můj otec Bernard prvně maminku Josefu. Ona se mu tak líbila, že chodil proto na každý radnický jarmark. Někdy ji spatřil jen z dáli a to již byl šťasten. Když ji vůbec nezahlédnul, byl to pro něho ztracený výroční trh.

Jedním přítelem ji nechal prosit, že by s ní rád promluvil, a tak se seznámili. Častěji se v Radnicích sešli, až se konečně na tom ustanovili, že se vezmou. Příbuzenstvo její tomu ale nechtělo svoliti, protože byl otec chudičký, dali mu různé nedobré vlastnosti, kterým ale nevěřila a nechtěla od něho upustiti.

I vynašel jí její strýc bohatého obchodníka Ludvíka Levýho z Radnic, který obchodoval s olejem a oliumem, který vozil povozem do Vídně a odtamtud zase dovážel zboží do Čech, jako svíčky, mýdlo, leštidlo a mastě. Maminka dlouho se bránila, až konečně povolila nátlaku rodiny, strýců a tet a vdala se do Radnic za pana Levýho.

Na tatínka, svého Bernátka, nemohla ale zapomenout a on rovněž ne na maminku, svou Josefinku. Byli oba velmi nešťastní.

[...]

A tatínek chodil do Radnic na každý jarmark a byl šťastný a nešťastný, když paní Levou uviděl. Zpozoroval, že i ona ho z dáli ráda vyhledávala, avšak nemluvili spolu, to se příčilo jejich svědomí. To viděli jeho kamarádi, osečtí a voldušští hoši. Jednoho dne stála Josefinka u krámu a vybírala nějaké šátečky. Když ji hoši zpozorovali, zadrželi tatínka, udělali kruh kolem obou a tak je k sobě sblížili. Tatínek se červenal, maminka se pýřila a hleděla té chásce nezbedné uniknouti, co se jí až za chvíli podařilo. Byla to skrytá, nešťastná láska.

Pan Levý byl rozšafný a nadmíru hodný muž a s maminkou velmi jemně zacházel. Vždyť věděl, když za ní chodil, že nemá Josefinka v srdci jeho, nýbrž Bernátka, že ho dokonce ještě nyní tajně miluje a jen na něho myslí.

Žili spolu v dobré shodě, i když ne v lásce, po dva roky.

Jednou vezl pan Levý plný povoz s oliumem z Břas do Vídně. Jedna veliká láhev se nebezpečně na voze naklonila, pan Levý vylezl na vůz a narovnával tu láhev. Ta však praskla a polila mu ruku. Rámě i ruka byly spáleny. Dojel do Vídně v nesmírných bolestech, zašel ihned do nemocnice, kde si delší dobu poležel. Tam mu chtěli ruku až k rameni odejmout, on ale tomu nesvolil. Jak by se bez ruky uživil a že by se své ženě bez ruky nelíbil. Raději prý zemře. Přijel těžce nemocný domů.

Maminka ho svědomitě obsluhovala, ale lépe se mu neudělalo. Poslal tajně pro půlmistra a svědka, aby udělal testament. Neměl žádných dětí, a proto odkázal veškeré jmění své ženě.

Před smrtí jí řekl: Teď si můžeš svého Bernátka vzít. Je hodný a přeji vám štěstí. A tu se teprv dozvěděla, že to ví, že na svou první lásku nemůže zapomenouti. Za několik dní se stala vdovou. [...]

Když si odbyla smutek, navštívil ji tatínek. Napsal jí dopis, šel až do Timákova a tam odtud dopis poslal, aby se v Oseku nikdo o tom nedozvěděl. Maminka ráda později o tom vyprávěla. Tento dopis měl nadpis: Vysoce ctěná dušinko srdce mého! a že dvakráte lépe drží: Hochgeehrte Seele meines Herzens!

Pochopíte, že byl vyslyšen, vždyť na něho nikdy nepřestala mysleti a teď se mělo obapolné štěstí jejich vyplniti. Tatínek ji často navštěvoval a byl jí také představen hraběcímu paní řiditeli co její ženich, pro kterého potřebuje ten familijní list. On jako i všichni úředníci až na pana aktuára a písaře jim vykládali, že se taková vážná věc najednou udělati nedá, protistrana (tedy švakr) že je podplácí a že oni si to musí také něco nechat státi.

Tak platily strany obě a páni úředníci tu věc zdržovali a dojili dvě tučné krávy najedno a milenci trpělivě čekali tři roky, než byla listina vyhotovena, sepsána, vyplněna, doplněna atd.

Často se vídávali a šli se každý den na půl cesty druhému naproti až do Březinského parku, aby nemusel tatínek běžet čtrnáct kilometrů na dostaveníčko s maminkou.

U starého silného buku se scházívali a vždy, když mi tohle maminka vyprávěla, hořely jí tvářičky. Tatínek tam byl obyčejně dříve a viděl, jak přichází a starostlivě ku stromu vyhlíží. Usedla sama na lavičku a vyhlížela cestičku, zda ten toužebný již nepřichází, rozčileně vyskočila a zase usedla. Potom přece vstala a chystala se jít naproti, v tom tatínek zahvízdal známých pár tónů písničky, ona se zarazila, běžela za strom a dvě milující srdce byly u sebe. Ale maminka plísnila na oko tatínka: Tos ty samý špás a samé hlouposti a takového člověka miluji a chci si ho vzít. Jestlipak mne pro to samé čtveračení uživíš! Tatínek jí odpověděl: Ne jenom tebe, ale i ty, co přijdou a to se zase začepýřila maminka. Byli tam až do večera, tatínek ji doprovodil domů a šel pak těch čtrnáct kilometrů zase zpět do Oseka. Při příští schůzce už šla maminka hned za strom se podívati a přes to, že se jí schovával, měla ho brzo. [...]

Po podání mnoha suplik, tak se jmenovaly žádosti do radnického úřadu, vymámili tamní úředníci na mamince již za ty tři roky celé její jmění. A tu se dozvěděla, že její soupeř, švakr Levý ten toužebně očekávaný list již dostal. Byla to rána! Běžela na úřad a tam se pravdy nedozvěděla. Byla celá pomatena, jeden řekl, že jej má, a druhý že jej nemá a posílali ji zase do Pontia k Pilátovi. Tu si troufla něco na tamty časy neslýchaného. Byl to kousek zoufalý a odvážný, ale ona neměla již, co by ztratila. Vždyť přišla o celé jmění, o familijní listinu, a nebude-li se moci vdávat, i o svého ženicha, na kterého tři roky čekala. [...]

Šla tedy maminka za panem hrabětem Kašparem Šternbergem pěšky do Prahy. Bylo to jedno sto a třicet pět kilometrů. V Praze se dozvěděla, že jel pan hrabě na léčení do Karlových Var. I odebrala se maminka bez rozmýšlení z Prahy za panem hrabětem ovšem zase pěšky a téměř bez peněz do Karlových Var. Je to zase jedno sto a třicet kilometrů. S rozbitou obuví a bolavýma nohama se tam dostala. Konečně ve městě, kde dlel všemohoucí pan hrabě. [...]

Když byla k němu vpuštěna, hned ji poznal a ptal se jí, co si přeje. Tu ji opustila síla a on ji uvedl k lenošce. I prosila úpěnlivě o milost a spravedlnost. On ji zdvihl a ptal se jí, co se stalo. A tu mu vyprávěla, s jakou těžkostí už po tři léta čeká na familijní list, který jí hraběcí milost přislíbila, a že se teď dozvěděla, že jej obdržel švakr Levý. Že konala pěšky cestu z Radnic do Prahy a z Prahy do Karlových Var a že se již nikdy vdávati nebude, když nedostane svého ženicha, kterého má již přes osm roků tolik ráda. A teď to prý bylo jako v hezké pohádce. Pan hrabě pohladil po vlasech a řekl, já o tom nic nevím, ale jen se vrať a starost neměj. Vyptával se na toho šťastného ženicha, který má tak obětavou a věrnou nevěstu. Maminka mu začla o něm spoustu věcí vyprávěti, rozohnila se a oči jí jen jí jen hrály. Pan hrabě se prý srdečně smál a pravil: Tak tedy běž dceruško bezstarostně domů, hlas se u mého řiditele, ten bude míti než přijedeš již zprávu, aby ti tu listinu vydal. Tu padl mamince kámen ze srdce a se slzami v očích se poroučela. Byla hrozně zemdlená, ale přece se vydala zas na zpáteční cestu. Dříve si ale něco popřála. Umyla si bolavé nohy v řece, kam odtýká horký šprůdl a věřte mi to, lidičky zlatí nebo ne, nezapomněla nikdy na tomto místě svého vyprávění podotknouti, von mi ten šprůdl hodně pomohl a já už bolesti v nohou necítila. Hned jsem utíkala směrem k Radnicům. Až tam to bylo zase osmdesát kilometrů, ale za dva dni je urazila. A ihned zaprášená, jak byla do úřadu. Tam se setkala s kurýrem, kterého pan hrabě byl vyslal. Pan řiditel se na ni hrozně obořil: Ty jsi povedená židovka, ona si jde za panem hrabětem až do Karlových Var. Já jsem za svým právem jela, řekla maminka. Tu pan řiditel: Podívej se, co mi tu tvůj švakr nechal, když mu k tomu pomůžu! A odkryl ubrus a pod ním ležela tisícovka, tenkráte velký peníz, celé jmění! A: A vynahradíš mi tu ztrátu, když mu ty peníze teď vrátiti musím? Maminka odpověděla: Tolik už nemám, za ty tři roky jste mi už všechno pobrali a tolik pokoření jsem musela tady zažíti, ale jak jsem zemdlena, vrátím se hned na místě zase k Jeho Milosti a zeptám se ho, jestli je ta taxa tak vysoká, aby se mohlo tu listinu dostat.

I vyskočil pan řiditel ze židle, zlostí se chvěje, vytrhl ze skříně listinu a zaburácel: Ty bys mne tu chtěla ještě zkazit, tady je tvůj mizernej rešojin a už se tu neukazuj! A maminka na to: To jste mi mohl už před třemi roky dát, vašnosti pane řiditeli, teď jste mohl být bez zlosti, já jsem mohla už být vdaná a mohla jsem míti i jmění. [...]

Chtěli míti oddavky v neděli dopoledne, ale pan farář je požádal, aby je slavili odpoledne. Že má velkou mši svatou a že by mu mnoho lidí nepřišlo do kostela, když by byla taková veselka.

Když kráčeli k posvátnému pořádání, šťastni a nadšeni, tu je potkal sedlák Hoblík, zastavil je a zvolal: Bernate! Bernate, vrať se, jestli ještě můžeš! Nedělej to, ty vole, ty vosle a hovado! Ale přešťastný Bernat tiskl ruku Josefinčinu a po obřadě si vedl drahou ženu do své malé světničky. Oddaveční slavnost se konala pod širým nebem a byla prý skvělá. Nemohli rodiče dlouho pochopiti, vlastně nikdy, jak se mohla pověst za tři dny v celém okolí tak rychle rozšířit. Nezůstal doma prý nikdo a každý přišel se radovati se šťastným našim párkem. (A zajisté byli mnohem šťastnější, než později korunní princ Rudolf, když si uváděl Štěpánku, princeznu belgickou do hradu Vídeňského a třeba že se za něho ve všech kostelích modlili a všechny zvony říše Rakousko-uherské mu vyzváněly.)

Otec bydlel se svou starou matkou v dřevěném domku, v malé jizbičce s jedním oknem malinkým a přistěhovala se tam moje maminka se svýma peřinama a se skrovným nábytkem. A tak započali své štěstí v koutku, které mělo trvati bez velikých bouřek čtyřicet roků, až do tatínkově smrti v roce 1872.

Klíčová slova

Šimon Wels, Šimon Wedeles

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.