Domov a exil

Emigrace německých Židů po roce 1933

Od září loňského roku do letošního dubna proběhla v Židovském muzeu v Berlíně výstava Domov a exil: emigrace německých Židů po roce 1933, která se zaměřila na vystěhovalectví německých Židů po roce 1933. Množství historických i životopisných dokumentů tu poprvé v této šíři představilo emigraci Židů z Německa do devadesáti zemí světa, od známých destinací, jakými byly Spojené státy či tranzitní Československo, po Šanghaj, Nový Zéland a Bolívii a samozřejmě Palestinu.

Jak je to v dnešním muzejnictví obvyklé, výstava vypráví příběh: život v Berlíně před zlomovým rokem 1933 je na samém začátku náznakem přiblížen krátkým němým filmem Roberta Siodmaka a Billyho Wildera Menschen am Sonntag z roku 1929. Snímky rušného života v moderním velkoměstě kontrastují s ponurými dokumenty, jež následují a přibližují život v Německu po roce 1933: antisemitismus, hledání úniku a složité byrokratické cesty, jimiž Židé museli projít, plavbu do nových domovů za oceán či vlakem na pražské Wilsonovo nádraží, přivykání na podmínky v nových bydlištích - a to vše převážně z pohledu jednotlivých uprchlíků a jejich každodenního života.

Stolní hra ve stylu Člověče, nezlob se

Autoři výstavy tak navazují na výzkum, který se vystěhovalectvím Židů z Německa zabýval od sedmdesátých let: pozornost platila nejprve politickým uprchlíkům, posléze spisovatelům a jednotlivým profesním skupinám, lékařům, umělcům a podobně. K přelomu došlo v roce 1991, kdy vyšla studie Wolfganga Benze Das Exil der kleinen Leute, zabývající se emigrací z pohledu všedního života. Tolik uvádějí ke svým východiskům autoři v katalogu.

Mozaika příběhů

Jednotlivé etapy emigrace jsou přiblíženy mozaikou příběhů či jejich fragmentů a mezi vystavenými dokumenty jsou různé příručky pro vystěhovalce, fotografie, novinové články, úřední vyhlášky, ale i dětské kresby, jimiž se děti loučily s učiteli.

V podstatě známý příběh je přiblížen množstvím konkrétních, nových detailů: poutavost převládá nad didaktičností. Multimediální prvky, neodmyslitelné u podobné moderní instituce, jakou je berlínské Židovské muzeum (nedávno se proslavilo především kontroverzní dostavbou části muzea Danielem Libeskindem a expozicí o holocaustu), tu nepůsobí samoúčelně, jak bývá mnohdy zvykem. Jakýmsi symbolickým i organizačním centrem výstavy je interaktivní mapa světa, která znázorňuje místa, kam Židé z Německa směřovali. Návštěvník si zvolí zemi, která ho zajímá, a po stisknutí se mu promítnou detaily o vystěhovalectví - v jakých letech do tohoto místa lidé směřovali, jaké úřední podmínky museli splnit, kolik přistěhovalců tato země přijala, jak velká byla v té době místní židovská komunita. Nechybí metoda tzv. oral history: návštěvník sleduje plavbu lodi St. Louis a může si poslechnout nahrávku vyprávění jednoho z jejích pasažérů.

Před příchodem nacismu žilo v Německu přes půl milionu Židů, největší židovská obec byla usazena v Berlíně. První část výstavy dokumentuje zhoršující se podmínky po roce 1933. Snad nejvíc šokují drobné kratochvilné předměty, jež dokládají, nakolik se antisemitismus zakořenil: jednosměrné jízdenky do Jeruzaléma, kartičky, které připomínají skutečné jízdenky na vlak, ovšem s konečnou stanicí Jeruzalém, či stolní hra ve stylu Člověče, nezlob se, kde se také vyhazuje - kritéria si čtenář snadno může domyslet.

Podobně dvě pohlednice Norimberku: na jedné z nich chybí mezi střechami kopule synagogy v byzantském stylu, snímek je provázen veršem: Co stálo na tomto místě, konečně z Norimberku zmizelo.

Takzvanou arizaci židovského majetku dokládá obálka bývalé firmy Karla Joela, jež přešla do vlastnictví Josefa Neckermanna. Karl Joel uprchl přes Švýcarsko do USA. Institucionální stránky vystěhovalectví dokládají jednak nejrůznější příručky pro emigranty, jednak například složitý graf institucí, jimiž museli projít...

Eier-Jecke a telavivský Kúdamm

Mezi lety 1933 až 1943 z Německa odešlo takřka 300 000 Židů. Kromě Spojených států a Palestiny směřovali i do destinací, které nejsou běžně s židovskou emigrací spojovány, jako Šanghaj, Bolívie či Mexiko. Na Novém Zélandu se usadilo 1100 přistěhovalců, na Filipínách 1200, na Srí Lance 17. Zvláštní expozice dokumentují cestu do nových domovů i to, jak se lidé po příjezdu sžívali s novým prostředím. V Palestině se novým německým usedlíkům, často pracujícím na farmách, říkalo Eier- Jecke, telavivská ulice Ben Jehuda se zase lidově nazývala telavivský Ku'damm v připomínce na hlavní berlínskou třídu.

Poslední část výstavy provází vystěhovalce, kteří se po válce rozhodli vrátit do Německa. Byla jich jen hrstka - pouhých pět procent z původního počtu.

Návrat do zničeného Německa nebyl snadný, Židé se i v poválečném Německu nadále setkávali s antisemitismem. Z nejznámějších osobností se do Německa v roce 1949 vrátil filosof Max Horkheimer, který se stal rektorem na univerzitě ve Frankfurtu; z dalších osobností lze zmínit filologa Lea Spitzera či spisovatelku Annu Seghersovou - byla jednou z těch, kteří se chtěli podílet na novém, antifašistickém začátku a slibovali si záruky od německých oblastí pod správou Sovětské armády - budoucí NDR.

V NDR žil od roku 1949 do roku 1961 také Ernst Bloch, který se stal profesorem filosofie na universitě v Lipsku (v roce 1961 odešel do Tübingenu).

Výstava je k vidění do října letošního roku v Bonnu (Haus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschland) a od prosince do dubna příštího roku 2008 v Lipsku (Zeitgeschichtliches Forum).

K výstavě vydalo Židovské muzeum v Berlíně obsáhlý katalog.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.