Dvě básně

Odnikud

1

Odnikud, to je ráj,

to čiré blaženství,

kde není ošklivých,

kde ani krásných není,

ta sladká nicota,

to věčné povívání,

ta vrata do světla,

jež neuvidíš ani.

A přece zaživa

koluje ve mně cosi,

co potom zahnívá,

co vítr vzhůru nosí

a já, já změněný,

já, ptaní usmířené,

jdu tam, kde nejsou dny,

kde věčnost kola žene.

2

Ubohý voják tmy

s očima zdivenýma,

ležící na zemi,

jež ho jak pušku třímá.

Odkudsi (odnikud?)

z života raněného

vyvěrá jeho stud,

červená bolest jeho.

To země krvácí

a on ji obtěžkává

podoben milenci,

jejž naplnila sláva,

sláva všech zemřelých,

ta jejich sláva živá,

citlivá jako čich,

jak píseň, jež se zpívá.

3

Kdo uzdraví nám hruď,

kdo zkrásní ošklivé,

kdo Váhy rozhoupá

do šíleného tance

odkudsi, odnikud,

až konec zakýve,

až budem věčně spát

ve světle bez kahance?

Zeptej se maminky.

Zeptej se chladné vody,

jež rychle uhání,

jež rychle utíká,

žene se na mlýnky

a za chlebem je vodí.

Zeptej se čekání.

Zeptej se básníka.

Báseň léta

Na paletě je léto.

Ach verši dávných dob,

ty usměvavá věto

zimičce na otop,

jak se to potkáváme?

Uplývá hořký kruh

a zatáčí se za mé,

j ež znekonečnil Bůh,

tak jako na potoce

oblázky mluví-li.

Jen jedenkráte v roce

uzlátne obilí.

To nejsem já, víš přece,

kde zvedám okvětí,

v neviditelné řece,

v matce a v dítěti,

v ospalých krčmách šera,

v ťukání za obraz,

ve vzdoru dálky, která

již nespojuje nás.

Propasti mezi dvěma,

propasti v tisíci,

rybo, jež vylovena

přetrhneš udici,

ó léto na paletě,

mne také pálí žár

a chci jím v této větě

vyšlehnout nad stožár,

nad hory, nad horečky,

nad polámaný kříž,

aby se v chladu tečky

nemohl zdržet již.

Třetí léto

Někdy v létě 1939 píše Jiří Orten básníku Františku Halasovi dopis, v němž jako by se zhmotnila iracionální úzkost, kterou ve svém díle ohlašovali Franz Kafka, Richard Weiner, Bruno Schulz a další židovští umělci. Jsem žid, slyším to stokrát denně, a něco jsem dle všeho udělal, dnes, nebo včera, nebo kdysi dávno, nebo ještě udělám. Nesmím chodit proto do parku, nesmím se koupat, nesmím chodit do biografu... To jsou tak malé věci a tak hloupé věci, takové zákazy, člověk by si přece mohl klidně říci, že jsou na světě ještě některé stromy a někteří lidé, kteří na to nic nedají. Ale já to neumím říkat, není mi dobře a události, všelijak kolem mne omotané, mne nutí k ošklivým ústupkům. Nejsou to ústupy ze slávy nebo ze štěstí, kdepak, jsou to ústupy, které nevedou nikam, a také odnikud, a po nichž zůstává hořko v ústech a nevěří se, nevěří, že ještě něco je, co je doopravdy čisté.

O rok později, v srpnu 1940, napsal přítelkyni Věře Škrabánkové: A ještě není konec! Jednoho dne nám zakážou stýkat se spolu, budou zadržovat naše dopisy, přijde den, kdy si budeme muset říci, že se loučíme nadobro. Já ten den vidím, a za ním nevidím nic, lze-li tak říkat smrti.

Přesně za rok, 23. 8. 1941, vyšel v Árijském boji denunciantský článek, který obsahuje několik nejodpudivějších vět, napsaných v českém jazyce: V době, kdy se vede velký zápas proti Židům, zjišťuje se, že v čele českých básníků stojí Žid, který přirozeně není nadšen novými poměry a který proto nejraději by se vrátil do lůna mateřského... To je další důkaz pro náš požadavek, aby Židé byli viditelně označováni.

Za týden, 1. září, se Árijský boj dočkal, Jiří Orten si už ale žlutou hvězdu nepřipjal. Toho dne tragicky zemřel. Je to právě šedesát pět let.

(tp)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.