Slábne společná bolest, ale také inspirace

Rozhovor s odcházejícím ředitelem Česko-německého fondu budoucnosti T. Kafkou

PhDr. Tomáš Kafka (nar. 1965) studoval na FF UK (obor ruština-dějepis). V roce 1991 se stal kulturním atašé na naší ambasádě v Německu. V letech 1998-2005 byl (spolu s Herbertem Wernerem) ředitelem Česko-německého fondu budoucnosti, v současné době je ředitelem odboru střední Evropy na Ministerstvu zahraničí ČR. Kromě své práce se věnuje překládání německých autorů (Bernharda Schlinka, Wernera Schwaba, Heinricha Hoffmanna ad.), publicistice a vlastní literární práci.

Proč jste odešel z vedení Česko-německého fondu budoucnosti?

Ministerstvo zahraničních věcí mě zapůjčilo do Fondu budoucnosti před osmi lety a všechny strany, které se na této zápůjčce podílely, shledaly nejspíše tento čas jako dostatečně dlouhý. Byla to však krásná doba a mohu jen doufat, že můj nástupce, někdejší pracovník Kanceláře pro české oběti nacismu Tomáš Jelínek, si svou éru u Fondu budoucnosti bude podobným způsobem pochvalovat.

Proč Fond budoucnosti vznikl?

Fond je produktem Česko-německé deklarace z roku 1997. Tehdy bylo zapotřebí řešit česko-německé bilaterální vztahy tak, aby se zbavily traumat a aby se našla cesta, jak pomoci lidem, kteří mají s česko-německým historickým traumatem největší problém - obětem nacismu, obětem holocaustu. Pro tuto pomoc se hledal určitý mechanismus, jak o ní hovořit a jak ji realizovat v praxi. Na počátku tohoto hledání stála zmíněná deklarace, na konci založení Fondu budoucnosti. Fond měl tedy dva hlavní úkoly - změnit česko-ně-mecké vztahy a poskytnout určitou satisfakci obětem nacismu. Začal fungovat roku 1998, doba trvání jeho existence byla prozatímně naplánována na deset let.

Co bylo jeho prvním krokem?

Takzvaný humanitární projekt, určený pro dosud neodškodněné oběti žijící v České republice. Jednalo se o lidi, kteří vzhledem ke studené válce nemohli čerpat jim příslušející odškodné, které vyplácela Ně-mecká spolková republika přeživším v západní Evropě, v USA a v Izraeli. O něco později byla zahájena agenda partnerských projektů, jejichž smysl byl také velmi důležitý: byla to cesta k tomu, jak českou a německou veřejnost naučit spolupracovat v podobném režimu, jaký dnes funguje třeba v kontextu Evropské unie. To znamená heslovitě řečeno: společné financování, společné zájmy, neočekávat jen jednostrannou pomoc, ale předpokládat, že obě strany se chovají jako rovnocenní partneři.

Jakými prostředky fond disponoval?

Fond budoucnosti získal jako počáteční vklad 165 milionů marek, z toho česká vláda dala 25 milionů, německá 140. 90 milionů marek z této celkové částky šlo na sociální projekt (přesný název zní Projekt humanitární pomoci obětem nacionálněsocialistického násilí), což byly peněžní dávky, které se po dobu 10 let každoročně vyplácejí obětem nacismu jako zdravotní a sociální pomoc ve stáří. Zbylé prostředky jsou určeny na projekty partnerské spolupráce. Objem finančních prostředků je čerpán v určitém režimu, a sice tak, že z fondu se smí čerpat do 50 % celkových projektových nákladů a že organizační i účetní odpovědnost za projekt přebírá současně český i německý subjekt.

Které významné osobnosti z české a německé strany se při založení a činnosti Fondu budoucnosti angažovaly?

Byla tu velká vůle na úrovni vlád v době, kdy vládli Helmut Kohl a Václav Klaus, velkou roli sehrávali i prezidenti - Václav Havel a Roman Herzog. Ale snaha o to přestat se česko-německých vztahů bát se netýkala jen ústavních činitelů a nevznikla přesně zrodem deklarace. Od poloviny 90. let probíhala například v Praze série přednášek významných českých a německých osobností, byl to projekt Univerzity Karlovy a Bertelsmannovy nadace. Už tehdy bylo možné vidět snahu o změnu pohledu na česko-německé vztahy: že to nemusí být vždycky problém, ale je to i určitá šance. S klíčovým projevem vystoupil tehdy prezident Václav Havel, který definoval české vnímání Německa jako bolest i inspiraci. Pokud jde o nejdůležitější úkol - pokusit se najít nějaké řešení neuspokojivé situace českých obětí nacismu -, sehráli tu velkou a důstojnou roli zástupci obětí svou schopností a ochotou hovořit o problémech s německou stranou a formulovat své stanovisko. Za všechny bych jmenoval Oldřicha Stránského, Felixe Kolmera či Jakuba Čermína, tehdejšího předsedu Svazu bojovníků za svobodu. Tihle starší pánové dokázali ukázat německé straně, že se tu nejedná jen o peníze, ale především o to naučit se vzájemné úctě a vážnosti.

Je problematika holocaustu českých Židů vnímána jako součást problematiky česko-německých vztahů? Pokud ano, vnímají ji obě strany na stejné úrovni?

Určitě. Vedli jsme o tom ale i kontroverzní diskuse, když funkcionáři některých sudetoněmeckých organizací tvrdili, že nelze řešit jen otázku českých obětí nacismu, že je to nutno řešit komplexně, neboť prý nelze akceptovat rozdělování obětí na oběti první a druhé kategorie. Na to jsme vždycky striktně odpovídali, že tu nejde o kategorizování obětí: jestliže z hrůz 20. století vznikl nějaký společný závěr, tak je to představa jedinečnosti holocaustu. A že české oběti musejí být postaveny na stejnou úroveň s ostatními oběťmi holocaustu. Myslím, že drtivá většina německé společnosti s touto argumentací neměla problém. Spíš se jedná o to, že citlivost, kterou snad je česká i německá společnost schopna projevit vůči konkrétním lidem a konkrétním příběhům, by neměla přijít vniveč. Všechno, co jsme se naučili o sobě, o svých temných stránkách v souvislosti s holocaustem, bychom si měli uchovat jako součást naší civilizační výbavy pro 21. století.

Sleduje Fond budoucnosti, jak se holocaust vyučuje na školách - v České republice a v Německu?

Fond nad ničím neměl dozor, ale po-kud přicházely projekty, které se zabývaly holocaustem a odpovídaly našim kritériím, velice rádi jsme je podporovali. Fond podporuje setkávání studentů s pamětníky, řada těchto aktivit šla přes hranice - zástupci obětí jezdívali do Německa na různé přednášky.

Jaké projekty vás nejvíc zaujaly?

Fond jich podporoval velké množství a mě vždycky fascinovala jejich rozmanitost. Jsou tu projekty výměny mládeže a setkávání penzistů a pak třeba společné vědecké práce, například zkoumání poválečné legislativy. Protože si myslím, že v česko-německých vztazích je důležité se umět i bavit, podporovali jsme i různé divadelní a filmové festivaly a pomáhali jsme také představovat českou kulturu v Německu, aby bylo vidět, že naše kultura dokáže německou společnost inspirovat.

Vznikne nějaká instituce, která bude na činnosti fondu navazovat?

Už existuje, řeknu o ní za chvíli. Ale já jsem přesvědčen, že se nám podaří získat nějaké prostředky z českého a německého státního rozpočtu a že fond bude pokračovat v dosavadní činnosti. Na konci roku 2007 ovšem končí sociální projekt fondu pro žijící oběti nacismu.

A končí tato sociální pomoc úplně?

Nerad bych vzbuzoval falešné naděje, ale i tady snad platí, že nikdy se nemá říkat nikdy. To se však netýká nadačních prostředků Fondu budoucnosti, ale spíše činnosti Kanceláře pro české oběti nacismu, která vznikla při fondu v rámci odškodňování nucené a otrocké práce z prostředků německé nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost. Některé prostředky, které byly na základě poměrně přísných kategorií určeny pro výplaty na území České republiky, se přes veškeré úsilí nepodařilo z různých důvodů vyplatit - ti lidé zemřeli nebo neměli dědice atd. Vznikla tak rezerva, která by mohla být použita na drobnější humanitární projekty. Ale nepředbíhejme.

Jaká instituce naváže na humanitární činnost fondu?

Bude se jmenovat Živá paměť, v zárodku už vlastně existuje v rámci naší odškodňovací kanceláře Na Poříčí. Jejím úkolem bude udržovat to, čemu se dnes říká paměťová kultura, to znamená udržovat rozumný rozměr reflexe 20. století. Já to chápu tak, že se přestaneme bavit o velkých historických souvislostech, ale budeme se zabývat konkrétními lidskými osudy. Živá paměť se bude snažit o co nejživější odkaz, o to, jak památku těch konkrétních příběhů zprostředkovávat.

Co se stane s ohromným množstvím dokumentů a osobních příběhů, které lidé přikládali ke svým žádostem?

Stanou se součástí Archivu Živá paměť, a pokud by tam časem zůstat nemohly, budou předány Státnímu ústřednímu archivu.

Zůstává nějaký vážný problém, který vztahy Česka a Německa zatěžuje?

Pokud jde o vyrovnávání se s minulostí, hlavní úkoly, myslím, byly naplněny. Prvním úkolem bylo pomoci obětem nacismu, druhým pojmenovat to, co se stalo za války, ale i po ní. Když se ohlédneme za těmi deseti lety existence fondu, lze říci, že bolest i inspirace, které Václav Havel roku 1995 označil za základ česko-německých vztahů, začínají slábnout. Škoda, že té inspirace ubývá. Je důležité, aby se proces setkávání obou národů nenechal jen na institucích, aby se v něm angažovaly inspirativní osobnosti. Neměli bychom to ponechat náhodě. Nemůžeme přece problém vzájemných vztahů odškrtnout k nějakému datu s tím, že se budeme věnovat jiným věcem. Naše vztahy sice už nemusíme řešit v rámci krizového managementu, ale to neznamená, že bychom se o ně neměli starat. Když jsme se dokázali postarat o problémy, tím lépe bychom se měli starat o šance.

Využíváte své zkušenosti z fondu při své současné práci?

Jistě. Česko-německé vztahy by mohly posloužit jako určitá inspirace, jak se ve středoevropském regionu chovat. Naučili jsme se ke vzájemným vztahům přistupovat velmi zodpovědně, protože jsme si byli vědomi problémů. Tím jsme se učili a snad i naučili vzájemné empatii. V méně problémových oblastech bývá vztah ponechán určité improvizaci nebo představě, že se vždycky budeme umět nějak dohodnout. Tohle se nám v 90. letech nevyplatilo na-příklad v česko-rakouských vztazích. Když se objevily problémy, ukázalo se, že neexistuje mechanismus, který by nám automaticky pomáhal, a jejich řešení trvalo déle a vyvolávalo na obou stranách neadekvátní emoce. Vzpomeňme třeba na Temelín.

Připadá vám ochota a snaha vyrovnat se s minulostí v některých středoevropských zemích problematičtější, než byla v Německu?

Překvapilo mě zjištění, že třeba s Ně-meckem se bez problémů shodneme na tom, že 2. světová válka a holocaust jsou mezníky 20. století, ale například s Maďarskem to tak není. V maďarském vnímání 20. století přežívá natolik silné dilema trianonské smlouvy po 1. světové válce, že míra vnímání 2. světové války je slabší než u nás a v Německu. Odlišná je i situace v Pobaltí, kde se na reflexi 20. století daleko intenzivněji podepsala léta stalinské hrůzovlády. Kontext ve středoevropském prostoru je širší a asi nelze najít úplně společný přístup, sdílet společné emoce. Je dobré si to uvědomit a uchovat jako nějaké memento mori, abychom k těmto věcem nezačali přistupovat příliš mechanicky.

Co vám osobně působení ve fondu dalo?

Byla to smysluplná práce a měl jsem při ní možnost poznat spoustu mimořádných lidí. Z nich bych chtěl především zmínit svého kolegu Herberta Wernera, který od samého počátku pracoval jako můj protějšek na německé straně fondu. Pochází z katolického konzervativního prostředí, patří ještě ke generaci, která poznala vyhnání na vlastní kůži, byl 23 let poslancem v Bundestagu, takže má úplně jinou minulost než já. Ale během velice krátké doby jsme se naučili korektně spolupracovat, postupně se z nás stali velmi blízcí přátelé. Přes všechny ty rozdíly jsme dokonce objevili, že máme společný humor, který jsme pak ještě propracovali. Přátelství s Herbertem je pro mě jedním z nejcennějších momentů, které si odnáším.

Přeložil jste řadu knih z němčiny. Kteří autoři vás nejvíce zaujali? Co překládáte nyní?

Rád překládám poezii, připadá mi jako koncentrovaný výraz autorského gesta a pokusu obsáhnout co největší díl reality. Proto mám rád básníky, kteří hodně pracují s realitou, s atributy, kulisami nebo se snaží civilně realitě přiblížit. Mám rád třeba německého básníka Roberta Gernhardta, který navazuje na Ericha Kästnera. Ten dokázal vytvořit určitý obraz světa, ve kterém žijeme, je to dost groteskní svět. Z těch civilních básníků mám rád Hanse Magnuse Enzensbergera, kterého jsem měl možnost překládat, a navíc to pro mě mělo ještě jeden zajímavý aspekt: byl v 60. letech dobrým přítelem mého otce, takže jsem jakoby navázal na naši rodinnou tradici. Mým největším překladatelským úspěchem jsou ale knihy Bern-harda Schlinka, se kterým jsem se i spřátelil. Pokud napíše ještě nějaký román, rád bych se ujal jeho překladu.

Klíčová slova

Tomáš Kafka, Tomáš Jelínek

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.