Svědomí Lotyšska

Pozoruhodný osud Mavrikse Vilfsonse

Mavriks Volfsons, 90. léta

Na závěr mise lotyšské velvyslankyně v ČR paní Ivety Šulcy se konala řada zajímavých kulturních akcí. Patřila k nim také expozice Židovská komunita v Lotyšsku, na níž ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea (VKC) představilo Židovské muzeum v Rize historii Židů na lotyšském území od 16. století. V červnu také přijela do Prahy žurnalistka a představitelka lotyšské židovské komunity Emma Bramnik-Vulfsons, která vystoupila ve VKC s přednáškou o svém zesnulém manželovi, historikovi a politikovi Mavriksi Vulfsonsovi (1918-2004).

První, kdo promluvil

Mavriks Vulfsons se narodil v Moskvě židovským běžencům z Rigy, kam se rodina směla vrátit roku 1921 po uzavření míru mezi Lotyšskem a sovětským Ruskem. Na gymnáziu vstoupil do sociálnědemokratického hnutí, které působilo v ilegalitě. Nikdy nepopíral, že zprvu podpořil okupaci pobaltských zemí sovětskými vojsky a připojení k SSSR v roce 1940. Když o 48 let později na sjezdu uměleckých svazů v Rize jako první veřejně promluvil o tajném protokolu k paktu Ribbentrop-Molotov ze srpna 1939, který část Polska a Litvu začlenil do německé, Finsko se zbytkem Pobaltí a Polska do sovětské sféry vlivu, vyvolal otřes. Máloco mohlo legitimitu sovětské moci oslabit víc než zveřejnění pravdy o obchodu s ďáblem, který byl skutečným pozadím socialistických revolucí v Pobaltí v roce 1940.

V polovině června 1941 byly desetitisíce obyvatel baltských zemí poslány do sibiřského a středoasijského vyhnanství. Židé byli postiženi procentuálně silněji než ostatní (v Lotyšsku byl podíl deportovaných občanů židovského původu zhruba třikrát, v Estonsku dokonce desetkrát vyšší než u většinového obyvatelstva). Navzdory této skutečnosti se propagandě nacistického Německa, jehož vojska na území baltských republik vtrhla pouhý týden po osudných deportacích na Sibiř, podařilo mnoho Litevců, Lotyšů i Estonců přesvědčit, že právě Židé byli strůjci stalinského teroru v Pobaltí.

Muž, který zabil sovětské Lotyšsko

Mavriks Vulfsons patřil ke šťastnější části lotyšských Židů. Bojoval v lotyšské divizi Rudé armády; na území Tatarstánu přežila válku jeho první žena Soňa a syn. Na frontě měl na starost zvláštní úkol: dezinformačními hlášeními v rodné němčině vyvolával zmatek v řadách Waffen-SS.

V částečně pluralitních volbách v březnu 1989 se Vulfsons probojoval do sovětského parlamentu. Když 2. června 1988 přednesl svůj historický projev, řekl mu předseda Nejvyššího sovětu Lotyšské SSR a pozdější sovětský ministr vnitra Boris Pugo, že právě zabil sovětské Lotyšsko. (Nemýlil se. Když byl v srpnu 1991 potlačen puč proti Gorbačovovi v Moskvě - Pugo patřil mezi jeho hlavní iniciátory -, vyhlásily baltské země rychle plnou nezávislost.) Tváří v tvář tak zásadní krizi legitimity, jaká Kremlu hrozila v důsledku přiznání pravdy o protokolu ze srpna 1939, se tvůrce politiky glasnosti Gorbačov uchýlil ke lžím. Vulfsonsovi, který trval na zveřejnění tajného protokolu, tvrdil, že originál dokumentu nikdy neviděl (jeden ze dvou originálních výtisků však ležel v jeho pracovně). Za pomoci kontaktů mezi západoněmeckými žurnalisty se Vulfsons v červnu 1989 sešel s Hansem von Herwarthem, který se jako tajemník říšského velvyslanectví v Moskvě v srpnu 1939 zúčastnil podpisu paktu o neútočení mezi Německem a SSSR s jeho osudným tajným protokolem. (Herwarth, příslušník pruské aristokracie, patřil k účastníkům spiknutí proti Hitlerovi z 20. července 1944.) Přátelé Vulfsonsovi rovněž umožnili přístup do archivů ministerstva zahraničí v Bonnu, kde získal kopii tajného protokolu paktu Ribbentrop-Molotov. S tou pak 25. prosince 1989 vystoupil na zasedání Sjezdu lidových poslanců SSSR.

Byl to jeden z nejvypjatějších momentů jeho života. Když mu předseda parlamentu Lukjanov odebral v půli řeči slovo, vyvolal tím v sále vřavu, kterou ukončil až prezident Gorbačov, který Lukjanova požádal, aby nechal Vulfsonse projev dokončit. Morální triumf Pobalťanů byl později utvrzen zprávou komise, jež uznala autenticitu a tím i protiprávnost tajného protokolu, dělícího východní Evropu na německou a sovětskou sféru vlivu.

Věčný disident

Ani v nově nezávislém Lotyšsku se Vulfsons nezbavil nálepky věčného disidenta. Další ze svých významných a kontroverzních projevů přednesl 24. listopadu 1991 v lese Rumbula u Rigy na shromáždění k 50. výročí největší masové vraždy civilního obyvatelstva v Pobaltí. 24. listopadu a 1. prosince zde bylo povražděno 24 000 mužů, žen a dětí z rižského ghetta a 1000 Židů z Berlína. V rumbulském projevu Vulfsons reagoval na projev předsedy lotyšského Nejvyššího sovětu Gorbunovse, který příležitosti vzpomínky na oběti holocaustu zneužil pro obnovení mýtu o vině Židů na revoluci roku 1918 (!) i stalinských deportacích. Vulfsons připomněl, že mezi Lotyši byli lidé, kteří z vlastní iniciativy pořádali pogromy na Židy, sestavovali komanda, která Němcům pomáhala vyvraždit téměř celou židovskou populaci (před válkou kolem 5 % obyvatel země) i tisíce Židů z ostatních zemí, mezi nimi téměř 3000 lidí z protektorátu. Emotivní projev, v němž mj. varoval před nastolením autoritativního režimu v Lotyšsku, přinesl Vulfsonsovi izolaci na nacionalizující se politické scéně. Čtyři dny po projevu byl zbaven postu předsedy výboru pro zahraniční věci Nejvyššího sovětu. Působil pak jako spolupracovník ministra zahraničních věcí Janise Jurkanse.

Spolu s Jurkansem se pak podílel na vzniku opoziční Strany lidového souladu. Nikdy nezměnil své levicové přesvědčení a v obnovené lotyšské demokratické republice prosazoval ideje sociální spravedlnosti. Jako lotyšsky mluvící Žid s němčinou coby mateřštinou se nesmířil s bezprecedentní diskriminací rusky mluvících obyvatel. V referendu v březnu 1991 se 73,6 % hlasujících vyslovilo pro demokratické a nezávislé Lotyšsko. Loajalitu tehdy projevila výrazná část nelotyšských obyvatel, kteří tvořili takřka polovinu populace. (Lotyšský, stejně jako estonský stát přitom přistěhovalcům po roce 1940, resp. jejich potomkům, nepřiznal občanství.)

Mavriks Vulfsons, jeden z mála pamětníků meziválečné demokracie, zničené Ulmanisovým pučem z roku 1934, byl nekompromisním kritikem společenských nešvarů spojených s demontáží sovětského systému. Nešetřil ani sebe: ve svých pamětech např. přiznává hloupost a ignoranci, s níž roku 1940 vítal sovětské okupanty, vzpomíná i na svou první návštěvu Izraele, kdy mu byla připomenuta kritika, kterou jako redaktor sovětské lotyšské televize vyslovoval na adresu židovského státu. Až do své smrti platil za svědomí Lotyšska".

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.