Opatření k veřejnému označení

Před 65 lety museli Židé začít nosit žluté hvězdy

Dne 1. října 1941 nabyla na území Protektorátu Čechy a Morava účinnosti zostřená podoba policejního nařízení o veřejném označení Židů. Okolnosti, za kterých bylo toto nařízení vydáno, se netýkají pouze dějin holocaustu v českých zemích, nýbrž i dějin protektorátního odboje a jeho protipólu, kolaborace. Ačkoliv požadavek, aby Židé v protektorátu byli veřejně označeni, byl sporadicky vznášen již po 15. březnu 1939, razance, s jakou ho začalo prosazovat v létě 1941 samotné vedení okupační správy, nebyla náhodná.

V šestileté historii Protektorátu Čechy a Morava bylo léto roku 1941 výjimečné. Po zahájení velké války na Východě 22. června jako by se protektorátní společnost probrala z hluboké deprese, do níž upadla po porážce Francie v roce 1940, a organizované odbojové skupiny i jednotlivci dávali najevo stále větší odpor vůči nacistické nadvládě. Množily se sabotáže a diverzní akce, ignorovala se nařízení okupační i protektorátní správy, začalo se vzmáhat stávkové hnutí. Protiokupační nálady významně aktivizovala i prudce se zhoršující zásobovací situace. Nemalá část protektorátní společnosti zastávala názor, že válka brzo skončí porážkou nacistického Německa. Někteří dokonce tvrdili, že do konce roku bude Československo svobodné. Tyto postoje s Čechy sdíleli i protektorátní Židé. A právě je okupační správa zařadila mezi hlavní iniciátory protiokupačních vystoupení. Ze všech stran přicházejí hlášení, že Říši nepřátelská činnost Židů roste od hodiny k hodině. Ve veřejných místnostech tvoří přes zákaz vstupu cercle, s českými kruhy prohovořují zprávy nepřátelského rozhlasu a poštvávají obyvatelstvo, napsal v srpnu 1941 K. H. Frank říšskému protektorovi Neurathovi v dopise, ve kterém jej žádal o urychlený souhlas s veřejným označením protektorátních Židů, jež by takovýmto nepřístojnostem a drzostem zabránilo.

Podobný požadavek se objevoval na všech úrovních okupační správy již od počátku července 1941. Nutnost takového aktu byla odůvodňována tím, že dosavadní opatření vůči Židům byla bezcenná, jelikož kontrola je nedostatečná a není ani vždy možná. Státní podtajemník Burgsdorff shrnul situaci následovně: Vzhledem k přátelskému postoji většiny Čechů vůči Židům nelze počítat ani s podporou ze strany obyvatelstva a zákazy uplatňované proti Židům se stávají nejen neúčinnými, ale často i směšnými. Řešení židovského problému podle něj spočívalo v jednotlivých, více či méně ostrých akcích, [...] dokud však není provedeno zevní označení Židů, budou všechny nedostatky při plnění zákazů trvat nadále.

Vyžádaný souhlas

Ještě v červenci 1941 začal Úřad říšského protektora korespondovat s centrálními instancemi v Berlíně, aby od nich získal souhlas k označení Židů v protektorátu. Dne 14. srpna Říšské ministerstvo vnitra sdělilo, že v porovnání s prosincem 1938, kdy požadavek na podobné označení v Německu vznesl Göring a Hitler mu nevyhověl, se situace značně změnila. Již není nutné brát ohled na zahraničí, kromě toho poměry v protektorátu jsou odlišné od poměrů v Říši. Říšský ministr vnitra Frick proto nemá žádných námitek proti označení Židů v Protektorátu Čechy a Morava, zvláště když v Generálním gouvernementu a malé části začleněných východních území bylo veřejné označení Židů provedeno již po skončení polského tažení. Je však třeba přezkoušet, zda toto opatření nebude mít za následek odchod židovských pracovních sil z hospodářských podniků protektorátu. Okupační správa si okamžitě obstarala dobrozdání, že na okupovaných polských územích toto opatření nenarušilo chod hospodářství, a také souhlas Spojovací úřadovny NSDAP v protektorátu.

Dne 20. srpna informoval Frank Neuratha, že v Úřadu říšského protektora panuje všeobecný souhlas s rychlým zavedením veřejného označení Židů, které rovněž požadují oberlandráti, ostatní říšské služebny, stranické úřadovny a další. Neurath byl srozuměn, žádal ale, aby v tisku bylo předem poukázáno na důvody tohoto opatření. Byl to licoměrný požadavek. S okupačním režimem kolaborující aktivističtí protektorátní novináři totiž již dlouhé týdny masírovali veřejné mínění prostřednictvím článků, v nichž pranýřovali jak nedodržování protižidovských nařízení Židy, tak benevolenci, kterou vůči tomu projevovalo české obyvatelstvo. Smyšlené i skutečné zprávy o tom, jak se v obchodech prodává Židům v zakázaných hodinách, v hostincích se trpí jejich návštěvy, do divadel a biografů Žida snadno vpašují neznámé i známé ruce či že se nikdo nestará, když vidí Žida potulujícího se v noci, a že nad Židem roztahujícím se v zakázaném motorovém vozidle se přimhouří oko, byly v protektorátních novinách na denním pořádku. Právě ony poskytovaly okupační správě řadu argumentů při jednání s říšskými úřady. Kromě toho 8. srpna 1941 byl dán kulturně politickým oddělením Úřadu říšského protektora přímý rozkaz k rozpoutání další vlny protižidovské propagandy v novinách, během které je možno v tisku vytyčit požadavek, aby Židé byli označeni zvláštním znamením, jenž měl být prezentován jako hlas lidu.

Role Vlajky

S obzvláštní brutalitou se tohoto úkolu chopila Vlajka, která už 19. 7. uveřejnila na stránkách svého stejnojmenného periodika článek Vytetujte Židům znamení na čelo! a od srpna v něm pravidelně otiskovala výzvu Označte Židy!. Ale ani mnohé tzv. seriózní noviny nezůstávaly pozadu. Zatímco na stránkách protektorátního tisku probíhala jedna z nejhanebnějších kampaní, došlo v celé záležitosti k zásadnímu obratu. Dne 1. září 1941 bylo v Berlíně vydáno policejní nařízení, které otázku veřejného označení Židů řešilo s celoříšskou působností a účinností od 19. 9. Tuto zprávu uveřejnila ČTK 12. září, následující dny ji pak komentoval veškerý protektorátní tisk. Deník Venkov důrazně upozorňoval na to, že je hluboký rozdíl mezi žlutým kolečkem, kterým byli označováni Židé ve středověku, a touto žlutou šesticípou hvězdou nového věku. Dnes je toto označování už závěrečným článkem předchozího oprošťovacího vývoje. Židé nyní budou již zcela zřetelně odděleni od ostatního obyvatelstva. I když vedoucí novinářští průkopníci Karel Werner, Jan Šticha, Karel Krychtálek a další neopomněli v komentářích zdůraznit, že vydání nařízení je i úspěchem českého tisku, začali okamžitě upozorňovat na jeho nedostatky. Ten hlavní podle nich spočíval v tom, že povinné nošení židovské hvězdy se netýkalo židovských partnerů žijících ve smíšených manželstvích. Árijský boj, Venkov či Pražský list přinesly po 19. září obsáhlé články se stejným titulkem: Pozor na Židy bez hvězdy! Poslední článek upozorňující protektorátní veřejnost, že Židé žijící ve smíšených manželstvích nedostali žádný pardon, nýbrž jen povolení, že nemusí nosit hvězdu, jinak jsou to ale plnokrevní Židé se všemi omezeními, vyšel 27. září 1941, v den, kdy do Prahy přijel Reinhard Heydrich. Ještě téhož dne vydal Heydrich nařízení o vyhlášení civilního výjimečného stavu, 28. září stanné soudy v Praze a Brně vynesly první rozsudky smrti nad členy protektorátních odbojových skupin. Mezi odbojáři, kteří byli v následujících dnech popravováni, byli i Židé. Jejich účast v odboji se stala záminkou k tomu, aby policejní nařízení z 1. 9. bylo uzpůsobeno protektorátním podmínkám.

Bez výjimek

S účinností od 1. října přestaly v protektorátu na rozdíl od Německa a Rakouska platit výjimky, všichni Židé starší šesti let museli povinně nosit žlutou hvězdu. Téhož dne byly v protektorátu uzavřeny synagogy a na Čechy židomilce, tedy ty, kteří by poté veřejně projevovali své sympatie vůči Židům, měla být uvalena ochranná vazba, což v praxi znamenalo převezení do koncentračního tábora. V tíživé atmosféře civilního výjimečného stavu se mnohá protektorátní periodika propůjčila k tomu, aby na svých stránkách zavedla rubriku, nejčastěji nazvanou Židovský pranýř, v níž byli jmenovitě denunciováni Židé, kteří nemají Davidovu hvězdu, ačkoliv to bylo nařízeno, a židomilní Češi. Poté, co byli Židé prakticky ve všech oficiálních denících označeni za hlavní viníky toho, že byly v protektorátu zřízeny stanné soudy, začala tatáž skupina aktivistických novinářů bojovat za to, aby Židé byli konečně vyhnáni z měst, soustředěni v pracovních či koncentračních táborech.

Dne 12. září 1941 předestřel Karel Werner na stránkách Poledního listu svou představu budoucího spravedlivého řešení židovské otázky v Čechách. Za jasný vzor a příklad, který nabádá k napodobení, označil varšavské ghetto. Když se prakticky shodné články začaly objevovat v Českém slovu, Národních listech, Venkovu a dalších novinách, do odjezdu prvního transportu, směřujícího do lodžského ghetta, zbývalo pouhých deset dnů.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.