Kdo staví, zůstává

Stan Jákobův v srdci Evropy

Závěrečný den letošní konference Forum 2000 byl věnován dialogu představitelů hlavních světových náboženství. Nabitému sálu pražského Žofína se tak naskytl nezvyklý pohled na rabína Michaela Melchiora sedícího vedle dalajlamy. Ten si o něj dokonce několikrát téměř opřel - ve svém typickém gestu - hlavu. Mnoho nechybělo a byl by si ji snad opíral o dámu, také zastupující židovskou komunitu, předsedkyni Ústřední rady Židů v Německu, paní Charlotte Knoblochovou. Organizátoři konference v první řadě zvali ji, ona však s lítostí odmítla. Byla totiž zavalena přípravami na otevření nového židovského centra v jejím domovském Mnichově. Dvacetiletá snaha, v jejímž čele stála právě ona, tak byla nakonec korunována úspěchem. A stalo se tak zcela záměrně a symbolicky v den 68. výročí tzv. křišťálové noci, 9. listopadu letošního roku.

Dveře aronu ha-kodeš.

Ohel Jakob

Tímto datem však symbolika zdaleka nekončí - ani název Ohel Jakob, Stan Jákobův, nebyl pro novou hlavní mnichovskou synagogu vybrán náhodně. Komplex tří budov - synagogy, muzea a komunitního centra - je umístěn v samém srdci Mnichova na Jakobsplatzu, tedy Jakubově náměstí (přesněji ovšem na náměstí svatého Jakuba). Jak líbezné jsou stany Tvé, Jákobe, příbytkové Tvoji, Izraeli, tak začíná šachrit, ranní modlitba a modlitba při vstupu do synagogy. Synagoga je pokračováním Chrámu a Chrám byl postaven jako příbytek schrány úmluvy. Ta byla předtím ukládána ve stanu, od doby, kdy s ní Izrael putoval pouští.

To měli na mysli i saarbrückenští architekti Rena Wandel-Hoeferová a Wolfgang Lorch, když navrhli uprostřed historického jádra města stavbu zcela moderní - kostku ze světlého travertinu, tradičního jeruzalémského stavebního materiálu, na níž je umístěna skleněná krychle, opředená bronzovým filigránem Davidových hvězd. Z rukopisu ateliéru je patrné, že stejní autoři se podíleli i na výstavbě nové synagogy v Drážďanech (viz Rch 10/06). Obdobná strohost a účelovost panuje i v interiéru. S jedinou výjimkou - východní stěně vévodí vysoká brána, na jejíchž křídlech je vyvedeno hebrejským písmem Desatero. Je v ní umístěn masivní zářící aron ha-kodeš. Je jakousi obdobou vstupního portálu, situovaného na druhé straně prostoru. Tyto majestátní veřeje jsou však z bronzu, měří šest metrů do výšky a váží více než tunu. Portál je dílem maďarského kovotepce Jánose Lehoczkého a odlit byl nedaleko Budapešti. Tímto vstupem - symbolicky skrze Desatero - přicházejí návštěvníci bohoslužeb.

Splněný sen

Předáním symbolického klíče, připevněním mezuzy a rozevřením portálu aronu také začala samotná ceremonie vnášení Tór. Předcházel tomu slavnostní průvod městem, kdy bylo pět svitků přeneseno z dosavadního sídla mnichovské obce v Reichenbachstrasse do nové synagogy. V úvodním projevu pak Charlotte Knoblochová připomněla pohnutou historii města - 8. listopadu 1923 se právě zde pokusil Hitler a jeho kumpáni (údajně notně posíleni pivem z nedalekého Hofbräuhausu) o státní převrat. Tehdy mu to nevyšlo, byl zatčen a odsouzen, ve vězení pak sepsal Mein Kampf. Na uchopení moci si musel počkat dalších deset let.

Město však sehrálo svou neblahou úlohu i při samotné křišťálové noci, které se dnes v Německu říká říšská noc pogromu. Goebbels, jehož nechvalně známý úřad zde sídlil, odsud vydal smluvené heslo, které spustilo řádění nacistů po celém Německu. Charlottě Knoblochové bylo tehdy šest let, pamatuje si, že stála na ulici, držela se otce za ruku a hrozně se bála. Viděla, jak byla stržena hlavní mnichovská synagoga na Lenbachplatzu, respektive její torzo, protože ji nacisté vypálili již o pět měsíců dříve. Pro její rodinu znamenalo tohle noční řádění ztrátu budoucnosti, část opustila město, ona sama s rodiči nakonec také emigrovala. Část rodiny však zůstala a později zahynula v koncentračních táborech, stejně jako další 3000 mnichovských Židů - tedy třetina původní komunity -, kteří byli deportováni do Kaunasu, Piasek a Osvětimi. Po osvobození se vrátilo jen asi 150 lidí, kteří většinou přežili v Terezíně.

Myšlenka znovu vybudovat hlavní mnichovskou synagogu se zrodila někdy počátkem 80. let. Komunita se tehdy začínala rozrůstat o nové přistěhovalce z bývalého SSSR. Bylo však zapotřebí hodně času a nesmírného úsilí k tomu přesvědčit příslušné instituce a - hlavně - získat potřebné finanční prostředky. Náklady na realizaci celého komplexu totiž dosáhly více než 70 milionů eur. Vše se však nakonec podařilo, a tak není divu, že Charlotte Knoblochová s dojetím v hlase prohlásila: Dnes se mi splnil sen!

Musíte se zvyknout

Samotný zahajovací ceremoniál se odehrál na vysoké státní, společenské i kulturní úrovni. Hlavními řečníky byli spolkový prezident Horst Köhler - jako jediný zmínil stálé nebezpečí neonacismu a odpovědnost Německa za historickou zkušenost -, předseda bavorské zemské vlády Edmund Stoiber a primátor Mnichova Christian Ude. Ten byl od samého počátku nadšeným zastáncem celého projektu, až si jej jeho přátelé dobírali, že ve svém jménu ztratil počáteční J. Byl to také on, velký přítel Charlotte Knoblochové, kdo komplex tří budov začal nazývat Charlottenburgem (podle známé berlínské čtvrti). Jeho projev byl nesmírně sympatický, přirozený a vtipný. Vím, že mnohým Mnichovanům se tato nová architektura moc nelíbí. Bude to tím, že je nová. A na nové věci si musíte zvyknout. Ceremoniálu se účastnili i mnozí další - vicekancléř Franz Müntefering, izraelský velvyslanec Šimon Stein, prezidenti Evropského a Světového židovského kongresu Pierre Besnainou a Edgar Bronfman. Posledně jmenovaný byl poctěn asistencí při přinesení věčného světla a zapálení dvou menor. Sedmiramenný svícen se však od dob zboření Chrámu nezapaluje, a tak bylo po obou stranách aronu zapáleno vždy šest svící na památku šesti milionů zavražděných v šoa.

Organizátoři si dali záležet také na hudební složce a pozvali opravdu ty nejlepší z nejlepších. Projevy byly prokládány sólovými výstupy špičkového klarinetisty Gioryho Feidmana, jehož tón je místy tak křehký, že již téměř není slyšet. Opak lze tvrdit o Sboru Velké synagogy v Jeruzalémě, pod taktovkou nám dobře známého Eliho Jaffeho. Ten místy doprovázel - opět symbolicky v aranžmá melodií Louise Lewandovského a Salomona Sulzera - našeho dalšího přítele, kantora Josefa Malovaného a vycházející hvězdu kantorského zpěvu Jicchaka Helfgotta.

V Německu přece ne

Všichni pak s nadšením mluvili o symbolice dne, o symbolice stavby, o usmíření, o nové integraci Židů do německé společnosti, o prorůstání města a komunity a její otevřenosti světu. Jak řekla sama Charlotte Knoblochová, Kdo staví, zůstává. Všeobecnou euforii však přesto zmírnilo několik faktů. O prorůstání města či otevřenosti židovské komunity nelze příliš hovořit, když celý komplex střeží na 1500 policistů, na každého návštěvníka ceremoniálu více než jeden. Před třemi lety, při slavnostním položení základního kamene, byla na poslední chvíli objevena a zneškodněna nálož, kterou zde umístili neonacisté. Ti také ohlásili na výročí křišťálové noci několik akcí, které se v Mnichově nakonec nekonaly. Bezpečnostní opatření byla nicméně nejvyššího stupně, na okolních střechách postávali ostřelovači a nad městem přelétala helikoptéra.

Z jiného úhlu mohl radost všech pokazit i bývalý vrchní izraelský rabín Meir Lau. Z jeho projevu - i když laskavého - byla cítit výčitka a skepse. Já vám moc závidím vaši novou krásnou synagogu. Oč krásnější by to ale bylo, kdybychom se v ní takto sešli v Izraeli? To mnozí slyší neradi, je to pro ně projev již překonaného starého sionismu. Jenomže Meir Lau není jediný s takto konzervativními názory. V Mnichově se při příležitosti otevření synagogy konalo také zasedání exekutivy Evropského židovského kongresu. O dva dny později bylo svoláno zasedání výkonného výboru Světového židovského kongresu do Paříže. Charlotte Knoblochová a s ní i mnozí další se proto velmi podivovali tomu, proč se obě zasedání nekonají v Mnichově, koneckonců většina aktérů, včetně Edgara Bronfmana a Israela Singera, zde byla. Odpověď byla více než zarážející - jednání takto významné mezinárodní židovské instituce se přece nebude konat v Německu! Na protest se Charlotte Knoblochová pařížského jednání neúčastnila.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.