Hannah Arendtová: Podstatné je pro mě porozumět

V říjnu uplynulo sto let od narození filosofky Hannah Arendtové, jedné z největších židovských osobností minulého století. Narodila se 14. října 1906 v Hannoveru. Vyrůstala v Královci a v Berlíně, studovala filosofii, teologii a starořeckou filologii v Marburgu, Freiburgu a Heidelbergu u Martina Heideggera a Karla Jasperse. Roku 1933 odešla z Německa do Francie, kde osm let působila jako sociální pracovnice v sionistických organizacích. Od roku 1941 žila v USA, živila se tu nejprve jako novinářka na volné noze, později se angažovala v organizaci Jewish Cultural Reconstruction, založené roku 1949 v New Yorku, a přednášela na několika univerzitách politickou teorii. Roku 1963 získala profesuru na University of Chicago, roku 1967 na dnešní New School University v New Yorku. Zemřela v New Yorku před jednatřiceti lety, 4. prosince 1975. Proslavila se jako autorka dnes už základních děl z oblasti politicko-filosofické teorie (Původ totalitarismu, 1955; Vita activa, 1958), největší pozornost a zároveň i nejprudší kritické reakce jí však přinesla kniha Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla (1964, česky Mladá fronta 1995).

Následující text je výběrem z odpovědí H. Arendtové na otázky Güntera Gause v pořadu německé ZDF Zur Person v říjnu 1964. Připravila a přeložila Alena Bláhová.

Hannah Arendt ve 30. letech ve Francii...

Fakt, že jsem Židovka, pro mne patří k nejnezpochybnitelnějším danostem mého života, a na této fakticitě jsem nikdy nechtěla nic měnit, ani v dětství ne.

Moje matka byla naprosto areligiózní. Otec brzy zemřel. Všechno to zní zvláštně. Můj dědeček byl předsedou liberální obce a členem městského zastupitelstva v Královci. Pocházím ze staré královecké rodiny. Přesto u nás doma v dobách mého dětství slovo Žid nikdy nepadlo. Poprvé jsem s ním byla konfrontována skrze antisemitské narážky - nechce se mi o tom podrobně mluvit - dětí na ulici. Od té doby jsem měla takzvaně jasno. [...]

Ale šok to pro mě rozhodně nebyl. Myslela jsem si: Ano, je to tak. A jestli jsem měla pocit, že jsem něco zvláštního? Ano! Věděla jsem například, že vypadám židovsky. To znamená jinak než ostatní. To jsem si uvědomovala, ale nikoli ve formě nějakého komplexu; prostě to tak bylo. A také moje matka a naše domácnost byly trochu jiné, než je obvyklé. Těch zvláštních věcí bylo tolik - i vzhledem k ostatním židovským dětem, nebo dokonce i k dětem našich příbuzných, že pro mě jako dítě bylo těžké zjistit, v čem ta zvláštnost vlastně tkví. [...] S antisemitismem se ovšem setkávaly všechny židovské děti a mnohým z nich naplnil duši jedem. U nás byl rozdíl v tom, že moje matka trvala na stanovisku: Nesmíš se poddat! Musíš se bránit!

Lidé se často domnívají, že šok německých Židů z roku 1933 lze objasnit tím, že se k moci dostal Hitler. Ovšem co se mě a lidí mé generace týče, mohu říci, že je to kuriózní nedorozumění. Samozřejmě to bylo strašné - ovšem v politickém, nikoli osobním ohledu. Že jsou nacisté naši nepřátelé - to už jsme, prosím pěkně, věděli dávno předtím! Minimálně čtyři roky před Hitlerem to bylo naprosto jasné každému, kdo nebyl úplně slabomyslný. A že za Hitlerem stojí jistá část německého národa, to jsme věděli také. To nás roku 1933 nemohlo nijak šokovat. [...] Jenomže politikum se stávalo osobní zkušeností, jakmile člověk vyšel na ulici. A za druhé: jistě víte, co byla glajchšaltace. Problém, osobní problém nespočíval v tom, co dělali naši nepřátelé, ale co dělali naši přátelé, to, co se dělo v tehdejší vlně glajchšaltace, která byla tenkrát ještě skoro dobrovolná, ale každopádně zatím neprobíhala pod tlakem teroru: bylo to, jako by se člověk ocitl v jakémsi vakuu. Pohybovala jsem se v intelektuálním prostředí, ale znala jsem i jiné lidi. A musím bohužel konstatovat, že mezi intelektuály byla glajchšaltace takřka pravidlem. Zatímco mezi ostatními lidmi ne. Na to jsem nikdy nezapomněla.

Emigrovala jsem z Německa s myšlenkou - samozřejmě jako vždy trochu přehnanou - už nikdy! S tímto intelektuálním prostředím už nikdy víc. S touhle společností už nechci mít nic do činění. Samozřejmě jsem nepochybovala o tom, že kdyby se ve stejné situaci ocitli němečtí Židé a německo-židovští intelektuálové, zachovali by se stejně. O tom jsem opravdu nepochybovala. A myslela jsem si, že to souvisí s tou profesí, s tím intelektualismem. [...] To, že se někdo zglajchšaltoval proto, že musel uživit ženu a děti, lze člověku těžko vyčítat. Ale nejhorší bylo, že oni tomu pak opravdu uvěřili! Ne na dlouho, někteří opravdu jen na chvíli. Ale stejně to znamená, že se jim na Hitlerovi něco líbilo, a zčásti to byly neobyčejně kuriózní věci! Naprosto fantastické, kuriózní a komplikované věci! Věci přesahující obvyklou úroveň! To mi na tom přišlo groteskní. Ti lidé se dobrovolně chytili do pasti, řekla bych dnes. To je to, co se stalo. Tenkrát jsem to ale neviděla s takovým přehledem.

Dospěla jsem k poznání, které jsem tehdy vyjádřila jednou větou, na to si pamatuji: Je-li člověk napaden jako Žid, musí se jako Žid i bránit. Nikoli jako Němec nebo občan, nikoli z hlediska lidských práv. A s tím souvisela i otázka: Co teď mohu konkrétně jako Židovka dělat? A pak i další myšlenka: Musím se někde angažovat. Poprvé. A samozřejmě u sionistů, protože ti jediní něco dělali. U asimilantů by to nemělo žádný smysl.[...]

Příslušnost k židovství se teď stala mým vlastním problémem. A můj vlastní problém byl politický. Čistě politický. Chtěla jsem se věnovat vlastní práci - výhradně židovské práci. V tomto smyslu jsem se pak orientovala v exilu ve Francii.

Píšu anglicky, ale od angličtiny si stále udržuji odstup. Je nesmírný rozdíl mezi rodným a jiným jazykem. Řeknu to jednoduše: Znám nazpaměť strašně moc německých básní. Pohybují se někde vzadu v mém povědomí - in the back of my mind -, a něčeho takového se v jiném jazyce nedočkám. V němčině si dovolím věci, na které bych si v angličtině nikdy netroufla. Tedy - občas si už i troufnu, protože jsem trochu drzá, ale v zásadě existuje ten odstup. Každopádně je jazyk jediná věc, která mi v emigraci z Německa zůstala. Nezbláznil se přece jazyk, ale lidé!

Mnozí svůj jazyk zapomněli, tedy potlačili. Zažila jsem to s mnoha lidmi - jako šok. Rozhodující totiž nebyl rok 1933, každopádně ne pro mě. Rozhodující byl pro mě den, kdy jsme se dozvěděli o Osvětimi. To bylo roku 1943. A nejdřív jsme tomu nevěřili, přestože já a můj muž jsme vždycky říkali, že od těch gaunerů lze čekat cokoli. Ale něčemu takovému jsme opravdu nemohli uvěřit, protože to naprosto odporovalo i vojenským pravidlům a potřebám. Uvěřili jsme až za půl roku na základě důkazů. To byl ten skutečný šok. Předtím jsme si říkali: No tak jo, prostě máme nepřátele. To je normální. Každý národ má nějaké nepřátele. Ale tohle bylo něco jiného - jako by se rozevřela propast.

Nikdy v životě jsem nemilovala žádný národ nebo kolektiv, ani německý, ani francouzský, ani americký, ani dělnickou třídu, nebo co všechno podobného ještě existuje. Kromě svých přátel vlastně nikoho jiného nemiluji. Především by mi však byl podezřelý takovýto druh lásky k Židům - a to právě proto, že jsem sama Židovka. Patřit k určité skupině je přirozená danost. K nějaké skupině patříte navždy - od narození. Ale patřit k nějaké skupině ve smyslu organizovanosti je něco úplně jiného. Tato organizovanost vždycky znamená, že odhlížíte od zbytku světa. Tedy: ty, kdo se organizují, drží pohromadě to, co se všeobecně nazývá zájmy. Přímý osobní vztah, v jehož případě lze mluvit o lásce, existuje samozřejmě ve skutečné lásce, ale existuje také v přátelství. Tam je člověk osloven přímo a nezávisle na ostatních zájmech. Tímto způsobem se mohou různě organizovaní lidé stále ještě osobně přátelit. Pokud ale tyto věci zaměňujeme, pokud s sebou bereme takovou lásku k jednacímu stolu, pokládám to za něco velmi neblahého.

Snažím se vidět politiku očima nezamlženýma politikou.

Židovské náboženství je národní náboženství. Politický moment byl platný, ale jen s velkým omezením. Tento odklon od světa, jenž vznikl během diaspory a který stejně jako u jiných páriů vytvořil mezi příslušníky našeho národa zcela zvláštní soudržnost, se změnil v okamžiku, kdy vznikl Stát Izrael.

Za svobodu se draze platí. Specificky židovská lidskost ve znamení distance od světa byla něčím velmi krásná. Jak byla krásná ta absence jakýchkoli společenských vazeb a zároveň bezpředsudečnost, jak jsem ji znala od své matky, která stejný postoj praktikovala i vůči svým židovským blízkým! Ano, za svobodu se platí. Ve své lessingovské řeči v Hamburku jsem roku 1959 řekla: Tato lidskost nepřežije den osvobození, den svobody, ani o pět minut.

Lidskost se nikdy nezíská v samotě a nikdy tak, že člověk předloží veřejnosti své dílo. Získá ji jen ten, kdo má odvahu zároveň zveřejnit i svůj život a svoji osobu.

Něco začínáme, splétáme své nitky v síti vztahů. Co vznikne, nikdy nevíme. Všichni se musíme spolehnout na větu: Pane, odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí. To platí pro jakékoli jednání. Jednoduše řečeno už jen proto, že člověk nezná dosah svých skutků. Je to riziko. A řekla bych, že vzít na sebe toto riziko lze pouze ve spojení s důvěrou vůči ostatním lidem, to jest s těžko pochopitelnou, ale zásadní důvěrou v lidskost všech lidí. Nemůžeme jinak.

Ve čtrnácti už mi bylo jasné, že budu studovat filosofii. Četla jsem Kanta. Ale ne proto, že bych neměla ráda život! To ne! Už jsem to řekla - byla to ta potřeba porozumět. A ty knihy jsme všechny měli doma, stačilo je jen vytáhnout z knihovny! Nepatřím do kruhu filosofů. Má profese - pokud o ní lze vůbec mluvit - je politická teorie. V žádném případě se necítím být filosofkou. Ani si nemyslím, že bych byla okruhem filosofů přijata. [...] Podle mého názoru jsem už dávno dala filosofii vale. Filosofii jsem vystudovala, ale to neznamená, že jsem u ní zůstala.

Byla jsem vlastně strašně staromódní. Vždycky jsem si myslela, že existují určité činnosti, které se k ženám nehodí, které jim nepasují, smím-li to tak říci. Nepůsobí dobře, když žena udílí rozkazy. Neměla by se dostávat do takových pozic, pokud jí záleží na tom, aby si zachovala své ženské kvality. Zda mám pravdu, nebo ne, nevím. Sama jsem se něčím takovým řídila vždycky, více či méně nevědomě - nebo lépe řečeno - více či méně vědomě. Tento problém však pro mě osobně nehrál žádnou roli. Prostě jsem jen dělala to, co jsem dělat chtěla.

Když pracuji, nezajímá mě, jak působím na druhé. Podstatné je pro mě: porozumět. A k tomuto porozumění patří i psaní. Psaní je pro mě součástí procesu porozumění.

Ptáte se mě na vliv mého díla. To je - smím-li být ironická - typicky mužská otázka. Muži vždycky strašně rádi chtějí mít vliv, já se na to ale dívám spíš zvnějšku. Já že bych měla mít nějaký vliv? Ne, já chci porozumět. A pokud i druzí pochopí ve stejném smyslu to, co jsem pochopila já - to je pro mne uspokojení, něco jako pocit domova.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.